Co se děje v buňce ve chvíli, kdy se rozhoduje o jejím dalším osudu – zda se z ní stane rakovinná, či ne? Odpověď na tuto otázku přinesl výzkum dvou týmů z Masarykovy univerzity, které společně popsaly klíčový moment buněčné signalizace spojený i s rozvojem nádorových onemocnění. Neméně zajímavý je ale i příběh spolupráce, která za objevem stojí. Jak funguje propojení dvou různých přístupů – a co to znamená pro mladého vědce, který se mezi nimi pohybuje? Popisuje to hlavní řešitel výzkumu Miroslava Micka, který nyní pokračuje ve své vědecké kariéře ve Francii.
Na čem jste konkrétně pracovali?
Zaměřili jsme se na protein Dishevelled, který hraje důležitou roli v buněčné signalizaci. Zajímalo nás, co se s ním děje ve chvíli, kdy se aktivuje signální dráha – tedy jak se mění jeho chování a jak komunikuje s dalšími proteiny, když buňka obdrží signál z vnějšku.
Díky kombinaci metod se nám podařilo najít jedno konkrétní místo na tomto proteinu, které se po obdržení signálu modifikuje. A právě tato změna se ukázala jako klíčová – ovlivňuje, jestli protein zůstane navázaný na receptor, nebo se uvolní a přenese signál dál do buňky.
A to je přesně typ informace, kterou by bylo velmi těžké získat jen jedním přístupem.
Proč by to mělo zajímat i někoho mimo úzkou vědeckou komunitu?
Ta signální dráha, kterou jsme studovali, souvisí s regulací buněčného dělení. A právě to je proces, který když se „vymkne kontrole“, vede například ke vzniku nádorových onemocnění.
Neznamená to, že bychom objevili nějakou přímou cestu k léčbě, ale pomáháme lépe pochopit, jak celý systém funguje. A čím přesněji víme, kde a jak se signál v buňce přenáší, tím lépe se v budoucnu dá hledat místo, kde by šlo do tohoto procesu zasáhnout – ať už ho utlumit, nebo naopak podpořit.
Váš doktorát propojil CEITEC a Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity. Jak tahle spolupráce vlastně vznikla?
Ta spolupráce začala ještě před mým nástupem, inicioval ji předchozí PhD student. Já jsem na ni navázal a postupně se z toho stal projekt, ve kterém jsem fungoval jako sdílený doktorand mezi dvěma pracovišti. Už od začátku bylo jasné, že nepůjde jen o to „dělat něco napůl tady a napůl tam“, ale že ty dva přístupy se musí skutečně propojit.
Co to pro vás znamenalo v praxi?
Měl jsem dva školitele, každého z jiné oblasti, a to bylo pro projekt zásadní. Každý přinášel jiný způsob uvažování i jinou metodiku, ale obojí se výborně doplňovalo. Nešlo jen o to, že jsme měli víc nápadů, ale hlavně o to, že jsme jeden problém dokázali studovat z více úhlů. Na CEITEC jsme šli hodně do hloubky na úrovni struktury proteinů, zatímco na přírodovědecké fakultě jsme sledovali, jak se tyto procesy odehrávají přímo v buňkách. Když se tyto dva přístupy spojí, výsledky poskytují mnohem jasnější a spolehlivější obraz o zkoumaném problému.
Vy jste byl v projektu trochu „mezi dvěma světy“. Jak se vám v té roli fungovalo?
Ze začátku to bylo náročnější. Každý ze školitelů měl trochu jiný pohled na to, co je důležité a kam by se měl projekt posouvat. Takže jsem se v tom musel naučit orientovat a najít si vlastní cestu, ale v zásadě jsem měl prostor sám se rozhodnout, kterým směrem výzkum dál povedu.
Postupně jsem ale začal fungovat jako spojka mezi oběma týmy – přenášel jsem informace, koordinoval, co je potřeba udělat, a snažil se, aby ty dvě části projektu do sebe zapadaly. V tom mi hodně pomohlo, že jsem prostředí na přírodovědecké fakultě znal už z bakalářského a magisterského studia a na CEITEC jsem si vztahy postupně vybudoval.
Nakonec to byla jedna z nejcennějších zkušeností – nejen odborně, ale i lidsky.
Jak taková spolupráce fungovala prakticky?
Pravidelně jsme se scházeli, zhruba jednou za měsíc, a probírali jsme nová data i další směřování projektu. Mezitím probíhala spousta průběžných konzultací – zejména s jedním ze školitelů, podle toho, na které části jsem zrovna pracoval.
Důležité bylo, že to nebyly dva oddělené projekty, ale jeden společný. Každý věděl, jak jeho část zapadá do celku.
Co vám tato zkušenost dala do další kariéry?
Vedle konkrétních metod hlavně schopnost přemýšlet napříč obory. Začínal jsem u buněčné biologie a postupně jsem se přesunul ke strukturní biologii. Právě díky tomu rozumím oběma přístupům.
V Montpellier ve Francii, kde nyní působím jako postdoktorandský výzkumník, se tyto přístupy běžně kombinují. Takže když kolegové prezentují výsledky, jsem schopný sledovat jak buněčnou, tak strukturní část. To bych bez této zkušenosti nemohl.
A možná ještě důležitější je, že jsem si vyzkoušel, jak funguje skutečná mezioborová spolupráce – se všemi jejími výhodami i výzvami.