Když se mluví o univerzitách, pozornost většinou míří k akademikům, akademičkám a studujícím. Jenže bez administrativy, studijního oddělení, projektových manažerek či lidí zajišťujících chod kolejí a provoz budov by vysoké školy fungovaly jen těžko. O technicko-hospodářských pracovnících – takzvaných téhápéčkách – se v posledních letech konečně trochu více mluví. Školy je více zapojují do projektů, podporují jejich profesní rozvoj a vedou s nimi otevřenější dialog. A třeba je i oceňují, stejně jako vynikající vyučující. Zároveň ale přetrvává zásadní rozpor: THP nejsou součástí akademické obce a nemají zastoupení v akademickém senátu. Jejich hlas tak v samosprávných strukturách univerzity chybí, byť často působí na školách desítky let a prostředí dokonale znají.
Akademie múzických umění v Praze každoročně připravuje tematický seriál, který nahlíží do známých i méně známých zákoutí univerzitního života. V roce 2023 padla volba na nepedagogické pracovníky. Nazvali ho Za oponou.
Během několika měsíců se na sociálních sítích školy představily zhruba čtyři desítky zaměstnanců a zaměstnankyň. Vybrat je a napsat o nich nebylo nic složitého. Na všech třech fakultách AMU – Filmové a televizní fakultě (FAMU), Divadelní fakultě (DAMU) i Hudební a taneční fakultě (HAMU) – tvoří součást univerzitního života pestrá škála profesionálů a profesionálek.
Lidé se mohli dočíst například o řediteli Studia FAMU, který se věnuje digitalizaci filmového fondu, či o vedoucím Uměleckého provozu HAMU, který každý rok zvládne zorganizovat přes 170 koncertů. „Umělecká fantazie potřebuje zázemí. Seriál Za oponou připomněl, že bez nepedagogických pracovníků by AMU jako instituce nemohla dlouhodobě fungovat,“ zdůrazňuje současná prorektorka pro komunikaci a strategický rozvoj univerzity Lucie Hayashi.
Příběhy lidí postované na sociální sítě školy ovšem nebyly na úplném počátku nápadu, jak technicko-hospodářské pracovníky (THP) zviditelnit. Důležitý okamžik nastal o rok dříve, na podzim 2022, když se v pražské zoo otvíral nový pavilon goril. Tehdy dostala Hana Šťastná, tehdejší pracovnice z oddělení PR a marketingu AMU, pozvánku na komentovanou prohlídku pro zaměstnance a zaměstnankyně školy. Poslala ji všem, pedagogům i nepedagogům. „Účast mě překvapila. Většina přihlášených byli nepedagogičtí pracovníci, a tak mě napadlo, proč je nezvat na takové akce pravidelně?“ vzpomíná. A vlastně tím narazila na poměrně podstatnou otázku: Proč se na THP nemyslí obecně více jako na nedílnou a důležitou součást univerzity?
Od té doby se každý semestr konají tři až čtyři akce. „Jsou otevřené pedagogickým i nepedagogickým pracovníkům a vytvářejí prostor, kde se mohou lidé potkávat i mimo běžný pracovní provoz,“ říká rektorka AMU Ingeborg Radok Žádná. Zaměstnanci a zaměstnankyně AMU se už byli podívat v Museu Kampa či Rudolfinu, navštívili pivovar České zemědělské univerzity v Praze či Hotel Intercontinental. Mezi pracovní benefity patří také volný vstup do pražské Kunsthalle či celoročně zlevněné vstupenky na akce školy. Například představení Divadla DISK, studentského divadla na DAMU, mohou zaměstnaní na AMU navštívit za symbolických dvacet korun.
Je jich většina, proč se o nich nemluví?
Na českých vysokých školách pracuje celkem 44 tisíc lidí. Když se podíváme na statistiky ministerstva školství, z posledních zveřejněných dat lze vyčíst, že v roce 2024 pracovalo na univerzitách celkem 19 tisíc akademiků a akademiček, dalších 19,5 tisíce neakademických pracovníků a pracovnic a zbytek, tedy 5,5 tisíce lidí, tvořili vědečtí pracovníci a pracovnice (jejichž hlavní náplní práce je výzkum a publikační činnost).
Profese na univerzitě jsou velmi pestré, sahají od účetnictví a personalistiky po IT správu a projektový management. Jsou zde taky studijní či zahraniční oddělení. A patří sem i zaměstnanci kolejí a menz, provozu budov nebo technické údržby. Jejich práce často přesahuje pouhou administrativu a rutinní úkoly. Někteří jsou součástí vzdělávacích aktivit, připravují programy pro veřejnost, starají se o publicitu školy… Mnozí z nich navíc působí na fakultách i desítky let, takže mezi nimi najdeme i takové, kteří „přežili“ výměny děkanů i rektorů.
Jednou z nich je i Jitka Nohová, tajemnice Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU. „Uběhlo už půl století od doby, kdy jsem podepsala pracovní smlouvu, tehdy ještě jako jednadvacetiletá sekretářka Loutkářské katedry na DAMU,“ vzpomíná. Tehdy sídlili v Ledeburském paláci na Malé Straně a katedra byla až do listopadu 1989 ostrovem určité, byť omezené politické tolerance a tvůrčí svobody. Což platí, jen bez politických mantinelů, dodnes.
„Je to místo pro ekologii ducha, naděje pro budoucí kulturnost naší vlasti. Místo, kde se jen nekalkuluje zisk. Místo, kde v listopadu 89 začínala sametová revoluce, kde studoval Václav Havel…“ popisuje Jitka Nohová s tím, že po tolika letech pro ni DAMU znamená druhý domov.
Na „akademiky a ten zbytek“ nedělíme…
Právě kombinace zkušeností, kreativity a odbornosti a taky loajálnosti dělá z působení nepedagogických pracovníků a pracovnic nenahraditelnou součást fakultního života.
Potvrzuje to i Západočeská univerzita v Plzni, kde se o zaměstnaných mluví jako o jednom celku – bez ostrého dělení na akademiky a „ten zbytek“. Na univerzitě pracuje zhruba dva a půl tisíce lidí. „Dobře je tady vidět, jak se postupem let práce na fakultách mění, respektive se rozšiřuje. Školy potřebují nové odbornosti, tedy lidi, kteří dokážou reagovat na rychlý technologický vývoj,“ vysvětluje mluvčí Západočeské univerzity Andrea Čandová.
Jako příklad uvádí kolegu Lukáše Kellnera, který je kombinací akademika a neakademika. Učí na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara a zároveň je vedoucí multilabu, což je prostor pro experimentální práci se zvukem, obrazem, přímým přenosem a pokročilými digitálními technologiemi.
Mezi další tamní zaměstnance a zaměstnankyně patří lidé, kteří organizují velkou mezinárodní letní školu nebo kulturní akce pro stovky účastníků, ale také profese, které by člověk na univerzitě nečekal – v Plzni mají například vlastního truhláře, který zajišťuje atypický nábytek pro učebny a kanceláře. A taky zde pracuje správkyně zámeckého areálu Nečtiny asi třicet kilometrů severně od Plzně, který se využívá ke vzdělávání i rekreaci…
„Neakademici jsou i součástí různých pracovních skupin, podílejí se na strategických záměrech a vstupují do debat o chodu fakult i celé univerzity. Často přinášejí zkušenosti z ryze praktického, třeba manažerského prostředí, a právě díky tomuto přehledu a praxi univerzitu posouvají dál,“ říká Andrea Čandová s tím, že univerzita jim nabízí další vzdělávání. Jazykové kurzy, rozvoj manažerských nebo prezentačních dovedností jsou běžně otevřené všem bez rozdílu, zda jde o akademika, nebo THP.
Dřív okrajové profese jsou teď docela klíčové
To, že se svět univerzit proměňuje – a s ním i profese, které jsou nově na akademické půdě potřeba –, dobře ilustrují univerzitní obchody a e-shopy. Jeden takový je i na Ostravské univerzitě.
Vedoucí univerzitního obchodu a knihkupectví nazvaného OUshop je Markéta Pavlíková. Na univerzitě v severomoravském městě vystudovala geografii a informatiku pro střední školy, učitelskou dráhu ale před deseti lety vyměnila za univerzitní provoz. „Začínala jsem úplně odspodu – jako brigádnice na univerzitních akcích, později na oddělení PR a marketingu,“ říká. Postupně se její práce stále víc soustředila i na univerzitní merch – od návrhů přes výrobu až po distribuci propagačních předmětů, což dnes hraje důležitou roli při budování značky školy a oslovování budoucích studentů a studentek.
Před šesti lety přijala nabídku převzít vedení univerzitního obchodu a knihkupectví, které tehdy čekala zásadní proměna. Rekonstrukci prostoru záhy na to zkomplikovala pandemie covidu, provizorní fungování i nutnost vybudovat nový moderní e-shop. Dnes je OUshop už tři roky v nových prostorách v centru Ostravy a funguje nejen jako prodejna knih a univerzitních předmětů, ale také jako kulturní a komunitní místo.
Konají se tu autorská čtení a besedy s akademiky i veřejností, ale i vánoční trhy nebo swapy zaměřené na udržitelnost. Markéta Pavlíková dává prostor hlavně studentským tvůrcům a tvůrkyním. Jejím dalším cílem je co nejvíc propojovat univerzitu s městem: aby škola nebyla uzavřenou institucí, ale přirozenou součástí veřejného prostoru. „Mám pocit, že v minulosti byly některé oblasti – třeba marketing a komunikace – brány spíš jako okrajové. Dnes si musí univerzity stále víc uvědomovat, že bez těchto profesí by nebyly schopné oslovit studenty, veřejnost ani partnery,“ uzavírá.
Rovnost na papíře nestačí
Na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem se před časem rozhodli neakademiky víc zviditelňovat. Zatímco ocenění rektora za vynikající studijní, pedagogické, vědecké a umělecké výsledky patří na univerzitě k dlouhodobé tradici, před dvěma lety přibyla novinka: kategorie pro technicko-hospodářské pracovníky a pracovnice za jejich dlouhodobý či celoživotní přínos.
„UJEP nepřistupuje k akademickým a technicko-hospodářským pracovníkům jako ke dvěma paralelním světům. Základní benefity mají naši zaměstnanci nastavené rovnocenně,“ říká mluvčí univerzity Jana Kasaničová a pokračuje, že v posledních letech si víc připomněli, že rovnost na papíře nestačí. Proto se snaží, aby THP kolegyně a kolegové byli víc vidět a aby měli prostor ovlivňovat věci, které denně zajišťují.
„Škola je víc zapojuje do zlepšovacích a digitalizačních projektů, podporuje jejich profesní rozvoj a vede s nimi otevřenější dialog napříč útvary. A taky jsme začali jejich práci veřejně oceňovat v podobě ceny rektora pro THP,“ dodává Kasaničová.
„Máme vůči THP dluh, cena je jeden ze způsobů, jak jej splatit“
V Ústí nad Labem chtěli dát jasně najevo, že univerzita nestojí jen na akademicích a akademičkách. Bez práce technicko-hospodářských kolegyň a kolegů by se výuka ani výzkum jednoduše nerozběhl, často jsou to právě oni, kdo drží každodenní provoz pohromadě.
„Přiznávám, že veřejné ocenění jejich práce jsme jako univerzita pohříchu dlouho opomíjeli; je to náš dluh. Cena rektora je jedna z cest, jak jim poděkovat, ukázat partnerský respekt a vyzdvihnout inspirativní lidi, kteří dělají věci nad rámec svých povinností,“ dodává prorektor pro vědu Jan Slavík.
Cenu, která je spojena s finanční odměnou ve výši 20 tisíc korun, předloni dostala Soňa Olivová, pracovnice studijního oddělení na Fakultě strojního inženýrství, a Miroslav Matoušek, dlouholetý tajemník Fakulty umění a designu. Loni byly oceněné Hana Galiová, referentka Centra výzkumu z Fakulty sociálně ekonomické, Lenka Stiborová, vedoucí Centra projektového servisu UJEP, a Zdenka Kubištová, vedoucí Oddělení multimediálních prostředků Pedagogické fakulty.
Akademici a „béčka“
Vždycky to ale na školách takhle nevypadalo. Někde se o neakademicích dokonce mluvilo jako o „béčkách“. Dlouho se vnímali jako servis v pozadí, a když přišla pozvánka třeba na kulturní akci, stálo v ní, že je pro „studenty a akademiky“.
„Když to řeknu hodně nadneseně, bez lidí, kteří zajišťují každodenní provoz univerzity, bychom v laboratořích ani učebnách netopili a nesvítili. Škola by byla jen katalogem studijních programů na papíře. Právě neakademičtí zaměstnanci a zaměstnankyně se starají o to, aby všechno fungovalo – často tak samozřejmě, že si toho studenti ani nevšimnou, když přichází na přednášku. Díky jejich práci se na univerzitě studuje a dělá věda bez chaosu a zbytečných zádrhelů, v prostředí, které umožňuje soustředit se na to podstatné,“ zdůrazňuje mluvčí Západočeské univerzity Andrea Čandová, která sama patří do „servisu“.
Jak sama říká, baví ji být součástí místa, kde se setkává výzkum, vzdělávání mladých lidí, popularizace vědy a v případě Plzně i umění – na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara.
„Pokud se nám podaří dlouhodobě udržet přesvědčení, že žádná práce na univerzitě není druhořadá, bude to obrovská výhoda. Právě tak vzniká prostředí, kde pracují zkušení a loajální lidé, kteří jsou hrdí na to, že jsou součástí Západočeské univerzity.“
To, že se postavení technicko-hospodářských pracovníků a pracovnic na univerzitě v posledních letech viditelně proměňuje, je patrné i na další univerzitě, tentokrát v Olomouci. „Zatímco dříve stáli spíše v pozadí akademického dění, dnes děkani otevřeně mluví o tom, že bez zaměstnanců děkanátu, administrativní podpory či provozních zaměstnanců by fakulty nebyly schopny fungovat,“ konstatuje Markéta Šupplerová, vedoucí Oddělení řízení lidských zdrojů na Univerzitě Palackého v Olomouci.
V období rostoucí administrativní zátěže, velkých projektů a s tím související nutnosti kontroly projektového financování a složitější legislativy si podle ní vedení fakult stále víc uvědomuje jejich klíčovou roli. „Proměna vychází jak z osobní zkušenosti současné generace děkanů, tak z větší manažerské zralosti a tlaku na profesionální personální strategii,“ dodává.
Chybějící hlas v senátu
Zároveň ale přetrvává zásadní rozpor: THP nejsou součástí akademické obce a nemají zastoupení v akademickém senátu. Jejich hlas tak v samosprávných strukturách univerzity chybí. HR oddělení tuto skutečnost vnímá jako bod, který samo změnit nemůže – vychází z nastavení systému vysokých škol. Přesto se alespoň na úrovni personální politiky snaží vytvářet podmínky, aby potřeby neakademiků a neakademiček byly slyšet a systematicky se řešily.
Univerzita Palackého postupně hledá způsob, jak o celé spektrum svých zaměstnanců a zaměstnankyň pečovat jednotněji a spravedlivěji. Jedním z konkrétních kroků byl projekt Zaměstnanost plus ministerstva práce a sociálních věcí. Trval téměř dva roky a jeho cílem mimo jiné bylo nastavit strategii slaďování pracovního a soukromého života a větší rovnost v pracovních podmínkách. Součástí bylo rozsáhlé dotazníkové šetření mezi zaměstnanými i školení vedoucích pracovníků, aby lépe rozuměli například tomu, co je flexibilní pracovní doba, jaké možnosti mají pečující osoby, specificky rodiče, v průběhu a po návratu z rodičovské dovolené, nebo aby uměli pracovat se zkrácenými úvazky.
Právě slaďování pracovního a soukromého života a možnosti práce na dálku se ukázaly jako citlivá témata zejména pro THP. „Dotazníky odhalily nerovnosti v poskytování home office mezi jednotlivými pracovišti, ale také přetěžování administrativních pracovníků, kteří kromě velkého množství administrativy uváděli potřebu přizpůsobit se odlišnému režimu práce akademiků, pracovat tak nad rámec běžné pracovní doby a do určité míry omezovat svůj soukromý život,“ přibližuje Markéta Šupplerová. HR proto nyní usiluje o narovnání podmínek a větší standardizaci pravidel napříč fakultami.