Antiněmecké sentimenty jsou hluboko zakořeněné v české DNA a jsou náchylné k politizaci. Nyní jsme toho jako společnost svědky v rámci politizace sněmu sudetských Němců, který se uskuteční za několik dní poprvé v České republice. Jednat o tématu bude ve čtvrtek dokonce na mimořádné schůzi Poslanecká sněmovna. V rozhovoru pro Universitas o tom mluví politoložka z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Jana Urbanovská. Podle výzkumnice Masarykovy univerzity současné vášně souvisí s tím, že jsme jako společnost dosud neměli dostatek vůle téma opracovat, a neustále se nám tak vrací. Ukazuje se, že sudetoněmecká otázka je do značné míry českou otázkou.
Jak se v posledních letech změnily česko-německé vztahy jako celek?
Česko-německé vztahy obecně jsou již delší dobu na velmi dobré úrovni. Charakterizuje je intenzivní spolupráce na všech úrovních vládnutí a napříč mnoha sektory. Navzájem jsme si významnými ekonomickými partnery. V posledních letech se slibně rozvíjí i obranná spolupráce, která je důležitá z hlediska našeho spojenectví v NATO, zejména vzhledem k vývoji mezinárodní bezpečnostní situace a oslabování transatlantických vazeb. Byť je pro česko-německé vztahy příznačná mocenská asymetrie, dokázali jsme si na čas intenzivní podporou Ukrajiny po jejím napadení Ruskem v roce 2022 najít způsob, jak vedle velkého souseda vyniknout, což je obvykle dost těžké. Přesto by České republice v zájmu ještě lepších česko-německých vztahů slušelo více pro-aktivity a konstruktivních příspěvků k posilování Evropy.
A jak je to s nyní tolik diskutovanými vztahy Čechů se sudetskými Němci?
Tady je nutné říci, že Češi a sudetští Němci si k sobě cestu hledali dlouho. Bylo to dáno jednak obrovským historickým traumatem na obou stranách a jednak tím, že čtyři poválečné dekády brzdila navazování kontaktů a společné vyrovnávání se s minulostí železná opona. V Česko-německé deklaraci, kterou v roce 1997 podepsali tehdejší premiér Václav Klaus a německý kancléř Helmut Kohl, se obě strany zavázaly nezatěžovat své vztahy otázkami minulosti. V posledním desetiletí se pak vzájemné vztahy výrazně zlepšily – Sudetoněmecké krajanské sdružení se oficiálně vzdalo svých majetkových a územních nároků vůči České republice a občanská společnost pak odvedla obrovský kus práce na poli vyrovnání se s minulostí. Teď je řada na politicích, aby ji dohnali.
Jakou roli hraje v česko-německých vztazích občanská společnost?
Občanská společnost je takový každodenní motor česko-německé spolupráce a důležitý pilíř vzájemných vztahů. Od pádu železné opony fungují občanské iniciativy a organizace jako most mezi českou a německou společností – zprostředkovávají kontakty a setkávání, budují vzájemnou důvěru a porozumění a otevírají dveře novým partnerstvím. Aktivně podněcují přeshraniční spolupráci napříč mnoha oblastmi sdíleného zájmu a tím přispívají k posilování sousedských vazeb a tolik potřebné sounáležitosti. Podporují vyrovnávání se s náročnými historickými tématy skrze vzájemný dialog a odstraňují předsudky a stereotypy. Spolu se svými výzkumnými partnery jsem přesvědčená, že občanské iniciativy a organizace ve výsledku přispívají k zvyšování odolnosti společnosti, která je klíčová pro zvládání současných rizik, jako je například politický extremismus, oslabená soudržnost společnosti nebo eroze demokratických institucí. Podporu občanské společnosti a jejích iniciativ a organizací podle mě nelze chápat jako pouhý doplněk státní politiky nebo její nadstavbu, která může nebo nemusí existovat, ale jako podmínku dlouhodobě udržitelných a odolných česko-německých vztahů.
Němci jsou vedle Židů národem případně etnikem, s kterým Češi koexistovali v jednom státě nejdéle, v podstatě zhruba sedm století. Hraje to v celém procesu nějakou roli?
Historická paměť tohoto soužití byla zásadním způsobem narušena nuceným vysídlením německy mluvících obyvatel z poválečného Československa. Mnozí lidé ani neví, že kořeny soužití Čechů a Němců na našem území sahají až do 12.-13. století. Během bouřlivého jednání brněnského zastupitelstva v polovině dubna někteří protestující například neváhali zpochybňovat, že by tu Němci někdy vůbec byli doma. Přitom Brno bylo až do vyhlášení Československa v roce 1918 charakterizované německy mluvící většinou obyvatelstva. Někteří mají ale zato, že Němci se objevili před válkou s nástupem Hitlera a po válce zase zmizeli. Nuceným vysídlením a jeho propagandistickým uchopením ze strany komunistického režimu zmizela kontinuita. Umlkly příběhy česko-německého soužití, které bychom si mohli vyprávět napříč generacemi, a udržovat tak jeho paměť.
Mění se to nějak v posledních letech?
Ano, v posledních letech je zjevný nárůst zájmu o otázky česko-německého soužití, dochází k znovuobjevování německé přítomnosti na našem území a její pestrosti. Vznikají dokumenty, filmy a divadelní představení, které tyto otázky tematizují, knihy se sudetoněmeckou problematikou se pravidelně objevují mezi bestsellery. Lidé mají zájem o poznávání lokální minulosti míst a krajiny, kde žijí, o odkrývání kořenů a navazování kontaktů s potomky vysídlených Němců. Pomalu se prosazuje narativ, že nucené vysídlení německy mluvících obyvatel je spojené s velkou kulturní ztrátou, o ekonomické ani nemluvě.
V Brně se za několik dní uskuteční první sudetoněmecký sjezd v Česku, což je událost, která polarizuje část společnosti. Vidíte v rámci jednotlivých vyjádření politiků nebo iniciátorů protestů klasické polarizační schéma, nebo je to v něčem jiné?
Do značné míry jde o poměrně klasické polarizační schéma, které českou debatu o sudetoněmecké otázce provází dlouhodobě. Jednotliví aktéři mobilizují historickou paměť a podněcují konflikt mezi údajnou obranou národních zájmů a politikou smíření. Dozajista se na to napojují otázky identity a širší nedůvěra vůči elitám, státním institucím nebo třeba evropskému liberalismu. Na základě mých pozorování se mezi protestujícími často objevují stoupenci „alternativní pravdy“, nebála bych se dokonce říci konspiračních teorií. Mezi jejich zdroje informací nepatří odborná historická literatura, ale dezinformační online platformy. Z mých rozhovorů s protestujícími mi vyplynulo, že jen menší část z nich je motivována například rodinnou zkušeností s nacistickými zločiny, která je předávána z generace na generaci. U mnohých ostatních se pozoruhodně prolíná odpor k africkým a blízkovýchodním migrantům, vakcínám proti covidu a ukrajinským uprchlíkům, přičemž nově do tohoto pytle „hodili“ i sudetské Němce, protože k tomu prostě dostali příležitost.
Proč vlastně tolik let po konci druhé světové války a odsunu Němců má podobná akce stále ještě polarizační charakter? Nejde vlastně už jen o historii a její připomínku?
Dobrovolně přiznávám, že jsem nečekala, že ty vášně kolem setkání Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně budou takto intenzivní. Vyrostla jsem v Plzni, kontakt s Německem pro nás byl přirozenou součástí života. Později jsem v Německu studovala a mám tam mnoho přátel, i mezi sudetskými Němci. Osobní zkušenost ostatně podle mě velice pomáhá v odbourávání stereotypů. Proč sněm Sudetoněmeckého krajanského sdružení na českém území i více než 80 let po válce vyvolává takovou polarizaci, souvisí mimo jiné s tím, že jsme dosud neměli dostatek vůle téma opracovat, a neustále se nám tak vrací. Antiněmecké sentimenty jsou podle všeho hluboko zakořeněné v české DNA a jsou náchylné k politizaci, čehož jsme v současné době svědky. Ukazuje se, že sudetoněmecká otázka je do značné míry českou otázkou.
Co říkáte na postoj české vlády k tomuto tématu? Není chybou, že se akce v Brně nezúčastní? Nejde v jistém smyslu o nevyužitou příležitost?
Ano, myslím si, že ze strany české vlády půjde o nevyužitou příležitost. Bohužel se ukázalo, že část naší politické reprezentace není schopna přistoupit ke vztahům mezi Čechy a sudetskými Němci a k naší minulosti konstruktivně, otevřeně a s nezbytnou sebereflexí, která by modernímu evropskému národu neměla chybět. Na místo toho se zejména SPD coby vládní strana aktivně podílí na rozdmýchávání konfliktního potenciálu tohoto tématu a šíření strachu z uměle vykonstruované hrozby napříč společností. Přála bych si, aby nám vládli politici, kteří veřejnost ubezpečí, že se není čeho obávat, že česko-německé vztahy jsou již dostatečně silné na to, aby unesly vyrovnání se s minulostí, a stejně tak nás povzbudili k reflektování našeho podílu na společné minulosti. Nucené vysídlení německy mluvících obyvatel je totiž její nedílnou a zjevně dosud nezpracovanou součástí.
Na druhou stranu vnímám jako pozitivní, že nedávné projednávání této otázky na půdě Poslanecké sněmovny a vůbec její diskutování v posledních týdnech přimělo celou řadu politiků napříč opozičním spektrem se k otázce veřejně vyjádřit a zaujmout stanovisko, často vysloveně podpůrné. Něco takového bylo ještě donedávna takřka tabu – politiků, kteří se na celonárodní scéně veřejně vyjadřovali ve prospěch smíření mezi Čechy a sudetskými Němci bylo jako šafránu, byť mimo záznam často neměli s vyjádřením sympatií problém. Můžeme tedy myslím říci, že jsme se v tomto ohledu posunuli dopředu.