Vědec v prvé řadě bádá. A pak má popularizovat

Pokud příliš zanedbáme propagování výzkumu, může se podle Jaroslava Petra česká věda dostat do existenčních problémů. „Necháme-li veřejnost nabýt mylného dojmu, že se u nás dobrá věda nedělá a vědci jsou nepotřební, politici peníze na vědu silně omezí,” varuje profesor, který za popularizaci biologických a zemědělských věd získal na konci října cenu Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace.

K popularizaci vědy ho kdysi přivedla sci-fi. „Tenkrát před třiceti lety jsme zrovna dělili na půlky embrya skotu a vyráběli tak uměle jednovaječná hovězí dvojčata. A kluci, kteří psali vědecko-fantastické povídky, mi nevěřili, že je to možné. Uměli si představit lety na cizí planety, inteligentní roboty, což byla v té době skutečná sci-fi. Ale realita tehdejší vědy jim připadala neuvěřitelná,“ vypráví Jaroslav Petr.

Se svou láskou k popularizaci jste v české vědě spíš výjimkou. Hodně vědců ji naopak spíš nemá rádo...
Máte pravdu. Spousta vědců nepopularizuje, což ale za problém nepovažuji. Prostě na to nejsou. Někteří popularizaci, a taky popularizátory, nesnášejí. Ale to je jejich problém. Na druhé straně je dneska i hodně mladých vědců a vědkyň, kteří se o popularizaci snaží. A dost vědců už vnímá popularizaci pozitivně. Není to mezi námi vědci s popularizací vůbec zlé.

Česká věda už tedy nemá PR problém?
Myslím, že má, ale ne tak velký jako dřív. Některé fakulty univerzit jsou už v popularizaci své činnosti hodně zdatné. Zaměstnaly profesionály a zapojily ochotné vědce. Uvědomují si, že mají za obraz vědy v očích veřejnosti svůj díl odpovědnosti. Jinde se ale stále popularizuje zoufale amatérsky a výsledky tomu odpovídají. Pak mi třeba pošle novinář tiskovou zprávu jedné univerzity s komentářem: „Já tuším, že by to mohl být významný objev, ale tak, jak je to napsané, tomu vůbec nerozumím. Můžeš mi to přeložit do srozumitelné řeči?“ Většina novinářů takovou zprávu ani nedočte a lidé se o objevu nedozvědí.

Co se stane, pokud popularizaci vědy příliš zanedbáme?
Naše věda se může dostat do existenčních problémů. Pokud necháme dojít veřejnost k mylnému dojmu, že se u nás dobrá věda nedělá a vědci jsou nepotřební, dojdou politici k závěru, že neztratí, ale naopak získají hlasy voličů, když vědu silně omezí a uspořené peníze věnují na plnění populistických slibů. Na to by doplatily naše děti a vnuci. Už třeba proto, že se univerzity bez pořádného výzkumu promění na střední školy rozdávající místo maturitního vysvědčení vysokoškolské diplomy.

Měli by být ale sami vědci těmi, kdo laikům představují svůj výzkum?
Ve Spojených státech sedne profesor prestižní univerzity za bicí a s kapelou složenou z dalších vážených profesorů nahraje hudební klip s písničkou o buňkách. Nikdo se za to nestydí, nikdo jim to nevyčítá. Nikdo se nepohoršuje nad tím, kde na to berou čas. Naopak, jsou vnímáni jako borci. Tohle bych u nás po nikom z vědců snad ani nechtěl. Ale nechme popularizovat ty vědce, kteří chtějí. Pomozme jim s tím. Ve světě není výjimka, když univerzita zajistí zájemcům o popularizaci průpravné kurzy.

Není už ale příliš, chtít po výzkumnících, často přetížených administrativou a psaním projektů, ještě popularizaci, která jim třeba ani nesedí?
Vědec samozřejmě v první řadě bádá. Ale popularizací si cestu k vědeckým úspěchům nezkomplikuje. Jestli by v ní měla vědcům bránit zátěž administrativou, pak bych se přimlouval za to, abychom jim odlehčili od administrativy.

Vy máte popularizaci vědy naopak rád. Co vás na ní nejvíc baví?
Jednoznačně příběhy. Můžete vyprávět hned dva druhy. Jedny se týkají vlastního objevu. Třeba zjištění, že když se perou dva samci ryby bojovnice pestré a jejich souboj sleduje samička, tak poražený samec o tuhle samičku nestojí, protože viděla, jak prohrál. Upřednostní samičku, před kterou si takříkajíc neuřízl ostudu. A pak jsou tu neméně zajímavé příběhy objevitelů o překonávání překážek, o náhodách, které přejí připraveným a podobně. Příběh uměl při popularizaci mistrně využít Josef Kleibl (redaktor a spoluzakladatel pořadu Meteor, který od roku 1963 v Českém rozhlase popularizoval vědu – pozn. red.). Jeho knížka „Cesta za Adamem“ je sice dnes co do informací o evoluci člověka zastaralá, ale jako učebnice popularizace vědy patří do zlatého fondu. Právě díky Kleiblově úžasné práci s příběhem.

Je ve vědě něco, co se prostě zpopularizovat nedá?
To záleží asi na schopnostech popularizátora. Každý má své limity. Já bych nedokázal zpopularizovat matematický objev, protože tomu nerozumím. Nedokážu pak přeložit objev z jazyka matematické vědy do jazyka, kterému by rozuměl člověk bez hlubšího matematického vzdělání. Sám bych takový překlad potřeboval. Ale v zásadě se asi dá zpopularizovat cokoli. Stačí mít toho správného popularizátora.

Co je pro vás na popularizaci nejtěžší?
Třeba psát takzvané evergreeny, například geneticky modifikované organismy. Když to člověk píše popatnácté a chce napsat zase trochu jinak a hlavně líp než minule, tak už mu to tolik neodsýpá. A úplně nejtěžší je psát na objednávku zcela nové téma. Tam je potřeba kriticky odhadnout své možnosti, protože to znamená nastudovat úplně nové věci. Zhusta nezbyde než odmítnout.

Co byste poradil začínajícím popularizátorům?
Ať se nebojí psát či mluvit o vědě. Je to důležité téma a zajímá spoustu lidí. Nestane se jim, že by neměli pro koho psát nebo komu o vědě povídat. Ať jsou poctiví a nelitují námahy. Při získávání informací i při vlastním psaní. Ono se to vrátí, protože jejich popularizace bude mít podobu té krásné špičky ledovce.

Špičky ledovce?
V popularizačním článku by se z toho, co člověk k věci nastudoval, měla uplatnit jen malá část. Věřím, že se na článku projeví, jestli v něm člověk napsal všechno, co o daném tématu ví, nebo jestli ukáže jen tu příslovečnou špičku ledovce. Takové články se z nějakého důvodu líp čtou. Asi tu ponořenou část ledovce z textu čtenář nějak vycítí.

Kolik času vám psaní zabere?
Než můžu sednout k psaní, musím hodně číst. Vozím si v batůžku články a čtu v autobuse, v metru, během přestávek ve vyučování, večer doma. Příprava na velký článek o 15 tisících znacích může zabrat třeba tři týdny, i když nám shánění primárních zdrojů usnadnily informační technologie. Databáze, jako je Science Direct nebo vyhledávače typu Google Scholar jsou velcí pomocníci. Po dobré přípravě už jde vlastní psaní docela rychle. Třeba novinový článek o rozsahu 5 500 znaků se dá o víkendu, kdy je víc klidu, nahrubo napsat za dvě za tři hodiny. Pak je nutné ho nechat v uvozovkách uležet, vrátit se k němu a text vybrousit. Během víkendu ho takhle projdu a upravuji minimálně pětkrát. Pak může putovat do redakce, kde si ho vezmou na paškál profíci.

Právě jim jste, vedle kolegů vědců a čtenářů, děkoval i při přebírání ceny za popularizaci vědy. To je dnes spíše neobvyklé, práci novinářů obecně kritizují i nejvyšší představitelé států...
Já mám respekt před každým člověkem, který dělá svou práci poctivě. A je mi jedno, jestli je to řezník nebo neurochirurg. Všechno se musí umět. Tak jako každý, kdo umí číst a počítat, nemůže být učitel na základní škole, protože neumí učit čtení a počty, tak každý, kdo umí mluvit a psát, nemůže být novinář nebo redaktor. To si člověk uvědomí, když se k profesionálním novinářům a redaktorům dostane blíž. Když vidíte, jak umí udělat titulek, jak mají promyšlené otázky pro rozhovor a přitom dokážou v interview zareagovat na to, co se právě dozvěděli. Jak profíci pracují s mluveným slovem, jak si kontrolují čas při živém vysílání. To se snažím odkoukat. Ale v řadě případů to prostě nedokážu, nemám na to. A jsem vděčný profesionálním žurnalistům, že to za mne jako amatéra zařídí.

Co by mohli naopak pochytit novináři od vědců?
Nemám dojem, že by se novináři měli od nás vědců něco učit, protože oni nemají ambice dělat vědu. To, co z vědy neznají, bychom jim měli my vědci zprostředkovat, protože to je zase naše profese. Vědec popularizátor se od novinářů učit musí, protože jim fušuje do řemesla. Vidět, jak téma zpracuje třeba Ed Yong, Elisabeth Pennisi, Ewen Callaway nebo naši profesionální vědečtí žurnalisté, je vždycky skvělá lekce.

Při snaze o popularizaci vědeckých objevů je těžké najít společnou řeč v tom, nakolik je možné zjednodušovat. Jak najít přijatelnou míru, aby se vše nepřiblížilo banalizaci?
Tohle je asi klíčový problém popularizace. Vědec musí rozlišovat, jestli o daném problému mluví s kolegy, s doktorandem, který u něj začíná, se studenty na přednášce nebo jestli píše či přednáší pro takzvanou laickou veřejnost. Každá skupina vyžaduje svou míru zjednodušení. U vědců prakticky žádné, u studentů v něčem ano, v něčem ne. Při popularizaci vědy pro zájemce mimo obor je to nezbytnost. Imperativem popularizace je srozumitelnost, nikoli vědecká přesnost. Při překladu z řeči vědy do řeči popularizace se nesmí ztratit pravda. Laik musí dostat informací, na jejímž základě si vytvoří názor, který je stále ještě v souladu s tím, co věda ví. Pak je popularizace v pořádku, i když se původní vědecká informace hodně zjednoduší.

Vědu popularizujete už přes třicet let. Jak jste začínal?
Kdysi dávno jsem se s kluky, kteří psali sci-fi, bavil o tom, co se zkoumá u nás v ústavu. Tenkrát jsme zrovna dělili na půlky embrya skotu a vyráběli tak uměle jednovaječná hovězí dvojčata. A kluci mi nevěřili, že je to možné. Uměli si představit lety na cizí planety, inteligentní roboty, což byla tenkrát skutečná sci-fi. Ale realita tehdejší vědy jim připadala neuvěřitelná. Jako kluk jsem chtěl být spisovatel a na gymnáziu jsem začal psát povídky. Na vysoké jsem začal psát sci-fi. Při diskusi se scifisty mi došlo, že můžu psát úžasné příběhy, když budu popularizovat vědu. Napsal jsem do časopisu Věda a technika mládeži o dělení embryí a oni to otiskli. Na sci-fi jsem nezanevřel, ale popularizace vědy mě chytla víc.

Co všechno jste se musel naučit?
Začátky byly krušné. Učit jsem se musel úplně všechno. Průprava z amatérského psaní prózy mi pomohla jen trošku. Nejtěžší bylo akceptovat, že v popularizaci musím být stručný, protože na článek je v časopise omezený prostor, na rozhlasový příspěvek vymezený čas. Já jsem děsně ukecaný. Ale měl jsem štěstí na redaktory. Byli trpěliví a moc mi pomáhali.

A kde hledáte inspiraci?
Jako vědec musím pořád číst, co je v mém oboru nového. Jako učitel na univerzitě musím číst, co je nového i v jiných oborech, které se přímo netýkají mého výzkumu. Takže inspirace je dost a dost. Teď zrovna se připravuji napsat text o novinkách z genového inženýrství pro přírodovědný měsíčník Vesmír. Ale nějak se to komplikuje. Úžasné novinky na dané téma se valí jedna za druhou a psaní článku je pak něco jako střelba na pohyblivý cíl.

Takže se k některým tématům vracíte?
Popularizace to jsou neustálé návraty ke starším tématům, protože věda navazuje na starší objevy, vyvrací dřívější omyly. Momentálně mě fascinuje třeba technika genového inženýrství CRISPR-Cas9. Ta přinesla do biotechnologií revoluci srovnatelnou s objevem dvojité šroubovice DNA. Člověk lituje, že se na tom jako vědec aspoň trošku nepodílí. Ale psát o tom je taky velké dobrodružství a já se k tomuto tématu v posledních letech moc rád vracím.

Chystáte také novou knihu. O čem bude?
Je o tom, jak různí živočichové včetně člověka vnímají svět svými smysly. Rád bych ukázal, že naše vnímání světa nabízí jen jeden z mnoha možných úhlů pohledu, a zdaleka ne ten nejúžasnější. Mravenec, úhoř, červenka nebo liška vnímají svět o dost jinak. Mám ji nahrubo napsanou a teď musím text vybrousit. To chce čas a klid a obojího se mi zoufale nedostává.

Čas na bádání vám ještě zbývá?
Snažím se být v laborce denně. Proto můj pracovní den začíná ve dvě hodiny ráno včetně většiny víkendů. Ale vždycky to nevyjde. Popularizace mi ale čas na vědu nebere. Tu dělám ve volném čase. Mnohem víc mi překáží povinnosti kolem výzkumu a výuky, komise, rady, panely... Ale ty přicházejí s věkem a proti tomu se nedá nic dělat. V laborce předávám štafetu výzkumu mladším, protože oni jsou v tom lepší. Na mně je, abych jim ulevil od věcí, které by jim bránily v práci v laborce. Mně takhle pomáhal můj učitel profesor František Jílek a já se to snažím vrátit nastupující vědecké generaci. Vždycky se mi to bohužel nedaří a to mě pak děsně štve.

Na čem s nimi zrovna pracujete?
Zkoumáme látky, kterými člověk znečistil životní prostředí a u kterých máme důvodné podezření, že mají negativní dopad na plodnost lidí i zvířat. Testujeme tyto látky na vajíčcích prasat, která se v mnoha ohledech podobají vajíčkům člověka. Je to dost smutný výzkum, protože zjišťujeme, že i látky, které jsou deklarovány jako bezpečné, umí napáchat ve vajíčku pěknou paseku. Snažíme se, aby svět k těmto látkám nepřistupoval s Erbenovým „lépe v mylné naději sníti, nežli strašlivou poznati jistotu.“ Ty strašlivé jistoty jsou teď náš denní chleba.

Je něco, co vás na české vědě trápí?
Byrokracie, byrokracie, byrokracie. V přebujelé byrokracii se navíc do vedoucích funkcí prosazují typy lidí, kteří se cítí v úředních výkazech, oběžnících, směrnicích jako ryba ve vodě. Ti pak řídí kolektivy a instituce podle toho, co jim velí čísla z tabulek Excelu. V takovém systému není místo pro ambiciózní projekty, pro nové silné osobnosti, ale třeba ani pro legraci. Věda pak živoří a chřadne. Všichni se honí jen za tím, aby měli odškrtnutý „chlívek“ v tabulce. Ale o tom přece věda není.