V mezinárodním srovnání česká věda zaostává. Prestižní ERC granty například získává v porovnání se sousedním Rakouskem či Maďarskem výrazně méně tuzemských vědců. A výrazně méně jich o ně také vůbec žádá. Co české hlavy brzdí? Příliš opatrná grantová politika, chybějící investice do budoucnosti mladých vědkyň a vědců a hierarchicko-záslužný kariérní řád českého akademického prostředí.
„Mohl by mi někdo vysvětlit, proč tak zoufale málo našich mladých vědců usiluje o ERC granty?“ Tuto otázku položil prorektor pro vědu Univerzity Karlovy profesor Konvalinka na závěr setkání řešitelů programu Primus (8. 1. 2018, Karolinum), který si za cíl klade podpořit domácí postdoky a jejich začínající týmy v práci, která směřuje právě k přihlášce v rámci schématu ERC.
Otázka tne do živého. V mezinárodním srovnání skutečně výrazně zaostáváme. Za dekádu trvání grantového schématu ERC se v České republice podařilo uspět pouze pěti žadatelům o takzvaný Starting Grant, který podporuje mladé vědce v období od dvou do sedmi let od ukončení doktorského studia. Budeme-li se měřit se srovnatelně velkými zeměmi, se kterými by se naše věda a vysoké školství měřit chtělo a mělo, zjistíme, že v sousedním Rakousku bylo za stejné období získáno 110 grantů. Například v Belgii to je 151 a v Izraeli dokonce 230 podporovaných projektů mladých vědců.
Mohli bychom se utěšovat, že v nesrovnatelně větším Polsku to bylo pouze 18 grantů, ve startupové velmoci Estonsku jen dva projekty a na sousedním Slovensku pouhý jeden jediný grant. Jenže takové Maďarsko za stejné období vysoutěžilo starting grantů 28. Ve světle těchto čísel je zjevné, které země v pomyslné akademické geografii patří či míří na Západ, a které zůstávají ukotvené na Východě.
Na rozdíl od různých žebříčků kvality univerzit a vědy, zde máme tvrdý ukazatel, který mnohé vypovídá o postavení a roli mladých vědců na tuzemských univerzitách a veřejných výzkumných institucích. Nemusí se ovšem nutně jednat o negativní hodnocení individuálních kvalit českých vědkyň a vědců.
V čem je tedy jádro problému? Důvodů je více, ale domnívám se, že ty podstatné jsou tři: (1) příliš opatrná grantová politika; (2) absence podstatných investic do budoucnosti mladých vědkyň a vědců; (3) hierarchicko-záslužný kariérní řád českého akademického prostředí. Potýkáme se tedy se systémovým a strukturálním problémem, který dusí potenciál mladé vědy a české vědy vůbec? Podívejme se na tyto záležitosti zblízka.
Sázka na jistotu
Zaostáváme-li v podílu na významných juniorských grantech, je to způsobené především tím, že máme nízký počet uchazečů, kteří by se o takový grant pokoušeli. To je na jedné straně způsobené tím, že příprava žádosti je náročná. Většina významných akademických institucí však vytvořila projektové a evropské kanceláře, které jsou schopné a především ochotné uchazeče složitým administrativním procesem provést. Proč tedy tak zoufale málo mladých vědkyň a vědců u nás o ERC granty usiluje?
Problém je svázán s vnitřní architekturou ERC grantového schématu, které je postavené na logice „high risk – high gain“. Jinými slovy, po časově náročném období na přípravu grantové žádosti se výsledek v podobě získaných vysokých finančních prostředků na vědu a výzkum vůbec nemusí dostavit. Když však neinvestujete prostředky a čas do riskantního podniku evropských grantů, nezískáte se stoprocentní jistotou vůbec nic. Ale v českém akademickém prostředí se riskovat nevyplácí.
Ne že by snad mladí vědečtí pracovníci byli explicitně odrazováni od podávání velkých grantů, ale prostředí ve kterém pracují je v tomto úsilí rozhodně nepodporuje. Dlouhá léta u nás převládá mentalita, že lepší je sázka na jistotu, než být ambiciózní a zkusit riskovat.
Na takovém principu v podstatě funguje GAČR a většina tuzemských grantových schémat. Podporovány jsou projekty, u kterých jsou dostatečné záruky na kvantitativně významné množství realizovatelných publikací. A to často znamená publikací lokálního charakteru a relevance (u humanitních věd), případně publikací, které komunikují data, měření a výsledky analýz, protože ty mají větší naději na citovanost než riskantní pokusy o originální příspěvek vědě a výzkumu v mezinárodním měřítku. Ze strany uchazečů o granty, tedy akademických institucí, je zase důležité, aby publikace přinesly body (to znamená peníze) a tyto následně další granty (tedy opět peníze). Originalita a za časté i kvalita nejsou primárním cílem. Rozhodujícím faktorem je kvantita a udržitelnost. Stručně a jasně, proč riskovat, když to nemusí vyjít. Ambice samotné nikdo neocení. Lepé je vsadit si na jistotu. Ta sice také nemusí vyjít, ale jak praví české přísloví, „nemusí pršet, jen když kape“. Třeba to vyjde za rok a ony přislíbené publikace přinesou zaměstnavateli požadované body tak jako tak.
V kontextu české akademické sféry, která si originalitu a ochotu riskovat příliš necení, je pro mladé akademiky velmi složité vyprofilovat se v potenciálního uchazeče o ERC. Opět zde nenarážíme na kvalitu českých vědců a vědkyň či jejich potenciál soutěžit s kolegy v mezinárodním kontextu. Spíše se potýkáme s těžkostmi domácí systému, který nemá příliš pochopení pro to, že publikovat například monografii s mezinárodně uznávaným akademickým nakladatelstvím je běh na dlouhou, velmi dlouhou trať, kde nerozhoduje ani tak, kolik nakladateli přispějete na vytištění titulu, ale zevrubné recenzní řízení a redakční práce, než kniha spaří světlo světa. A stejně jako v případě ERC grantů, publikace v prestižních nakladatelských domech a časopisech jsou podnikem nejistým a riskantním. Takže není nakonec lepší vsadit si na jistotu?
Investice do budoucnosti
Další z významných příčin, která má podíl na nízké úspěšnosti při získávání ERC a která stojí v pozadí malého počtu přihlášek o tyto granty, lze spatřovat v podmínkách, které na českých akademických institucích směrem k mladým vědkyním a vědcům panují. Když si vypůjčíme metaforu z prostředí businessu, tak můžeme vědecký tým připravující ERC grantový projekt přirovnat k startupu. Jako každý startup v oblasti vývoje a inovací, tak i potenciální ERC tým musí mít originální ideu a následně čas a prostředky na to ji rozvinout, aby bylo možné a reálné prosadit ji na (akademickém) trhu. Jinými slovy, pro úspěch „akademického startupu“ je potřeba investor, který přinese rizikový kapitál.
Ačkoliv je dnes v akademickém prostředí často skloňovaná potřeba oslovovat soukromý sektor, a tak přivést investice do oblasti vědy a výzkumu, mám za to, že v případě přípravy juniorských ERC grantů toto není ta správná cesta. Mluvím-li o potřebě investora, který vloží kapitál do týmu začínajících vědců a vědkyň, mám na mysli především jejich domovskou instituci (tedy univerzitu, ústav, fakultu). Je-li ve veřejném zájmu, aby naši mladí akademici usilovali o evropské peníze v mnohem větším počtu, než tomu bylo doposud, je nutné, aby veřejné instituce zřízené za účelem vědy a výzkumu vytvořily podmínky, ve kterých se takové vědecké týmy budou moci profilovat. Ty podmínky jsou v podstatě tři: (1) peníze; (2); čas; (3) standardní pracovní prostředí.
Vše začíná a končí u financí. Jak jinak. Chceme-li, aby naše věda měla budoucnost, a příprava evropských grantů je vždy vize budoucnosti, je potřeba do budoucnosti investovat prostředky. Pokud je současné postavení postdoktorských pracovníků a odborných asistentů u nás označováno za akademický prekariát, těžko se dobereme zářných výsledků. Investovat prostředky do lidí je nejen nutné, ale je to naprosto primární potřeba české vědy. Proč by měl totiž někdo, kdo musí za málo peněz učit, dělat vlastní výzkum, aby urval nějaké ty body (co se počítají) a k tomu třeba sem tam něco přeložit, oponovat, recenzovat a lektorovat, aby se vůbec uživil, ještě formovat tým za účelem podání ERC? Ne, evropské granty opravdu nemohou být volnočasová aktivita nad rámec povinností. Úsilí o přivedení evropských peněz do České republiky musí provázet strategie. Tím se dostáváme k podmínce druhé a tou je čas.
ERC není GAČR, který lze podávat každý rok a ono to snad jednou vyjde. Držitelé evropských grantů se shodují, že pro přípravu přihlášky je jeden rok absolutní minimum. Jenže přihlášce musí předcházet viditelná a doložitelná práce uchazeče ve formě jasně vykazatelných mezinárodně relevantních publikací. Připravit si půdu pod nohama vyžaduje čas v řádu let, kdy se potenciální uchazeč soustředí na svůj výzkum. To je v podstatě účelem postdoktorské fáze. Jenže kolik postdoktorských pozic, které jsou dedikovány výlučně výzkumu na českých akademických institucích najdeme? Odborní asistenti učí v mezinárodním srovnání nemalé hodinové dotace a vědečtí pracovníci jsou tlačeni k získávání kafemlejnkových bodů pro své instituce. Anglické „publish or perish“ tak u nás nabývá obludných rozměrů „mel, anebo nech být“. Kdo má čas pracovat na publikacích, jejichž vydání může trvat rok či dva? To nás přivádí k poslednímu bodu a tou jsou pracovní podmínky, které na českých vědeckých institucích panují.
Opět si vypůjčíme přirovnání. O české žurnalistice se říká, že za její (ne)kvalitu je zodpovědná situace 20-20-20, tj. dvacetiletí, pracují dvacet hodin za dvacet tisíc. O české vědě by se dalo říct, že je v situaci „stavu neustálé výjimky“. Co se tím chce říct? V podstatě jde o to, že mnohé akademické instituce či jejich části nemají definované, co je standardem vědecké práce. Mladý vědec může být kvalitní, mladá výzkumná pracovnice může být nadšená pro svůj obor, ale po chvíli jsou oba semleti (nejen kafemlejnkovým) systémem, ve kterém profesionalismus nestojí na prvním místě. Toto téma by vydalo na samostatnou a dlouhou esej. V kontextu malého počtu uchazečů o evropské peníze jde především o to, že na našich vědeckých a výzkumných institucích rozhodně nepanují standardní podmínky akademické práce srovnatelné s obdobnými institucemi například v těch zemích, se kterými bychom se rádi srovnávali.
Když už v Česku někdo ERC grant získal, tak se nejedenkrát stalo, že odešel i s grantem za lepšími podmínkami do zahraničí. Mezi důvody byly uváděny: nepružnost a zkostnatělost systému, nestandardní podmínky práce a neprofesionalismus. To je skutečnost natolik varovná, že bychom se měli nad stavem standardu pracovních podmínek (nejen) mladých vědců u nás zamyslet.
Shrneme-li výše řečené, nelze než neučinit závěr, že v českém akademickém prostředí schází investice do budoucnosti. Nejde přitom jen o peníze. Problém je systémový. Mladým vědcům schází čas věnovat se naplno výzkumu a mnohde i institucionální zázemí a infrastruktura profesionální vědecké instituce.
Bez investic se ovšem v žebříčku úspěšných žádostí o ERC granty neposuneme. Každá investice je samozřejmě riziková a jako taková nemusí dopadnout. Jde ovšem o to, zda u nás převládne sázka na jistotu, nebo riziková investice do budoucnosti, ze které mohou profitovat nejen jednotlivci, ale celé instituce.
Hierarchicko-záslužný systém
Celý strukturální problém fungování české vědy, v jehož důsledku se potýkáme s nízkým počtem uchazečů o evropské peníze a ještě nižším počtem grantů získaných, lze orámovat tuzemským hierarchicko-záslužným kariérním řádem.
Tento problém se samozřejmě přímo netýká Akademie věd ČR, ale vysokých škol a univerzit. Kamenem úrazu nejen pro mladé perspektivní vědce, ale pro celou akademickou obec v Česku, je zastaralý a do jisté míry stále ještě rakousko-uherský/prvorepublikový systém hierarchického akademického kariérního žebříku. Ideálem je postupně stoupat krůček po krůčku od fakultativní státní rigorózní zkoušky, přes doktorský titul k vyšším akademickým hodnostem, tedy docentuře a nakonec profesuře. Mladý vědec po doktorátu se v tomto systému logicky pohybuje na chvostu. Je nejméně důležitý, nejméně zkušený, často přetížený pedagogickými, ale i administrativními povinnostmi, a jeho cíl je jasný. Musí se vyhrabat z prekariátu začínajícího vědeckého pracovníka/asistenta k docentuře a posléze profesuře. K tomu potřebuje učit, publikace a citace.
Celý systém je navíc velmi individualistický, jelikož hodnosti profesury a docentury jsou spjaty s konkrétní osobou, a nikoliv s institucionálním místem na vysoké škole či univerzitě, jak tomu bývá v západním anglosaském funkčním systému. Namísto nejistého podniku budování mezinárodně konkurenceschopného týmu, který by se soustředil na postupně se rozvíjející dlouhodobou práci a výsledky publikoval pomalu, zato však vysoce kvalitně, je lepší vsadit si na jistotu postupného šplhání po českém akademickém kariérním žebříčku. Ne že by k tomu stát se docentem nebyla potřebná určitá kvalita, ale jedná se pravděpodobně o odlišné pojetí od způsobu práce, která vede směrem k evropským či podobným grantovým schématům. Zkrátka a jednoduše, na risk s ERC nezbývá čas ani prostor.
Jak z problému ven?
Na otázku, která byla položena v úvodu, tak nelze odpovědět jinak než takto: Ano, systémová struktura dusí potenciál mladých českých vědců, protože je nemotivuje riskovat a pouštět se do výzkumu, který by snesl mezinárodní srovnání co do témat i výsledků. ERC či podobný grant je přitom jen přidanou hodnotou, která by z takového výzkumu mohla vzejít. Tím, co je opravdu nutné zlomit, je začasté provinční mentalita, kterou české výzkumné instituce implicitně vtloukají do hlav mladým začínajícím vědcům. Jak ale problém vyřešit?
GAČR letos poprvé otevřel výzvu grantů Expro, které by měly fungovat jako tzv. „seed money“ k dosažení větších a významnějších evropských grantů. Ačkoliv GAČR prezentuje zmíněnou výzvu velmi vřele (například co se finančních prostředků vyčleněných pro jeden výzkumný tým týče, jedná se o grant nadprůměrný), logika věci je podivná. Cíl grantů Expro je v podstatě jediný: zvýšit počet ERC přihlášek. Podat ERC přihlášku na konci pětiletého období je také hlavním kritériem úspěšnosti řešení grantu Expro. Co touto strategií česká věda získá? Dle mého názoru pouze několik výzkumných skupin, které dostanou za úkol se o ERC grant ucházet. Tato politika sice v řádu jednotek zvýší českou aktivitu směrem k ERC, kdo ale zaručí, že celý projekt neskončí odškrtnutím úkolu „podat přihlášku“. A jsme zpět u problému riskovat či vsadit si na jistotu. Domnívám se, že i když tato aktivita GAČRu „donutí“ několik vědeckých týmů ERC přihlášku připravit (a bohudíky za tuto aktivitu), strukturální problém s postavením mladých vědců a vědkyň to neřeší.
Investice do mladé vědy musí být víceúrovňová a zahrnovat aspekt finanční i institucionální. Touto cestou se vydala Univerzita Karlova se svým programem Primus pro začínající vědce, který stojí na spolupráci vedení univerzity a jednotlivých fakult, které společně investují do týmů perspektivních mladých vědeckých pracovníků s nadějí, že od nich vzejde aktivita směrem k ERC, ze které budou posléze těžit jejich pracoviště, fakulty i celá univerzita.
Program Primus je v podstatě snahou vytvořit institucionalizované postdoktorské pozice, které spolufinacuje univerzita a konkrétní fakulta. Tímto způsobem se mají vytvořit podmínky finanční, prostorové a časové pro profilaci mladých týmů, které se věnují výzkumu, který snese srovnání v mezinárodním měřítku.
Na hodnocení programu zde není místo a po prvním roce jeho trvání asi ani ta správná doba (i když i to by si zasloužilo zevrubnou analýzu). Zjevné je však jedno. Tento výborný nápad, který zavádí do českého systému prvek funkčního (anglosaského) systému, tedy dlouhodobou institucionální podporu postdoků a mladých vědkyň a vědců, naráží na zaběhlý hierarchicko-záslužný kariérní žebřík. Projekt působí na fakultách cizorodě. Místo aby byl vnímán jako investice do budoucnosti, je považován za způsob, jak na určitý čas financovat skupinu mladších vědců, kteří mohou přinést body a k tomu mají za úkol „podat to ERC“. Navíc se snaží narušit inbreeding, v Česku lety zaběhlou praxi, kdy mladí vědci zůstávají na stejné instituci, kde získali doktorát a kde také pokračují ve spanilé cestě za docenturami a profesurami. Přivádět novou krev ze zahraničí naráží a daří se pouze částečně. Vytvořit výše zmíněné podmínky finančního zabezpečení, prostoru a času pro růst – a především standardního pracovního prostředí – tak zůstává nenaplněno i v tomto případě.
Očividně existuje vědomí problému, jak napovídají snahy o řešení. To je třeba kvitovat. Odpovědět na otázku profesora Konvalinky z úvodu a rozřešit ji, ovšem vyžaduje komplexnější strategii a vážnější zamyšlení nad situací kvality české vědy a podmínek, které jsou v jejím rámci vytvořeny pro mladé začínající vědkyně a vědce.