Střídavá péče nedělá z dětí nešťastné batůžkáře, říká sociolog Petr Fučík

V Česku se střídavou péčí o děti po rozvodu rodičů zabývají víceméně jen psychologové. A ti ji spíše nedoporučují. Sociologa Petra Fučíka z Masarykovy univerzity kontrast mezi českou a zahraniční třicetiletou praxí – kde naopak výzkumy dokládají, že „střídavka“ je za dobře nastavených podmínek prospěšná – zaujal. A opravdu může být pro rodiny spíš výhrou, tvrdí.

Petr Fučík z Katedry sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity se na kvalitativní výzkum střídavé péče soustředí už téměř tři roky. Zatímco v zahraničí už podobné, ale i kvantitativní výzkumy existují, u nás jde o první podobné bádání.

„Kultura rozvodovosti v zahraničí je jiná. Nevěřím ovšem na psychologii národů. Když ale – jako se to děje v některých zemích – nastavíte mantinely presumptivní střídavé péče, je to jiné, než když je nastavené nemáte. Když víte dopředu, že rozvodem rodičovství nekončí, zařídíte se podle toho. Venku musíte uvažovat o tom, proč střídavá péče nejde, spíš než argumentovat, proč jde. Většina konfliktů po rozvodech je skutečně daná, nebo alespoň silně ovlivněná systémem,“ myslí si.

Výzkum střídavé péče u nás je poměrně ojedinělý – jak vás to téma napadlo?
Zabýval jsem se rozvodovostí a porozvodovou situací dětí. A tím, jak rozvod děti ovlivňuje stran jejich pozdějšího vzdělání nebo výše příjmů. A překvapilo mě, že jejich situace nebyla ani zdaleka tak špatná, jak by se mohlo zdát z veřejné diskuze o rozvodech. Narazil jsem samozřejmě i na několik rodin, které měly děti ve střídavé péči, a zaujalo mě to. To je ta pracovní rovina, která mě dovedla ke zkoumání střídavé péče. Pak je tam ještě osobní rovina. Ne, že bych to řešil ve své vlastní rodině, ale kamarádka mojí ženy, která se rozváděla, říkala, že její exmanžel usiluje o střídavou péči. A když už se zabývám těmi rozvody, abych jí pomohl shromáždit argumenty, proč je to pro děti škodlivé. Dlouho jsem to téma nosil v hlavě, až mi došlo, kolik zajímavých sociologických souvislostí má – tak jsem se do toho pustil.

Co jste zjistil?
Že to vůbec nemusí být tak strašné, jak asi chtěla slyšet! Překvapilo mě to. Ukázalo se, že v zahraničí existují výzkumy, které střídavou péči sledují dlouhodobě a profesionálně.

Co z nich plyne?
Studie se shodují, že děti ve střídavé péči mají například ve škole v průměru lepší výsledky než děti ve výhradní péči. Všude, kde jsou data k dispozici, vidíme, že střídavá péče je záležitostí vzdělanějších, bohatších a méně konfliktních rodin. Proto se komplexnější studie designují s kontrolou pro tyto faktory, tedy aby srovnaly výsledky porozvodového uspořádání u rodin se srovnatelnou statusovou úrovní i hloubkou konfliktu, pak lze alespoň zhruba rozlišit, co jde na vrub „lepších rodin“ a co se týká typu péče samotné. Zde se opět ukazuje, že střídavá péče má lepší výsledky, nebo přinejmenším neškodí.

Co to znamená prakticky, že střídavá péče má lepší výsledky? Jde pořád „jen“ o solidní školní výsledky?
Nejenom. Většinou studie hovoří o širším konceptu takzvaného well-being – tedy cosi jako životní pohoda či spokojenost, například měřeno prostřednictvím Strengths and Difficulties Questionnaire zahrnujícím emoční symptomy, problémové chování, hyperaktivitu, nepozornost, vztahy s vrstevníky a prosociální chování. Nebo zkoumají například rizikové chování u adolescentů (šikana – oběť i iniciátor, rvačky, tabák, alkohol, drogy, riziková sexuální aktivita – brzká), popřípadě se zabývají subjektivní mírou stresu či spokojenosti u dětí. Z nejasného důvodu však rozsáhlé studie školní populace, jako je PISA či HBSC, v současnosti rezignují na podrobné měření vlivu struktury rodiny na výsledky žáků, víme tedy například, zda žáci jedí ovoce, ale jak často vidí otce, to netušíme.

Jak je to s výzkumy u nás?
U nás se tím zabývají víceméně jen psychologové, kteří vám často řeknou: ze své dlouhodobé praxe bych to rozhodně nedoporučoval. Jenomže k psychologům se dostanou víceméně jen problematické případy, ne reprezentativní vzorek. Ale mediálně je to samozřejmě velmi silné sdělení, které má vliv na to, jak střídavou péči jako společnost vnímáme. Tím nechci říct, že popularizace psychologie je špatná, ale může být jednostranná a přitom mají lidé tendenci tomu věřit jako absolutní pravdě. Vede to k tomu, že se rodiče radikalizují a v dobré víře usilují o něco, co nemusí být nutně dobré řešení. Potkal jsem za ty tři roky výzkumu i otce i matky, kteří žijí v představě, že zachraňují dítěti život tím, že je chrání před střídavou péčí. Nebo naopak o ni usilují, přestože pro jejich rodinu to nemusí být vhodné. Je to fenomén, který často vnímáme jen takhle polarizovaně, v kategoriích buď, anebo. V každém případě mě velmi zaujal ten kontrast mezi třicetiletou praxí venku, kde výzkumy říkají, že střídavá péče minimálně neškodí a za dobře nastavených podmínek je obvykle vhodná a prospěšná. Tedy ve srovnání se situací, kdy jeden rodič chybí.

Znamená to, že v zahraničí se manželé v rozvodu nehádají?
To ne, všude jsou konflikty. Ale kultura rozvodovosti v zahraničí je jiná než systém nastavený u nás. Během rozvodu zvažujete strategie, podle nichž se budete chovat. A pokud je právní či obecněji kulturní systém ve vaší zemi nastavený tak, že je běžné uvažovat o sdíleném rodičovství po rozvodu, váš přístup je jiný než v zemi, kde je standardem péče výlučná. Ale i u nás už se to pomalu začíná měnit. Jsme na cestě. Stále ještě systém u nás nahrává konfliktům a může je rozvíjet, ale lepší se to, rodin, které zvládají střídavou péči dobře, přibývá. I navzdory systému. Jinak řečeno: to, jak lidé uvažují o možnostech porozvodového života, i to, jak hodnotí svoji vlastní situaci, je do značné míry ovlivněno tím, v jakém systému se pohybují. To je základní sociologický předpoklad a platí pro dospělé i pro děti. Pokud jste ve třídě jediná s rozvedenými rodiči, nebo máte třetinu spolužáků ve střídavé péči, je to zcela jiná zkušenost.

Pokud je standardem výhradní péče, jednám jako rodič spějící k rozvodu jinak, než kdyby byla standardem střídavá péče?
Přesně tak. Fakt, že je něco stále vnímáno jako nové, nevyzkoušené, nebo dokonce rizikové a patologické, hraje zásadní roli v postojích nejen u rodičů, ale také jejich okolí, a dokonce i sociálních pracovnic či soudkyň. Obecnější kulturní kontext je klíčový, ale v jiném slova smyslu. V současné přechodné situaci bojují muži i ženy za svá svatá práva, leckdy až do totálního vyčerpání, a obě pohlaví legitimizují svůj boj rozšířenými, byť protikladnými kulturními rámci – primární mateřská role žen, nové otcovství…

Takže to není tak, že v zahraničí už by byli rodiče kultivovaní, zatímco u nás jen rozhádaní?
Nevěřím na psychologii národů. Ale když – jako se to děje v některých zemích – nastavíte mantinely presumptivní střídavé péče, je to jiné, než když je nastavené nemáte. Když víte dopředu, že rozvodem rodičovství nekončí, zařídíte se podle toho. Venku musíte uvažovat o tom, proč střídavá péče nejde, spíš než argumentovat, proč jde. Většina konfliktů po rozvodech je skutečně daná, nebo alespoň silně ovlivněná systémem. Pracovníci OSPOD často říkají, že když se partneři nejsou schopní domluvit v manželství, nebudou schopní se domluvit ani na střídání dětí – a to je ten omyl, který se reprodukuje v systému, v jeho vykonavatelích. Ale my víme, že konflikty existují na mnoha rovinách, eskalují postupně, dají se na mnoha rovinách zažehnat. Ve výzkumných rozhovorech narážím na to, že například muži musí před státními orgány dokazovat, že se umí postarat o své vlastní dítě, musí se obhájit. Výhradní péče se naproti tomu prověřovat nemusí a absence jednoho rodiče je spíše akceptována jako nutná daň za rozchod než to, že dítě bydlí pravidelně u obou. 

Čím to je?
Myslím si, že střídavá péče je výsledkem historického vývoje zejména v genderové oblasti. Čím víc se muži zapojují do péče o děti před rozvodem, tím víc budou usilovat o střídavou péči, pokud dojde k rozvodu. V roce 1998 byla střídavá péče uzákoněná jako možnost v právním řádu. Zákon to nevylučoval nikdy, ale reálně se v rozsudcích objevuje od toho roku. Prvních deset let jsme nešli nad pětiprocentní hranici svěřování dětí do střídavé péče, zhruba kolem roku 2013 padla desetiprocentní hranice. Dnes asi šestnáct až dvacet procent rozvodů končí svěřením dětí do střídavé péče.

To ale mluvíme jen o párech, které skutečně prošly rozvodem před soudem.
Ano. Máme také velkou množinu nesezdaných soužití, která jsou křehčí, častěji se rozpadají, je jednodušší z nich odejít – a tam nám data chybí, protože ty rodiny obvykle neprojdou žádným soudním stáním stran péče o děti. A přitom v nich žije velké množství dětí. Hypoteticky jsou to lidé, kteří jsou schopní se dobře domlouvat mimo úřady. A ve statistice se objeví teprve až ve chvíli, kdy nastane problém a musí kontaktovat OSPOD, ale to už jde o specifické případy. Tady má sociologie velký dluh, protože tyhle rodiny nezachytí ani výběrová šetření.

Kdo by měl takový výzkum poptávat?
Reprezentativní výzkum na dané téma je zatím velmi obtížný kvůli výběru. Výzkumný ústav práce a sociálních věcí ale plánuje velký vzorek v rámci svého projektu Dítě v rodičovském konfliktu udělat.

Jakým směrem jde váš výzkum?
Soustředím se na kvalitativní rozhovory, v nichž popisuji praxi střídavé péče i průběh případných konfliktů. První skupinu mého výzkumu tvoří otcové a matky, těch mám zhruba šedesát, což je hodně na to, že jde o kvalitativní výzkum. Není to ale reprezentativní skupina, kvalitativní výzkum má jiné principy – jde o to popsat a interpretovat typické vzorce jednání a argumentace. Vím, že se mi častěji hlásili lidé z extrémních konců spektra – matky výrazně proti, matky výrazně pro, muži výrazně pro, ale nemám třeba otce, kteří by byli výrazně proti. Mám v něm i pár lidí, kteří o střídavou péči usilovali, ale nedosáhli na ni, ale to je menšina, byť menšina, která k tomu má co říct. Ptám se na to, jak probíhalo rozhodování, jak funguje každodennost, jak si to celé nastavení v rodinách sedalo. Batůžkářství třeba není vůbec na pořadu dne, jak jsem zjistil, přestože v mainstreamových médiích je tohle něco, o čem se mluví asi nejvíc.

Můžeme pojem batůžkářství vysvětlit?
To je představa, že se střídavou péčí z dětí stanou bezdomovci, kteří mají stále sbalený batoh s nejnutnějšími věcmi, a jsou stále jednou nohou na odchodu od jednoho rodiče k druhému.

A druhá fáze výzkumu?
To jsou institucionální aktéři, tedy soudci, pracovníci OSPOD, právníci, psychologové, mediátoři.

A děti?
Ty jsou nejdůležitější a nechal jsem si je na konec, rozhovory s nimi sbírám v současné době. Jde o dospělé děti, mluvím s klukama a holkama, kterým je aspoň osmnáct a jsou schopní retrospektivně hodnotit, co zažívali. Mám jich zatím asi patnáct a chci se dostat zhruba na čtyřicet.

Co říkají?
Ne vždycky se dá říct, že zaujímají jasné stanovisko, vnímají výhody i nevýhody. O poměr pro a proti mi ale nejde. Jde mi o to vypíchnout podstatná témata, která řeší, a věnovat se jim do hloubky.

A oni o tom batůžkářství nemluví?
Stěhování samo o sobě vnímají děti jako nutnou daň za něco důležitějšího. Podstatné pro ně je, jaký mají vztah s rodiči. Problém vidí v naprosto rozdílných výchovných strategiích. I v běžné rodině existují vedle sebe komplementární role, když něco neprojde u jednoho rodiče, jdou i děti v klasických rodinách za druhým rodičem, mají strategie, jak něčeho dosáhnout, cítí, u koho je co průchozí. Chyba nastává, když rodiče začnou tuhle věc otáčet proti sobě, dělají si to natruc. Takové to otcovské: když to máma nedovolila, je to s prominutím kráva a my to spolu rozjedem jenom proto, abychom se postavili proti ní – tam začíná problém.

Stává se to?
Je to extrém. Většinou rodiče konzultují své přístupy a domlouvají se. Většina těch lidí se zas až tak nehádá. Domluvit se je pro ně nutné, nikdo si nechce zničit život věčnými trucy a nechce ho ničit ani dětem. Snažím se pak interpretovat jejich výpovědi v obecnější rovině, nazývat je sociologickými pojmy. Třeba mluvím o sekulární formě transcendence manželství.

Co to znamená?
Dřív bylo manželství nerozlučitelné před Bohem, zatímco dnes je nerozlučitelné před dětmi. Když se na to podíváte z historického pohledu, je střídavá péče výsledkem toho, že se daleko víc než dřív zaměřujeme na blaho dětí. Je to paradox: máme tu společnost, která tíhne k individualizaci, a tudíž se zvyšuje počet rozvodů, na druhé straně neustále posilujeme závazek vůči dítěti. Výsledkem je rčení, které i psychologové často používají: manželé jste být přestali, ale rodiči jste neustále. Dřív byl na prvním místě morální aspekt: nesplnili jste manželský závazek před Bohem. Děti v patriarchálním systému spadaly do péče otce. Po rozdělení na veřejnou a soukromou sféru někdy v době osvícenství došlo k transformaci mateřství, děti se postupně dostávaly do výlučnějšího vlivu matek. O tom je mnoho slavných i diskutovaných knih – třeba Centuries of Childhood od Philippa Arièse nebo Mateřská láska od Élisabeth Badinterové. Obě sféry se výrazně odsunuly, šev mezi soukromou a veřejnou sférou se naplno objevil až někdy v 19. a zesílil ještě ve 20. století. I genderové nerovnosti zesílily, dřív ten problém nebyl ani zdaleka tak palčivý. 

V čem spatřujete hlavní výhody střídavé péče?
Hlavní výhodou je pochopitelně vztah s oběma rodiči – tedy pokud je o co stát, ale většinou ano. Výhoda může být i v rozšíření rodiny. Mnoho lidí mi říkalo, že se jim vlivem střídavé péče neuvěřitelně rozšířily obzory stran vztahů. Mají třeba nové silné vztahy s nevlastními sourozenci. Byli jedináčci, mysleli si, že budou pořád sami. A najednou mají nové sourozence. Může to být i nevýhoda, víc vztahů s sebou nese i víc třenic. Ale zvyšuje se počet lidí, kteří díky střídavé péči patří do vaší vztahové sítě, přibyli třeba noví prarodiče, pokud si rodiče po rozvodu našli nové partnery a jejich rodiče přijali jejich původní děti do své rodiny. Rozvod byl dlouhou dobu faktorem, který ovlivňoval vztahové sítě spíš negativně – přicházeli jste o své lidi, o část širší rodiny. Bylo těžké udržet vztah s někým, s kým jste se dál už nestýkali a neprožívali běžné věci. Dřív zůstávali lidé po rozvodu osamělí – muži bez dětí hledali rychleji nová partnerství, ženy zase zůstávaly častěji s dětmi a bez nových partnerů, díky střídavé péči to nemusí být tak zlé. Plusem jsou i genderové role, které nejsou vnímané tak tradičně.

Můžete být konkrétnější?
Střídavá péče vtahuje muže k rodičovství. Někdy si muž paradoxně uvědomí, že chce mít silný vztah s dítětem, až když se rodina rozpadá. Pro ženy matky to naopak znamená, že mají větší prostor pro jiné věci. Ženy mohou být víc v klidu, protože děti nejsou jenom v jejich péči, takže po dobu, kdy jsou děti u otce, mají větší možnost budovat kariéru. I ženy, které vnímaly v mém výzkumu střídavou péči negativně a měly jmenovat byť jen jednu výhodu, mluvily o tom, že mají čas na sebe a na svoji práci. Slovo kariéra, to chci zdůraznit, přitom nevnímám jako silové budování nových pozic v zaměstnání, ale čistě jen třeba snahu přežít rozvod po ekonomické stránce. Což je jednodušší, pokud máte děti ve střídavé péči, ne ve výlučné. Další výhodou je potom zachování vztahů s oběma rodiči. Stabilní domov neznamená pro děti mít věci na jednom místě, stabilní domov jsou vztahy, lidi. Zajímavý je rakouský výzkum, na němž se podílela Ulrike Zartlerová, který ukazuje, že definice domova u dětí ve střídavé péči nesouvisí tolik s věcmi či místem, ale hlavně s lidmi. Ostatně většina dětí, když kreslí domov, nakreslí asi rodiče a dům a jako důležitější vnímá rodiče než tu stavbu. Česká diskuze se ale už dvacet let točí kolem tématu batůžkářství a schizofrenie dětí z věčného stěhování, což znemožňuje diskutovat o důležitějších problémech – například o výchovných aspektech věci nebo roli nevlastních rodičů a sourozenců. Jistěže přesuny děti zmiňují, hlavně ty starší si někdy stěžují, že nemohou přesouvat všechno svoje oblíbené oblečení nebo třeba počítač, ale vnímají silně, že nepřišly o vazby s tím druhým rodičem.

Jak se liší vnímání střídavé péče u malých dětí třeba na prvním stupni základní školy od těch starších?
Podle toho, co slyším od rodičů i dětí, to vypadá, že malé děti do střídavé péče paradoxně vplynou lépe. Nemyslím teď kojence, tam je to ještě složitější, ale dítě ve třech nebo čtyřech letech si zvykne lépe než třeba v patnácti. 

Jak je to s penězi ve střídavé péči?
To je obsáhlá kapitola. O střídavé péči se často říká, že je to způsob, jak se vyhnout alimentům. Z toho, co jsem zatím vyzkoumal, je patrné, že alimenty si rodiče navzájem platí, někdy v nestejné výši a hlavně jsem zatím nepotkal nikoho, komu by se vyplatilo ušetřit pár tisíc měsíčně za cenu péče o dítě. Nejdůležitější ale je, že soudem stanovené výživné je v případě střídavé péče jen okrajový finanční tok. Mezi rodiči vzniká nutnost řešit tolik společných výdajů, že to žádný soud nemůže nikdy být schopen vyřešit. Je tedy potřeba se domlouvat.

Jak končí střídavá péče? Soudně nařízená platí oficiálně do dosažení plnoletosti…
To je dobrá otázka. Někteří rodiče musí dětem v pubertě usnadnit vyplynutí z režimu. Když z toho učiní Sofiinu volbu, je to špatně. Jistěže každý rodič chce být s dítětem, ale mnoho dětí v pubertě začíná vylétávat z hnízda, mezi patnáctým a dvacátým rokem střídání dětem přestává vyhovovat. V mém výzkumu měly děti v tomhle věku už jednu základnu, stáhly se k jednomu z rodičů, ale neměnily se vztahy s tím druhým. Snadnější to vyplynutí bylo tam, kde to zdánlivé opouštění rodiče nebrali jako prohru, ale zachovali vztahy, děti je hojně navštěvovaly, i když u nich už nežily. 

Dá se tedy říct, že děti ze střídavé péče mají jednodušší vylétávání z hnízda?
Částečně ano. Výzkumy ze zahraničí ukazují, že rozvod snižuje věk, kdy děti odcházejí z domova, což bylo vnímané jako rizikové, nahrávalo to brzkému vstupu do manželství, roztáčel se tím rozvodový kruh. V případě střídavky se ještě neví, jak to bude. Děti ze střídavé péče budou asi dřív odcházet z původních rodin, ale nutně to nemusí být rizikové. Naopak mají širokou síť vztahů. Dalším velkým paradoxem, jak už jsem ho nastínil, je návrat širší rodiny. Přes rozvody se kupodivu dostáváme k tradiční větší komunitě, protože přibývá malých dětí, které se v dalších rodinách, které partneři po rozvodu zakládají, rodí. I k těm mají ty starší střídající se děti vztah. Zároveň díky tomu třeba vědí, co to obnáší postarat se o malé dítě, takže se nehrnou do mladých manželství. Může to tak mít i řadu pozitivních efektů.

… které veřejná debata v médiích nereflektuje.
Ano, veřejná diskuze je vyhrocená a problém střídavé péče splývá s obrazem psychopatické války rodičů. Existuje film, který se v češtině překládá jako Střídavá péče a vypráví o psychopatickém otci, který se snaží zavraždit matku a syna. V originále ve francouzštině se to jmenuje Jusqu’à la garde, tedy zhruba „až po rukojeť“, je to rčení – jakože s takovou péčí do někoho zapíchnete dýku, v angličtině je to jednoduše Custody, tedy Péče. Zhlédl jsem ten film ze studijních důvodů a ten překlad do češtiny mě šokoval. Slovo střídavá péče padlo v tom filmu jednou jedinkrát u soudu, vůbec tam o střídavou péči nejde. Ale ten mylný překlad, to je přesně obrázek toho, jak vnímáme střídavou péči u nás. Střídavá péče splývá s obrazem psychopatického boje rodičů. Trochu jsem se tedy obával, když jsem do výzkumu vstupoval, že na něco takového narazím, ale vůbec se mi to nepotvrdilo. Setkal jsem se víceméně s lidmi, kteří jsou úplně normální a umí se domluvit, jen velmi okrajově v mém vzorku figurují rodiče, kteří mají za sebou třeba napadení ze strany partnera a podobně, ale to tvoří skutečně reprezentativně jen malou část vzorku.

Co vidíte jako klíčové sdělení pro rodiče, kteří střídavou péči zvažují?
Že společenská relevance nějakých forem sdíleného rodičovství po rozchodu partnerů bude velmi pravděpodobně stále růst. Tento trend není výsledkem boje nějaké lobby, ale dlouhodobého vývoje rodiny, rozvodovosti, genderových rolí, ale i sekularizace a ztráty stigmatu netradičních uspořádání rodin. V kontextu vysoké rozvodovosti, vyššího věku rodičů a proměny rolí žen a mužů roste neudržitelnost šablonovitého modelu takřka automatické výlučné péče. Ať tedy rodiče nevnímají svoje spory jen jako vzájemný kapric, ale uváží širší souvislosti. Třeba jim k tomu někdy pomůže sociologická kniha, kterou o fenoménu střídavé péče chystám. Její část už byla prezentovaná v knize Divorce in Europe, jinak je ale zatím víc v mé hlavě než na papíře. 

Autorka je redaktorkou týdeníku Vlasta.