Proč se tak často rozhodujeme špatně? Filip Matějka a jeho teorie racionální nepozornosti

Na doktorát na Princeton odjížděl jako matematik se sny o podnikatelské dráze, do Prahy na CERGE-EI se vrátil jako vědec ekonom. Dnes publikuje Filip Matějka v nejlepších ekonomických časopisech, přednáší na předních světových univerzitách. Právě nyní mu Evropská komise udělila prestižní ERC Consolidator Grant, kterým naváže na původní Starting ERC Grant, který získal jako první Čech v ekonomickém oboru. Zabývá se takzvanou teorií racionální nepozornosti: hledá zákonitosti a principy v rozhodování tak složitých tvorů, jako jsme my lidé. Počítá s nevypočitatelností našeho chování, s nejistotou, nepozorností a nedokonalostí lidského myšlení. Ve stejně nedokonalém světě plném šumů a chyb. 

Read the story in the English version here.

Jak a podle čeho se rozhodujeme při nakládání s omezenými prostředky – ať už jsou to naše výdělky, úspory, nečekané bonusy, nebo třeba energie nebo mentální kapacita? Na co při rozhodování upínáme pozornost a kdy ji vypínáme? A proč? Takové otázky si Filip Matějka klade a hledá odpovědi.

Ve světě behaviorální ekonomie má mezinárodní renomé. Úzce spolupracoval s nobelistou, sbírá prestižní ceny (třeba Neuron či Cenu ministra školství za výzkum), je řešitelem významných grantů, publikuje v impaktovaných časopisech. Když se s ním ale zaberete do hovoru, rázem zapomenete, že mluvíte s člověkem, který je opentlený akademickými úspěchy.

Filip Matějka má dar velké empatie a dokáže vysvětlit i složité problémy přístupně a jednoduše. I když s ním jako úplný laik rozebíráte problematiku, v níž je expert, nenechá vás propadnout mindrákům, že tomu vůbec nerozumíte. 

Nosí v sobě prý silný imperativ ke společenské zodpovědnosti, a tak letos (zejména během první vlny epidemie) zmrazil vlastní výzkum a spolupracoval s jinými experty a expertkami i lidmi z řad politiky na protiepidemických ekonomických opatřeních a plánech, v dubnu se stal i členem Ústředního krizového štábu.

„Během čtyř měsíců jsem zhubl sedm kilo, mozek běžel na turbo výkon a pálil veškerou energii,“ vzpomíná na jarní koronavirový ultramaraton. 

Rozumy od žehlicího prkna

V současné době v žádných oficiálních poradních orgánech vlády není, na jaře však radil – přesněji řečeno snažil se radit vládě –, jak snížit v různých oblastech a úrovních nejistotu, zejména nejistotu ekonomických subjektů. 

„Strategii jsme postavili už v dubnu, spokojený jsem jen částečně, řada opatření se nedělala nebo neudělala včas. Napsal jsem dvě studie. První v březnu o ekonomických opatřeních, když byla zavřená ekonomika. Ta práce měla velký dopad a pomohla. Druhá studie, na níž jsme pracovali následující měsíc, už byla dlouhodoběji zaměřená, cílená na snižování nejistoty, to nás ale politici neposlouchali vůbec a stojí nás to spoustu nervů a peněz. Mohli jsme předejít tak velkým dopadům druhé vlny.“ 

Skepse byla v jeho slovech i tónu znát už na jaře, kdy jsme spolu dělali rozhovor o aktuálních otázkách do Deníku N. „Byl jsem připravený sbalit spacák a dva měsíce téměř nevidět rodinu, zavřít se někde s dalšími lidmi ze štábu a nonstop pracovat,“ říkal tehdy. „Spousta věcí se daří, ale trochu mě frustruje, že na každou interakci se státní správou se musí čekat. S tím se musí počítat, ale bohužel i některá rozhodnutí mi přijdou jako velké neštěstí.“

Filip Matějka to nevnímá jen jako problém politické reprezentace, ale jako selhání tak trochu nás všech. „Neumíme se klidně bavit o věcech, které přijdou až za pár měsíců. Hasíme jenom každodenní ohníčky. Kazíme si tím budoucnost, která nás ale brzy dožene. Musíme se začít dívat alespoň trochu dopředu, i při řešení aktuální krize, a to platí pro nás všechny.“

Stejně jako tenkrát si i teď na podzim povídáme přes videochat. „Zase dávám rozumy od žehlicího prkna,“ vtipkuje. Na žehlicím prkně v ložnici má totiž položený svůj notebook, odkud „vysílal“ i na krizový štáb, na ekonomickou radu vlády i do televizí a novin. 

Věci veřejné zábavné

Tento dramatický rok je pro Filipa Matějku zároveň závěrečným rokem jeho grantu ERC. Končí v dubnu 2021. Nemá skluz kvůli svým rádcovským službám státu? „Nic hrozného. Samozřejmě, že krátkodobě to vědecké práci uškodilo, neměl jsem čas přemýšlet, neumím přeskakovat z tématu na téma. Přiznávám, že do června jsem nebyl schopný vůbec dělat vědu, ale všechno jsem dohnal.“

V dlouhodobějším horizontu naopak díky této zkušenosti viděl v praxi problémy, kterým se do té doby věnoval jen teoreticky. „Třeba co je veřejnost schopná usledovat. V praxi jsem také viděl, že pokud nejsou informace od politických představitelů čitelné a srozumitelné, nemohou být vnímány jako férové. Pomohlo mi to najít i nové směry v mém bádání o racionální nepozornosti.“ 

Zároveň zjistil, že ho věci veřejné baví. „Akutní epidemická část, doufejme, už brzo pomine, ale ekonomické a společenské následky poneseme dlouho. Myslím, že se nabízí prostor, abych se tomu ještě dál věnoval,“ plánuje. Když spolu mluvíme, čeká zrovna – každým dnem – na konečné rozhodnutí, jestli pokračovací ERC grant získal, nebo ne. Do finále se zatím dostal. „Z jedné třetiny se pokračovací grant týká toho, co by stát dělat měl a neměl a za jakých okolností.“

A velmi krátce nato, 9. prosince, Evropská komise oficiálně nové držitele a držitelky grantů vyhlásila a Filip Matějka ERC Consolidator Grant pro roky 2021–2026 ve výši 1,15 milionu eur získal.

Nemůžu být zklamaný

I když na jaře a z kraje léta (podobně jako mnozí další experti a expertky) radil vládě o sto šest, na většinu chytrých strategií nedošlo (nebo až s velkým zpožděním). „Opravdu jsem věřil tomu, že na druhou vlnu budeme připravení. Každý týden na krizovém štábu jsem například dával poznámky a připomínky k chytré karanténě, ale slyšeli jsme jen: Ano, to uděláme. Neudělali.“ 

A chytrá karanténa nefungovala, jak jsme se přesvědčili, když se rozjela druhá vlna epidemie. Stejně špatně nebo pomalu fungoval systém ekonomických kompenzací a vláda si za své nevzala spoustu dalších dílčích věcí, které jí experti a expertky doporučovali. 

Nejdou z toho na něj někdy úzkosti a pocity marnosti? „Ne, to ne,“ říká rozhodně Matějka. „Jsem pragmatik. Ekonom by z principu pragmatik být měl. Ekonomie není věda o prachách, ekonomie je věda o tom, jak se lidi chovají v reálném světě, tedy i politici. Svět je nedokonalý, lidé jsou nedokonalí, politika nemůže fungovat dokonale,“ vypočítává Matějka. Ekonomové a ekonomky nezkoumají ideální svět, ale reálný svět. Takový, jaký je. 

Takže, kdo nemá nereálná očekávání a počítá s lidskými nedostatky, nemůže být zklamán? „Vlastně ano. Každý má své potřeby, každý chce být oblíbený, uznávaný, zvolený, všechno do toho patří. Demokracie bude stejně nedokonalá, jak nedokonalí jsme my sami.“

Zaseknout se na své hromádce

Jak hodnotí svou první „ERC pětiletku“? Povedlo se mu, co si od svého projektu sliboval? „Docela jo,“ usmívá se. 

Jeho projekt měl původně tři větve. Vycházely ze stejného kmene, ale každá mohla fungovat nezávisle na té druhé a každá musela být dostatečně silná, aby se na ní případně dalo postavit pět let bádání. „Věda by měla být riskantní, aby mohla být dobrá. Je dobré mít ambiciózní plány, tím ale dopředu není jisté, kde se to zazelená.“ Zazelenaly se dvě. Jak funguje demokracie, když jsou voliči a voličky nepozorní, a jak funguje mentální účetnictví. 

„Naše bádání a naše publikace v tomto směru už měly dopad, kolegové ve světě na ně navazují. A to je skvělé, když něco, co zjistíte, motivuje jiné lidi k další práci,“ pochvaluje si ekonom.

Zastavme se u  tzv. mentálního účetnictví, které patří na velké pole behaviorální ekonomiky. Filip Matějka navázal na práci nobelisty Richarda Thalera. Popsal, jak zvláštně až iracionálně se lidé rozhodují při nakupování a že při tom dělají spoustu chyb. V hlavě si totiž rozdělují svoje peníze na různé hromádky, ale pak nedokážou hromádky přeskupovat, když se změní podmínky. 

Nekomplikovat si život

„Dám vám příklad. Máte určité množství peněz a rozhodujete se, co si za ně koupíte, aby vám to udělalo největší radost. Radost by vám udělala třeba čokoláda, rádio nebo saunování na dovolené. Dostanete nějaký obnos a můžete se rozmyslet, do čeho ty peníze vložíte. Rozhodnete se pro příplatek za saunu na dovolené. Přitom ale najdete levnější variantu, než jste si původně spočítala. Co uděláte s ušetřenými penězi? Většina lidí je utratí za něco dalšího při plánování dovolené, přitom kdyby si koupili čokoládu nebo rádio, udělalo by jim to větší radost.“

Protože peníze už prostě jednou jsou v šuplíku Dovolená, nedokážeme s nimi hýbat? „Přesně tak. Richard Thaler ten princip popsal s tím, že si lidé zjednodušují rozhodování, ale víc k tomu neřekl. Nám se to podařilo popsat, odůvodnit a doložit.“

Pak jsou situace, kdy děláme opak, ale v principu jde o stejnou chybu v úsudku. „Příklad. Máte pět kreditních karet s různými úroky. Získáte nárazově nějaké peníze navíc – pětitisícový bonus k platu – a rozhodnete se něco splatit. Co uděláte?“ 

Zaplatím dluh na kartě s nejvyšším úrokem, odpovím. Filip Matějka se zarazí, pak zasměje. „No ano, to udělají ti chytřejší, ale většina lidí si těch pět tisíc rozdělí a na každou kartu pošle tisícovku. Říkáme tomu naivní diverzifikace. A takových příkladů je spousta.“  

Lidé se při nakládání s penězi podle něj chovají často velmi iracionálně, třeba proto, že si k rozhodování vyberou jen část informací, aby si „nekomplikovali“ život.

Ruce pryč

Třetí větví stromu bádání, která nakonec zůstala „suchá“, byly otázky racionální nepozornosti a chování státu, ale právě tomuto tématu by se rád věnoval s pokračovacím ERC. „Kladu si například otázky, kdy se má stát snažit nějakého společensky požadovaného cíle dosáhnout přímou regulací shora, kdy stačí úprava nebo zjednodušení stávajícího systému a kdy má dát ruce pryč.“

Pro příklad nemusíme chodit daleko. Mohlo by jít třeba o rozhodnutí státu, jestli nasadit strop cenám PCR testů. „Když si samoplátci začali stěžovat, jak jsou testy drahé, stát nenapadlo nic jiného než regulovat a zastropovat cenu. Tím ale zase klesala ochota laboratoří testovat, protože horko těžko pokrývaly další náklady. Když stát nemá komplexní informace, neměl by regulovat trh tímto způsobem,“ soudí Matějka, podle nějž by volná soutěž v tomto případě fungovala stejně dobře a férověji. 

Zároveň by se chtěl věnovat i projektu s praktičtějším dopadem, ke kterému získal obří balíky dat díky těsné spolupráci s univerzitami v Kalifornii. „Ve Spojených státech se investovaly obrovské peníze do počítačových systémů ve zdravotnictví se sdílenými daty o pacientech. Přijdete k lékaři, ten zadá do počítače jméno a má informace jako na dlani. Ale doktoři ten systém nesnáší, hlavně kvůli všemožným notifikacím a alertům, které z něj vyskakují,“ směje se Matějka.

V Česku se ostatně po nějakém propracovaném a zároveň bezpečném systému zdravotnických dat volá, ale snahy zatím selhaly. 

Matějka s týmem ekonomů a ekonomek z Berkeley získali metadata systému z dvanácti nemocnic v Kalifornii. „Víme, jak dlouho se který doktor na jaké záznamy díval, jakou pozornost věnoval různým typům dat, jakou skladbu pacientů který den třeba řešil a jak se s tím měnila pozornost, kterou některým typům dat věnoval,“ vyjmenovává. 

Chce vysledovat strategie ne/pozornosti. „Jak lékaři přemýšlí, na co klikají, kolikrát, jak se to mění podle pacientů, které mají, třeba když měli dopoledne nějaký hodně těžký případ, co to udělá s jejich pozorností. Jestli klikají na jiné věci a jinak, když přijde běloch, černoch, muž, žena.“ 

Pokud by v tom Matějka našel zákonitosti, daly by se systémy vylepšit tak, aby pomáhaly, ale neotravovaly uživatele. 

Co když pokračovací ERC nezíská? „Dál se budu mít dobře a budu dělat svou práci. Jen budu mít o trošku menší plat a hlavně nebudu schopný platit tolik studentů. Díky grantu jsem jim mohl dávat pěkná stipendia, mohli cestovat, každému jsem pomohl zaplatit stáž na dobré škole v zahraničí. To už nepůjde, ale svou nořičku si budu dolovat dál.“ 

Nemohl jsem být nic jiného

Býval v dětství pozorné, nebo nepozorné dítě? „Byl jsem nepozorný a roztěkaný, ale bavila mě spousta věcí a ve škole mi to šlo lehce, bez většího učení. Vděčím rodičům za všechny podněty, v tomto směru hlavně asi tátovi. Bavila mě matika, bavilo mě o věcech přemýšlet, ale že bych si sednul a sám si něco dlouho studoval, to ne. Hodně jsem sportoval.“ 

V rozhovorech často říká, že dokonce pochybuje, jestli ho k povolání vědce ekonoma nakonec dovedla vlastní svobodná vůle. „Táta je vědec, chemik. Máma byla bankéřka. Asi jsem nemohl být nic jiného než něco mezi tím.“

Měl spoustu volnosti, ale vzpomíná, že už v první třídě mu táta řekl: „Jednou bys mohl jít na matfyz. A pak na doktorát do Ameriky.“ Nikdy na něj prý v ničem netlačil, ale jeho slova se naplnila. 

Souboje mladých fyziků

Na Gymnáziu Christiana Dopplera měl nadaný student Matějka individuální studijní plán. Reprezentoval školu na mezinárodních fyzikálních kláních. „S českým týmem jsme dvakrát po sobě (v letech 1997, 1998) vyhráli finále. Měli jsme privilegia, nemuseli jsme chodit na výuku, do třídy za spolužáky jsem chodil jen, abych s nimi o přestávce pokecal,“ vzpomíná na nestandardní středoškolská léta. 

„V říjnu jsme dostali zadání, nějakých sedmnáct vědeckých úkolů, na kterých jsme měli pracovat a připravovat se na všechna kola soutěže. V  pololetí jsme se museli nechat přezkoušet, jinak jsme i studovali samostatně. Byla to svoboda. Byli jsme parta chytrých a zvědavých kluků. Tak do února jsme té přípravě moc nedali, pařili jsme hry a hráli fotbal, pak na jaře to ale bylo intenzivní.“

Na vysokou šel rozhodnutý, že z něj bude podnikatel. K matfyzu, kam ho přirozeně vedlo nadání, si jako budoucí byznysmen logicky přidal i VŠE.

Ve třeťáku ale ekonomky nechal. „Už toho bylo moc. Během třeťáku jsem se dostal poprvé na půl roku do Ameriky a vysnil jsem si doktorát na co nejlepší škole. Už mi nepřišlo tak důležité dodělat ekonomku. Když teď mívám přednášky na VŠE, tak jim říkám, že jsem možná dostal nějaké ceny, napsal jsem článek s nositelem Nobelovy ceny za makroekonomii, ale z makra na VŠE mám za tři.“

Naplnit věštbu

Filip Matějka získal doktorát na jedné z nejvyhlášenějších amerických univerzit, na Princetonu. Jak se tam dostal? A je takové studium drahé? 

„O peníze na doktorátu tolik nejde. Bakalářské a magisterské studium si platíte, pokud tedy nezískáte nějaké stipendium, ale na doktorátu naopak už platí oni vás.“

Ale je v tom háček. „Musí vás chtít.“

A na tom Filip Matějka cílevědomě pracoval. Aby naplnil věštbu svého táty („Půjdeš na matfyz a pak na nějakou dobrou americkou univerzitu.“), už po druháku se začal rozhlížet. Matematicko-fyzikální fakulta nabízela možnost semestrálního studia v Kansasu, kde už se pořádně rozhlédl a našel si letní výzkumné kurzy na dalších školách v USA. 

„A v mém oboru tam bylo i pár škol z TOP 5. Letní školy jsem pak vnímal jako možnost se předvést, ukázat, že něco umím, že mi to myslí. A asi se mi to povedlo, protože jsem pak získal dobrá doporučení.“ 

A to mu otevřelo cestu na Princeton. „Když jim někdo z Čech napíše, že měl samé jedničky, nic to pro ně neznamená, takových lidí se jim hlásí sto tisíc z celého světa. Je potřeba se předtím někde ukázat,“ doporučuje Filip Matějka případným následovníkům či následovnicím. „A hlavně si myslím, že není potřeba jít za každou cenu na nějakou super nejlepší univerzitu. Dobrých univerzit je hodně a jít na jakoukoliv z nich do ciziny je úžasná zkušenost, která vám může přinést nové možnosti a rozšířit obzory.“

Princetonský luxus

A tak čtyřiadvacetiletý matematik Filip odletěl za oceán. Ale vrátil se v devětadvaceti jako vědec ekonom. Přerodem prošel především díky jistému luxusu, který doktorské studium na Princetonské univerzitě skýtalo.

„Během prvních dvou let jsem mohl chodit na libovolné kurzy. Neměli jsme jediný povinný předmět, jen jsme si sami měli najít nějaký směr. Měl ale souviset s matematikou, ze které mě po dvou letech čekalo přezkoušení.“

Chodil na kurzy z matematiky, fyziky, neurověd, biologie a ekonomie. A četl jako nikdy předtím a nikdy potom v životě. 

V prvním roce ho nadchly neurovědy. „Cítil jsem, že to je zajímavé využití matematiky, ale po roce mi došlo, že nikdy neobsáhnu celek. Mohl bych jako matematik propočítávat jen nějaký detail, část komplexního projektu. To mi vadilo, chtěl jsem se na věci dívat jako na celek, ne jako soubor částí.“

Naopak na kurzu ekonomie zjistil, že klade podobné otázky jako neurovědy. „Jak se lidi rozhodují, jak přemýšlí, jaké jsou jejich mentální pochody? A v ekonomii jsem viděl možnost obsáhnout některé otázky od začátku do konce, což dává člověku i svobodu ve výběru témat.“ 

Na Princetonu také potkal Christophera Simse, který později, v roce 2011, získal Nobelovu cenu. „Při svém hledání cesty v ekonomii jsem hledal někoho, kdo mi dokáže říct, jaké velké otázky v ekonomii jsou. Při prvním setkání s ním jsem se do toho hrozně zamotal, ale on byl shovívavý a trpělivý. Povídal si se mnou,“ vzpomíná. 

Za týden za ním přišel s tím, že jednu z těch zásadních otázek vyřešil. „A on mi během tří minut vysvětlil, že jsem úplně mimo, protože na problém koukám jako fyzik. To mi strašně pomohlo. Za pár týdnů se mi povedla vyřešit jedna věc, kterou sám v článku vyřešenou neměl. A od té doby jsme spolu začali spolupracovat. Momentálně společný projekt nemáme, ale jsme si blízcí, profesně i jako přátelé, je i ve správní radě CERGE a pomáhá nám. Je to hrozně fajn chlap a neskutečně skromný.“

A tak se z něj stal ekonom. „Ale stejně myslím, že bylo rozhodnuto už v tom dětství,“ směje se. 

Budu miliardář

Na doktorát na Princeton přitom odcházel s podnikatelským snem. „Věřil jsem, že se ze mě stane miliardář.“ Směje se, ale zároveň tvrdí, že to tehdy myslel naprosto vážně. Kdo ví.

„Obecně vzato má doktorát smysl, když člověk chce dělat vědu. Jen pro ten titul to nestojí za to. Ale já jsem ani netoužil po vědě, ani po titulu, chtěl jsem jen zažít pár let na špičkové škole se zajímavými lidmi z celého světa,“ vrací se ke své tehdejší motivaci. „Pracoval jsem tvrdě, ale chtěl jsem si to užít, dostat z té příležitosti co nejvíc.“

Jeho podnikatelské vize se během studií na Princetonu rozplynuly a najednou viděl svou budoucnost v ekonomických vědách. A v Česku. 

Pro končící ekonomické doktorandy a doktorandky se ve Státech koná jednou za rok obrovský tzv. ob market. „Do jednoho z velkých měst s dostatečnou hotelovou kapacitou se sjedou doktorandi z celé Ameriky a zároveň zástupci velkých vědeckých institucí, univerzit i firem,“ popisuje Matějka.

„Člověk pošle třeba pár desítek přihlášek na nejrůznější pozice, o které by měl zájem, a na job marketu ho čeká třeba desítka pohovorů u těch, kde prošel prvním sítem. I za CERGE-EI tam míváme zastoupení, tři dny jsme v hotelovém pokoji a po půl hodině k nám chodí adepti. Dostáváme čtyři sta přihlášek ročně, s padesáti uchazeči děláme pohovor, deset nejslibnějších pak pozveme do Prahy a obvykle tak třem dáme nabídku. Někdy se dohodneme jenom s jedním. Před třemi lety to byl Ole Jann, přišel mi z Oxfordu pomáhat s mým ERC grantem. Teď už začíná budovat vlastní skupinu.“

… jenže život v Česku nemá chybu

Jenže on sám tehdy, přes důrazná doporučení i přemlouvání, na job market nešel. Věděl, že v Americe natrvalo zůstat nechce. „Chtěli jsem se s mou ženou Zuzanou usadit v Praze. Žila v Belgii, Princeton ji nudil, vídali jsme se málo. Obě naše rodiny jsou z Prahy, chyběly nám. Jsme přesvědčení, že život v Česku skoro nemá chybu. Jen pro mě bylo důležité vyjíždět často ven a dál se učit od nejlepších a spolupracovat s nimi. Časem se ukázalo, že to je možné, ale Zuzana to trochu odnesla,“ přiznává její muž. 

Musela totiž kvůli ročnímu celorodinnému výjezdu do Kalifornie skončit na ambasádě, kde předtím pracovala. „A po návratu si pár měsíců hledala práci v nakladatelství, po které toužila. Získala ji, ale pak jsme opět kvůli mně odjeli celá rodina pryč. Musela zase čekat.“ Své ženě je ale vděčný nejen za trpělivost, ale hodně věcí spolu probírají. „Když přemýšlím o něčem ‚veřejnějším‘, je první, kdo mi radí. Spoustu nesmyslů jsem neřekl jen díky ní, naopak mnohé rozumné věci jsou ve skutečnosti její myšlenky.“ 

Po návratu z Ameriky ještě přece jen trochu poškádlil své podnikatelsko-miliardářské sny, měl pár let poradenskou firmu. Dělali logistické plány velkým firmám včetně Plzeňského Prazdroje nebo algoritmy pro burzovní firmy. „Možná ještě dnes, když potkáte kamion s nákladem plzní, jede podle našich plánů,“ směje se. Ale už v té době měl taky částečný úvazek na ekonomickém institutu CERGE-EI, a jak si čuchnul k vědě, byl ztracený. 

Svoboda přemýšlet

Zanedlouho dostal třicetiletý vědec první grant (juniorní GAČR) a s tím i určitou vědeckou svobodu. „Díky tomu jsem měl peníze na cestování a mohl jsem do Ameriky lítat třeba třikrát za rok, pěstovat kontakty, být v centru dění, aniž bych pracoval na některé z tamních univerzit. Ukázalo se, že dobrá věda v mezinárodním měřítku jde dělat i na CERGE. Sešla se tam hrozně zajímavá parta lidí. Měli jsme tady svobodu i zázemí i čas něco předvést. A je to tak dodnes. Myslím, že je nás na CERGE několik, kteří bychom mohli být opravdu leckde na školách zvučných jmen,“ nesnaží se předstírat skromnost.

Proč taky? Harvard, Stanford, Yale, Oxford, Cambridge nebo MIT jej hostily na „zvaných přednáškách“, jejich studenti a studentky mají jeho články mezi povinnou literaturou a v oficiálním oznámení o Nobelově ceně pro Christophera Simse se píše o jeho práci. 

Ekonomie mu prý dává hlavně svobodu přemýšlet. „Můžeme koukat, co se děje ve společnosti, popisovat známé jevy nebo modelovat to, co neznáme. Ekonomie je všude kolem nás,“ vyznává se z lásky k oboru. 

„A taky mi stačí papír a tužka. V jiných oborech potřebujete hodně drahý přístroj, abyste mohla zkoumat jednu konkrétní věc. Nám ekonomům stačí koukat se kolem sebe, přemýšlet a počítat.“

Jak už bylo řečeno, jeho tématy jsou nejistota, nepozornost, rozhodování. Říká, že z jeho výzkumů možná ani není nejdůležitější konkrétní výsledek, ale obecná poznání o lidech a jejich myšlení. „Z naší práce by mělo vyplynout, jak o světě a o lidech a našich omezených možnostech přemýšlet. Nečekat třeba, že se lidi vyznají v opatřeních vlády, když je jeden den kabinet vydá a během noci a druhého dne třikrát změní. Tohle nejsme schopní sledovat,“ zdůrazňuje.

A lidé mají tendenci rezignovat na sledování věcí, kterým nerozumí. Zvlášť když si vláda nebuduje kredibilitu. A to pak zakládá jen další nejistotu. „A nejistota způsobuje spoustu dalších ekonomických nešvarů. A ekonomické nešvary se mohou snadno přelít do problémů s duševním zdravím. A to nakonec může být největší průšvih, který z této krize vyplyne. A je zatím skrytý,“ varuje.

„A těžko je něco větší problém než deprese.“

Neodbíhá trochu ze svého pole působnosti? „Ne, je to propojené. Pro ekonoma je problém například nezaměstnanost. A nezaměstnanost mimo jiné způsobuje, že se lidé cítí špatně. Ve chvíli, kdy je ve společnosti o procento nezaměstnaných víc, může to znamenat, že společnost je jako celek o procento chudší. Ale když budeme všichni o procento chudší, tak nám to tolik nevadí a ekonomika se s tím srovná. Jenže jde o to, že lidé nezchudnou stejně. Pár jich bude od dost chudší. A lidé bez práce upadají častěji do depresí, neštěstí se koncentruje. Nejde tolik o peníze, ekonomický propad se dá nějak zalepit, všichni se na něm budeme podílet, ale všichni se nemůžeme podílet na zalepení duševních propadů,“ vysvětluje. 

Poukazuje také na výzkumy svých kolegů a kolegyň, ze kterých vyplývá, že od jara meziročně stoupl výskyt různých duševních potíží a chorob. „Zcela jistě to taky souvisí s nejistotou. A řešíme taky akutní věci, dlouhodobé ignorujeme.“

Nemusím vypadat famózně nadupaně

„Psal jsem o tom už v dubnu pár článků, snažil jsem se je psát extrémně jednoduše, nevypadal jsem v nich asi ani jako vědec, když jsem říkal: ‚Hlavně nic moc nedělat, nezkoušet nic velkého a převratného‘,“ směje se. „Když se věci říkají učeně, vypadá to sice víc vědecky, ale nemá to žádný vliv.“

Je přesvědčený, že je užitečnější říkat věci jednoduše, byť u toho člověk nevypadá famózně nadupaně, než vypouštět z úst komplikovaná učená souvětí a tvářit se moudře, ale nikdo – krom pár stejně učených kolegů – nebude mít tušení, co tím chtěl básník říct.

V posledních několika letech a zejména v uplynulém roce neměl Matějka o mediální zájem nouzi, dokonce si prý zaplatil pár lekcí s profesionály, aby své výstupy vylepšil. Umět sdělit svá zjištění veřejnosti považuje za důležité.

 „I to byl ale vývoj. Dřív mi přišlo jako zásadní být jako vědec doceněný za svou práci, mít uznání od kolegů v oboru. Postupně jsem ale nabyl přesvědčení, že hlavní je, aby to, co dělám, k něčemu bylo. Jsem vědec v základním výzkumu, sám nic do praktické aplikace nedotáhnu, ale jiní mohou vzít naše myšlenky a zase je posunout blíž praktickému cíli. To je podstatné. A hrozně důležité je předávat naše znalosti a zkušenosti studentům. Před pár lety jsme se dvěma kámoši byli na CERGE-EI ti největší zelenáči. A věřili jsme si, že to celé posuneme dál. Teď už mám několik o dost mladších kolegů, kteří toho za pár let budou vědět daleko víc než my. Spíš už vědí. O to větší svobodu, kam se vrtnout, pak máme my.“ 

Autorka je redaktorka Deníku N.