Chci vepsat uprchlíky zpátky do dějin Evropy, říká historik Michal Frankl

Pro svůj ambiciózní projekt věnující se uprchlíkům ve středovýchodní Evropě ve 20. století získal před dvěma lety ERC konsolidační grant. Historik Michal Frankl z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd se tak stal prvním humanitněvědním badatelem na české výzkumné instituci, kterému Evropská rada tuto prestižní podporu udělila. 

Read the story in the English version here.

Běžně máme tendenci smýšlet o střední Evropě jako o místu, ze kterého se utíkalo. Kvůli politickému pronásledování, totalitním režimům, etnickému čištění.

Historik Michal Frankl se rozhodl otočit perspektivu: „Zkoumáme ji jako místo, kam se utíkalo a utíká a kde si po celé 20. století klademe otázku, koho za uprchlíka považovat a jak k takovým lidem přistupovat.“ 

Výzkumníci a výzkumnice z jeho týmu hledají spojnice, podle kterých by bylo možné přijetí uprchlíků porovnávat napříč regionem a obdobími. Zajímá je, jak na uprchlíky nahlíží společnost, jak se k nim chová oficiální moc, jestli a jak jim pomáhá stát, občanský sektor. Také jak se o uprchlících psalo – v tisku i v historických pracích.

„Převažující perspektiva je většinou nacionální nebo jde o hledisko třídního konfliktu. Takové kategorie spoluutvářejí pohled na uprchlíky a spoluvytvářejí ho dodnes. To – často i nevyřčené – dělení na ‚skutečné‘ a ostatní uprchlíky – ‚ekonomické migranty‘. A vždy ve spojení s nimi přemýšlíme o jinakosti, přitom uprchlíci samotní a jejich vlastní hlasy často zůstávají v pozadí.“

S ambiciózním projektem nazvaném Unlikely refuge? Refugees and citizens in East-Central Europe in the 20th century (Neočekávané útočiště? Uprchlíci a občané ve středovýchodní Evropě ve 20. století) začal loni na podzim a ještě další čtyři roky bude historii uprchlictví v Československu, Polsku, Maďarsku, Rakousku, v Jugoslávii a pro srovnání částečně také na území bývalé NDR zkoumat. Ve svém týmu má osm lidí z šesti zemí. 

Zaměřují se na čtyři období a zároveň klíčová témata: uprchlictví za první světové války a v době vzniku národních států, ve 30. letech v kontextu nástupu nacismu, uprchlictví oběma směry přes železnou oponu v 50. letech a postkomunistické uprchlictví v 90. letech.

S nadhledem i zespoda

Kromě regionální diverzity se snaží i o diverzitu metodologickou, v týmu nemá jen historiky, ale třeba i sociální antropoložku. „Antropologie se snaží uchopit postavení a chování člověka v konkrétní situaci, neudržuje si odstup historika zprostředkovaný psanými prameny, antropologové pomáhají psát dějiny zespoda a zevnitř, vnáší otázky, které bychom si třeba nekladli. Ale i historici se tomuto přístupu v posledních letech přiblížili, například ve zkoumání dějin každodennosti a prostřednictvím orální historie,“ vysvětluje Frankl. 

I historici v týmu jsou různorodí a každý je specialista na trochu jiné otázky. „Máme kolegu, který se dosud zabýval především diplomatickými dějinami zejména studené války, jiný kolega je odborník na sociální dějiny, další kolegyně se specializuje na orální historii a umí pracovat se vzpomínkami uprchlíků, další kolegyně je zběhlá ve statistické analýze.“ 

„Chci, aby v týmu byli všichni spokojení, tedy že každý ví, co má dělat, ví, proč s námi je, všem je jasný dlouhodobý záměr,a aby byli dobře motivovaní,“ popisuje lídr. „I přes každodenní žonglování s administrativou a logistikou si nemůžu stěžovat, pořád mám čas i na vlastní bádání. Tým je velice angažovaný, nemusím na nikoho dohlížet, nemusím nikoho popohánět a nakopávat, spíš jen dbát na to, abychom naše bádání propojovali a přinášeli výsledky.“ 

Šířka i hloubka jeho mezinárodního projektu způsobuje v laikovi až pocit závratě. Nemá někdy pocit, že si toho naložil moc? 

„Každodenně,“ směje se. „Ale ne, že bych to nějak vzdával nebo byl deprimovaný. Ten projekt není encyklopedie. Naším cílem není napsat článek o každé skupině uprchlíků nebo o každém období a v každé zemi, o to v něm nikdy nešlo. Chtěli jsme si ale položit dostatečně ambiciózní otázku.“

Historický jukebox

V tomto textu nemáme ambice pojmout celý Franklův historický projekt, jeho zaměření je skutečně příliš široké, nejlepší bude ho přiblížit na několika konkrétních případech a situacích. 

S Michalem Franklem už jsem se kvůli rozhovoru jednou setkala – před rokem a půl a pro Deník N. Už tehdy se ukázalo, že ať zmáčknete jakékoliv tlačítko historického jukeboxu s tématem „uprchlíci“, pokaždé to historika vybídne k barvitému vyprávění včetně drobných a pozoruhodných detailů. Umí nabídnout i odvážné paralely a klade si nečekané otázky. Prostor tohoto profilu ale umožňuje jen pár vhozených mincí… 

Zajímá mě třeba, co z dosud vybádaného se mu zatím jeví jako největší tabu v uprchlických dějinách?

„Nepoužil bych pojem tabu, ve smyslu něčeho zakazovaného, ale ke každému tématu se dá přilepit velký otazník. Jedním z témat, které neodpovídalo očekáváním, byli uprchlíci utíkající do komunistických zemí, ať již třeba kvůli občanské válce v Řecku, nebo například přesvědčení italští komunisté. Kdybych ale měl nyní vybrat, zdůraznil bych, že je nejvyšší čas pro historiky uchopit 90. léta,“ přemýšlí. 

I když se historici stále více dynamickým obdobím 90. let zabývají, dosud existuje jen málo studií o vzniku československé a české uprchlické politiky od roku 1989. Více pozornosti těmto uprchlíkům zatím věnovali antropologové a další odborníci ze sociálních věd. Navíc to často vypadá, jako by vůbec příběh české uprchlické politiky začal až tehdy, možná s odkazem na prvorepublikovou pomoc „politickým“ uprchlíkům – mezitím jako by nic nebylo.

„Chybí také propojení oficiálních dějin s hlasy uprchlíků, stejně jako chybí dějiny nevládních organizací, které se o ně starají. A znalost, jak uprchlická politika souvisela s utvářením občanství nově vzniklé České republiky, je dosud také omezená,“ vypočítává. 

Jedná se o uprchlíky z válečné Jugoslávie nebo o lidi, kteří utekli před konflikty na Kavkaze. Když jsem o tomto období mluvila s lidmi, kteří se této vlně u nás věnovali – šéfem Organizace pro pomoc uprchlíkům Martinem Rozumkem a Danou Němcovou z Poradny pro uprchlíky –, říkali, že s nimi pracovali bez většího zájmu veřejnosti, v klidu, nikdo jim neházel klacky pod nohy ani na ně neútočil. Vidí to příliš růžově, nebo byl tehdejší přístup empatický?

„Ke konfliktům určitě docházelo, ani tehdy nebyli uprchlíci přijímáni jednoznačně vstřícně a veřejné mínění nebylo zdaleka jen na jejich straně, ale existoval politický konsenzus, že pomoc těm lidem a jejich přijímání jsou správné a že je to důležité i pro nás jako demokratickou zemi, která chce patřit na Západ,“ míní Frankl. 

Jakou roli hraje strach? 

„Strach – a tedy i reakce – je vždycky mnohem silnější, když je přicházející skupina líčena jako skupina etnicky, národně, rasově nebo třeba kulturně jiná,“ odpovídá Frankl. Naopak pokud byli uprchlíci od začátku líčeni a vnímáni jako lidé, s nimiž se můžou ostatní identifikovat, kteří utíkají například kvůli politickému násilí, reakce podle něj nebyly zdaleka tak negativní a nebyly spojeny s konspiračními teoriemi. To se ukazuje v přijetí lidí z válečné Jugoslávie v 90. letech, a to i přesto, že mezi nimi byla řada muslimů. 

„Strach z uprchlíků se vrací, ale není všudypřítomný a nezbytný – víme, že to jde i bez něj. Vždy ale vypovídá hlavně o nás samých – jak si představujeme vlastní společnost.“

Chystá se tedy s kolegy zmapovat mimo jiné i otevření azylové politiky na začátku 90. let, aby pak mohl analyzovat její uzavírání kolem roku 2000. „Pokud se nám toto podaří dobře popsat, tak bychom měli být schopní přispět i k té debatě o roce 2015. A proč zrovna náš region se začal chovat tak odmítavě a proč téma uprchlíků politicky tolik rezonuje. Vyvolávání strachu z uprchlíků není jen postkomunistický fenomén, ale je také možné, že v našem regionu znovu oživují obavu o národ vnímaný v etnickém smyslu, o jeho kulturní i biologickou integritu.“ 

Nezůstávají pasivními oběťmi

Pokud by měl udělat popularizační přednášku, jaký výsek by si vybral? 

„Takových přednášek by šlo vymyslet spoustu! Nyní bych si vybral uprchlíky v zemi nikoho, téma, které mám v hlavě a které mi leží na srdci. Nebo první světovou válku. Uprchlíci za první světové války, což je skupina, která není příliš známá, přitom jde o statisíce lidí, kteří utíkali z frontových oblastí habsburské monarchie.“ 

V tomto období se formují i první podoby pomoci, na úrovni státu i občanské společnosti. „Zajímá mě vznik a strukturování humanitarismu, na kolik je organizovaný podle etnických a náboženských linií a jak se liší regionálně.“ Zatímco v Rakousku-Uhersku byli tito uprchlíci občané, kteří si zasloužili pomoc, v nových národních státech po roce 1918 byli nechtěnými cizinci – pokud nepatřili ke státnímu národu.

Klade si otázku, jak rekonstruovat hlasy, starosti a postoje uprchlíků samotných, které často v množství státem vytvořených dokumentů chybějí. Nedávno například studoval zajímavé prameny z Prahy z doby po skončení první světové války, kdy proti židovským uprchlíkům byly vedeny velmi silné antisemitské kampaně. 

„Jsou obviňování, že podkopávají krásný nový československý stát, jim je přičítána vina za špatnou ekonomickou situaci nebo nedostatek potravin i bytů. Úřady se je snaží odstranit zpátky do Haliče. Našel jsem soubor písemných protestů, které podávají rodiny – většinou prostřednictvím právníků –, které dostaly příkaz k vystěhování. Je to mimořádný pramen, v němž popisují svou situaci, ale také migrační trajektorie, své rodinné sítě, povolání. A je to velmi zajímavý důkaz aktivity ze strany uprchlíků, kteří aktivně utvářejí svůj osud a nezůstávají pasivními oběťmi všemocného státu.“

Pomohlo to někomu? „Je to spíš hra o čas, ale některým, menší části, se podaří zůstat. Rozhodování ministerstva vnitra nebylo přece jen úplně schematické a není to Žid/Nežid nebo cizinec/necizinec, berou trochu ohledy na školu, zdravotní stav jako důvody pro odklad opuštění země.“ 

Jsou při zpětném ohlédnutí do historie někde momenty nečekaně silné solidarity z české strany? 

„Takové momenty bych hledal nejvíc v síle občanské společnosti. O humanitarismu se hodně mluví v souvislosti s velkými západními pomocnými organizacemi, ale málo se ví o místních lidech a organizacích,“ říká Frankl. V období mezi válkami stát utečence spíš jen „trpěl“, neposkytoval jim žádnou systematickou pomoc. 

„Až na výjimky, kdy třeba Masaryk nebo Beneš ze svých fondů dali nějakou jednorázovou částku pro uprchlíky, ale týkalo se to těch elitních – politiků či známých umělců. Nebo těch utíkajících před komunistickou revolucí v Rusku či kvůli občanské válce.“ 

Přitom v té době už občané od státu očekávali nějaké základní zajištění sociální péče. Uprchlíků se to však netýkalo. „I tím se jen zdůraznilo, že nepatří mezi občany,“ dodává historik a hovoří o vzniku řady malých organizací, které byly postavené na nějaké formě solidarity, třeba politické, etnické nebo náboženské. „A pomáhaly uprchlíkům s přístřeším, jídlem i nějakou ‚registrací‘.“ 

Neznámá hrdinka Marie Šmolková

Zpočátku prý vládlo jisté nadšení pomáhat, ale vytrvala jen malá část z ochotných. Frankl vyzdvihuje jako důležitou postavu Marii Šmolkovou, která věnovala velkou část svého života pomoci nejen židovským uprchlíkům, ale zastupovala dokonce stát na jednání pomocných organizací s vysokým komisariátem pro uprchlíky z Německa, předsedala zastřešujícímu národnímu komitétu. 

„Víte, já si strašně cením Nicholase Wintona, ale v podobě, v jaké je běžně prezentovaný, se stal trochu vyprázdněnou ikonou. Byl to úžasný člověk, který přišel a během pár týdnů ve spolupráci s mezinárodními organizacemi vyvezl děti ze země, zachránil je před utrpením a smrtí. Jeho příběh je však velmi trivializovaný do podoby individuálního hrdiny vytrženého z kontextu. Práce Marie Šmolkové a dalších podobných lidí, bez nichž by nikdy krátká záchranná akce Wintona nebyla vůbec možná, pro nás je, myslím, přinejmenším stejně velkou inspirací.“

A tak bychom mohli pokračovat libovolně dlouho…

„Ale opakuji se už: netvoříme několikasvazkovou encyklopedii, nejde nám ani o úplnost, chceme vypíchnout souvislosti a dlouhodobé tendence,“ říká Frankl. „Jsme ve fázi, kdy o řadě věcí mluvím spíš abstraktně a většina našich studií je teprve v počátcích. V prvním roce jsme se zabývali hlavně reflexí dosavadního výzkumu a z ní vzniknou také naše první srovnávací texty.“

Epidemie mi umožnila nový pohled

Povídáme si spolu po vypuknutí druhé vlny epidemie koronaviru v Česku, a rozhodli jsme se proto pro videohovor. Lídr týmu zrovna řešil zrušený meeting své mezinárodní skupiny v Praze, kam už pro zahraniční kolegy a kolegyně nebylo radno jezdit. 

Horečně organizoval přesun setkání do Vídně, aby mi o pár dní později napsal: „Tak jsem nikam neodjel. A dobře, že jsme rozhovor dělali na dálku. Jsme celá rodina v izolaci a usilovně pracujeme na získání imunity,“ vtipkuje. Celá Franklova rodina onemocněla covidem. „Naštěstí jen s mírnými příznaky, ale workshop proběhl jako videokonference.“

V těžké epidemiologické situaci vidí ale i malé plus. „Epidemie, ale i karanténa, kterou s rodinou prožíváme, umožňuje i trochu jiný pohled na vlastní výzkum. Karantény pro migranty a uprchlíky byly v historii běžné a historikům známé, ale protože nebyly součástí mé zkušenosti, nedovedl jsem si to představit a vlastně ani nebral jako něco extra důležitého. Už to vidím jinak a je to velmi zajímavé. V prvním lockdownu jsem si stačil jinýma očima projít literaturu o transatlantické migraci a zhltnout studie o epidemiích, migraci a karanténě.“

Navíc měl prý štěstí v neštěstí, že svůj tým sestavil už během jara a léta 2019 (po poměrně velkém a náročném výběrovém řízení). Stihli se trochu poznat, než nastaly komplikace se setkáváním a cestováním. 

„Máme lidi ve Vídni a ve Frankfurtu nad Odrou a v Budapešti a jednu dobu jsme měli kolegu v Řezně, máme kolegyně v Miláně i v Brně. Když přišly jarní uzavírky hranic, byl to problém, ale my jsme se předtím scházeli každý měsíc, vídali jsme se, poznali jsme se během tematických workshopů, do určité míry jsme se stmelili a vypili společně i pár piv, takže když jsme od března přepnuli na Zoom, šlo nám docela dobře. Když s někým vypijete předtím pivo nebo kafe, už to pak i na dálku funguje lépe.“

Krev na rukou a obvyklí podezřelí

Když na sklonku roku 2018 získal prestižní ERC grant, zažíval i negativní stránku publicity. Trefil se zrovna do doby vyostřené debaty o uprchlících a o tom, zda a jak má Česká republika pomáhat. 

Po titulcích jako „50 milionů na studium uprchlíků“ (Lidové noviny), „Historik Frankl získal na projekt o uprchlících prestižní grant. Pojí se s ním i téměř 52 milionů korun“ (iRozhlas) se stal terčem útoků, podle nichž „Brusel nehorázně platí českého vědce, aby sem přivedl uprchlíky a destruoval Evropu“.

Na Twitteru si přisadil i hradní mluvčí Jiří Ovčáček. „50 milionů vyhodit za tisíce slov na téma, že máme přijímat muslimské migranty? Za takové peníze by se mohla poskytnout masivní pomoc třeba syrským dětem!“ 

Michal Frankl to tehdy komentoval tak, že Ovčáček vychází opět z jakési teorie spiknutí. „Stačí zmínit Brusel a uprchlíky a je z toho pro něj podvratná akce.“ Přitom si prý historik dával velký pozor, aby se příliš nevyjadřoval přímo k současné uprchlické problematice. Možné historické paralely však jeho kritiky vyváděly z míry – například možnost srovnání současných negativních reakcí s antisemitismem a uzavřením hranic v době holokaustu. 

Do jisté míry takové reakce čekal, už v minulosti občas dostával antisemitské dopisy, ale zarazila ho jejich intenzita, znásobená sociálními sítěmi. Lidé, kteří uprchlíkům pomáhají, jsou takovým útokům vystaveni dlouhodobě. Naštěstí nenávistné emoce vyvažovaly i reakce pozitivní. 

„Výpady jsem se snažil nebrat osobně. Výkřiky, že mám krev na rukou, protože jako neomarxista sem přivádím teroristy, či rasistické argumenty o vrozené kriminalitě černošských migrantů těžko mohou být předmětem rozumné debaty. Ale na druhou stranu vidím, a to i z podepsaných mailů, že lidi imaginární i skutečná nebezpečí migrace trápí a že mají prostě strach.“

A strach je podle něj důležité brát vážně, nezesměšňovat, ale argumentovat. „A stále ukazovat za tou masou údajných vetřelců skutečné lidi, s jejich vlastním osudem a rozhodováním.“ A o to se pokusil už mnohokrát ve svých dřívějších pracích a o to mu také jde v jeho současném velkém projektu. 

Nepolarizovat, vyprávět

Mediální vlna opadla. „Je to jistá úleva,“ říká dnes. „Dal jsem si od té doby trochu odstup a z mediálního zájmu o můj projekt jsem si vzal i poučení, hodně přemýšlím o tom, jak o našem projektu navenek komunikovat.“

A jak? „Přiznám, že na to zatím nemám spolehlivý recept,“ pokrčí rameny. Jsem historik, který se snaží psát dějiny kriticky, dívat se zároveň kriticky i na ‚velké národní příběhy‘, do kterých uprchlíci často nesedí.“

Právě na psaní kritických dějin uprchlické politiky vědecky vyrostl, jak říká. „Zatímco reakce na některé uprchlíky oslavujeme jako výraz naší demokracie a soucitu, jiné skupiny jsou vylučovány, ‚zapomíná‘ se na ně. Jejich příběh často končí zavřenými hranicemi.“ 

Velmi ilustrativní podle něj je příklad židovských uprchlíků z druhé poloviny třicátých let. Jejich postavení bylo velice komplikované. Například v lednu 1939 se stávají uprchlíci z Židů z pohraničí, kteří byli před Mnichovem občany Československa. „Najednou, na základě etnického třídění a notné dávky antisemitismu za občany považováni nejsou. Přes den, škrtnutím pera.“ 

Je nepříjemné si zpětně připustit, že Židé byli na našem území zbavováni svých práv českými úřady ještě před protektorátem. „A jak na běžícím pásu... Za protektorátu se pak již v mnohém navazuje na pronásledování z doby po Mnichovu. Já se navíc domnívám, že vylučování Židů ze společnosti, jejich zbavování občanství, bylo nejprve testováno právě na odmítání a pronásledování židovských uprchlíků.“

Podle Michala Frankla by nás tento pohled měl vést ke kritickému přemýšlení o minulosti i současnosti. „Ovšem společnost je tak polarizovaná, že bych se měl snažit ji nepolarizovat ještě víc a spíše do debaty vnášet poznatky z různých stran. Třeba takové, které překvapí a naruší stereotypní vzorce. Chtěl bych ukázat, že veřejná debata a polemika o tom, kdo má být považován za uprchlíka, a kdo ne, je dlouhodobě součástí demokratické debaty a zároveň je to vždy polemika o nás samých. Na uprchlících definujeme solidaritu: etnickou, politickou i ekonomickou.“ 

Ilustrativní je pro to podle něj třeba první republika, kdy ještě neplatila uznávaná definice uprchlíka, alespoň ne v československém právu. „Diskuse a spory o uprchlících jej spoludefinovaly, často i negativním vymezením: například komunistům vadila pomoc, navíc poměrně velkorysá, protikomunistickým uprchlíkům z Ruska a Ukrajiny, zatímco pravicové a nacionalistické strany považovaly za nebezpečí levicové, navíc německy hovořící uprchlíky z Německa.“

Je z toho patrné, že mnozí o těchto lidech smýšleli především v nacionálních a politických termínech, tedy že uprchlíci požívali dočasné útočiště a doufali v návrat do své národně či politicky obnovené země. „Je otázkou, nakolik takové pojetí ovlivňuje naše chápání dodnes,“ přemítá Michal Frankl.

„Ale k hledání definice přispívali také běžní občané svým angažmá, finančními příspěvky či drobnou materiální pomocí. Jejich ochota a připravenost obětovat čas nebo peníze spoludefinovala, kdo byl považován za člověka hodného pomoci.“

Země nikoho

Publikací má Frankl na svém kontě mnoho, ale cesta k současnému projektu začala studií o československé uprchlické politice ve 30. letech, kterou napsal společně s historičkou Kateřinou Čapkovou.

Snažili se ukázat, že i často oslavovaná první republika nebyla černobílá: zatímco někteří – „političtí“ – uprchlíci měli výjimečné postavení, ostatní žili v nejistotě a chudobě. Na konci 30. let třídí Československo běžence podle etnického principu a zavírá hranice pro Židy.

Souběžně s ERC projektem nyní dokončuje knížku o uprchlících v zemi nikoho v roce 1938, o lidech chycených mezi čárami, projekt podpořený Grantovou agenturou ČR. „Celé skupiny židovských uprchlíků, od rodin až po stovky, či dokonce tisíce lidí, totiž zůstávaly mezi hranicemi, nejen dny, ale i týdny, nebo dokonce měsíce. Třeba zhruba padesát Židů z Burgenlandu v Rakousku, které nacisté v dubnu 1938 v noci násilím dopravili přes Dunaj na československou stranu, k Děvínu. Čechoslováci jim ještě ráno pomohli, ale pak je obratem poslali zpátky do Rakouska, odkud byli vypovězeni do Maďarska,“ líčí. 

Jenže Maďaři je také odmítali přijmout, tak živořili v hraničním prostoru kolem Dunaje. Nakonec jim bratislavská ortodoxní židovská obec poskytla loď, která kotvila na Dunaji, v mezinárodních vodách. „Tam přežili několik hrozných měsíců. A takových případů je celá řada.“

Lidé chycení mezi čarami podle něj symbolizují dramatické zhoršení postavení Židů v roce 1938: vypovídání ze země, uzavřené hranice, etnické filtrování uprchlíků. Ani předtím nebylo pro uprchlíky snadné najít útočiště, ale neprodyšné uzavření hranic – to byla novinka. „Země nikoho navíc připomínala nejen frontu za první světové války, ale byla také prostorovým vyjádřením vylučování z občanství: lidé zbavení cestovního pasu nebo ochrany státu nyní končili mezi liniemi, těmi fyzickými či pomyslnými.“

Trochu jiná kariéra

Na větší projekt, který by ukázal středovýchodní Evropu jako místo, kam se utíká, pomýšlel několik let. Původně jej chtěl zaměřit na dobu do druhé světové války, na širším prostoru střední a východní Evropy. 

Záměr konzultoval v Národním kontaktním bodu na Technologickém centru AV, který pomáhá se zapojením do evropských výzkumných projektů. „Ze skeptické reakce mi tam došlo, že je to málo odvážné. Přemýšlel jsem, jak projekt rozšířit, aby měl větší dopad a vědecky mě posunul. Rozhodl jsem se zahrnout celé poválečné období až do 90. let, včetně uprchlíků do komunistických zemí a v době postkomunistické transformace. Na jednu stranu je to komplikace – jen popsat projekt v několika větách je obtížné, ale zároveň tento přístup umožní sledovat uprchlictví v dlouhé dějinné perspektivě.“ 

Michal Frankl je přesvědčený, že kritický přístup k historickým tématům a schopnost projektové práce získal také díky své „trochu jiné kariéře“. 

Co tím má na mysli? 

„Má dosavadní profesní dráha není jen vědecká (viz biobox). Velmi jsem se angažoval ve vzdělávání o holokaustu v době, kdy nebyl zdaleka tak uznávaným tématem jako dnes. Hlavně k mému působení v Židovském muzeu v Praze patřila i silná praktická zkušenost s připomínáním holokaustu, se sbírkami či daty a s běžnými aktivitami muzea. To bylo velmi obohacující a uvědomil jsem si, že mě zajímají historická témata, která jsou stále aktuální.“

Zjistil taky, že mu sedí pozice lídra týmu, baví ho dávat dohromady lidi a budovat projekt, který dává smysl, což považuje za důležitější než „sbírání“ formálních akademických titulů. 

Když mluví, působí velmi spokojeně a klidně, že má věci pod kontrolou. Na rozdíl od některých jiných vědců, kteří taky „kočírují“ nějaký velký projekt a jsou na první pohled vystresovaní a „vycukaní“. 

„Absolvoval jsem už celou řadu projektů, počítal jsem s tím, že toho bude hodně a že to bude náročné, i když jsem si samozřejmě nedokázal představit úplně všechno, co přijde. Ale práce samotná a hlavně práce v týmu je strašně obohacující, nevnímám to jako zátěž. Vědecky i lidsky mi hodně přináší.“

Autorka je redaktorka Deníku N.

Vlajka Evropské unie

Tento projekt je financován z prostředků programu EU pro výzkum a inovace Horizont 2020 na základě grantové dohody č. 955326.