V Česku chybí mezičlánek mezi vědci a novináři, říká čerstvý držitel Littery Astronomicy

Letošní cenu Littera Astronomica za popularizaci astronomie získal minulý týden astrofyzik Michal Švanda. Vydal několik populárně-naučných knih a veřejnosti zpřístupňuje také výzkumy vědců z Astronomického ústavu Akademie věd.

Čtyřicetiletý vědec se narodil v Havlíčkově Brodě – tedy v místě, kde by tradičně, nebýt koronaviru, cenu České astronomické společnosti přebíral na Podzimním knižním veletrhu.

„Přestože se zabývám základním výzkumem, konkrétně dynamikou jevů na našem Slunci a jeho vlivy na Zemi, uvědomuji si, že důležitým posláním každého vědce je také popularizace našich oborů,“ prohlásil Švanda ve své zdravici při přebírání ceny online. 

Proč jste se vlastně rozhodl popularizovat právě astronomii? Potřebuje to?
Popularizaci potřebuje každá vědní disciplína. Pocházím z venkova, a tak vím, že pro mnoho lidí je věda něco nepředstavitelného. Něco vzdáleného, nepochopitelného a pro mnoho z nich i zbytečného. Hodně lidí se zeptá, jak jim naše úsilí o poznání světa zlevní buřty. A přitom zapomínají, že kdyby si dávní lidé, možná bychom je označili za pravědce, nevšímali toho, jak okolní svět funguje, žili bychom ještě stále v jeskyni a oheň sháněli z lesních požárů. Vědecké poznání je důležité, i když se třeba aktuálně zdá, že získané poznatky jsou v praxi nepoužitelné.

Tím myslíte třeba…?
Příkladem budiž Einsteinova obecná teorie relativity. Pro popis pohybů těles na Zemi ji nepotřebujeme, takže se zdá zbytečná. Satelitní navigační systém GPS by se ovšem s mapou rozešel každý den o 11 kilometrů, kdybychom jevy obecné teorie relativity ignorovali jako nedůležité.
Zdokonalování existujících pomůcek vždy narazí na své limity. Ostatně Nicolas Sarkozy jednou řekl, že „žárovka nevznikla inovací svíčky…“ Výzkum nás posouvá kupředu i za cenu slepých uliček, lidstvo výzkum potřebuje.
Jeho financování je však téměř výhradně z veřejných zdrojů. A právě proto my, vědci, potřebujeme naše bádání vysvětlovat ostatním. Daňoví poplatníci si zaslouží, aby se o naší práci přinejmenším dozvěděli. Tím, že si o ní přečtou nebo přijdou na přednášku. 

O Slunci jste napsal dvě populárně-naučné knihy. Jak dál ještě popularizujete vy?
Jsem autorem nebo spoluautorem celkem pěti popularizačních knih a tří krátkých příruček nebo návodů. To je ale jen taková třešinka na dortu. Od roku 1999 jsem napsal 157 popularizačních článků do českých astronomických časopisů, k tomu od října 2012 pravidelně každý měsíc plním třístránkovou rubriku Otázky a odpovědi v časopise Tajemství vesmíru. Něco z těchto článků lze najít na internetu, například Instantní astronomické noviny (http://ian.cz/archiv.php) byly ve své době prvním českým plně online astronomickým časopisem, Tajemství vesmíru též některé starší příspěvky uvolňuje (https://www.stoplusjednicka.cz/vesmir), stejně jako Astropis (http://astropis.cz/archive). V uvedených případech se ale nejčastěji jedná o popularizaci obecných poznatků nebo vědeckých prací zahraničních autorů. Delší dobu jsem si ale říkal, že výsledky českých vědců jsou v kvalitě srovnatelné s těmi zahraničními, jen se jim nedostává patřičné pozornosti. A tak jsem v roce 2014 na popud ředitele Astronomického ústavu AV ČR Vladimíra Karase začal vyvíjet snahu o popularizaci výsledků ASU, čímž vznikl seriál Na čem pracujeme… (http://www.asu.cas.cz/cz/veda-a-vyzkum/na-cem-pracujeme), který má dnes 175 dílů a vychází, pokud možno, se čtrnáctidenní periodicitou.

Jak jste se k popularizaci astronomie vlastně dostal?
Je to hodně dané oborem, který jsem si vybral. Astronomie v sobě má tajemno, a protože na hvězdnou oblohu pohlédl alespoň někdy každý, lidé si pokládají otázky, na které by chtěli znát odpovědi. Protože jsem se tímto zabýval již odmala, podával jsem taková vysvětlení svému nejbližšímu okolí. To už je vlastně základ popularizace. Časem jsem v rámci samostudia občas narazil na nějaké zajímavé téma, které jsem se rozhodl zpracovat do větších detailů a nabídnout nějakému popularizačnímu časopisu. Můj první článek byl vlastně na pomezí vyprávění a reportáže a jmenoval se Jak jsem stavěl dalekohled. Vyšel v roce 1996 v dnes již neexistujícím Expedičníku, nepravidelném zpravodaji pro účastníky Astronomické expedice. Později jsem se pustil i do popularizačních přednášek na hvězdárnách a v planetáriích. Poprvé jsem v roce 2002 mluvil o dynamice sluneční fotosféry. V době před koronaobdobím jsem ročně proslovil až dvacet přednášek různě po celé republice. 

Jak popularizovat, aby člověk laiky i pro složitý vědní obor nadchl a neodradil je?
Žádný recept neexistuje, nebo o něm alespoň nevím. Postupně jsem pochopil, že platí klasické: méně je někdy více. Je lepší čtenáře nebo posluchače nezahltit. Cílem popularizace není sebeprezentace, netřeba ukázat, co všechno přednášející nebo autor umí. Za velmi důležité tak považuji důkladné uvedení do tématu velmi širokým úvodem. Je mnohem lepší zopakovat pro mnohé možná samozřejmé věci než rovnou skočit do úzké oblasti, v níž se nepoučený čtenář nebo posluchač zcela ztratí. Ztráta pozornosti posluchače je největší prohrou popularizátora. Pokud se mezi diváky najde opravdový zájemce, zeptá se pak na naprosté technické detaily na konci nebo v soukromí. V případě článku pak jde k primárním zdrojům. Popularizace má spíše shrnout a směrovat. Myslím, že je také důležité přiznat pochybnosti. Základní výzkum málokdy pokládá na otázky definitivní odpovědi. A proto připustit, že popularizovaný výsledek představuje jen jedno možné, byť nejpravděpodobnější vysvětlení, je na místě. I popularizátor by měl být férový a nic neskrývat. 

A dá se popularizovat skutečně všechno, nebo některá témata jsou už tak odborná, že to nejde?
Ve své praxi o popularizaci vědeckých výsledků Astronomického ústavu jsem už několikrát narazil na velmi hezký a užitečný výsledek, který lze popularizovat jen obtížně, často za cenu ne úplné srozumitelnosti. Typicky jde o situaci, kdy je tím výsledkem mravenčí práce jedna rovnice. Rovnice, která sice zjednoduší další výzkum v daném oboru, ale bez té aplikace jde jen o jakýsi příslib. Nebo výsledek, který sice dává konkrétní fyzikální výstup, třeba i měřitelný, ale jeho vysvětlení na pochopitelnou úroveň by zabralo mnoho stran, a na to čtenáři nejsou zvědaví. Takže bohužel, úplně vše kvalitně popularizovat nelze. 

Jaký je vůbec zájem mladých lidí o astronomii? Zvyšuje se, nebo snižuje v posledních letech? Soudě třeba podle počtu vašich čtenářů či uchazečů na škole.
Můj soukromý názor je, že mladí lidé se stále méně zajímají o technické a přírodní vědy a o svět kolem sebe, že místo skutečných dovedností jsou preferovány soft skills. Vnímám to i kolem sebe, kdy se stále větší důraz klade spíše na prezentaci práce než na práci samotnou. Tedy místo výsledku se spíše prezentuje počet hodin, který byl na jeho získání potřeba. Převažuje hodnocení kvantity nad posouzením kvality, protože kvantitu lze snadno zadat do excelovské tabulky a seřadit shora dolů. A důraz na měkké dovednosti oproti těm tvrdým začíná už na základní škole, jak si teď všímám u výuky svých dcer. Takže na populární přednášky chodí spíše generace třicátníků a starších, kteří s sebou občas berou menší děti. Návštěvníků ve věku patnáct až dvacet pět let je naprosté minimum.

Komunikaci mladých táhnou zřejmě sociální sítě, což je médium natolik zaplevelené, že jsem se ho rozhodl zcela ignorovat. Systematická práce, která je základem vědy, astronomii nevyjímaje, davy rozhodně netáhne. Převažuje rychloobrátkovost, spotřební pohled se aplikuje i na informace. Tento jev je ale možné vnímat i pozitivně: pokud už se najde mladý člověk s hlubokým zájmem o astronomii, jde cílevědomě za tímto oborem, a má tak velkou šanci stát se skutečným odborníkem a vyniknout mezi ostatními. 

Jaké jsou reakce na popularizaci? Pouští se s vámi lidé do diskusí či konfrontací?
Po přednáškách vždy dochází k diskusím a je to jedna z nejdůležitějších věcí, neboť přináší i zpětnou vazbu pro přednášejícího. Často se ukáže, že jsem něco špatně nebo nedostatečně vysvětlil, a během diskuse se tento nedostatek napraví. Určitě není cílem diskuse přesvědčit posluchače o své pravdě a není selháním poukázat na myslitelné alternativy. Na přednášky naštěstí málokdy chodí napravovači a konspirátoři, kteří zcela zpochybňují současnou fyziku a často přicházejí s vlastní verzí. Dostávám ale takové e-maily, kdy mi daný člověk představí svůj pohled na svět a uzavře to větou ve smyslu – a teď mi tam najděte chybu. Někdy se podaří takovou chybu odhalit na první pohled, někdy by to znamenalo značné úsilí. I přímá demonstrace chyby ale málokdy odesílatele e-mailu přesvědčí o jeho nepravdě. Proto se do takových konfrontací spíše nepouštím, neboť se jedná o ztrátu času, obvykle jen autora upozorním, že současný pohled je jiný, ale ne konečný. Ještě horší jsou v tomto směru sociální sítě nebo diskuse na zpravodajských serverech, kterých se neúčastním vůbec. Nevýhodou online diskusí je odosobnění, což vede často k agresivitě, k níž by při diskusích z očí do očí nikdy nedošlo. 

Myslíte si, že se věda v Česku popularizuje dostatečně a dostatečně dobře, nebo popularizaci něco chybí?
Když jsme v roce 2016 v Kašperských Horách na konferenci Astronomické vzdělávání a popularizace astronomie toto téma diskutovali, shodli jsme se, že v Česku chybí v řetězci popularizace celá jedna vrstva. Vrstva, která propojuje vědce a novináře. V zahraničí existují na vědeckých ústavech pozice takzvaných vědeckých komunikátorů. To jsou lidé často se vzděláním v daném oboru, kteří jsou schopni nechat si vědecký výsledek vyložit ve vědeckém jazyce, zpracovat jej a předat novinářům ve formě podstatně vhodnější pro publikaci pro širokou veřejnost. U nás se takové pozice objevují jen ojediněle. Popularizaci tak dělají často přímo vědci na úkor své vlastní vědecké práce. Přiznejme si ale na rovinu, že popularizace je při hodnocení úspěšnosti vědce hodnocena s výrazně menší vahou než počet odborných článků nebo faktu, v kolika komisích je vědec členem. Vědci u nás i v důsledku toho vlastně nejsou pro popularizaci motivováni, neboť v ní nevidí ty benefity. Nepřítomnost vrstvy vědeckých komunikátorů má podle mého názoru i důsledek v tom, že na zpravodajských serverech častěji najdeme zprávy, že „vědci z NASA objevili, že…“, než „vědci z Univerzity Karlovy objevili, že…“ A to i proto, že novinář nemá čas a často ani kapacitu nahrazovat práci vědeckého komunikátora, a tak raději sáhne po agenturní zprávě ze zahraničí. Přitom kvalita českých výstupů je často přinejmenším srovnatelná s výstupy zahraničními. Na poli popularizace vědy v České republice máme ještě stále co dohánět. A to říkám z pozice astronoma, oboru, který je dle mého v Česku popularizován spíše nadprůměrně.

Autorka je redaktorka Hospodářských novin.