Vždy jsem fotil celospolečenská témata. A ta naše byla vážná

Když začal fotografovat, zvolil si náročnou látku: holokaust. Byla to látka osobní, ze tří blízkých přežil koncentrační tábor jen jeho dědeček. Do Osvětimi pak fotograf Pavel Dias brával i své vysokoškolské studenty. Profesora, který se etabloval dokumentárními cykly o dostizích, církevních svátcích i judaismu, pak ale čekalo ještě těžší životní i fotografické téma: leukémie vlastního syna.

Původně si myslel, že bude filmařem. Jako šestnáctiletý kluk byl totiž na brigádě ve filmových ateliérech ve Zlíně. Bylo to právě v době, kdy tam Karel Zeman točil svůj slavný Vynález zkázy. Oslovilo ho to. „Ale zajímal jsem se i o fotografii, pamatuji se, že jsem měl katalog výstavy Edwarda Steichena Family of Man v New Yorku, z něhož jsem se učil, jak se dívat na svět kolem sebe, co fotit. Po brněnské střední umělecké škole jsem začal studovat na FAMU v Praze kameru, ale pak jsem ze školy odešel a dva roky jsem strávil jako fotograf na barrandovských ateliérech. Na FAMU jsem se pak vrátil, vystudoval jsem tehdy nově založenou katedru fotografie,“ vzpomíná profesor Pavel Dias na školu, na kterou později zamířil ještě jednou, potřetí – to už v roli pedagoga. 

Jaké náměty jste si v mládí k fotografování vybíral?
Vždycky jsem měl potřebu vyjádřit se k celospolečenským tématům, a ta byla v mojí generaci vážná. Byl jsem hodně ovlivněn tím, že ze tří mých blízkých příbuzných přežil válku jen můj dědeček, dva mí strýcové to štěstí neměli. Jeden byl zastřelen jako vysokoškolák po sedmnáctém listopadu, druhý byl popraven ve Flossenburgu. Dědeček přežil koncentrační tábor v Buchenwaldu. Proto mě jako mladého fotografa zaujalo téma holocaustu. Roky jsem pak jezdil fotit do bývalých koncentračních táborů - do Terezína, Osvětimi, Buchenwaldu a dalších, a setkával jsem se tam s přeživšími lidmi. Vždy na výročí konce války se tam sjížděla spousta lidí včetně mládeže, aby uctili památku obětí. Přijížděli z celé Evropy, ale třeba i z USA. Vznikl z toho velký cyklus fotografií. Téma jsem definitivně ukončil až v roce 1995, kdy bylo 50. výročí osvobození.

Zajímaly tak smutné záležitosti mladé lidi, které jste učil?
Budete se divit, ale velmi. Válku považovali za silné téma i mnoho let po ní. Obvykle jsem měl v ročníku jen pár studentů, které jsem naložil do svého obytného auta a jeli jsme třeba do Osvětimi. Strávili jsme tam celý den, kdy studenti běhali v mrazu a fotili a fotili. Jen občas si přišli pro nějakou techniku nebo pro čaj, který jsem jim vařil. Za pár dní jsme pak fotky vyvolali a udělali výstavu.

Co ještě vás ve vašem uměleckém životě ovlivnilo?
Po čase jsem cítil, že si potřebuji najít jiné, lehčí téma. Ostatně komunisté moc o výstavy lidí, kteří za války trpěli v lágrech, nestáli, báli se srovnání. Proto jsem hledal něco, co by zajímalo hodně lidí a bylo to pro ně hobby. Nápad přišel jednou, když jsem byl s dětmi v Chuchli na dostizích. Došlo mi, že tohle je ono: koně a dostihový sport. Po mnoho let jsem pak pronikal do světa kolem dostihů, který je složitý a má své zákonitosti. Když jsem vydal brožurku o dostihovém sportu, měl jsem rázem dveře otevřené u všech koňařů v celé republice.

Díky dostihovému sportu jste se dostal i do zahraničí, že?
Ano, fotil jsem mezinárodní dostihové soutěže v tehdejších, jak se říkalo, lidově demokratických státech, a v letech 1977 až 79 jsem se podíval i do Anglie a Francie, které jsou kolébkami dostihového sportu. Měl jsem tehdy rozpracovanou knihu textů a fotografií o dostizích, ale neměl jsem sílu ji připravit k vydání. Bylo to totiž v době, kdy náš starší syn Pavel velmi vážně onemocněl.

Život vám připravil krutá témata…
Bylo to nejhorší období našeho rodinného života, kdy se náš syn rok léčil v nemocnici na akutní leukémii, byl na jednotce intenzivní péče, a těsně před svými osmnáctými narozeninami bohužel nemoci podlehl. Až po letech, kdy jsme se snažili se ztrátou syna vypořádat, jsem se rozhodl nějakým způsobem odvděčit lékařům a sestřičkám za jejich péči o nemocné děti. Tak vznikl projekt Planeta Malého prince, což byla nejprve výstava v Rudolfinu a potom kniha, která obsahuje kresby onkologicky nemocných dětí a sérii fotografií z nemocničního prostředí. Autory některých fotografií jsou samotní dětští pacienti. V projektu později pokračovali mí studenti, pod názvem Poselství Malých princů.

A kniha o koních – vyšla někdy?
Vyšla, vydali jsme ji v roce 1985 pod názvem Koně formule 1/1. Dostal jsem za ni ocenění Kniha roku za tvůrčí přístup a získala mi obrovskou popularitu mezi koňaři. Kam jsem přijel, tam mě vítali a bez problémů mě pouštěli i do stájí. Vídal jsem tak i věci ze zákulisí, přípravu koňů na soutěže, což se tajilo před konkurencí. Mimochodem – pronikl jsem i do světa dostihových sázek, i když sám jsem nikdy nesázel.

Vím, že jste rád fotil i města – Brno, Prahu, a v neposlední řadě Zlín.
Ke Zlínu mám celoživotní blízký vztah. Samozřejmě jsem rád fotil typickou baťovskou architekturu, a to nejen v samotném Zlíně, ale i v Otrokovicích, Napajedlích, Třebíči, nebo na Slovensku v Partizánském. Fotil jsem i takzvané. satelity Zlína v zahraničí (města, postavená baťovci po vzoru Zlína – pozn. red.), v anglickém Tilburry, francouzském Bataville, v nizozemském Bestu, chorvatském Borovu a polském Chelmeku.

Také se mi podařilo ve zlínských filmových ateliérech objevit negativy fotografií Alexandra Hackenschmieda, filmaře a fotografa, který před válkou emigroval do USA a je známý jako držitel Oscara. Šlo o snímky Zlína z baťovské éry, z roku 1936. Vytvořili jsme z nich výstavu, a tu jsem jel v roce 1999 k tehdy dvaadevadesátiletému Hackenschmiedovi do USA autorizovat. Ve Zlíně jsme pak v muzeu vytvořili kabinet Alexandra Hackensmieda.

Ateliér Univerzity Tomáše Bative Zlíně, ve kterém stále učíte budoucí reklamní fotografy, jste spolu s kolegy zakládal. Jste spokojen s tím, jak se vyvíjí?
Koncem devadesátých let jsem učil ve Zlíně na Vyšší odborné škole filmové, a současně jsme začali připravovat založení Institutu reklamní tvorby a marketingových komunikací, který se stal základem dnešní Fakulty multimediálních komunikací. Společně s akademickým malířem Janem Meisnerem, fotografem Pavlem Koskem a profesorem. Pavlem Škarkou (významná osobnost českého průmyslového designu, první děkan fakulty v letech 2002–2005 – pozn. red.) jsme sháněli vše potřebné, abychom ateliér připravili na výuku. Díky současnému vedení ateliéru a všem pedagogům jsou studenti vedeni profesionálně, uplatňují se dobře v praxi a panuje zde přátelská atmosféra. Reklamní fotografie je týmová práce, jsme ve stálém kontaktu s grafiky i dalšími obory na fakultě.

Jací jsou současní studenti, rozumíte si s nimi?
Mám je moc rád! Učím předmět Fotografie – obraz lidských příběhů, který si mohou zvolit i studenti z jiných ateliérů. Učím je rozumět fotografiím, seznamujeme se s osobnostmi fotografie.

Hlásí se k vám i ti bývalí studenti?
Mám mezi nimi, stejně jako mezi bývalými kolegy, spoustu přátel. Mnohá ta přátelství trvají velmi dlouho a já jsem za ně velmi vděčný. Jsou lékem na neduhy stáří.

Dokonce o vás natáčejí medailon, že?
Je to tak, z iniciativy jednoho z mých bývalých studentů na FaMU teď o mně ve Zlíně vzniká medailon. Měl by být představen příští rok, kdy oslavím 80. narozeniny.

Dá se podle vás vůbec naučit dobře fotografovat?
Těžká otázka! (usmívá se) Fotografie je vlastně obrázek, na kterém se uplatňují různé aspekty vizuální kultury. Tu někdo v sobě má, a někdo ne. K tomu, aby ji získal, dospívá postupně: musí se učit z historie výtvarného umění, nejen z fotografie, ale i z malby a grafiky. Studentům říkávám, že si musí takzvaně „nakoukat“ spoustu uměleckých děl, chodit do galerií, přemýšlet nad uměleckými díly a srovnávat je, a tím pěstovat svůj vizuální cit. Hodně je toho samozřejmě naučíme ve škole – kompozici, technologii a tak dále, můžeme je dobře připravit, ale všechno se z učebnic naučit nelze, chce to také talent a zájem o věc. Obsluhovat fotoaparát je, zvlášť v dnešní době, snadné, naučí se to každý. Ale udělat dobrou fotku, to je umění.