Stručná typologie opisovačů

Setkal jsem se ve svém životě s několika plagiáty. Výrazně se od sebe lišily. Způsob plagiování byl pestrý, rafinovanost plagiátorů často překvapující, drzost většinou nebetyčná. Ale jejich naivita taktéž.

Až na dva jednoduché případy by se nedala díla plagiátorů, se kterými jsem měl tu čest, softwarově odhalit – většinou totiž k odhalení přispěla náhodná shoda okolností.

Uvedu pouze případy, se kterými jsem měl osobní zkušenost. Identifikace osob a případů bude potlačena, iniciály neodpovídají skutečným účastníkům, jsou tu jen pro čtivost textu. Hříchy plagiátorů jsou sice promlčeny, neboť mnohé osoby už dávno nežijí a jejich plagiátorské umění je zapomenuto, žijí ale jejich potomci.

Lidová tvořivost

Celkem neškodnou a do jisté míry i pochopitelnou je snaha zvětšit objem práce – diplomové, dizertační, habilitační. Autor se domnívá, že rozsah jeho elaborátu stránek nebude stačit (anebo mu to někdo řekne, popřípadě větší rozsah stanoví nějaký stupidní předpis).

Zcela primitivním postupem je typografická metoda: použití většího fontu, širšího řádkování anebo zmenšení takzvaného špíglu. Výsledek vypadá odpudivě jako prodloužené řasy vysloužilé divy.

Náročnějším postupem je stažení vhodné stati z webu. Autor si říká, že se to nepozná, že původní text je příliš zastrčený, a tak je úplně jisté, že se na švindl nepřijde.

Před lety jsem měl takový případ ve svém okolí: úvodní část textu byla napsána tak, že jsem poznal hned, že je to odněkud opsáno. Bylo jednoduché zjistit, že autor vzal dvě tři stránky z publikací na internetu. Kontaktoval jsem ho, on se hned přiznal, že to skutečně opsal, ale z úplně jiné publikace, než jsem já zjistil! Takže to byl plagiát second hand. Později se ukázalo, že autora k opsání navedl kdosi sám plagiující, aby mu pak při obhajobě doktorské práce mohl vytknout, že opisuje. Byla to nechutná past.

Tento druh plagiátů je vhodným softwarem snadno odhalitelný.

Opisuju halabala

Abych se poučil, koupil jsem si kdysi štíhlou knížku se slibným názvem. Autoři byli dva. Otevřel jsem spisek, a hned jsem na první pohled viděl, která bije! Spíš nebije.
Především mě upoutalo, že rovnice byly uspořádány typograficky podivně. Seznam literatury byl nelogicky zhruba uprostřed, nebyl na konci. Ne všechny položky seznamu byly citovány v textu. Bylo to celé velice ledabylé a lajdácké, byl to odfláknutý plagiát. Sedl jsem k počítači. Nedalo mi práci nalézt originály, byly asi čtyři. Plagiovalo se z nich bezhlavě a nekvalifikovaně. Zavolal jsem si mladšího z autorů; řekl, že si přinese kafe. Poradil jsem mu, aby si přinesl rum, že ho bude potřebovat. Mladík svedl vše na spoluautora, pana profesora. Podíl na věci měl samozřejmě i nakladatel, který se neobtěžoval na rukopis podívat, natož ho dát lektorovat. Byl to totiž odborník na rybíz, angrešt a meruzalku, který si jen tak pro svoji zábavu zřídil nakladatelství.

Byl to plagiát, jehož účelem bylo získání nějakých bodů. I když byl zmatený, softwarově by se dal odhalit.

Z Vladivostoku do Ósaky

Další příklady už by stroj určitě neusvědčil. Byl jsem pozván k úvodní přednášce na konferenci o spolehlivosti stavebních konstrukcí do Florencie. Italský pořadatel obdržel množství příspěvků ze všech koutů odborného světa. Nedalo se to všechno přednést a také ne uveřejnit (tehdy se postery ještě nenosily, internet neexistoval), a proto pořadatel vyzvané přednášející požádal, aby mu pomohli vytřídit asi čtyři stovky příspěvků a omezit jejich počet na polovinu. Každý jsme dostali dvacet až třicet příspěvků a měli je seřadit od nejlepšího k nejhoršímu.

Svoji dávku jsem svědomitě prostudoval a seřadil. U toho nejlepšího, jehož autorem byl Japonec, se mi však cosi nezdálo. Upoutal mě zcela jednoduchý vzorec, v němž byla nezvykle označená veličina. Kde já tohle viděl?

Pak se mi rozsvítilo: sáhl jsem po knížce, kterou mi věnoval její ruský autor a která nebyla běžně dosažitelná. Náklad jen šest tisíc (v SSSR byl u tohoto druhu literatury běžným náklad třicet tisíc), v Praze ji určitě neprodávali, navíc ten ruský kolega byl různě utlačovaný a nesměl v zahraničí publikovat. V publikaci byla ilustrativní stať o zatížení větrem a sněhem ve Vladivostoku. Japonský autor text beze změn, včetně tabulek rychlostí větru a tíh sněhu, přesadil do Ósaky… Napsal jsem pořadateli, že sice příspěvek, kterému jsem dal první místo, je nejkvalitnější a nejzajímavější (což skutečně byl), ale že se shoduje… A tak dále. Nebyl pochopitelně ve sborníku konference otištěn a jeho „autor“ se ve Florencii neukázal. Nevím, co mu italský pořadatel napsal. Raději jsem se neptal.

Šlo zde o doslovný překlad a transfer místa. Plagiátor spoléhal především na neznalost ruštiny v západním světě a také na malou publicitu knížky onoho ruského autora. Pokud by autor plagiátu označil veličinu ve vzorci jinak, nevšiml bych si toho. Plagiátora jsem osobně znal, uměl dobře rusky a polsky. Byl to příjemný chlapík.

Až čtvrtý lektor měl úspěch

Asi třicet let (1961–1991) jsem byl členem redakční rady renomovaného československého časopisu. Za tu dobu jsem asi třikrát v dobrém rezignoval, protože zhruba po deseti letech měnívám svoje odborné zaměření, zkrátka mě to, co dělám nebo v čem se pohybuji, začíná nudit. Ale vždy mě stávající předseda přesvědčil, abych ještě zůstal; ten časopis jsem totiž stále pomáhal vylepšovat, zavedl jsem řadu redakčních novinek, jež se trvale osvědčily.

Pamatuju se za těch třicet roků pouze na jeden případ odhaleného plagiarismu, který se ale včas podchytil.

Dva autoři předložili článek a předseda redakční rady ho dal nejprve posoudit podle svého uvážení. Posudek byl celkově zamítavý, ale ne jednoznačný. Na schůzi redakční rady to dostal další lektor a jeho posudek byl zcela obdobný – v podstatě také negativní, ale… Lektoři si s článkem zřejmě nevěděli rady, váhali, volačo sa im nepozdávalo, ale nevěděli, jak věc uchopit (byli to svědomití a seriózní lidé). Žádný z nich netušil, že se jedná o plagiát. Na následující schůzi jsem si vyžádal článek i posudky. Že se na to podívám. Chtěl jsem vědět, co v tom vězí.

Snažil jsem se článek včetně posudků poctivě prostudovat, ale nebyl jsem z toho moudrý. Byla tam zmatená zmínka o nějakém variačním koeficientu, z níž bylo vidět, že autoři pořádně nevědí, co to ten variační koeficient je. Pojal jsem podezření. Dal jsem proto text dalšímu kolegovi, který by mi k tomu mohl něco říci. A skutečně: řekl. Asi po pěti minutách přišel a položil mi na stůl – se slovy: tady to máš – jedno číslo referátového časopisu Applied Mechanics Review. Tento AMR zveřejňoval krátké anotace (v pravém významu toho slova), za které anotátorům něco málo platil. AMR vychází dvouměsíčně od roku 1948 a v každém čísle je jako úvodník několikastránkový monotematický přehledový článek od špičkového odborníka s vydatným seznamem doporučené literatury.

A byli jsme doma! Autoři podezřelého textu přeložili namátkově několik odstavců, dopustili se přitom několika chyb… Zajímavý byl seznam doporučené literatury: z původního seznamu v AMR vzali každou druhou položku! Bylo to více než úsměvné. Redakční rada vrtěla v údivu hlavami, při tom se pobavila. Příspěvek se jednoduše vrátil bez komentáře, nikdo se nechtěl záležitostí špinit.

Ukradený časopis a co následovalo

O jednom plagiátu jsem věděl na jeho počátku. Kamarád J. R. měl vypracovat kandidátskou práci, ale nestíhal, protože vydělával peníze vedlejší činností, tehdy se tomu říkalo melouchy. Byl to velice inteligentní inženýr, schopný teoretik, dobrý konstruktér a zejména velice dobrý a úspěšný organizátor. Když už mu teklo do bot a termín odevzdání práce se blížil, snažil se nalézt řešení. Zašel do čítárny časopisů, vypůjčil si číslo jednoho zahraničního časopisu, kde byl zajímavý článek s teoretickou tématikou jemu velice blízkou. Rozhodl se, že tu teorii jednoduše opíše do své kandidátské práce.

Aby snížil riziko odhalení, to číslo časopisu prostě nevrátil. CSc. obhájil. Samozřejmě jsem ho neprásknul a nikomu o tom ani nevyprávěl. Takže jsem se vlastně stal spolupachatelem.

S jídlem roste chuť. Proč recept nepoužít v dalším lovu? Nastala doba velkých doktorátů, DrSc. J. R. vzal soustavu rovnic z práce jednoho autora a k ní přilepil další soustavu rovnic jiného autora (v obou případech šlo o autory zahraniční, nepamatuju se už, ze kterých zemí). Vznikla nová impozantní soustava rovnic. Bylo to provedeno už na první pohled amatérsky. J. R. měl smůlu – jeden oponent na ten kompilační švindl přišel, a uchazeč o DrSc. tentokrát práci neobhájil. Podrobnosti té události neznám, nebyl jsem již s plagiátorem v kontaktu, mám pocit, že jsem byl kdesi v zahraničí, na obhajoby jsem nechodil, přestože byly veřejné; stačily mi ty, kde jsem byl oponentem nebo členem komise.

Tím ale záležitost nekončila. Kamarádil jsem s panem profesorem G. H., byl to starý, kultivovaný pán, navštěvoval jsem ho zhruba jednou měsíčně, povídali jsme si na různá témata. Při jedné návštěvě mi řekl: „Podívejte, dostal jsem tohle.“ Podal mi dopis, ve kterém mu renomované německé nakladatelství děkuje za upozornění na nabídku profesora A. B. „Dali jsme rukopis prověřit, a ujistili jsme se, že je v naprostém pořádku.“ – „Ale já tomu Verlagu nikdy nepsal!“ – „Tak jim napište, ať vám pošlou kopii vašeho dopisu…“

Přišla kopie. Prof. G. H. v dopise mizernou němčinou upozorňoval nakladatelství na práci profesora A. B. – je plná chyb, je opsaná… Už si nepamatuju, co se tam všechno sdělovalo. Bylo to jen asi deset řádek. Dopis byl podepsán napodobeným podpisem profesora G. H.

Pan profesor poslal dopis svému kolegovi A. B. Odpověď byla stručná: „Opravdu nevím, kdo by to mohl napsat. Ale zajímavé je, že poslední odstavec je shodný s posledním odstavcem mého oponentního posudku doktorské dizertace pana J. R.“

Plagiátor považoval redakci německého nakladatelství za úplné idioty. Nakonec přece jen DrSc. obhájil, nevím kdy, kde… Patrně s přispěním akademického výtečníka, o němž se letmo zmíním v dalším případě.

Překladatelský kompilát

Byli jsme se zesnulými kamarády Milošem Vorlíčkem z Prahy a s Augustínem Mrázikem z Bratislavy navrženi na státní cenu (hned uvedu, že jsme ji pochopitelně nedostali – žádný z nás nebyl v partaji a navíc jsme každý měli nějaký flastr).

Najednou se k nám chtěl přidat A. V.: neobrátil se na nás, ale na předsedu komise, která měla návrh posoudit a státní cenu zdůvodnit. Vyslídil, že se projednává cena za příspěvek k teorii spolehlivost stavebních konstrukcí. Předseda mi přinesl jakýsi sešit, jehož autorem byl A. V., abych se na to podíval a řekl mu svůj názor. Byla to publikace na první pohled velice teoretická, nečtivá.

Něco se mi ale nelíbilo – bylo vidět, že je to z něčeho poskládáno a že si autor s některými pasážemi nevěděl moc rady. Byla tam i podivná, chybná symbolika. Začal jsem text zkoumat a zjistil jsem, že z položek v seznamu literatury byl odkaz v textu asi na patnáct prvních položek a asi na pět položek odkaz v textu nikde nebyl. Vypravil jsem se do knihovny, dal jsem si tyto publikace vyhledat.

Text v angličtině se skládal z rozsáhlých úseků, někde spojených spojkou „and“, jinde volných atd., převzatých z originálů nebo jejich překladů do ruštiny. Původního tam nebylo nic, krom úvodních odstavců na dvou třech stranách, kde byly uvedeny odkazy na citované autory, nikoliv však na ty, z nichž autor opisoval. Bylo to trochu složité.

Autor tento sofistikovaný postup použil u čtyř sešitů, které již vyšly tiskem (pátý byl ohlášen), všechny byly na jedno kopyto. Měl s tím dost práce, něco dával překládat do ruštiny, ačkoliv to z ruštiny převzato bylo. Originál byl třeba od britského nebo amerického autora. Rusové vydali překlad, ten si A. V. přeložil do češtiny a dal ho znovu přeložit do ruštiny! Došlo i k legrační situaci: pečlivý překladatel Ing. V. V. L. (Rus ze staré školy) přišel ke mně s dotazem na význam nějakého sousloví, že cosi překládá pro A. V. … „Pane inženýre, tady to máte. Ušetřete si práci.“ Sáhl jsem do regálu a vylovil knihu v ruštině… Pan V. V. L. žasl…

A. V. rozesílal svoje „práce“ do zahraničí. A tady narazil!

Při jednom setkání mi varšavský kolega, profesor W. W., řekl: „Dostal jsem od jakéhosi pana A. V. práci XYZ. Četl's to?“ – „Vím, že existuje, ale nečetl jsem ji.“ – „Tak se na ni podívej…“. Pochopil jsem. Věc nabývala ostudný náboj.

Zašel jsem za panem profesorem G. G. Byl předsedou jakéhosi grémia. Ukázal jsem mu plagiáty. „To je neuvěřitelné. Já to předložím na grémiu! Ale vaše jméno neuvedu.“ – „Naopak, pane profesore, uveďte, já se Lojzy nebojím.“

Lojza měl ostudu, musel snad vracet honoráře za ty sešity. Příznačné ovšem je, že jiný výtečník z akademických kruhů na tom grémiu řekl: „Prosím vás… Vždyť to takhle dělá každej…“

Metoda drobných přírůstků

Za plagiátorství jistého druhu se dá považovat metoda drobných přírůstků. Vysvětlím to nejlépe na jednoduchém případě.

Vědec A po mnohaleté experimentální a teoretické práci odvodí matematický popis jevu J. V popisu se uplatňuje první derivace jisté funkce. Mohla by se uplatnit i druhá, ale vědec A odhadne, že je velice malá, a že se dá při popisu jevu J zanedbat. Věc vezme do svých rukou vědec B, vypočte druhou derivaci funkce – na několika stránkách textu, a odvodí „vylepšený“ vzorec pro popis jevu. A pokusí se pro sebe získat nějaké ocenění. Znal jsem dva vědce typu B. Byli matematicky obratní, precizní a měli to, čemu říkáme sicflajš. Nebyli netvůrčí. Jeden z nich napsal dvě vynikající knihy, které jsme doporučovali jako základní četbu doktorandům (tehdy se jim říkalo vědecký aspirant). Byly to sice naprosté kompiláty, ale přehledně sestavené, čtivé, dodržující formu. Druhý patřil k rozvíječům.

Přesně vzato, o plagiát tu nejde, je to jen jistý druh příživnictví.

Jiné nepravosti

Plagiáty patří do skupiny podvodů a podvrhů ve vědě a výzkumu, do níž patří i jiné druhy nepravostí: falšování experimentů (znám případ, kdy experimenty byly vymyšleny v hospodě), falšování dat (s tím jsem se také setkal – lidé placení za excerpci dat si data vymýšleli, patrně rovněž v nějaké nálevně). Jednou jsem byl osloven kamarádem – myslím, že to bylo v roce 1985 – abych mu napsal doktorskou práci na DrSc. Nabídka honoráře byla deset tisíc Kčs. Poslal jsem kámoše… Ano, přesně tam.

Opisování jen zdánlivé

Zvláštní skupinou jsou kvaziplagiátoři. Vysvětlím tento neobvyklý pojem nejlépe na vlastním příběhu: V roce 1977 jsem uveřejnil obecný pravděpodobnostní model zatížení, který jsem považoval za velice chytrý, dopracoval jsem se k němu po několika studiích. Uvedl jsem ho v roce 1987 v příručce o zatížení a dále ve své knize o spolehlivosti konstrukcí, která vyšla v Nizozemí roce v roce 1994.

V roce 1970 mi věnoval můj americký přítel Allin Cornell (1938–2007) knihu, kterou napsal s Jackem Benjaminem (1917–1998, osobně jsem ho neznal). Tu knihu, napsanou pro stavební inženýry, jsem v průběhu let používal běžně jako příručku nejen odbornou, ale také jazykovou. Pravděpodobnostním modelům zatížení jsem nevěnoval pozornost. Až teprve nedávno, po Allinově smrti, jsem již jako důchodce hledal cosi v jeho knize, a zjistil jsem celkem náhodně, že tam ten pravděpodobnostní model je! Každý by tedy mohl říci, že ten "můj" model je plagiátem! Oba jsme k němu ale došli jinou cestou.

Kvaziplagiátorů je ve vědě nepochybně mnoho. Rozvoj poznání vytváří kontinuálně nová témata, která se nabízejí ke zkoumání. Nikoho nemůže překvapit, že se na různých koncích světa dospěje ke stejnému řešení problému, jenž jako by volal po vyřešení.

Autor je profesorem Stavební fakulty ČVUT.