Až ke kořenům. Příběh experimentálního botanika Matyáše Fendrycha

Experimentální botanik Matyáš Fendrych se po šesti letech, kdy sbíral zkušenosti ve špičkových institutech v Belgii a v Rakousku, vrátil domů. V laboratoři na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy si se svým týmem – a ERC Starting grantem v zádech – postavil jedinečný vertikální mikroskop a zkoumá buněčné a mezibuněčné procesy a interakce zejména při růstu kořenů rostlin. Sledování jejich života v přímém přenosu ho nepřestává fascinovat. 

Read the story in the English version here.

Povídáme si v pražských karlínských kasárnách. Střídáme interiér a exteriér, srpnové počasí se rozhodlo převléct do aprílového kostýmu. Buď lije, nebo pálí slunce. Stejně tak Matyáš Fendrych se chvílemi rozzáří, když vypráví o fascinujících dějích v kořenech huseníčku, které pozoruje pod mikroskopem, nebo se zachmuří, až naštve, když mluví o frustracích, které vědu a vědce provázejí skoro na každém kroku. Ale ty frustrace si nechejme na později. 

S mikroskopem je vše intimní

„Nejkrásnější na mé práci je pro mě kontakt s živou hmotou až na intimní úrovni. Díváme se do kořenů, do buněk v kořenech, v přímém přenosu vidíme, co dělají, jak reagují, jak rostou. Většina lidí nic takového nikdy v životě neviděla, je to fascinující. Mám rád tu intimitu při vhledu do buněk. Jsem srdcem i duší mikroskopik.“ 

Právě na šikovné přístroje, díky kterým je teď na Přírodovědecké fakultě možné pozorovat živé buňky v přímém přenosu, je náležitě hrdý.

Jeho unikátní vertikální mikroskop umožňuje pozorovat růst kytky v její přirozené, tedy svislé poloze. Kombinují jej se spinning disk technologií, díky které je zase možné vidět jen jednu jedinou vrstvu sledovaného objektu, navíc nesnímá řádek po řádku, ale všechno najednou, takže je snímání rychlé.

„Vertikálních mikroskopů už je na světě několik, ale tohle spojení teď máme – pokud vím – jen my. Byla práce je vybrat, vysoutěžit, zaplatit a rozchodit, ale teď jede od rána do večera, využijeme všechno na maximum.“

Jen vidět ale nestačí. Důležité je moct vhodně pozorovat: aby byli Fendrych i jeho tým blíž pochopení všech dějů, je potřeba nastavit co nejpříhodnější podmínky taky pozorovaným objektům. Proto ve spolupráci s Dominikem Králíkem z VŠCHT vyvinuli mikrofluidické čipy, malinké komůrky („skleníčky“), ve kterých jsou jejich pokusné rostlinky jako v bavlnce a přitom je možné jim měnit stimuly a pozorovat je pod mikroskopem. 

Octomilka mezi rostlinami

Modelovým organismem je huseníček rolní, tedy Arabidopsis thaliana. „Je ideální. Má všechno, co má správná kytka mít, ale je drobná. Kořen má v poloměru jen deset vrstev buněk, ve srovnání s tím mají třeba mungo fazolky tak tlusté kořeny, že tam není nic vidět. Arabiska je mrňavá, průsvitná, octomilka mezi kytkami, je boží,“ nechá se trochu unést Fendrych.

„Díky těm průhledným speciálním komůrkám můžeme kytkám posílat různé podněty a sledovat, jak reagují. Co se stane, když přidám rostlinný hormon auxin? Když uberu draslík? Všechno vidíme v reálném čase. Je to úžasné. Moc lidí na světě to neumí, nám se to začíná dařit, tak mám velkou radost. A ještě větší, protože se pro to nadchl můj postdok z Francie, ve spolupráci s Dominikem Králíkem to všechno vyladil a rozchodil. Jako šéf mám docela dost nápadů, ale je skvělé, když si někdo z mých lidí vezme nějaký nápad za svůj, třeba ho i přetaví, pozmění, ale zakousne se do něj a dosáhne třeba jen dílčího úspěchu. To nakopává jeho i mě. Opak je frustrující.“

A jsme zase u toho. Frustrace. K té lidsko-vědecké se dostaneme, teď zůstaňme u kytek. Ty pozorované být frustrované nesmějí: chtějí-li biologové zkoumat rostlinu, neměli by ji stresovat, ale vytvořit co nejpříjemnější prostředí. 

„Je potřeba se o ně dobře starat. Dáváme je do velmi umělého prostředí – sklo, agar, silikon, silné světlo, už jen to je pro rostlinky zátěž. Práce s nimi vyžaduje cit, aby ty kytky člověk nepoškodil, aby se jim dobře dařilo,“ popisuje.

Pokud ovšem nechtějí zrovna sledovat právě to, co se s kytkou stane, když je ve stresu, ne? „Jasně. Ale tohle dělají jiné týmy, my moc ne, chceme sledovat především základní procesy v buněčné biologii a fyziologii, proto potřebujeme, aby naše kytky prospívaly a žily v přirozeném a vhodném prostředí.“ 

K čemu to bude lidstvu? 

Chválím Matesovi (říká si tak) přednášku z cyklu Biologických čtvrtků ve Viničné (kde sídlí Přírodovědecká fakulta UK). Moc se mi líbí způsob, jakým uměl i pomocí vizualizací a videí vtáhnout posluchače do fascinujícího života rostlin. Hlavně pod zemí. 

„Popularizace vědy je důležitá, já to beru, ale s tou přednáškou jsem měl stres, musím přiznat, že nikdy nevím, jak mám před publikem mluvit o tom, co děláme, protože nad tím většinou visí otázka: K čemu to je? A na ni neumím jednoduše odpovědět, ani nechci. Základní výzkum dělám proto, že mě to zajímá, a proto, že se neví, jak ty věci fungují. Nepotřebuju za tím vidět vyléčenou rakovinu.“

V Belgii prý většinou „rostlinářská“ přednáška začínala slovy: Lidí je víc a víc a my musíme nakrmit svět... 

„Ale je to kec, jsem na to alergický,“ odsekne.  

Nicméně poznatky základního výzkumu rostlinných buněčných biologů opravdu pomáhají třeba při hledání odolnějších plodin. „To je zase pravda. Velký problém jsou třeba rostlinné patogeny, a když neznáme základní buněčnou biologii, nevíme ani, jak fungují patogeny a jak se s nimi vypořádat, my ty procesy poznáváme a kolegové mohou naše poznatky využít. Kdybych chtěl dělat aplikovanou vědu, vyberu si třeba právě konkrétní patogen a budu se na něj soustředit, ale já za tím ten prvoplánový užitek vidět nepotřebuju. Hledám si, co mě zajímá. Víme třeba, že se něco děje, ale nevíme, jak se to děje, jak to ta kytka dělá.“ 

Pokládá si otázky. A za každou z nich vykukují další. „Grantové agentury nás naštěstí nenutí mít přesně stanovený záměr a napsat, co přesně chceme zjistit. Kdybych věděl, co přesně mám zjistit, tak to nemusím dělat!“ směje se. 

Poslíček ve světě rostlin

Zajímá ho růst buněk v huseníčku v odpovědi na hormon auxin, což je oblast, která se studuje už sto let, ale pořád skýtá poměrně široké pole neznámého. „Ve vědě se spousta věcí nebude vědět možná nikdy, otázka je, jestli to opravdu vědět potřebujeme. Ale zrovna u auxinu jsem přesvědčený, že to důležité je a že je nasnadě jeho vliv poznávat co nejvíc.“ 

Auxin je hormon, který má každá vyšší rostlina. Hraje zásadní roli v regulaci vývoje rostliny, zakládá orgány, řídí růst rostlinných cév. Má na starosti komunikaci mezi buňkami, funguje jako poslíček, který signalizuje buňkám v rostlinách, jak se mají chovat, které a v kterém místě jít do květu či vypustit kořen.

„A u kořene má na starosti takzvanou gravitropní odpověď, ta zajímá mě. Vysílá zprávu a buňka ji na straně, kde se má kořen stáčet směrem ke středu země, přijímá a vypíná růst, zatímco na horní straně rostou buňky stejně, tím se vytvoří ohyb. Pořád nevíme, co je mezi molekulou auxinu a odpovědí. Myslelo se, že se ví, ale neví. A ta odpověď je jiná, než se myslelo.“

Princip práce experimentálních botaniků spočívá mimo jiné v zapínání a vypínání genů. „Naši předchůdci v 80. a 90. letech byli schopní měřit toky iontů elektrodami, vážit sušený materiál, používali spíše fyzikální metody a spoustu toho díky nim zjistili. My ale už umíme regulovat funkce genů a jsme taky schopní – pomocí fluorescenčních proteinů – vidět procesy v buňkách v reálném čase. V živých buňkách.“

Pro výzkum vnitřních dějů uvnitř organismů byl objev zeleného fluorescenčního proteinu jedním z historických milníků, není divu, že za něj udělili v roce 2008 Nobelovu cenu. Používá se nejen v botanice, ale také třeba v neurobiologii. Jde o protein izolovaný z medúzy, který vystaven modrému světlu (což je i světlo běžných zářivek, ale pro pozorování se využívá světlo laseru o přesně stanovené vlnové délce) zeleně světélkuje. Využívá se ke sledování exprese proteinů, ale taky jejich přesné lokalizace. A úžasné je, že si ho kytka – když se do ní vloží gen, co nás zajímá, spojený s kódující sekvencí pro GFP – vyrobí sama. 

„Můžete ho různě měnit, aby vnímal třeba vápník nebo kyselost, čím víc vápníku nebo čím kyselejší prostředí, tím víc svítí. Díky němu můžeme měřit v každé buňce, ale i v jejích podčástech, co se tam děje. Můžeme třeba píchnout na jedné straně do kořene a vidíme vlnu vápníku, jak se šíří z jedné buňky do druhé.“

Genové rybaření

Zlatým grálem experimentální botaniky je – trochu vulgárně řečeno – pomocí vypínání a zapínání genů hledat ty geny a proteiny, které proces řídí. „Ale je to rybaření. Kytka má třicet tisíc proteinů. Máte proteiny, které by mohly být zásadní pro auxinovou odpověď. Vypnete je a zkoumáte, jak to ovlivní auxinovou odpověď. A často se nic nestane. Signální dráhy a proteinové interakce v buňce jsou nelineární a tak komplexní, že jsme pořád na spoustu věcí nepřišli. A kdo ví, jestli přijdeme. Je to strašně pomalé.“ 

A zase je to tady. Frustrace. 

„Věda je neuvěřitelně frustrující. Spousta lidí je frustrovaná. Ph.D. studenti jsou frustrovaní. Postdoci jsou frustrovaní. Molekulární biologie trvá dlouho, jeden experiment se dělá třeba půl roku. Máte nějakou představu, že konkrétní protein by mohl být zajímavý. Objednáte si mutanta, tedy semínka huseníčku, kde je gen pro tento protein vypnutý, vypěstujete si rostlinky a pak zkoušíte, co konkrétního se děje na mutantovi ve srovnání s kytkou, v níž se ten konkrétní protein tvoří. A po půl roce třeba zjistíte, že to nedělá vůbec nic!“

Nejtěžší období v tomto směru prý prožívá teď, když má vlastní začínající tým. „Vnímám všechno to napětí, nejistotu, zklamání všech svých lidí. Mám jich v týmu sedm. Je to neustálý stres. Obecně spousta lidí z vědy odchází, protože se ne a ne dočkat nějakých výsledků. Mně zatím nikdo neodešel, ale cítím za ně obrovskou odpovědnost. Chci, aby ode mě odcházeli dál se slušnou publikací, aby si u mě nepohřbili kariéru, nezakopali se, což v začínající skupině hrozí. Dostal jsem šanci rozjet vlastní výzkum a během pár let se teď ukáže, jestli to dám – a dáme, nebo ne,“ líčí. „Jde to pomalu, ale naštěstí, naštěstí nám to docela funguje.“ 

Zázračným elixírem proti všem negativním pocitům je pro něj publikace. „To vás neuvěřitelně nakopne. Až se něco podaří, tak se uklidním. My zatím žádnou nemáme, ale právě teď něco píšeme a doufám, že to dobře dopadne,“ věří Fendrych, který sice na svém kontě pár publikací má (Nature Plants, Current Biology, eLife), ale jako vedoucí skupiny dosud ne. 

„Mít publikaci je odvaz. Ale proces je zdlouhavý. Pošlete článek do jednoho časopisu, vykopnou vás, zkusíte jiný, nic. Někteří lidi obesílají časopisy i roky, než jim to někde vezmou. Představte si, že byste napsala článek a dva roky ho nikdo nechtěl. To už člověk ten text nenávidí, jak ho pořád přepisuje pro jiný formát,“ popisuje prepublikační drama.

Sám měl ale zatím štěstí. „Zatím se nám povedlo asi dobře vybrat časopis, nestřílet ani moc vysoko, ani moc nízko, takže nám všecko vzali.“ 

Ke kořenům rodinného stromu

Otec Matyáše je známý český novinář a komentátor a taky porevoluční náměstek na ministerstvu vnitra Martin Fendrych. Ten v rozhovoru pro jeden lifestylový časopis mluvil o „rodové zátěži“, o potřebě poznat svět a ovlivňovat svět kolem sebe. Tu potřebu měl prý i jeho otec, jeho děda. 

A syn? 

„To má každý, ne? Dobře, tak do určité míry. V naší rodině to možná máme silnější. A tak se snažím. Ovlivňovat studenty ve svém bezprostředním okolí. A naše děti. Dělat přednášky. Chodit na demonstrace a volit. I proto jsem se vrátil zpátky domů, do Prahy, i když jsem si už několikrát řekl: Já kretén!“ směje se Matyáš. 

Otec novinář, máma se pohybuje ve sféře sociálních služeb. V rodině ani v jeho dětství a dospívání nic nenaznačovalo, že by se Matyáš měl v budoucnu zamilovat zrovna do vědy. „Ani kytky mě nijak netáhly. Byl jsem na gymplu a vůbec jsem netušil, co bych mohl dělat. Nějaké naťuknutí byl jeden přírodovědecký seminář, pamatuju si, jak jsem byl v šoku, když nám tam řekli, že pohlavní buňky některých kytek – třeba gingko nebo mech – mají bičíky, tedy že se jejich gamety pohybují, že se statické kytky chovají jinak, než by člověk čekal, to mě hodně zaujalo. Ale spíš mě zajímala zvířata, hlavně jejich chování. Mravenci.“ 

Bavily ho knížky Konrada Lorenze o etologii zvířat. „On tím člověk tak trochu zkoumá sám sebe, ne? Skrz extrémy, jaké představuje chování zvířat. Hledáme paralely i rozdíly.“

Spolužáci (podle Fendrycha ti ambicióznější) šli na práva a medicínu. „A já nějak nevěděl. Vysedával jsem v hospodě a kouřil. Nebyl jsem šprt, po pravdě, moc jsem se neučil. Nemusel jsem, nepotřeboval jsem to. A možná mi to zpětně chybí. Mám špatnou paměť, ale byl jsem nějak vytrénovaný, když jsem šel k tabuli, nějak jsem to okecal, vymyslel.“ 

Poznamenám, že to je docela cenná schopnost. Podle něj ale i handicap. „V mém oboru jsou vědci fakt nabití, hodně toho vědí. Já umím jen to, co chápu, v podstatě jsem dost nevzdělaný.“

Víš co? Pojď k nám!

Zájem o etologii ho přivedl na přírodovědeckou fakultu, ale záhy na chování zvířat zapomněl. Uhranuly ho totiž přednášky docentky Olgy Votrubové o anatomii rostlin. „Pro mnohé spolužáky to byl nejnudnější předmět na světě, já jsem na ni ale koukal jak na zjevení. Pak jsem zaklepal na její dveře, kvůli diplomce... A tak jako většina věcí v mém životě, i tady hrála roli úplná náhoda. Ve své pracovně nebyla. Ale byla tam docentka Jana Albrechtová, která zkoumala reakci smrků na zvýšené CO2, což mi přišlo taky dobré. Ekologie mě tehdy dost zajímala.“

V diplomové práci se věnoval experimentům se smrky a jejich reakcím na různé houbové symbionty, ale nechtěl tím směrem pokračovat na doktorát. Uvažoval o zásadní změně oboru, ale zašel se poradit s experimentálním botanikem Viktorem Žárským („Říkalo se o něm, že všechno ví.“).

„Jo, to je výborný nápad,“ řekl mu tehdy. „Ale víš co, pojď se na chvilku podívat k nám do laboratoře!“ 

A tak šel. Do Lysolají na Ústav experimentální botaniky Akademie věd ČR. A zůstal. „Tehdy jsem začal dělat molekuláru. Chytlo mě to, musel jsem se naučit s PCR, dělat klonování, izolovat RNA, DNA, vkládat geny do kytek,“ vyjmenovává. A tam se taky zamiloval do mikroskopů. 

Absolvoval půlroční stáž v Durhamu v Anglii v laboratoři Patricka Husseyho, kde pracoval s Mikem Deeksem. „Posadil mě ke konfokálnímu mikroskopu, k přístroji za pár desítek milionů, a zeptal se: Umíš to? Řekl jsem, že jo, protože mi bylo blbé říct, že jen minimálně. Něco mi ukázal a odešel. Tak jsem tam seděl a moc nevěděl, co mám dělat. Pak jsem si s tím začal hrát. A ono to šlo. Učil jsem se na tom pracovat, dodnes, když sedím u mikroskopu, zní mi v hlavě, co mi říkával Mike Deeks. Že každý obrázek musí být potenciálně publikační, technicky dobrý. Pak totiž píše člověk článek a nejednou by se mu hrozně hodila fotka... Jenže protože byl tehdy líný, tak má fotku s rozlišením jak z mobilu, a to je na prd.“

Během doktorátu na UEB se zabýval buněčným dělením. „Uhranulo mě to. Rostlinná buňka se dělí jinak než živočišná, která se jednoduše uprostřed ‚zaškrtí‘ a rozdělí na dvě. Rostlinná má kolem sebe pevnou stěnu, pevnou jako ocel. Buňka v sobě všechno pěkně rozdělí, tak jako živočišná, ale pak mezi těmi dvěma balíčky věcí postaví novou stěnu.“ 

Rostlinné buňky se dál množí, ale každá zůstává po celý život pevně vedle své sestry a sousedky. „Je to fascinující proces, když jsem tu dynamiku poprvé pozoroval pod mikroskopem, byl to pro mě vzrušující moment.“ 

V rostlinné buňce je taky ohromný tlak. „Asi jako v dobře napumpovaném cyklistickém kole. S tím tlakem kytka pracuje, což je krásně vidět, když některou nezalíváte, tak zplihne, když ji zalijete, zase se natlakuje a vztyčí. A tohle taky řídí auxin.“

Auxin. Podle toho, kolikrát jsem jméno zeleného hormonu už od rostlinných biologů slyšela, považuju ho za mocného čaroděje. „Je to trochu optický klam,“ tlumí mé nadšení Matyáš. „Je nejznámější, studuje se už hodně dlouho a má toho opravdu na starosti hodně, ale nejspíš i další hormony jsou podobně výkonné, jen je nemáme tak prostudované.“

Odolnost vůči neúspěchu

„Už někdy na začátku doktorátu jsem byl rozhodnutý, že budu dělat vědu, i když jsem už tehdy poznal, jak psychicky náročná věda je. A utvrzuju se v tom dodnes. Jsou i dlouhý etapy, kdy se nedaří, kdy ne a ne naskočit na nějakou dobrou vlnu, člověk se propadá do frustrace. Až fatální.“

Jednou z nejdůležitějších vlastností vědce podle něj musí být odolnost vůči neúspěchu. „Tam se to láme. Vidím to u studentů a doktorandů, když se jim dlouho nedaří, vykašlou se na to a jdou dělat radši jiný experiment – ale nedostanou odpověď. Vydrží ti odolnější. Dobrý vědec, když si položí otázku, musí vytrvat. Buď se dobrat odpovědi, když to nejde z jedné strany, tak se posunout a zkusit to jinak, nebo poznat správný okamžik, kdy už to opravdu nejde dál, a nastavit si jinou otázku,“ popisuje. 

Rozhodl se po doktorátu vypadnout do ciziny. „Pořád od nás moc lidí do ciziny nechodí, jsou dost zaprdlí. A kolik lidí dělá Ph.D. třeba osm let? To je přece šílené. Ale nic je netlačí. A pak už jsou staří, přijdou o možnost dobrého grantu a vlastního výzkumu, zůstanou někde na katedře, zalezlí. 

Způsobuje to neuvěřitelnou bahnitost naší komunity,“ nakládá Matyáš. Vynucená mobilita mladých vědců, kterou část vědecké veřejnosti prosazuje, podle něj taky není dobré řešení. „Ale když nikdo nikam nejde, je to ještě horší.“ 

Čepičky v Gentu

Mates si pro svou „cestu na zkušenou“ vybral institut v belgickém Gentu, laboratoř tehdy začínající skupiny Moritze Nowacka, který se zabýval programovanou buněčnou smrtí v kontextu vývojové biologie. Do Belgie se přestěhoval i se svojí ženou. „Lenka je sociální geografka, zabývala se tehdy fenoménem farmářských trhů, tak ve výzkumu pokračovala i v Belgii.“ 

V Gentu byl nadšený. Své zadané téma si trochu (za podpory šéfa) pozměnil. Měl pracovat na semenech, ale nakonec šel ke kořenům. A přišla heuréka. „Při vývoji kořene je na něm takové pletivo, čepička, a já jsem si všiml, že tam periodicky odumírají buňky, když jsem tam dal markery buněčné smrti, rozsvěcovalo se to pořád dokola. Šel jsem za Moritzem. ‚Hele, asi jsme na něco přišli!‘ Ideální modelový systém na studium programované buněčné smrti jsme primárně hledali v listech a semenech. Než Arabidopsis udělá první semena, trvá čtyři týdny, blbě se s tím pracuje, kořen huseníčku vykoukne za čtyři dny! A hned tam začnou odumírat buňky. No, a Moritzova laborka teď má práci s buněčnou smrtí na čepičkách kořínků jako jedno z hlavních témat.“ 

Kořenová čepička má ochrannou funkci na povrchu kořene při jeho růstu. Když splní svoji roli, spáchají její buňky sebevraždu, a nejen to. Postarají se i o své ostatky. „Jak tyhle buňky rostou, samy si vytvoří mašinerii sebezničení. Buňka rozbije membránový systém, rozstříhá své jádro, aby na povrchu nezůstal binec, aby s tím ostatní neměli starosti, v podstatě vypraví svůj vlastní pohřeb,“ vysvětluje Fendrych ohleduplnost buněk kořenových čepiček.

V Gentu s kolegy našel gen, který spouští výrobu proteinu, který „rozstříhává“ buněčná jádra. Když gen, tedy výrobu tohoto proteinu, vypnuli, na povrchu déle zůstávala jádra buněk. A ejhle! Publikace v časopise Current Biology. „Zlatý grál by byl nález genu, který by celý proces sebevraždy zastavil, a zůstaly by buňky. Ale to se zatím nepovedlo. A možná nepovede, ten proces má spoustu komponent,“ míní.

Věda jak v bijáku

Na dobu v Gentu vzpomíná jako na období „vědy jako z filmu“. „Bylo to intenzivní. Pořád jsme s Moritzem diskutovali, i s dalšími lidmi v týmu, v laborce jsem i několikrát přespával. Tehdy jsme ještě neměli děti, pak teda jedno, ale ještě jsem tomu mohl dát strašně moc času. Navíc Gent je skvělé město a institut vychytaný.“ 

Po třech letech nicméně dozrál čas se posunout. Rozloučil se, sbalil ženu a první dítě (postupně ještě dvě přibyly) a přijal místo v IST (Institute for Science and Technology) v Klosterneuburgu v Rakousku v laboratoři českého experimentálního botanika se světovým renomé Jiřího Frimla.

Původně měl Matyáš jako hlavní projekt přijít na kloub tomu, jak funguje takzvaná kanalizace auxinu v nižších rostlinách, modelem byl mech, ale měl pocit, že při té práci mechem spíš zarůstá. „Roste to strašně pomalu, není to nic pro mě, vrátil jsem se k mému milému huseníčku.“ 

A dostavil se (trpělivou prací přivolán) další úspěch. A jelikož samochvála smrdí, nechejme mluvit Jiřího Frimla. „Větší objevy se naší laborce daří mít tak jednou za rok. Jeden takový naposled udělal právě Mates, tedy můj bývalý postdok Matyáš Fendrych. Jedna z hlavních funkcí auxinu je inhibice (potlačení) růstu kořenů, léta si vědci mysleli, že to dělá určitým způsobem, který je dávno popsaný v učebnicích, ale my jsme s Matesem přišli na to, že to dělá úplně jinak,“ řekl Friml v rozhovoru pro Deník N.

Urodila se tedy další publikace (časopis Nature Plants) a druhé dítě. A Matyáše to táhlo zase dál. 

Domů... 

„Už mě pak štvalo mít šéfa. Jirka je supr, mám ho rád, umí být zvíře, je to big boss, ale o své lidi se zajímá a stará se o ně, udržuje kontakty a je hodný, i když se tváří tvrdě. Ale když je vám pětatřicet, už je vám proti srsti, když vám někdo říká: ‚To je blbost, to nedělej.‘ Nebo přijde návštěva: ‚Postarej se o ně.‘ Zatoužil jsem mít svůj tým a cítil jsem se, že jsem na to připravený. A taky jsem se celkem chtěl vrátit domů.“

Kvůli dětem a kvůli Praze. „Chtěl jsem taky zase žít ve světě, kde dobře rozumím jazyku a kde můžu i trochu zasahovat do společenského dění, i když přiznávám, že to nakonec moc nedělám. Ale instituty v Rakousku i v Gentu byly daleko za městem, uzavřené do sebe, pracovat tam mělo spoustu výhod, ale chybělo mi žít i tu občanskou část života. Stejně jsem pořád četl české noviny... Tak jsem se rozhodl vrátit. A zkusit přinést něco z toho, co jsem se naučil venku, zpátky sem,“ říká. „A už jsem si za to mockrát nadával,“ dodává a směje se. 

Proč? Nejde prý ani o peníze nebo o vybavení. I jednotliví lidé jsou podle něj dobří, schopní, nadšení a šikovní. „Problém je v přebujelé byrokracii, v obecné pomalosti, zatuchlosti, neschopnosti, absenci řádu a systému. Co takhle silou netlačím, se zastaví. Když jsem stavěl naši mikroskopárnu, potřeboval jsem klimatizaci a to nejde někomu na fakultě říct, aby mi s tím pomohl. Ne, to musíte sehnat projekt, všechno dohodnout, je problém i s památkáři, protože sídlíme ve starém baráku. Pak dohlédnout na ty řemeslníky a ještě jim držet lopatku, když vrtají,“ líčí. 

Vadí mu, že spousta lidí v akademické sféře se nejen spokojí se statusem quo, ale navíc ho hájí. A milionkrát vysvětlí, proč něco nejde líp nebo jinak, než aby se o to pokusili. Zažil taky pár kocourkovských výstřelků. Třeba když kolegyni vrátili povinný výstup ze semináře, složku s printscreeny, protože tam bylo špatně logo. „Když byla korona, říkal jsem, že nemá cenu dělat seminář, že stejně nikdo nepřijde. A oni mi řekli: To je jedno, že nikdo nepřijde, ale vykážeš, žes udělal seminář. Uf. Vážně.“ 

I když chválí zápal studentů nebo mladých vědců, se kterými pracuje, vnímá, že jsou pod daleko menším tlakem než jejich vrstevníci na Západě. „Ta soutěživost je venku někdy až nezdravá, enormní, ale tady zase chybí zpětná vazba, že kdo dělá málo, skončí. Tady se dá léta přežít na jednom místě i bez výsledků,“ míní. A Ph.D. studenti podle něj nejsou tlačení se hnout z místa, pořád taky jen menšina z nich vyjíždí ven. 

„Na doktorátu dělají sedm i osm let, přitom ztrácejí čas – u většiny grantů pro mladé vědce je podmínka věku nebo let od zakončení nějakého stupně. Nerozumím tomu. Velká škoda taky je, že lidi tady nejsou zasíťovaní v evropské vědě, kvůli tomu jim taky chybí sebevědomí, často si ani netroufnou poslat článek do dobrého časopisu, míň si věří. A když je někde odmítnou, tak se stáhnou. To v Gentu se hned psalo zpátky editorovi, polemika: Vy jste to nepochopili, podívejte se na to znovu. A stávalo se, že to ten editor opravdu přehodnotil.“ 

I když prý někdy opravdu lituje, že se vrátil, zatím plusy převažují nad minusy. Na Přírodovědecké fakultě mu v mnohém vyšli vstříc, když se rozhodl, že by radši k nim než na Ústav experimentální botaniky. „Docela velkoryse mi dali laboratoř, lidi jsou tady dobří. Mám teď v běhu ERC grant, instituci bych změnit mohl, ale zatím se pryč nechystám. Všude je něco. Venku mi vadilo a chybělo taky hodně věcí. Je to tu vlastně fajn, ale na druhou stranu postrádám kvas těch velkých špičkových institucí, kde se pořád mluvilo o vědě, bylo to strašně inspirativní. Tady jsem na to docela sám.“ 

A jak se podílí na tom společenském dění? „Učím. Sice ne moc, ale vedu pár diplomek a bakalářek, učím studenty, jak bádat, jak psát, jak dělat granty. Je to společenský přínos v tom nejmenším měřítku, nic velkýho, ale cítím, že něco můžu předávat dál. A jsem tu prostě doma. Mám tady svoje sítě, svůj jazyk. Můžu jít na demonstraci, můžu sedět v redakční radě Vesmíru. To se v cizině buduje blbě.“

Autorka je redaktorka Deníku N.

Vlajka Evropské unie

Tento projekt je financován z prostředků programu EU pro výzkum a inovace Horizont 2020 na základě grantové dohody č. 955326.