Polská reforma vysokoškolského vzdělávání: uzurpace moci, nebo nutná změna?

Polská autoritářská vláda bývá běžně přirovnávána k tolik kritizované vládě maďarské a její vysokoškolské reformy spustily vlnu protestů ze strany studentů a akademiků, kteří se obávali politického vměšování do akademických záležitostí. David Matthews se s ročním odstupem vydává do Varšavy, aby zjistil, jestli se tyto obavy naplnily.

Přeloženo magazínem Universitas na základě dohody o exkluzivním partnerství s magazínem Times Higher Education. Text v originále najdete zde./ Republishing based on partnership between Times Higher Education and Universitas magazine.

Kdykoli přijde řeč na vzestup populismu a autoritářství v Evropě, je nevyhnutelně příkladem číslo jedna Maďarsko. To platí v akademických kruzích stejně jako všude jinde. Země nechvalně proslula řadou kroků ze strany vlády Viktora Orbána vedených očividnou snahou vnutit akademickému prostředí vlastní hodnoty: patří mezi ně mimo jiné zákaz genderových studií, nucený odchod Středoevropské univerzity George Sorose do Vídně a dosazení Orbánem jmenovaných kancléřů s rozsáhlými pravomocemi do zbylých vysokoškolských institucí.

Ve veřejných debatách nicméně přichází hned po Maďarsku na přetřes Polsko, další bývalý komunistický stát, kam to z Maďarska není daleko. I v Polsku mají autoritářskou pravicovou vládu, kterou vede strana Právo a spravedlnost. Ta vede spor s Evropskou unií ohledně toho, co vnímá jako zasahování do nezávislosti soudnictví. Možná proto vlastně ani nebylo překvapením, když po oznámení série radikálních reforem vysokého školství loni v létě vypukly v zemi největší studentské protesty od pádu komunistického režimu.

Studenti – a s nimi i řada akademiků – obsadili univerzity po celém Polsku, pokryli kampusy transparenty volajícími po „svrchovanosti akademické sféry“ a prohlašovali: „Své autonomie se nevzdáme“.

Protesty byly proti snaze vlády omezit moc vedoucích představitelů univerzit, dát kontrolu nad financemi do rukou rektorů a – což byl vůbec nejkontroverznější krok – vytvořit externí rady, které by řídily strategie jednotlivých institucí. Protestující se obávali, že by se tyto rady mohly stát prvním krokem k nastolení politické kontroly.

Už je to ale rok, co tyto reformy těsně schválil polský parlament. Naplnily se obavy protestujících? Jde polskému státu o to vnutit akademickému sektoru své politické předsudky a priority? Nebo se jen snaží dát polským rektorům pravomoci k tomu, aby mohli své instituce řídit s větším úspěchem, a vpravit zoufale potřebnou dávku ambicí a meritokracie do skomírajícího vysokoškolského systému, který na mezinárodním poli značně zaostává za svými možnostmi?

Strůjcem polského zemětřesení je Jarosław Gowin, elegantní prošedivělý filozof s eklektickým životopisem. Za komunistického režimu byl členem hnutí Solidarita, potom vedl „létající univerzitu“ – putovní sérii otevřených přednášek – a nakonec se v roce 2003 stal spoluzakladatelem a vedoucím představitelem Tischner European University v Krakově, vysoké školy zaměřené na profesní přípravu.

Jako vůdce své vlastní politické strany Porozumění si Gowin také vydobyl v polské politice pozici, kde hraje roli jakéhosi konzervativního králotvůrce. V předchozí konzervativní vládě Donalda Tuska byl ministrem spravedlnosti, poté vstoupil do koalice se stranou Právo a spravedlnost a stal se jak ministrem pro vědu a vysokoškolské vzdělávání, tak místopředsedou vlády.

Návštěva magazínu Times Higher Education v Gowinově varšavské kanceláři se konala za parného letního dne. Gowin během ní prostřednictvím svých tlumočníků popsal svoje reformy s odkazem na hovor, který kdysi vedl se sirem Leszekem Borysiewiczem, bývalým vicekancléřem Cambridgeské univerzitysynem polských válečných uprchlíků.

„Jednoduše jsme srovnávali pravomoci, které měl jako vedoucí představitel univerzity on, a pravomoci rektorů na polských univerzitách,“ říká Gowin, který v mládí na Cambridgi studoval. A přestože je Cambridge jednou z nejméně centralizovaných britských univerzit, měl Borysiewicz za to, že polský systém „nemůže fungovat“, protože rektoři mají svázané ruce do té míry, že jednoduše „nemůžou svoje univerzity řádně řídit“, vzpomíná Gowin. Jak Borysiewicz řekl magazínu THE, britští vicekancléři mají oproti tomu „velkou svobodu“ v tom, kde hledat řešení problémů, kterým univerzita čelí – přestože nemohou „jít proti vůli akademické komunity“.

Gowinovy reformy odzvonily hranu systému, v němž peníze často rektory zcela obešly a směřovaly přímo na jednotlivá akademická pracoviště: taková míra autonomie je na řadě západoevropských univerzit neslýchaná. Reformy také znamenají, že od teď to budou centralizované univerzity, a ne jejich jednotlivé součásti, kdo uděluje tituly. Jak Gowin zdůrazňuje, univerzity musí fungovat jako „jeden celek“, a ne sestávat z řady „volně propojených jednotek“.

Další věcí, která leží ministru Gowinovi na srdci, je zajistit, aby se na rektorské pozice dostávali vhodní kandidáti. Systém je totiž stále nastaven převážně tak, že o kandidátech hlasují akademici. Gowin varuje, že dobrý vědec nemusí být nutně i dobrý manažer, a zastává proto názor, že externí dohled nad rektory je nutný proto, aby se univerzity zcela neuzavřely do sebe a neodřízly se od reality.

Z tohoto důvodu zahrnují jeho reformy také vznik univerzitních rad. V původní – a vysoce kontroverzní – podobě to měly být orgány složené převážně z lidí mimo univerzity, které by měly výhradní pravomoc určovat strategii institucí a navrhovat kandidáty do rektorských voleb. Po protestech byla nicméně jejich role omezena a v současné podobě mají ke strategii pouze přispívat svými radami a odpovědnost za jmenování kandidátů na rektora sdílí s dalšími orgány, jako jsou třeba akademické senáty.

Navzdory protestům se všichni shodují na tom, že polské univerzity se musí změnit. Jedním z bolavých míst současného stavu je efektivita. Waldemar Siwinski, prezident vzdělávací nadace Perspektywy, která působí jako think tank v oblasti vysokoškolského vzdělávání, napsal, že „není nic neobvyklého, když se stejný vědní obor vyučuje nebo zkoumá na třech či dokonce pěti různých pracovištích v rámci téže univerzity“, což vnímá jako „plýtvání penězi a zdroji“.

Kromě toho politici napříč politickým spektrem obviňují polské univerzity z „feudální“ morálky, tedy z toho, že fungují na základě konexí a systému „něco za něco“, místo aby byly otevřené talentovaným lidem, jak vysvětluje Monika Helaková, doktorská studentka sociologie na Varšavské univerzitě a viceprezidentka polského krizového výboru pro humanitní vědy (Komitet Kryzysowy Humanistyki Polskiej), který protestoval proti Gowinovým reformám. „Říkalo se, že na polských univerzitách nezmůžete bez výhodné známosti s děkanem vůbec nic,“ řekla Helaková magazínu THE v rozhovoru nad kávou v centru Varšavy. Dodává, že část polské levice Gowina podpořila v naději, že díky rozšíření pravomocí rektorů a omezení pravomocí děkanů se z polských univerzit stanou meritokratické instituce, které se vyrovnají polským představám o těch západoevropských.

Ona sama nicméně preferuje přesně opačný postup, a to „posílení pravomocí zezdola“. Byla by například pro to dát všem studentům a doktorandům hlasovací právo při povyšování a přijímání profesorů. „Proč ne?“ říká. „Pokud je považujeme za členy komunity, měli by mít právo se k tomu vyjádřit.“ Větší počet voličů podle ní také snižuje riziko nepotismu a různých machinací, protože je potřeba přesvědčit více lidí a je těžší výsledek zmanipulovat.

Podobný názor zastává také Monika Kostera, profesorka managementu a organizace na Jagelonské univerzitě v Polsku a Södertörnské univerzitě ve Švédsku. Podle ní je škoda, že polské univerzity, které se doposud těšily akademické sebesprávě v míře, jaká už v západní Evropě dávno neplatí, nedostanou kvůli Gowinovým reformám šanci na potenciálně „velkolepý“ experiment v oblasti „kolegiální demokracie“. Stejně tak podle ní polské reformy plavou proti proudu: Švédsko v posledních několika letech zaznamenalo rozmach nových knih a projektů zaměřených na to, jak se mohou univerzity zbavit centralizovaného systému řízení „shora dolů“. Obává se, že polské univerzity teď musí „naskočit na...anglosaský systém – ovšem bez anglosaského financování“.

Další bod reforem, k němuž se kritici staví nedůvěřivě, je zavedení polské verze německé Exzellenzinitiative, kdy mají polské univerzity soutěžit o status „výzkumné univerzity“, přičemž vítězům je přislíbeno více peněz. Jaroslaw Pluciennik, profesor humanitních věd na Lodžské univerzitě, říká, že ve výsledku tak „budou menší a mladší univerzity v příhraničních regionech... strádat“.

Podle Emanuela Kulczyckého, strategického ministerského poradce a vedoucího skupiny pro výzkum komunikace ve vědě na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani, se může také stát, že pokud tyto instituce nesplní očekávání při hodnocení jednotlivých oborů, které probíhá každé čtyři roky, můžou také přijít o právo udělovat v daném oboru doktorský titul. Monika Helaková má za to, že by tento systém mohl vést k vnitrostátnímu odlivu mozků ze stále utiskovanějších regionálních univerzit zaměřených na výuku do velkých měst, jako je Varšava, Krakov nebo Poznaň.

Tyto obavy se Gowin snaží vyvrátit tím, že nově designované „regionální“ univerzity budou mít vyhrazený vlastní balík financí. Kromě toho univerzitám, které v novém systému neuspějí, hrozí maximální rozpočtové škrty jen ve výši 1 % ročně, aby nebyl prvotní šok příliš velký. Gowin ovšem jedním dechem upozorňuje, že by tyto „slabší“ univerzity měly také „usilovat o excelenci“ a nesetrvávat v „průměrnosti“.

V každém případě není podle Gowina klíčem k excelenci ani tak organizační struktura a systém financování, jako „přístup akademiků“. Zastánci reforem tvrdí, že polští akademici se už příliš dlouho spokojují s publikováním v polsky psaných časopisech, aniž by se snažili přispět do mezinárodní akademické debaty. „Legrační na tom je, že naši vládu často obviňují z nacionalismu,“ říká Gowin. „Moji kritici mě ale zase naopak obviňují z internacionalismu.“

Chabé výsledky Polska na poli výzkumu není těžké doložit. Z celkového počtu 4 257 prestižních startovacích grantů udělených od roku 2007 Evropskou radou pro výzkum (ERC) začínajícím badatelům jich akademici z polských institucí získali jen 22. A z 2 899 pokročilých grantů udělených od roku 2008 zkušeným výzkumníkům doputovaly do Polska jen čtyři. Dvě nejlépe hodnocené polské univerzity se pak v žebříčku THE World University Rankings umístily v kategorii od 601. do 800. místa.

Kulczycki se domnívá, že starší generace polských akademiků „se nechce vystavit drobnohledu kolegů na mezinárodním poli“. Jak řekl v rozhovoru pro magazín THE v hotelovém baru poblíž ministerstva, v celé řadě oborů se mohou vědci prosadit jednoduše tím, že publikují v místních časopisech: „Současný stav pro ně vytváří prostředí, ve kterém dokážou přežít a kde mají navrch.“

Starý systém navíc odměňoval akademiky za vydávání knih bez ohledu na to, kde kniha vyšla. Podle Kulczyckého tak například jeden vědec vydal za čtyři roky 53 monografií. Možností, kde knihy vydat, měl přitom nepřeberně: Kulczycki odhaduje, že velké univerzity mají okolo čtyřiceti vlastních nakladatelství, která všechna chrlí knihy akademiků z příslušné univerzity v honbě za vládními financemi. Objem publikací je totiž jednou z proměnných ve vzorci na přidělování financí. Podobné články a knihy přirovnává k sovětským rublům, které byly kdysi běžným oběživem v řadě zemí za železnou oponou, současně ale byly ve zbytku světa „bezcenné“.

V reakci na tento stav zavedl Gowin nový režim hodnocení výzkumu, do kterého mohou polští výzkumníci odevzdat maximálně čtyři články za každé čtyřleté hodnoticí období, přičemž se očekává, že v průměru to budou jen tři články. Tyto články pak budou posouzeny na základě kritérií, které Kulczycki označuje jako „bibliometrii podloženou názory odborníků“. Žebříček vědeckých časopisů pro příslušnou disciplínu vytvoří komise odborníků na danou problematiku. Řídit se přitom budou například jejich impakt faktorem nebo skóre Eigenfactor, budou ale také mít možnost pozici časopisu upravit, pokud budou mít za to, že bibliometrická měřítka nedokážou jeho kvalitu zachytit s dostatečnou přesností.

Snaha se tak podle Kulczyckého upírá k tomu, aby se nově odměňovala ta pracoviště, jejichž akademický sbor publikuje v „respektovaných“, anglicky psaných časopisech s mezinárodní čtenářskou obcí. Publikování „o záležitostech místního charakteru v polštině“ totiž znamená, že na mezinárodní úrovni není polský hlas slyšet. Jako příklad Kulczycki uvádí skutečnost, že symbolem pádu komunismu se stal pád berlínské zdi, přestože by se dalo namítat, že polské hnutí Solidarita sehrálo mnohem významnější roli.

„Je to naše chyba, že jsme na to nedokázali patřičně poukázat,“ říká Kulczycki. Podle něj si sice „polští vědci myslí, že historie malé [polské] vesničky nebude nikoho zajímat“, sám má ale za to, že mezinárodní zájem by mohla taková práce vzbudit poměrně snadno například zahrnutím srovnání s podobnou vesničkou v Německu.

Kritici reforem z řad humanitních a společenských věd mají nicméně obavy, že tento tlak na publikování mezinárodně relevantních textů v angličtině – a tedy třeba používání amerických či britských případových studií namísto polských – je bude nutit k psaní článků, které budou pro polskou společnost bezcenné.

„Pokud působíte v humanitních nebo společenských vědách, musíte udržovat kontakt se svou místní komunitou, jinak se jí odcizíte – jak už k tomu ostatně v řadě jiných zemí došlo,“ říká Monika Kostera z Jagelonské univerzity. A varuje, že ve chvíli, kdy se společnost přestane zajímat o společenské vědy, „[je] také přestane chtít financovat“.

Nový systém hodnocení výzkumu měl být původně spuštěn v roce 2017, tento časový plán ale také padl za oběť loňským protestům a systém bude spuštěn až letos. Gowin lituje ústupků, které bylo potřeba udělat, a přiznává: „Rozhodně jsem chtěl, aby byly reformy důraznější a odvážnější“. Tváří v tvář odporu muselo nicméně ministerstvo „o krok ustoupit“.

Ve skutečnosti i řada rektorů odmítla využít nově nabytou kontrolu nad financemi k tomu, aby udělali průvan v rozpočtech jednotlivých pracovišť – jednoduše proto, že si potřebují udržet jejich interní podporu, pokud mají být znovu zvoleni.

„Jde pořád o tytéž lidi na stejných univerzitách, a oni prostě chtějí, aby stav věcí zůstal stejný jako předtím,“ zoufá si Kulczycki. „Převážná část“ univerzit se podle něj drží starého systému a akademici si stále volí své děkany a rektory.

Vzhledem k současné situaci v Maďarsku i vzpomínkám na komunistický režim, kdy politici svírali akademiky železnou pěstí, Kulczycki chápe, „proč se akademická obec obává“ jeho reforem. Lituje ale toho, že po ústupcích, které vláda přijala, mají podle jeho názoru nové univerzitní rady „nulovou moc“. Krom toho jsou politici z členství v radách výslovně vyloučeni: „Pečlivě jsme v zákoně dbali na to, abychom zajistili, že politici nebudou mít žádný vliv,“ uvádí Gowin.

To, kdo bude v radách sedět, ve skutečnosti do značné míry určují sami akademici. Bitva o členství v radě se například nedávno odehrála na Varšavské univerzitě, kde musel senát hlasovat třikrát, než se podařilo schválit šest nových členů, jak vysvětluje Piotr Drygas, který v senátu zastupuje studenty. Pět kandidátů – vybraných nominační radou sestavenou rektorem – bylo podle něj odmítnuto kvůli nedostatečnému zastoupení žen a humanitních věd. Konečné složení, na kterém se senát shodl, sestává převážně z akademiků. Kromě nich je mezi vybranými zástupce studentů, ředitel Světové banky a člen správní rady Santander Bank.

Skutečnost, že Polsko má k autoritářství mnohem dál než Maďarsko, se odráží i v ochotě akademiků hovořit s novináři. Na rozdíl od návštěvy THE v Budapešti v roce 2017 se žádný z polských akademiků neohlížel při rozhovoru nervózně přes rameno a nikomu nevadilo zveřejnění jeho názorů.

Gowin se od autoritářské identity současné polské vlády distancuje natolik, že popisuje sám sebe jako tradičního pluralistického konzervativce a zastánce svobody – dvakrát se v rozhovoru pochvalně zmínil o Edmundu Burkeovi – a implicitně se tak staví stranou od svých koaličních partnerů. Jeho reformy se dokonce staly terčem kritiky některých členů strany Právo a spravedlnost s tím, že jsou příliš tržně orientované.

„Velice často mě obviňují z neoliberalismu,“ říká Gowin o své politické filozofii. Pokud je to tak, „pak jen proto, že nemám rád stát. Myslím si, že stát by měl být omezený a dát co největší možný prostor jednotlivcům, rodinám a komunitám.“

Týden před rozhovorem pro magazín THE nicméně tentýž Jarosław Gowin vyvolal děs v řadách opozice svými plány na „repolonizaci“ polských médií v případě, že současná vláda znovu vyhraje říjnové volby: chtěl by polská média přesunout od stávajícího německého firemního vlastníka do polských rukou.

Gowin, katolík vyhozený z Tuskova kabinetu v roce 2013, kdy se postavil proti registrovanému partnerství homosexuálních párů, potratům a umělému oplodnění, navíc i přes zkrocení řady jím navržených reforem zanechá polské akademické obci jedno nesporné – a značně kontroverzní – dědictví, a to bez ohledu na to, jestli v ministerském křesle zůstane i po říjnových volbách.

Na základě jeho reforem byla teologie povýšena ze součásti humanitních věd na jeden z osmi hlavních vědních oborů a získala tak stejný status jako ekonomie nebo přírodní vědy. To dává teologům velké pravomoci v odborných poradních komisích, které rozhodují například o tom, které časopisy nebo instituce by měly být oficiálně uznané. Kritici také tvrdí, že seznam schválených nakladatelství, který ministerstvo v rámci reforem vytvořilo, obsahuje některé katolické tiráže, které s akademickým světem nemají nic společného.

O moudrosti tohoto kroku pochybuje dokonce i Kulczycki, který jinak Gowinovým reformám prakticky nemá co vytknout. „Je to zásadní problém, protože pokud máte 21 členů [rady], může tam být jeden biolog, jeden chemik, jeden matematik a tři teologové. A všichni mají stejná práva,“ říká.

Polské univerzity možná zatím unikly sevření ze strany státu, může se ale ukázat, že vlivu církve se tak snadno nezbaví.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.