Lidem mimo akademickou sféru může situace připadat naprosto přirozená: Na vysokých školách učí lidé s titulem doktor, docent nebo profesor, přičemž čím vyšší titul, tím vyšší je kvalifikace dotyčného. Málokdo si přitom uvědomí, že získávání „doživotních titulů“ docenta či profesora je v podstatě lokální historický přežitek a například v anglosaských zemích nejde o označení osoby, ale pracovní pozice – tedy pokud člověk z dané pozice odejde, titul si s sebou nenese. V českém prostředí je ale úspěšná habilitace aneb jmenování docentem či profesorem stále mnohdy ještě doslova existenční záležitostí. Proč?
„V habilitačním řízení se ověřuje vědecká nebo umělecká kvalifikace uchazeče, a to zejména na základě habilitační práce a její obhajoby a dalších vědeckých, odborných nebo uměleckých prací, a jeho pedagogická způsobilost na základě hodnocení habilitační přednášky a předcházející pedagogické praxe,“ píše se v zákoně o vysokých školách.
Historii habilitačního procesu podobného tomu, který známe dnes, lze vysledovat do období novověku, kdy v německy mluvících zemích probíhaly tzv. disputace, navázané na udělování akademických titulů.
V roce 1777 pak Marie Terezie uvedla v platnost Racio educationis, organizační řád pro školní soustavu v Uhersku, kde se mimo jiné hovoří o kvalifikačních požadavcích na post univerzitního profesora: hlubokých znalostech oboru, vědecké aktivitě a publikovaných pracích, ale také lektorských dovednostech a morální bezúhonnosti uchazečů.
Univerzity byly státními institucemi, a tak docenti (resp. osoby s titulem Privatdozent) a profesoři byli fakticky státními úředníky. Samotný proces jejich výběru tehdy probíhal tak, že univerzitní rada navrhla panovníkovi tři kandidáty „známé pro svou hlubokou erudici v oboru“, přičemž byl doložen jejich životopis, popis vědeckých aktivit a popis jejich osobnosti, respektive charakteru. Panovník pak vybrané kandidáty jmenoval univerzitními profesory, což byl nezbytný požadavek pro výuku na vysokých školách (více zde).
Od té doby lze v habilitačním procesu, přinejmenším u nás, pozorovat prakticky velmi podobný postup, přestože se vysoké školy staly samostatnými právnickými osobami a návrh na zahájení řízení se podává děkanovi či rektorovi (má-li vysoká škola udělenu akreditaci pro uvedený obor habilitace), jenž jej po schválení postoupí vědecké radě. Konkrétně se habilitační řízení „zahajuje na návrh uchazeče. S návrhem je nutno předložit životopis, doklady o dosaženém vysokoškolském vzdělání a získaných příslušných titulech, doklady osvědčující pedagogickou praxi, seznam vědeckých, odborných nebo uměleckých prací, přehled absolvovaných vědeckých, odborných nebo uměleckých stáží, jak tuzemských, tak i zahraničních, popřípadě další doklady osvědčující vědeckou nebo uměleckou kvalifikaci. V návrhu uchazeč též uvede obor, ve kterém žádá o habilitaci. Předloží rovněž habilitační práci,“ tak praví zákon o vysokých školách.
Koho mezi sebe vpustíme?
Skutečnost, na kterou již dříve upozorňoval například kvantový fyzik Tomáš Opatrný, totiž že o udělení hodnosti docent nebo profesor rozhodují školy a lidé, kteří už tuto hodnost mají, a tak je do velké míry na jejich tajném hlasování, koho „mezi sebe vpustí“, nechme zatím stranou.
Mnohem zajímavější je fakt, že ačkoliv Boloňský proces ustanovil jako nejvyšší dosažitelný vysokoškolský titul (tj. doživotní označení kvalifikace získané studiem) Ph.D. (doktor), v českém zákoně o vysokých školách zůstala habilitace zachována – byť se už (lingvisticky?) nejedná o titul (získaný kvalifikací), ale právě o hodnost – doživotní označení jejího nositele. (Přijde-li vám uvedené jako čiré slovíčkaření, nejste sami.)
Ba co víc: Národní akreditační úřad i dnes stanovuje podmínku pro magisterské a doktorské studijní programy, aby za jejich kvalitu ručil garant s hodností docent nebo profesor v daném oboru, respektive přesněji „ve studijním programu blízkého nebo příbuzného obsahového zaměření ke studijnímu programu, který má garantovat“.
Zcela konkrétně: „Garant studijního programu zejména koordinuje obsahovou přípravu studijního programu, dohlíží na kvalitu jeho uskutečňování, vyhodnocuje studijní program a rozvíjí jej.“
Zároveň jsou osoby s habilitací vyžadovány i jako garanti klíčových studijních předmětů („základních teoretických studijních předmětů profilujícího základu“), na jejichž výuce se také mají „významně podílet“.
S ohledem na masifikaci českého školství, kdy se na vysokou školu hlásí přibližně polovina populačního ročníku a poptávka po vysokoškolském vzdělání vzrůstá i na trhu práce, je pochopitelná snaha státu o zajištění úrovně kvality takového vzdělávání. Nabíledni je tak nastavení nějakého „nepodkročitelného minima“ či kritérií vztahujících se k odbornosti a kompetencím těch, kteří mají toto vzdělání poskytovat.
V kontextu výše uvedeného se tedy lze domnívat, že vědecko-pedagogická hodnost má především zaručit kvalitu výuky v daném studijním programu a předmětech. Z tohoto hlediska se nezdá od věci ani požadavek na odbornou (tedy převážně výzkumnou a publikační) činnost vyučujících v oblastech, které vyučují, neboť tato činnost může sloužit k udržení aktuálního přehledu v jejich oboru, a tedy předávání nejnovějších poznatků studentům.
Publikovat zabere čas. Hodně času
Tady ovšem přichází kámen úrazu: Výzkumná činnost na takové úrovni, aby její výstupy byly publikovatelné ideálně v mezinárodních impaktovaných časopisech (což lze i dle současné Metodiky hodnocení M17+ a požadavků na řadu habilitačních řízení považovat za svatý grál, viz zde, zde, zde i zde), vyžaduje poměrně značné množství času.
Počínaje pravidelným sepisováním grantových žádostí přes sběr dat jako takový po jejich analýzu, vyhodnocení a sepsání manuskriptu, nemluvě o jeho revizích po recenzních připomínkách, nejedná se o aktivity, které by byly hotovy během několika desítek hodin.
Lze samozřejmě předpokládat, že část těchto činností výzkumník deleguje na někoho dalšího. Nejčastěji půjde patrně studenty Ph.D., případně asistenty z řad pregraduálních studentů, nebo o kolegy v projektu (ovšem pakliže se tito nacházejí ve stejné situaci jako výzkumník sám, tedy usilují o habilitaci a zároveň učí, jde vlastně o přehazování horké brambory).
Vedoucí týmu pak může zaujmout spíše roli supervizora, konzultanta či poradce, který pouze „dohlíží“ na provedení výzkumu, což může fakticky představovat výraznou časovou úsporu na jeho straně – a jeho jméno bude stále ještě napsáno na všech publikovaných výstupech.
Otázka vytěžování zvláště Ph.D. studentů by byla na samostatnou diskuzi. Pro naši argumentaci je mnohem zajímavější otázka, nakolik je výzkum v tomto případě ještě výzkumníkův, pokud projektovou žádost sepisoval tým lidí, data sbírali a často i vyhodnocovali studenti a podíl vedoucího na výsledném manuskriptu je v nejlepším případě dílčí. Lze tohle považovat za vlastní odbornou činnost? Za prokázání hlubokých a aktuálních znalostí oboru, které bude zaručovat kvalitní výuku?
Kromě toho, pod kvalitní výukou si dnes už asi jen málokdo představí monologické, 90 minut a déle trvající přednášky, jejichž předpřipravený obsah se z roku na rok příliš (nebo vůbec) nemění.
Ostatně vědeckých důkazů efektivity aktivizujících metod, praktických cvičení a úkolů vyžadujících interakci studentů mezi sebou i s vyučujícím je k dispozici bezpočet. Je ovšem důležité si uvědomit, že příprava této formy výuky – již by šlo deduktivně označit za kvalitnější – zabere násobně více času než příprava (či přímo recyklace) přednášek. Nemluvě o času, který by v rámci zkvalitňování výuky měli vyučující strávit podáváním zpětné vazby studentům, ať už alespoň pročtením a okomentováním jejich seminárních prací (což také bývá často delegováno na doktorandy – a opět se lze ptát, nakolik v takovém případě můžou studenti těžit z odbornosti vyučujícího), nebo sofistikovanějšími způsoby a aktivitami.
Pokud bychom počítali třicet až šedesát studentů na předmět a výuku minimálně tří předmětů pro plný úvazek, nejde o zanedbatelnou položku. Fond pracovní doby ovšem není neomezený, a tak se akademik často dostane do dilematu, zda daný čas raději věnuje výuce, nebo výzkumu a publikacím. Můžete hádat, co je v současném systému více oceňované.
A tím se dostáváme k jádru věci: Abychom měli vůbec kde a co učit, potřebujeme v současnosti habilitované kolegy – aby garantovali kvalitu výuky. Aby ale člověk vůbec mohl usilovat o habilitaci, musí mít publikováno – „zejména publikace v impaktovaných časopisech, recenzovaných odborných časopisech a monografie“.
Pokud se tedy akademický pracovník nechce smířit s tím, že „jeho výzkum“ za něj fakticky odvedou jiní, svůj čas bude logicky (a paradoxně) věnovat něčemu jinému než výuce… A pak se stojí za to ptát: opravdu je habilitace zárukou kvalitní výuky? A jestli není – tak k čemu nám ještě je?