Svět vědy zahrnuje stále řadu nerovností. O kariérním úspěchu často rozhoduje gender, národnost či pro vnější svět nepřehledné citační vzorce. Prosazení v tomto vysoce soutěžním prostředí není jen o samotném vědeckém úspěchu jednotlivce, ale i o sociálních vazbách, které je schopen navázat. Platí to zejména v počáteční fázi kariéry, charakterizované vysokou „úmrtností“, ale i později, kdy je klíčová schopnost udržet si motivaci a autonomii ve výzkumu či integrovat druhé lidi do vlastního výzkumného tématu. Spletitost vazeb a průběh jednotlivých fází kariéry úspěšných vědců a vědkyň nyní popsali výzkumníci a výzkumnice Národního institutu SYRI v rozsáhlé studii.
„V jiné situaci jsou akademici, kteří jsou na počátku své kariéry. Odlišná je pozice těch, kteří mají už nějaké renomé, a zcela jiná u výzkumníků, kteří jsou už na vrcholu a své týmy si poměrně nezávisle vytváří sami,“ uvedl jeden z autorů studie Crafting Cumulative Advantage: A Systemic Approach to the Career Development of Highly Productive Researchers Jiří Mudrák ze SYRI a Psychologického ústavu Akademie věd.
Závěry studie vychází z rozhovorů s akademiky a akademičkami zaměstnanými na různých pozicích (od postdoktorandů až po řádné profesory) na dvanácti fakultách čtyř velkých českých veřejných vysokých škol. Ve všech případech šlo o odborníky a odbornice splňující kritéria „výzkumné excelence“ – tedy o ty, kteří v posledních třech letech publikovali ve špičkových časopisech nebo splňovali jiná kritéria excelence včetně získání prestižních stipendií nebo úspěchu v grantových soutěžích.
Tito úspěšní vědci a vědkyně typicky utvářeli své profesní dráhy způsobem, který vedl k postupné kumulaci kariérních výhod. Například často postupovali pragmaticky, aby získali peníze pro další rozvoj, a zároveň se snažili vyhnout činnostem, které představovaly překážky jejich výzkumu, jako je rozsáhlá výuka, práce mimo akademickou půdu, vstup do vedoucích/administrativních rolí nebo zapojování se do zatěžujících administrativních úkolů. „Hlavním motivátorem však pro ně byla snaha objevovat,“ dodal Mudrák.
Fáze mladých výzkumníků
Mladí výzkumníci ve studii často reflektovali svou „závislost“ na někom starším a také to, jak s touto závislou pozicí pracovali. „Úspěšná spolupráce se staršími akademiky jim usnadňuje rozvoj znalostí, dovedností, akademické prestiže, motivace a určuje jejich schopnost posunout se do autonomní pozice, což je milník vymezující další fázi kariérního rozvoje,“ uvedla Kateřina Zábrodská, která je spoluautorkou studie.
Obecně platí, že výzkumníci v rané fázi kariéry jsou vystaveni vysokému riziku „náhlé smrti“. Většina postdoktorandů opouští akademickou sféru, i když by raději zůstali. Mezi důvody patří nadměrná soutěž o financování, nedostatek vhodných pracovních míst nebo kontaktů. Aktuální výzkum potvrdil, že podpora ze strany supervizorů, mentorů, institucí a integrace do sociálních sítí usnadněná seniorními akademiky představuje v této fázi klíčovou pomoc.
„Myslím, že můj nadřízený hned na začátku viděl, že mě tato práce baví a že mě baví i psaní. Myslím, a také mi to řekl, že v tom vidí potenciál. A tak mě dotlačil k doktorátu. Do té doby mě to nenapadlo, ne že bych to nechtěl dělat, ale myslel jsem si, že nejsem dost dobrý. Takže si myslím, že brzy viděl, že mě to baví, a pochopil, že mám nějaký potenciál, a snažil se ho rozvíjet. Hodně mi pomohl,“ uvedla v rámci studie jedna mladá výzkumnice (environmentální vědy).
Zatímco několik účastníků studie rozvinulo vynikající výzkumnou kariéru bez rozsáhlých mezinárodních zkušeností v rané fázi kariéry, stále vnímali nedostatek takových zkušeností jako významnou překážku kariéry. Zpětně vnímali své mezinárodní zkušenosti jako klíčový moment, který dále usnadnil jejich ranou motivaci tím, že jim ukázal možný směr jejich výzkumné kariéry, který byl osobně smysluplný a který jim umožnil rozvinout klíčové výzkumné dovednosti a rozšířit síť svých spolupracovníků způsobem, který by jinak bylo obtížné získat.
Uprostřed kariéry
Při postupu na vyšší level je pro vědce klíčový úspěch v grantových soutěžích. „Akademici uprostřed své kariéry mají větší pocit autonomie a kontroly. Musí se ale také vypořádat s rostoucími nároky vyplývajícími z mnoha rolí, které na svých pracovištích mají, což vede k tomu, že méně času věnují výzkumu a více času administrativním úkolům. Akademici a samozřejmě ještě více akademičky obtížně hledají rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Mimo jiné i proto se v této době řada z nich vrací ze stáží v zahraničí, protože ztrácí kontakt se svou rodinou,“ uvedla Zábrodská.
Získání grantu výzkumníky posouvá na nový level. Umožňuje jim soustředit se na rozvoj vlastního výzkumu a dává jim i značnou míru autonomie na své instituci a nezávislost na svých vedoucích. „Lidé s projekty jsou velmi autonomní. A jiná cesta samozřejmě není. Jak by mě někdo řídil ve výzkumu, když by nevěděl, na čem pracuji? Není to dost dobře možné,“ uvedl například vedoucí jednoho výzkumného týmu z oblasti přírodních věd.
Účastníci studie nicméně uznali, že „svoboda výzkumu není zadarmo“. „Svobodu si samozřejmě musíte koupit. […] Existuje záchranná síť oddělení [...], ale samozřejmě tímto způsobem ztrácíte svobodu, protože když vám oddělení zaplatí, musíte to oddělení vrátit. Jsem si toho vědom. Ale v současnosti jsem si pro sebe koupil docela velkou svobodu,“ doplnil jeden z respondentů.
Finální fáze spojená s prestiží
Studie se účastnili také úspěšní vědci a vědkyně v seniorních pozicích, kteří již měli rozsáhlý přístup ke zdrojům a nacházeli se v situaci, kdy na nich byla do značné míry závislá řada druhých lidí. „Je zajímavé, že naši respondenti nacházející se v této fázi se často vyhýbali vstupu do formálních vedoucích pozic, i když jednali jako neformální lídři, supervizoři nebo mentoři způsobem, který alespoň částečně odpovídal potřebám mladších akademiků. Kruh se tak v podstatě uzavíral, neboť právě oni představovali pro začínající vědce vstupenku do světa excelentní vědy,“ dodala Zábrodská.
"Víš, jsem tady šťastný. Věda mě opravdu baví a [vedoucí pozice] by znamenala neuvěřitelné množství papírování. A to by se mi prostě nelíbilo. Tady mám svůj tým řekněme patnácti lidí a dobře se nám spolupracuje. Dvakrát jsem byl požádán, abych nastoupil do funkce ředitele ústavu, ale z toho bych se zbláznil. Byl bych nešťastný. To bych nechtěl,“ uvedl v rámci výzkumu například jeden profesor přírodních věd.
Rovné podmínky neexistují
Ze studie vyplývá, že systém vědy nenabízí vědcům a vědkyním rovné podmínky. Ukazuje se, že úspěšní vědci a vědkyně jsou schopní se strategicky v systému existujících nerovností pohybovat, což jim umožňuje realizovat vysoce kvalitní výzkum. Z jiného úhlu pohledu se to však může jevit tak, že disponují nepřiměřeně velkým podílem na pracovních zdrojích na úkor jiných kolegů zajišťujících další klíčové akademické činnosti, například výuku.
„Vědci, pokud chtějí být v existujícím systému úspěšní, musí usilovat o kumulaci výhod v rámci tohoto systému, což jim v seniorní fázi kariéry umožňuje velkou autonomii a tvůrčí svobodu. Akademické instituce by však měly cílevědomě řešit procesy související s kumulací výhod tak, aby například kariéra nadějných výzkumníků byla méně závislá na jejich vztazích se staršími akademiky nebo aby přístup ke zdrojům nebyl až příliš závislý na postavení daného vědce v systému,“ doporučuje Mudrák s tím, že poskytování snadnějšího a širšího přístupu ke zdrojům by mohlo být pro dlouhodobý rozvoj excelence výzkumu v mnoha ohledech přínosnější než zvyšování celkového množství dostupných zdrojů, pokud se tyto zdroje dostanou pouze omezenému počtu aktérů.