Do Afriky by měl jet každý. Povinně

Před dvaadvaceti lety letěl do Afriky s batůžkem a cílem zkoumat parazity u plazů a hlodavců. Od té doby navštívil parazitolog David Modrý tento kontinent už více než dvacetkrát. Nyní tam zkoumá jedny z nejpřísněji chráněných živočichů planety: kriticky ohrožené horské gorily. Stíhá toho ovšem mnohem více, je například zakladatelem Veterinářů bez hranic ČR a přednostou Ústavu patologické morfologie a parazitologie na Veterinární a farmaceutické univerzitě.

Sám David Modrý vnímá studium infekčních onemocnění a parazitózy horských goril jako pomyslný vrchol studia infekcí primátů. Jeho tým navíc od letošního roku koordinuje mezinárodní výzkumný projekt přímo ve Rwandě.

Tato pozice je o to cennější, že Česká republika na rozdíl od řady partnerských institucí nemá v afrických zemích v tomto oboru prakticky žádnou výzkumnou tradici. „Trvalo nám dlouho se tam etablovat. V Česku moc lidoopů ve volné přírodě nežije a tropický výzkum u nás až do revoluce prakticky neexistoval,“ vysvětluje prestiž letos zahájeného projektu přednosta Ústavu patologické morfologie a parazitologie na Veterinární a farmaceutické univerzitě Brno.

Jaký je cíl vašeho výzkumného projektu v Africe?
Velmi jednoduše řečeno, cílem projektu, financovaného Grantovou agenturou ČR, je zjistit, proč horské gorily umírají víc než dřív. A co by se s tím dalo dělat. Zdá se totiž, že gorily častěji umírají na parazitózy, na které v minulosti neumíraly, ač tyto parazity měly odjakživa. Po třech letech bychom měli přijít s výsledkem. Říci, proč umírají, a nastavit nějaký plán, aby se tomu předešlo.

Takže už nestačí pouze je nechat žít v rezervaci se současnou vysokou ochranou?
Problém je, že prostředí, v němž žijí, už také není divoká příroda. Je to vlastně taková velká obora pro gorily a ani ony nežijí v úplně původních podmínkách. Pro mě je tohle průlomový projekt i z hlediska filozofie ochrany přírody. Ukazuje se, že ochranu přírody už nelze dělat jen tak, že oplotíme nějaký region a řekneme, že tohle území je úplně chráněné a nebudeme s ním nic dělat.

Proč už to nestačí?
Protože tyhle zbytky přírody už nejsou dostatečně velké na to, aby mohly fungovat samy o sobě. Horských goril je jen asi osm set. Když už je člověk do té situace dostal, nejspíš nezbyde než zavést veterinární management populace stejně intenzivně jako třeba u polodivokých jelenů chovaných v oboře. Což je strašně smutné, protože tím vlastně končí divoká africká příroda.

Můžete, prosím, vysvětlit, co je to veterinární management?
Co všechno veterinární management takovéto populace znamená, a bude znamenat, vlastně ještě nevíme. Samotná definice pravidel a mantinelů je jednou z výzev pro rychle se rozvíjející obor označovaný jako Conservation medicine. Již dnes je realizován komplexní program sledování zdravotního stavu jednotlivých goril s veterinárními intervencemi v život ohrožujících situacích. Do budoucna bude péče o takto ohrožené savce s velkou pravděpodobností zahrnovat vakcinaci proti infekcím a dost možná i opatření související s regulací velikosti populace, aplikaci antiparazitární terapie a podobně.

Mezi vaše specializace kromě parazitologie patří i obor anglicky nazývaný emerging infectious diseases – tedy něco jako rychle se šířící infekční onemocnění. To zní hodně dramaticky, skoro jako z katastrofického filmu.
Ale ono to není tak úplně přehnané, to se skutečně může stát. I když by to nejspíš neskončilo happy endem jako katastrofické filmy.

Myslíte tím, že se objeví nějaká rychle se šířící nemoc a vylidní planetu?
Nebo její část. Tyto nemoci označované jako emerging, tedy náhle se objevivší, jsou považované za jednu z největších hrozeb globálního světa. Ale netýká se to jen člověka. Dnes a denně mizí z planety zvířecí druhy. Stává se, že vysoce ohrožené druhy zvířat s maximální úrovní ochrany vymírají aniž bychom měli šanci s tím něco dělat. To se děje třeba obojživelníkům v australských národních parcích. Jsou to krásné ekosystémy s vysokou úrovní ochrany, nepoškozený deštný prales, a stejně, když to přeženu, tam žáby pomřely na plísňové onemocnění, které tam zavlekl člověk. Otázka, jaký dopad mohou mít tato onemocnění na biodiverzitu, je problematika, která náš tým hodně zajímá.

Vy studujete i virová onemocnění?
Část týmu studuje i viry, ale pro nás jsou hlavní parazitózy, včetně těch působených jednobuněčnými parazity. Studujeme například malárii ptáků na tichomořských ostrovech. To je úplně učebnicová emerging disease. Lidé tam, ať už cíleně nebo nechtěně, přivezli ptáky – kanárky a slepice, ale i třeba vrabce nebo asijské špačky, a spolu s nimi i patogeny, se kterými místní ptáci předtím nikdy nepřišli do styku. Původní druhy díky těmto infekcím vymírají nebo již vyhynuly. Je to princip, který se dnes a denně bohužel opakuje i jinde na světě s jinými infekcemi.

Jaké to bylo, když jste do Afriky odjel poprvé? A co se změnilo?
V roce 1996, kdy jsem tu opravdovou Afriku, která začíná jižně od Sahary, navštívil poprvé, to byla v podstatě soukromá cesta. I věda u nás tehdy vypadala jinak, byli jsme nadšenci s batohy na zádech a jeli jsme studovat chameleony a jejich nemoci. Spousta lidí to tak dělá dodnes, a místy to naštěstí pořád ještě jde, rozhodně ale ne s lidoopy. Není možné studovat šimpanze a gorily, aniž byste za sebou měli detailní přípravu a výsledky. S nulovou vědeckou historií vás k nim ani nepustí.

Pak jste se od chameleonů a hlodavců posunuli k lidoopům.
Lidoopům se věnujeme celkem asi dvanáct let, ale nezabýváme se zdaleka jen lidoopy. Když se mě někdo ptá, co děláme, odpovídám, že studujeme přenosy infekčních nemocí, a to zejména parazitů, na rozhraní mezi člověkem a volně žijícími a domácími zvířaty.

Očekávala bych, že studium parazitů se bude z velké části odehrávat spíš v laboratoři než přímo v terénu.
V terénu se odehrává jen asi dvacet procent naší práce. Je to ta nejdobrodružnější část, kdy je potřeba shromáždit vzorky a data o studovaných zvířatech. Často infekce diagnostikujeme z trusu nebo moči, ale při práci s horskými gorilami pracujeme i s uhynulými kusy nebo nemocnými zvířaty. Tam už se dají patogeny detekovat i v krvi nebo v tkáních.

A pak začíná práce v laboratoři?
Pak obvykle přichází na řadu klasické metody včetně mikroskopie. Je zapotřebí zpracovat vzorky standardními metodami a pak následují metody pokročilé. Snažíme se vyvíjet nové postupy založené na nejmodernějších genomických poznatcích a aplikacích a celý proces diagnostiky tak posunout i metodicky.

Jak velký tým obvykle na místo jezdí?
Od jednoho do pěti nebo šesti lidí. Podle situace a také podle finančních možností. Afrika je v tomto ohledu velmi drahá. Výjimkou není ani pronájem malého letadla, bez kterého se prostě nedá bezpečně přesunout tam, kam je třeba.

To jsou ta místa tak nedostupná?
Nejen to. V poslední době byla hlavní zemí, kde jsme pracovali, Středoafrická republika, chráněné území Dzanga Sangha, což je asi jeden z největších komplexů národních parků v Africe, kde jsme pracovali s nížinnými gorilami a slony. Dnes je Dzanga Sangha dostupná z bezpečnostních důvodů jen letecky.

Jak velké vám při cestách hrozí riziko?
Rizika samozřejmě jsou, ale ta jsou všude. S dobrou přípravou a respektem k místním podmínkám lze i v „divoké“ Africe fungovat velmi dobře. Za tu dobu, co do Afriky jezdíme, jsme nikdy rizikovou situaci nemuseli řešit. Je pravda, že ve Středoafrické republice jsme kvůli občanské válce museli práci přerušit, protože i Světový fond na ochranu přírody  WWF  vyhlásil, že za daných podmínek tam prostě nelze pracovat. Větší organizace mají hranice nastavené mnohem striktněji a to stejné platí o místních vládách. Například vloni jsme nezorganizovali výjezd studentů do Libérie, protože místní autority v dané chvíli nepovažovaly region za dostatečně bezpečný.

Od roku 1996 jste navštívil Afriku více než dvacetkrát. Nezevšednělo vám to už?
To vám nezevšední. Afrika se mění tak rychle, že když na stejné místo přijedete po několika letech, máte někdy pocit, že jste přijela na jiný kontinent. To je asi nejsilnější dojem, které si odtamtud odvezete. Ve srovnání se změnami v Africe se za pětadvacet let Česká republika prakticky nezměnila.

Můžete uvést nějaký příklad takové změny?
Je velkým paradoxem, že od devadesátých let se bezpečný, a tím pádem dostupný svět kolem nás spíše zmenšuje. Platí to i o Africe. Současně z Afriky rychle mizí divoká příroda, která nadále v řadě oblastí přežívá opravdu jen za ploty národních parků. Mizí tradiční životní styl, mění se celé kultury, přibývají silnice a čínští byznysmeni.

Říkal jste, že podle vás by do Afriky měl aspoň jednou v životě jet každý. Proč? Abychom si uvědomili, jak dobře se máme?
Anebo poznali, o co všechno „doma“ přicházíme a čeho jsme se de facto dobrovolně vzdali. To záleží na úhlu pohledu. Já bych třeba jako dítě asi chtěl vyrůstat v Africe. Dítě na africkém venkově, samozřejmě za předpokladu, že má co jíst a je zdravé, je šťastné dítě. Má možnost žít v definovaném sociálním prostředí, ve velké rodině a s velkou hordou kamarádů. To vidím jako něco, co u nás chybí. Líbí se mi, že v progresivnějších zemích Evropy se střední i vysoké školy snaží studenty do afrických zemí posílat, aby viděli, že svět funguje jinak a že my s naším životním stylem jsme v něm minoritou. Že evropská kultura za chvíli bude na světě možná jen taková zajímavost. Není špatné si uvědomit, že jsme v podstatě zanedbatelná menšina.

Afrika se vám zřejmě dostala pod kůži.
Ono se říká, že do Afriky člověk přijede a buďto se tam už nikdy nechce vrátit, anebo tam naopak chce zůstat nebo se tam alespoň vracet. Je možné, že je to tím, že odtamtud vlastně všichni pocházíme... což jsou asi romantizující představy. Ale něco tam je. Když se člověk kontinentu nezalekne, něco ho nutí se znovu a znovu vracet. Je opravdu hodně lidí, kteří do Afriky odjedou a už se z ní „nevrátí“. Já jsem tak někde na pomezí.

A změnil se váš pohled na svět po návštěvách Afriky?
Naprosto. V pozitivním i negativním smyslu, ale úplně jednoduše to shrnout neumím. Pozitivní třeba je, že některé problémy přestanete vnímat jako problémy. Uvědomíte si, že jsou to pseudopotíže „našeho“ světa. Ale zároveň to s sebou nese obrovskou frustraci, když vidíte, že v situaci, kdy bychom mohli žít lepší život, toho jako společnost nejsme schopni.

S Afrikou souvisí i další vaše aktivita: Veterináři bez hranic. Českou organizaci jste spoluzakládal v roce 2010 a doteď jste jejím ředitelem.
Obecně prospěšná společnost Veterináři bez hranic ČR vznikla jako snaha formalizovat práci, kterou jsme ve východní Africe dělali, práci, která nebyla z definice výzkumem a jen částečně se týkala aktivit univerzity. Ve východní Keni jsme spolu se studiem infekcí začali s projektem vakcinace psů s cílem zabránit případům vztekliny mezi lidmi v regionu kolem jezera Turkana. Původně jsme chtěli vyzkoušet, zda je vůbec možné něco podobného v takto odlehlé oblasti uskutečnit. Ukázalo se, že to jde, a to nás nasměrovalo. Psy jsme okolo jezera Turkana očkovali deset let a spolu s místními nemocnicemi jsme pomohli nastavili program takzvané postexpoziční terapie lidí pokousaných zvířaty.

To jste odchytávali nakažené psy? Nebo očkovali plošně?
Nakažených psů je málo, umírají do několika dnů nebo týdnů po nákaze. Jednou z hlavních cest prevence je plošné očkování dostupných psů. Klíčovou zůstává dostupnost péče pro lidi. Zdravotní péče v Africe je málokdy bezplatná a lidé prostě „ s banalitami“ do nemocnic nechodí, protože na to nemají. My jsme s několika malými nemocnicemi, ať už byly misijní nebo státní, nastavili systém, kdy oni poskytli člověku základní péči a my jsme ji zpětně dofinancovali.

Takže ošetřovali lidi nakažené vzteklinou?
Ne, to by bylo pozdě. Když se nemoc rozvine, je vždycky smrtelná. Důležité je nechat si ošetřit jakékoliv škrábnutí nebo kousnutí od psa. Bez ohledu na to, zda je, nebo není vzteklý. Jistá forma ignorování nebezpečí vztekliny je pochopitelná – představte si, že vás poraní pes, který okolo vás žije a vypadá zdravě. A vezměte si, že by vás ošetření takového zranění stálo například měsíční rodinný příjem. I u nás by řada rodin nad takovým zraněním asi mávla rukou. Tím, že lidé mohli v několika nemocnicích přijít na ošetření bezplatně, přišlo jich víc a získali pocit, že mohou. Nám se pak lépe vysvětlovalo, že když někoho kousne pes, je třeba vyhledat ošetření. A skutečně se to projevilo tím, že po dobu projektu nikdo na vzteklinu nezemřel. Takto komplexní péče v odlehlé oblasti Afriky je ovšem „z Brna“ jen velmi obtížně realizovatelná trvale.

Takže vlastně nešlo až tak moc o zvířata.
Obecné motto Veterinářů bez hranic je: „Zdravá zvířata – zdraví lidé“. Cílem je prostřednictvím pomoci zvířatům pomoci lidem.

Zvířata tedy nejsou tím hlavním zájmem Veterinářů bez hranic?
Zvíře pro nás není konečný cíl, ale nástroj, jak pomoci lidem. Psy jsme v Keni očkovali proti vzteklině především pro to, aby neumíraly děti.

U vztekliny to spojení chápu. Co jiného mohou Veterináři bez hranic dělat?
My se teď mimo jiné chystáme věnovat posilování sítě takzvaných Community Animal Health Workers. To jsou lidé přímo z venkovských komunit, kterým poskytneme základní trénink, aby byli schopní například ošetřit banální zánět paznehtu u kozy, podat běžné léky, provést vakcinaci zvířete přímo na místě a také rozpoznat závažné onemocnění – jako vzteklina nebo třeba i ebola  a informovat o něm.

Ale není to veterinář.
Veterinář není vždy potřeba. Vyškolit místního technika trvá maximálně tři měsíce místo pěti nebo šesti let na univerzitě. Veterinářů není dost a navíc by se neuživili, malochov zvířat a ekonomická síla africké venkovské populace na financování veterináře prostě nestačí. Naproti tomu komunitní pracovník tam má svou obživu, stádo, pole, zkušenosti s místní situací a po proškolení ještě k tomu umí „očkovat kozy“ a službu komunitě poskytuje s minimálními náklady. To je to, co bychom chtěli dělat v Libérii v návaznosti na naši práci s lidoopy v národním parku Sapo.

Tam teď o domácí zvířata nepečují?
Problém je, že místní lidé tam nikdy domácí zvířata nechovali. Byli to především lovci. Dnes už bohužel v takovém rozsahu lovit nemohou. Jednak nemají co a navíc je okolo nich národní park, takže lovit ani nesmí. Bylo pro ně nezbytné, aby opustili dosavadní životní styl. K té nedobrovolné změně došlo během jedné generace a nikdo jim vlastně nenabídl plnohodnotnou alternativu. Příprava toho projektu je teď ve finální fázi a rádi bychom zapojili i studenty. Pro ty to bude nejen unikátní šance k získání nových poznatků, ale také skvělá příležitost pro to předat to, co již umí, tam, kde je to potřeba.

Autorka působí v Českém rozhlase Brno.