V čele vlivných institucí je nově a na akademické prostředí má svěží pohled. Letos v létě se stal Petr Sklenička hlavou České konference rektorů. Coby rektor vede Českou zemědělskou univerzitu, jednu z mála velkých vysokých škol, které se nedotkly ani plagiátorské ani sponzorské kauzy, od loňska. Věci chce především zjednodušit. Například vymýtit zbytečnou administrativu nebo dát školám volnost v tom, jakou podobu mají mít závěrečné práce.
Co říká nový předseda České konference rektorů (ČKR) na novou metodiku hodnocení výzkumu M17+? Jaký má názor na spolupráci univerzit s firmami? Jak se dívá na plagiátorské kauzy, jak na polské reformy a upřednosťnování excelentních univerzit, a co teď bude pro vysoké školy v následujících desetiletích největší výzva? Petr Sklenička odpovídá v obsáhlém rozhovoru.
V čele České konference rektorů jste od letošního srpna, tedy necelé tři měsíce. Co vás při nástupu nejvíce překvapilo, co bylo jinak, než byste čekal?
Vlastně mě nic příliš nepřekvapilo, všechna překvapení jsem si patrně odbyl už v momentě, kdy jsem se před rokem a půl stal rektorem, a tedy i členem ČKR. Patrně největším šokem pro mě tehdy bylo velké množství administrativy. Jsme v pozici, kdy se na nás valí celá řada dokumentů, novel zákonů nebo třeba připomínek k novým programům. Neustále na něco musíme reagovat a na vlastní iniciativu v posledních letech už zbývá málo času.
Co byste chtěl jako předseda ČKR prosadit či změnit?
Je více cílů, které chci prosazovat. Prvním je udržet rovné podmínky při hodnocení a financování vysokých škol u nás. Chci ale také přijít s konkrétními kroky, které sníží administrativní zatížení vysokých škol. Přebujelá administrativa nám dnes bere nejen spoustu energie na úkor těch podstatných výkonů, ale bere nám i zbytečné finanční prostředky, které by šly využít efektivně, ve prospěch kvality. Chci, aby Česká konference rektorů rovně zastupovala všechny vysoké školy, a chci posílit komunikaci napříč různými typy škol. V neposlední řadě chci posílit odborné zázemí ČKR, abychom měli včas ty správné analýzy a mohli vydávat stoprocentně kvalifikovaná vyjádření. Konference rektorů by měla zůstat argumentačně silným partnerem pro ministerstvo školství, parlament a další orgány státní správy. A to není v současné hektické době a při velkém vytížení rektorů úplně jednoduché.
Řekl jste, že chcete přijít s konkrétními kroky ke snížení administrativy. Co například tím máte na mysli?
Rád bych například zjednodušil administrativu u některých grantových agentur nebo u Operačního programu Jan Amos Komenský (nový operační program EU na podporu vzdělávání a výzkumu – pozn. red.). Třeba Grantová agentura České republiky je příkladem toho, že to jde a administrativa může být snesitelná a zvládnutelná i pro samotného vědce. U jiných agentur už vám na projekt nestačí jeden zkušený administrativní pracovník, jak složitý systém si úředníci vymysleli. Úřední balast pak mnohdy překrývá samotnou tvůrčí podstatu projektu. V nedávných dnech ČKR připomínkovala novelu zákona o vysokých školách a na podnět některých členů jsme navrhli další změny, které by byrokracii na vysokých školách aspoň trochu omezily. Čekáme rovněž na jmenování nového předsedy Národního akreditačního úřadu, abychom s ním probrali některé návrhy na omezení administrativy při akreditacích i při průběžných kontrolách kvality.
A jaké konkrétní kroky jste již coby předseda ČKR udělal?
S vedením MŠMT jednáme o formě, jak personálně posílit Českou konferenci rektorů o pracovníky z oblastí práva a PR, a nějaké řešení se snad rýsuje. Chystám se také oslovit jednotlivé vysoké školy, aby v současném systému identifikovaly zbytečnou administrativu. Tu se pak pokusíme omezit nebo úplně odstranit.
Tento rozhovor děláme krátce poté, co mnozí učitelé stávkovali za své platy. Vím, že vysokoškolští učitelé to nebyli, ale jaký k tomu máte postoj? Souhlasíte s tím?
Stávkujícím učitelům rozumím. Jsou dnes stejně jako ti vysokoškolští platově pořád ještě nedoceněni. Je přitom zřejmé, že dokud nebudou ve školství důstojné platy, které by ty nejlepší uchazeče motivovaly jít studovat učitelství a pak především zůstat v oboru, do té doby můžeme vymýšlet nejrůznější reformy, které k ničemu nepovedou. Já osobně jistý úpadek základního a středního školství přičítám především dlouhodobé mzdové neatraktivnosti učitelských oborů. Učit naše děti musí ti nejlepší. Být učitelem musí být první volba, ne záložní varianta. Na druhou stranu je trochu zvláštní stávkovat zrovna ve chvíli, kdy se učitelům na mzdách přidává. To může způsobit špatné pochopení u části veřejnosti. Z mého pohledu měli učitelé stávkovat mnohem dříve, tedy v době, kdy jim reálné mzdy dlouhodobě klesaly nebo stagnovaly.
Letos slavíme třicet let od revoluce. Myslíte si, že české vysoké školství je tam, kde jste vy osobně chtěl, aby bylo? Splnila se vaše vize, kterou jste měl v hlavě 17. listopadu 1989?
Začnu tím pozitivním. Máme v tuto chvíli celou řadu kvalitních vysokých škol, které si za posledních třicet let ohlídaly znovunabyté akademické svobody. Máme pořád ještě jednotný vysokoškolský systém s pestrou škálou vysokých škol. To je taky dobře, navzdory některým snahám náš systém fragmentovat a vysoké školy kategorizovat. Těch třicet let jdeme evidentně správným směrem. Zvyšuje se internacionalizace vysokého školství, zvyšuje se kvalita výzkumu. Otázkou ovšem zůstává, zda jdeme tím správným směrem dost rychle. České vysoké školství mohlo být už podstatně dál, kdyby nebylo trvale podfinancované. Já vím, je to už klišé, ale dnes jsou vysoké školy, jednotlivé výzkumné týmy, dokonce jednotliví akademičtí pracovníci vystaveni celosvětové konkurenci. Vyhrává většinou ten, kdo nabídne nejvíce. Ten pak získá nejlepší vědce a pedagogy, ten pak má nejlepší vybavení a ten pak také má nejlepší výsledky, které mu generují další zdroje. Myslím si, že jsme mohli lépe zvládnout výrazný pokles demografické křivky a dovolit vysokým školám i větší pokles počtu studentů, aniž by přišly o finance. Přiznejme si, že to vedlo k některým negativním jevům, které kvalitě vysokých škol neposloužily.
Ale celkově si myslím, že české vysoké školy ve svobodných podmínkách posledních tří dekád obstály. Pokud vaše otázka mířila i do širší společnosti, tady jsem zklamán, když vidím, jak rychle lidé zapomínají. Žijeme sice v úžasné a svobodné zemi, patříme sice mezi nejbohatší země světa, přesto sílí tendence, které kdyby se prosadily, hodily by nás o půlstoletí zpátky. Kolem sebe i ve stabilních demokraciích ovšem vidím, že to není jen náš problém, ale asi momentální trend. Věřme, že jen krátkodobý.
Jaké tendence tím máte na mysli?
Nejen v Česku, ale i v okolních evropských zemích nebo v USA je na vzestupu populismus. Jsme svědky toho, jak populisté nejrůznější orientace vyhrávají volby v regionech těch nejstabilnějších demokracií. Neumím předpovědět, jak se mu dokážou bránit mladé demokracie, jakou jsme i my. Nevím, jaký voličský potenciál má v blízké budoucnosti populismus u nás. Bojím se, že značný.
Co je podle vás největší výzva, kterou před sebou české vysoké školy mají do nadcházejících třiceti let?
Udržet si akademické svobody a zůstat jednou z demokratických pojistek našeho státu. Jedno bez druhého nelze.
Polské ministerstvo vědy a vysokého školství minulý týden zveřejnilo seznam elitních výzkumných univerzit. Na základě doporučení mezinárodního panelu odborníků vybrali do programu Excellence Initiative – Research University 10 vysokých škol, které budou označeny jako výzkumné. Budou tedy dostávat od státu více peněz na výzkum – minimálně v následujících šesti letech. Myslíte si, že je to dobrá cesta?
Při vší úctě k našim polským kolegům, jsou i některé další reformy v Polsku, které není nutné následovat. Mohu dát jiné příklady stabilních západoevropských zemí, kde podobný model neuplatňují a jejich univerzity jsou ve světových žebříčcích mnohem výše než polské.
Před podobnými pokusy již nějaký čas varuji. Ve vědě se má měřit všem stejně. Tyto změny by vedly k porušení dosavadního relativně spravedlivého prostředí. Vedly by k porušení rovné soutěže, a to je vždycky začátek konce. Takto fungují ekonomické i přírodní zákony. Zničilo by to celou řadu špičkových výzkumných týmů na univerzitách, které by označení „výzkumná“ nedostaly. Často by přitom tyto výzkumné týmy byly lepší než na těch takzvaných výzkumných univerzitách. Zavařili bychom tím zejména regionálním univerzitám, které jsou dnes katalyzátory intelektuálního a kulturního dění v krajích.
Nevěřím tomu, že si někdo doopravdy myslí, že udělá univerzitu světovou tím, když změní pravidla a dá jí peníze na úkor jiných. Opravdové světové univerzity si dokážou získat velké finance především ze zahraničních zdrojů nebo od firem. Tím, že by za stejný výsledek dostaly takzvané výzkumné univerzity víc než jiné, nic nevyřešíme. Upřímně věřím, že s takovýmto systémem se vysoké školy nesmíří. Pokud se zastánci podobných cest odvolávají na nutnost financovat především kvalitu, tak prosím. Zpřísněme klidně dále kritéria, která jsou nově navržena v metodice M17+, ale ať platí pro všechny stejně. Tomu se nikdo nebrání.
Takže chápu to správně, že Česká republika by neměla udělat výběr excelentních škol a těm přidělovat více peněz?
Určitě bychom neměli excelenci selektivně podporovat deformací současného institucionálního financování. Nechť se to kromě zpřísnění metodiky hodnocení výzkumných organizací nadále děje prostřednictvím soutěží o velké projekty excelentního výzkumu. Škálování a následná finanční bonifikace celých univerzit s sebou nese nebezpečné zjednodušení a velkému množství excelentních týmů i celých fakult bychom tím ublížili. A to jen proto, že se dovolily etablovat mimo několik vybraných univerzit. Že jsou jinak světová špička a že bychom tím přispěli k omezení a možná i k zániku takových excelentních týmů? Všichni moc dobře víme, že každá univerzita má silnější a slabší fakulty nebo obory.
Pokud začneme průměrovat za celé univerzity, nepřekročí to nikdy stín metod sociálního inženýrství a tomu bude odpovídat i výsledek. Škálování, motivace nebo bonifikace… Můžeme pro to použít jakýkoli eufemismus, ale ve výsledku by to znamenalo, že jedna univerzita dostane za stejný výsledek třeba dvakrát tolik financí než jiná. A to i v oborech, kde kvalitní není. Když se podíváte, jak se české univerzity uplatňují v jednotlivých oborech z hlediska třeba špičkových publikací v prvních decilech, zjistíte, že se na čele jednotlivých oborů střídá více než deset univerzit.
V tom případě se musím zeptat, jak vnímáte například Asociaci výzkumných univerzit, kterou letos v létě založilo pět českých vysokých škol?
Ze dvou univerzit cítím náznaky, že by přivítaly být takto zvýhodněny, z jedné cítím dokonce silný tlak. Drtivá většina vysokých škol je proti takovému nesystémovému řešení a mám dojem, že by se s ním nesmířila. V minulých dvou letech o tom proběhlo několik debat v plénu ČKR a všechny takto vyzněly. Ano, pět škol si založilo asociaci výzkumných univerzit. Určitě patří k těm nejlepším v zemi. Ale jsou opravdu těmi nejlepšími? Některé světové žebříčky by s tím nesouhlasily. Nejlepší z této pětice se umísťuje kolem 300. místa ve světě, ostatní dále až po 700. či 800. místo. Dnes ale v těchto žebříčcích máme i další univerzity, které se umísťují mezi 700. a 1000. místem a mají větší dynamiku než některé univerzity z asociace. Jiné jsou těsně za hranicí první tisícovky. Když pobídneme jen některé z nich, těm dalším ublížíme. A kde je tedy hranice excelence? Budu-li přísný, nebude pro mě excelentní ani třístá pozice na světě Univerzity Karlovy, ale třeba jen první stovka. Jestli se v posledních letech této zemi něco daří, pak dostávat další a další univerzity do světových žebříčků. To je podle mě něco, čím se můžeme pochlubit.
Zastánci škálování a následného zvýhodnění vybraných univerzit dodnes nedokázali představit metodiku, jak to objektivně provést. Jednou škálování univerzit dokonce nahodili a rychle zase stáhli. Jejich metodika byla dětsky naivní a neskutečně děravá. A i kdyby se takovou metodiku podařilo formulovat, kolik bude těch „excelentních“ či „výzkumných“? Tři? Deset? Nebo že by pět? Dovedu si představit, že jiné univerzity založí další asociace. Třeba technické univerzity se spojí v asociaci inovačních univerzit. Budeme zvýhodňovat i je? A co když další asociaci založí regionální univerzity? I ty by si přece zasloužily finance navíc.
Zmínil jste novou metodiku hodnocení výzkumu M17+. Jak ji hodnotíte a jak na ni bude konference rektorů reagovat?
Nová metodika jde v zásadě správným směrem. Na můj vkus je moc složitá a bude náročná na pravidelná expertní a panelová hodnocení. Už dnes máme problém sehnat kvalitní odborníky do nejrůznějších akreditačních, grantových a dalších komisí. Ochotní odborníci nám docházejí a my si vymýšlíme stále další hodnotící procesy, v nichž se bez nich neobejdeme. Znám několik takových, které bych označil za hodnotitele profesionály. Věnují se aktivitám v nejrůznějších komisích už více než vlastní odborné práci.
Spolu s ČKR jsme již finální podobu metodiky odsouhlasili i přesto, že některé naše dílčí připomínky nebyly vyslyšeny. Obávám se několika míst v hodnocení, která mohou na začátku způsobit problémy, ale v zásadě si už přeju, aby tady nějaká metodika byla a nastolila se po dlouhé době stabilita v hodnocení výzkumu v této zemi.
Která místa v nové metodice hodnocení budou podle vás problémová?
ČKR opakovaně požadovala, aby byly při hodnocení výsledků výzkumu, především vědeckých článků, zohledněny autorské podíly. Pokud je nová metodika nezohlední, významně to nadhodnotí pár univerzit, které tradičně hodně spolupracují s velmi výkonnou Akademií věd. Zjednodušeně řečeno, takový článek bude ze státních peněz zaplacen dvakrát, v případě více institucí hned několikrát. Už teď vím o některých aktivitách, které mají spojit několik výzkumných týmů v zájmu zvýšení počtu článků. Metodika, která nebude rozlišovat, zda celý článek napsal tým z dané univerzity, nebo zda se jen jeho doktorand ometl ve dvacetičlenném kolektivu autorů z jiných institucí, taková metodika bude nespravedlivá a bude svádět k neetickému jednání.
Dalším zbytečným problémem z mého pohledu je použití nového indexu pro hodnocení kvality časopisu, když metodika prosazuje AIS (Article Influence Score) namísto kdekoli na světě tradičního impakt faktoru, na který jsme všichni zvyklí.
Proč myslíte? AIS lépe zohledňuje kvalitu článků...
Ano, pravdou je, že AIS o něco lépe zohledňuje kvalitu článků, respektive daného časopisu, ale téměř nikdo ho na světě nepoužívá. Kolegové, špičkoví výzkumníci ze zahraničí ho vesměs ani neznají. Působili bychom v mezinárodních týmech tak trochu jako exoti, kdybychom se dožadovali zohlednit při výběru časopisu pro naše společné výstupy jeho kvalitu podle AIS. Tato změna přináší asi jen desetiprocentní změnu ve výsledcích všech vysokých škol v Česku, současně však vnáší do našeho systému chaos, který za to nestojí.
Ještě větší neplechu ovšem způsobí spojení mnoha dílčích oborů či kategorií, na které jsme byli dosud zvyklí, do velkých Fordů (Fields of Research and Development – pozn. red). To jsou až příliš hrubé skupiny oborů sjednocující často dosti rozdílné vědecké disciplíny. Tento princip některé obory silně poškodí, protože jejich nejlepší časopisy se ve velkých Fordech nedostanou ani do té lepší poloviny, natož třeba do prvních decilů. Jiné obory si naopak velmi polepší. Uvědomme si přitom, že článek, který podle nové metodiky není alespoň v prvním nebo ve druhém kvartilu těchto velkých mnohaoborových Fordů z pohledu metodiky, a tedy i z pohledu institucionálního financování výzkumu, na vysokých školách vlastně neexistuje.
Vidím ještě pár slabých míst nové metodiky, na která jsme opakovaně upozorňovali, a trochu se bojím, že hned v prvních letech způsobí celkovou nedůvěru k novému systému hodnocení. Ten přitom jde správným směrem.
O vysokých školách se nyní i v souvislosti s výročím listopadu 1989 hodně v médiích mluvilo a akademici hodně mluvili do médií. Co si o tom myslíte? Měly by univerzity komentovat dění ve společnosti?
Jsem si jist, že univerzity i jednotliví akademici mají komentovat společenské dění. Není to vždy úplně jednoduché, mají-li komentáře či stanoviska zůstat neutrální z hlediska zájmů politických stran, uskupení nebo významných politiků. Vysokoškolský zákon nám ale dává jasnou odpověď na vaši otázku, když poměrně široce definuje aktivní roli vysokých škol v otázkách utváření občanské společnosti.
ČKR třeba v polovině října vyzvala prezidenta Čínské lidové republiky k intervenci ve prospěch bývalého rektora Xinjiang University, profesora Tiyipa Tashpolata. Ten byl podle ČKR v roce 2017 zadržen státními orgány, obviněn z podpory separatismu a hrozí mu trest smrti. Proč se ČKR pod vaším vedením k takovému kroku odhodlala a bude se i nadále vyslovovat k podobným situacím v zahraničí stejně jako EUA (European University Association) vůči perzekvovaným tureckým akademikům?
ČKR se jistě i nadále bude vyjadřovat k podobným kauzám a situacím. V listopadu na setkání EUA v Bruselu byla naše intervence v této kauze velmi kvitována. Právě EUA je skvělou platformou pro další posílení hlasu jednotlivých univerzit nebo národních konferencí rektorů.
Českým mediálním prostorem v poslední době zněla kauza Univerzity Karlovy a Homecreditu. Jaký na to máte názor? Měly by vysoké školy takhle úzce spolupracovat s firmami na nevědecké úrovni?
Myslím, že vysoké školy naprosto běžně spolupracují v odborných i dalších záležitostech se soukromými firmami. Některé naše aktivity ani jinak než ze sponzorských darů platit nemůžeme nebo nechceme, abychom veškeré prostředky získané za pedagogickou a výzkumnou činnost využili zase jen pro tyto naše hlavní aktivity. Samozřejmě musíme každou nabídku takové spolupráce nebo sponzoringu vyhodnocovat z nejrůznějších hledisek, nejenom z pohledu momentální ekonomické prospěšnosti pro univerzitu.
Takže byste dovolil, aby nějaká firma s ČZU výrazně sponzorsky spolupracovala?
Samozřejmě, to se děje a jsem za to velmi rád. Většinou to jsou naši absolventi, kteří se takto vracejí na svoji alma mater a nabízejí sami podporu konkrétních akcí i školy jako takové. Univerzitu, studenty nebo zaměstnance to ovšem k ničemu nesmí zavazovat. U nás můžeme jen závidět univerzitám v USA, kde se sponzorské dary velmi často stávají podstatnou součástí jejich rozpočtu.
Když už jsme u těch kauz z poslední doby, velmi často se v souvislosti s vysokými školami zmiňují také případy plagiátorství. Co říkáte na poslední návrh Pirátů, kteří navrhují delší lhůtu pro možnost odebrat titul? Chtějí patnáct let ke zpětnému odebrání, nyní jsou to tři roky.
Prodloužit dobu, kdy je možné odebrat titul v takových případech, nevidím jako problém. Jde jen o délku této lhůty. Uznávám, že současné tři roky jsou příliš krátká doba. Obávám se však, že nad deset, možná už i nad pět let to přinese celou řadu komplikací. Jednak je třeba vyřešit případy, kdy bude třeba prokázán plagiát u bakalářky, ale zjistí se to v momentě, kdy autor bude mít již magisterský titul. Rovněž by bylo nutné hodnotit výrazněji starší práce měřítky té doby. Nároky na závěrečné práce se každým rokem zpřísňují a to co bylo vyhovující před deseti lety, nemusí splňovat dnešní požadavky.
A je podle vás dobře nastavený celý systém, že je potřeba psát závěrečné práce? Jsou podle vás třeba i jiné formy? Například místo diplomové či bakalářské práce vývoj nějakého materiálu či zhotovení nějaké technologie...
Závěrečná práce naučí studenta sepsat komplexní pojednání na dané téma. U klasické práce tedy počínaje definováním cílů a sběrem dat, přes rešerši problematiky, formulaci metodiky, vyhodnocení dat až po diskusi výsledků a formulaci závěrů. Svoji práci pak musí student obhájit, polemizovat s oponenty a členy komise. Jistě, jsou práce jiného charakteru. Architektonické návrhy, umělecká díla, návrhy technologií a podobně. Tam se zmíněné kroky někdy i zásadně proměňují, ale jedno mají všechny tyto práce společné: Je to samostatná práce studenta, který si jejím procesem projde od začátku do konce a vtiskne jí svůj rukopis. Jsou obory, kdy si podobným procesem projdou studenti třeba i několikrát v průběhu studia v rámci semestrálních nebo ročníkových prací včetně závěrečných obhajob. Dovedu si představit, že v podobných případech pak nemusí být závěrečná práce součástí státnic. Na ČZU ovšem zatím se závěrečnými pracemi počítáme ve všech oborech.
Takže praktické závěrečné práce určitě nebudete prosazovat?
Nebudu to prosazovat, budu ale trvat na právu té které vysoké školy si o tom rozhodnout. Není to nic, co by muselo být unifikováno pro všechny studijní programy, pro všechny vysoké školy. Taková skutečnost musí samozřejmě být součástí hodnocení v rámci akreditace studijního programu. I na ČZU máme velký podíl závěrečných prací s praktickými tématy. Projekty rybníků, plány obnovy lesa, návrhy a výroba dřevařských produktů a další témata jsou vždy zakončeny závěrečnou prací včetně její obhajoby. Osobně v tom rozpor nevidím, naopak. Ale jak jsem již řekl, nechme to na konkrétní škole, garantovi programu nebo radě pro vnitřní hodnocení, zda závěrečná práce včetně její obhajoby budou součástí studijního plánu.
Máte zkušenosti s tím, jak vysoké školy fungují v zahraničí. Kdybyste měl jmenovat jednu nebo dvě věci, které by měly být pro české školy velkou inspirací a měly by si je osvojit, co by to bylo?
Nemyslím si, že by našim vysokým školám chybělo něco zásadního ve srovnání se zahraničím. Možná máme i ledacos navíc. Americkým univerzitám závidím jejich skvělou práci s absolventy a vesměs funkční prolnutí studia se sportem včetně toho vrcholového. Od západní Evropy lze zase okoukat užší sepětí škol s podnikatelskou sférou, které je tam mnohem přirozenější a efektivnější než tady. Musím ale říct, že se v této věci u nás v posledních letech věci pohnuly správným směrem.
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.