Vědci a politici nespolupracují dostatečně. Odnáší to planeta

Vodu i půdu kontaminující PFAS látky, které zůstanou na planetě navždy a jejichž využívání stále roste. Endokrinní disruptory zasahující do hormonálního systému lidí i zvířat a způsobující mnohá onemocnění včetně cukrovky, obezity či neplodnosti mužů. A také v současnosti již extrémní znečištění planety plasty a elektronickým odpadem. To jsou podle profesora environmentální chemie Martina Scheringera znepokojující hrozby, před kterými se vědcům nedaří dostatečně varovat politiky. 

Čtěte rozhovor v původním znění v angličtině zde /Read the interview in the English version here

Spolupráce mezi vědou a politikou je příliš omezená a roztříštěná. A to vede k rozsáhlým škodám na lidském zdraví i na životním prostředí, tvrdí Martin Scheringer z brněnského výzkumného centra Recetox Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Je jedním z autorů výzvy, kterou v únoru publikoval časopis Science – spolu s kolegy požadují vytvoření globálního mezivládního vědecko-politického panelu, který by informoval o možnostech snižování škodlivých chemických látek.

Podle odhadů vědců vystavení se jen malé části z více než 100 tisíc používaných chemikálií přispělo v roce 2017 celosvětově k více než 1,3 milionu předčasných úmrtí.

Měl článek v Science nějaký dopad? Volali vám politici, ekologické organizace nebo vědci?
Ten článek publikovala různá média v různých zemích světa. Ale na přímou zpětnou vazbu nám jako autorům je stále příliš brzy, řekl bych. Celé je to dlouhodobý proces. O globálním nakládání s chemickými látkami již proběhlo v minulých letech několik diskusí a bude trvat ještě nějakou dobu, než to skutečně vyvolá konkrétní politické kroky. Ostatně první návrh takové instituce jsem předložil už v roce 2007. Naučili jsme se, že různé země a organizace mají odlišné názory – od souhlasných a podpůrných až po ty skeptické.

Jak přesně by taková instituce měla vypadat? Jakou má mít formu, strukturu, a především – jakou váhu by měla mít její doporučení nebo nařízení?  
Základní struktura by byla podobná struktuře Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC): měla by být mezivládní, což znamená, že na světové nejvyšší politické úrovni by měla pokrývat celou oblast chemických látek a odpadů. Její doporučení by odrážela vědecký konsenzus a měla by obsahovat i vysvětlení, s čím vědci nesouhlasí a proč. Politický proces by to však samozřejmě nijak nesnižovalo ani nenahrazovalo. Nenavrhovala by žádné předpisy, ale spíše by zdůrazňovala vědecké chápání důležitých hrozeb pro lidské a environmentální zdraví a nastiňovala by možná politická opatření jako reakci na tyto hrozby.  

V EU snad podobný orgán ještě neexistuje? Vždyť Evropská unie má normy a kritéria skoro pro všechno, copak otázka třeba těžkých kovů a pesticidů ji nezajímá?
Ale ano, v různých částech světa existuje několik takových subjektů a také pro některé části chemické a odpadové problematiky, například pro perzistentní organické znečišťující látky, funguje takzvaný Přezkumný výbor POP. Klíčovým bodem našeho článku proto je, že práce, kterou tyto orgány již dělají, samozřejmě nemá být duplikována. Ve zmíněném článku ale také vysvětlujeme, proč jsou tyto stávající orgány omezeny na určitá témata a oblasti a že mnoho problémů ohledně chemického znečištění a odpadů se bohužel vůbec neřeší. Existuje mnoho dopadů na lidské zdraví a na stav životního prostředí, kterými se ty stávající dozorové orgány nezabývají. Ale abych se vrátil k vaší otázce týkající se EU: Unie učinila mnoho důležitých kroků v nakládání s chemickými látkami, ale klíčovým bodem tohoto námi navrhovaného nového orgánu je, že by byl globální, a tím by pomohl řešit otázky chemického znečištění také rozvojovým zemím. Globální nakládání s chemickými látkami je samozřejmě nad rámec mandátu organizací spadajících pod EU.

Jak by měla konkrétně vypadat doporučení nebo varování této instituce?
Existuje několik znepokojujících hrozeb, o kterých se ví a které představují zásadní nebezpečí pro lidské zdraví a pro životní prostředí. Patří mezi ně například extrémně stabilní, tedy v přírodě nerozložitelná, skupina chemických látek nazývaná PFAS, které se používají při mnoha povrchových úpravách oděvů, obalů potravin nebo nábytku. Tyto chemikálie jsou tak stálé, že se nazývají věčnými chemikáliemi, protože v přírodě se s nimi nestane opravdu vůbec nic. To je obrovský problém globálních rozměrů, protože jejich využívání setrvale roste. Dalším problémem je velká a různorodá skupina takzvaných endokrinních disruptorů (EDC), které zasahují do hormonálního systému lidí a zvířat. EDC způsobují mnohá onemocnění, včetně cukrovky, obezity, slabších imunitních reakcí a také klesajícího počtu spermií u mužů, na což už nyní vědci poukazují a stává se to opravdu velkým problémem. Mezi další oblasti, které vyžadují globální opatření, patří extrémní a stále rostoucí úroveň znečištění plasty a elektronickým odpadem. Například všechna zastaralá elektrická a elektronická zařízení z Evropy a Severní Ameriky putují do zemí, jako je Ghana.

Chemickými látkami škodlivými pro člověka a životní prostředí jsou například látky zajišťující vodotěsnost oblečení, pesticidy v zemědělství nebo kovy z digitálních zařízení a z baterií elektromobilů. To jsou věci, které lidstvo potřebuje. Jak to udělat, aby tyto látky tolik neškodily?
U mnoha těchto látek jsou k dispozici mnohem vhodnější alternativy, které nabízejí stejné funkce a jsou méně nebezpečné než ty, které jste zmínila. A obecně platí, že obavy z dopadů chemických látek na lidské zdraví a na životní prostředí jsou výzvou k inovacím. Konkrétně se v současné době diskutuje o takzvaném konceptu základního použití, zejména v EU. Je to postup, který umožňuje určit, kde lze nebezpečné chemické látky relativně snadno nahradit, a kde je naopak ještě nahradit nelze. To vše jsou opět důležité úkoly pro chemický průmysl a pro chemický výzkum a materiálové vědy. Znamená to také spoustu obchodních příležitostí.

Vy osobně poukazujete na to, že komunikace mezi vědci a politiky není nikdy snadná a není zcela přímá. Můžete to trochu rozvést? V čem je podle vás problém?
Hlavním problémem, nebo spíše výzvou, je to, že vědci a politici skutečně pracují a žijí ve dvou různých světech. To znamená, že používají odlišný způsob mluvy, mají pro svou práci odlišné motivace a také mívají různé cíle. Jejich práce probíhá v různých časových měřítkách a je určena pro odlišné publikum. Za normálních okolností se jejich světy překrývají jen málo, pokud vůbec. Proto, když spolu vědci a politici mluví, snadno dojde k nedorozuměním. To není selhání nikoho, ale jen důsledek velmi odlišných prostředí. Je také důležité nikomu nic nevyčítat, když k takovým nedorozuměním dojde. Za těchto podmínek je totiž vzájemné nepochopení se přirozené. To vše ale také znamená, že je důležité vytvořit prostředí, ve kterém se lze vyhnout nedorozuměním nebo je napravit, a to je přesně to, k čemu má námi navrhovaný orgán na rozhraní vědy a politiky přispět. Bude to vyžadovat čas a vyhrazený prostor pro vzájemnou interakci. Zřejmě bude také zapotřebí umírněnost a dobré vedení komunikace. Bude to učení se – pro obě strany.

Jak tedy dosáhnout toho, aby si politici a vědci více rozuměli a společně vytvářeli účinná opatření?
Potřebujeme, aby spolu vědci a politici více spolupracovali a aby byli vzájemně více ve styku. Nejlépe v jasně vymezeném prostředí, kde mohou poznat své cíle, potřeby a logiku jednání druhé strany.  Právě proto vyzýváme k „IPCC pro chemické látky“. Bez takové organizace zůstanou interakce mezi oběma stranami roztříštěné a do jisté míry jen náhodné. To vše samozřejmě bude nějakou chvíli trvat, ale já i moji kolegové si myslíme, že to bude dobře investovaný čas. Další přísadou pro náš recept je, že práce v politické sféře musí být v akademickém prostředí více uznávána a oceňována. V současné době si vědci a vědkyně své renomé podobnou činností příliš nezvýší. Politická aktivita není něco, co by chtěl dělat každý vědec, ale ti, kdo se zajímají o práci související s politikou, by měli dostat příležitost to dělat v příhodném prostředí a měli by za to také získat určité uznání. 

Když mluvíte o vzájemnosti a lepší spolupráci s politickou sférou, zdá se mi, že v posledních letech všechny vlády světa, včetně té české, investují stále více peněz do ochrany životního prostředí a i v oblasti ekologického výzkumu celkem spolupracují. Podle vás to stále není dost?
Ano, dělalo a dělá se toho v tomto směru hodně, ale zároveň stále existují zdroje znečištění. Takže jedna ruka ničí to, co druhá ruka vytvořila. Po celém světě jsou na trhu desítky, nebo dokonce stovky tisíc chemických látek a až příliš mnoho z nich má nebezpečné vlastnosti. Používají se otevřeným nebo rozptylovým způsobem, takže se uvolňují do venkovního a vnitřního prostředí. Existují například obrovské problémy s rozsáhlým úbytkem hmyzu a úbytkem ptáků a klesající trend počtu lidských spermií. Ve všech těchto problémech hrají chemické látky důležitou roli.

Jak si vlastně vede Česká republika s výskytem nebezpečných látek v přírodě? Určitě se to od divokých 90. let zlepšilo. Jaký je vývoj v posledních letech?
Ano, v oblasti znečištění životního prostředí došlo v České republice k velkému pokroku. Znečištění ve vzduchu, vodě a celkově v prostředí, stejně jako v různých typech potravin, se teď hodně sleduje. Stejně tak se teď dává důraz na takzvaný biomonitoring, tedy sledují a měří se znečišťující látky v lidském těle, kvantifikují se jejich hladiny a zkoumají se časové trendy. Mnoho zdrojů kontaminace se už naštěstí podařilo odstranit. Díky tomu můžeme lépe identifikovat zbývající zdroje znečištění a přijmout opatření, aby se úroveň znečištění snížila.

Také v EU se mnohé aspekty zlepšily, ale vážným a rostoucím problémem stále zůstává zemědělství. Má například silný negativní dopad na populaci hmyzu a ptáků. Dalším problémem v mnoha zemích jsou chemické látky ve vnitřním prostředí. Jde například o takzvané plastifikátory (plastifikátory jsou aditiva, která zvyšují plasticitu nebo tekutost materiálů, přidávají se například do cementu, betonu či sádrokartonu – pozn. red.) nebo zpomalovače hoření v elektrických a elektronických zařízeních nebo v nábytku. Tyto chemikálie se odpařují z materiálů a hromadí v kancelářích a domácnostech. Mají pak trvalé dopady na zdraví člověka.

Stále mi není jasné, jak by mohli vědci ovlivnit použití chemie v průmyslu. Přeci používání chemických látek závisí na výrobcích, což jsou velké nadnárodní firmy, fungují na soukromé bázi a vědci do jejich výroby nemohou zasahovat. Jak by to podle vás mělo konkrétně ideálně vypadat? Měly by například velké společnosti mít svou vlastní vědeckou radu, která by výrobky posuzovala a řekla by třeba: ne, tenhle produkt nemůžete vyrábět, protože obsahuje příliš špatných chemikálií?
Tady se musí vzít v úvahu několik bodů: jedním z nich je, že všechny společnosti působí v právním rámci, který určuje, jaký druh chemických látek mohou uvádět na trh, jak se mohou tyto látky používat a také které chemické látky jsou zakázány. Tento právní rámec je do jisté míry založen také na vědeckých údajích a znalostech, takže to je určitě jedna z oblastí, kam mohou vědci přispět. Dobrým příkladem jsou chlor-fluorované uhlovodíky, které už byly celosvětově zakázány podle Montrealského protokolu (protokol o ochraně ozonové vrstvy z roku 1987 – pozn. red.). Vědci, kteří pro to vyvinuli vědecký základ, získali v roce 1995 Nobelovu cenu za chemii. Za druhé, společnosti v ideálním případě vyvíjejí své produkty proaktivním způsobem pomocí takzvaného integrovaného rozvoje, který má silnou vědeckou část, jež pochází zevnitř společnosti. Tedy, tak jak to uvádíte v otázce. S kolegy ve Švýcarsku jsme právě vydali knihu o integrovaném rozvoji v chemickém průmyslu a o mnoha výhodách, které nabízí. Integrovaný rozvoj překračuje zákonné požadavky a v ideálním případě ještě předchází regulaci. Společnosti by neměly mít potíže udržet krok s právními požadavky a pokud možno by měly být ještě před nimi. 

Když jsme u té průmyslové výroby, nyní je velkým trendem všechno vyrábět v organické kvalitě. Dělá se bio kosmetika, bio bavlna, bio čisticí prostředky... Je to k něčemu dobré?
Tento trend je tak silný a rozmanitý, že je obtížné ho obecně posoudit. Každý druh produktu by musel být hodnocen specificky a přínos jeho bio verze, pokud tedy nějaký je, by musel být hodnocen samostatně. Přínosy mohou být různé – od velkých a podstatných až po žádné.

Publikovali jste článek v časopise Science. Co teď bude vaším dalším krokem? Budete apelovat na OSN, IPCC nebo EU, aby vámi navrhovanou instituci zřídily?
Další krok bude, že požádáme vědce po celém světě, aby podpořili naše doporučení pro tenhle globální vědecko-politický orgán. Vytvořili jsme pro to webovou stránku, kde se mohou k doporučení přihlásit. Podepsalo ji již více než tisíc osobností z vědy i praxe, což vnímáme jako velkou podporu. Pro nás jako vědce je především důležité posílit hlas vědy v globálním řízení chemických látek. Průmysl, ekologické nevládní organizace a spotřebitelské organizace zavedly způsoby, jak přistupovat k vytváření politiky, ale věda v politice není systematicky zastoupena. Existují samozřejmě vědci, na které se politické orgány obracejí, ale je jich jen pár. Bohužel širší zastoupení vědců v politickém rozhodování stále není zakotveno. 

Zmínil jste panel IPCC jako jakýsi vzor. Myslíte si, že jeho varování politici vnímají dostatečně vážně a že podle jeho rad skutečně jednají?
Na to je těžká odpověď. Politici, alespoň určitá část z nich, naslouchají hlasu odborníků z IPCC. Je ale samozřejmě pravdou, že naslouchání je ta lehčí část úkolu. Je mnohem těžší odhodlat se ke konkrétním krokům a v mnoha zemích jsou tyto kroky nedostatečné. Když se nyní podíváme na množství oxidu uhličitého v atmosféře, zjistíme, že stále stoupá, i přes pandemickou situaci. V tempu vzestupu jeho hladin nenastala žádná změna. Stoupá průměrným tempem 2,5 ppm za rok (ppm je zkratka z parts per million, tedy jedna miliontina celku – pozn. red.). Takže z celosvětového pohledu tu není ani malý náznak toho, že by se emise snižovaly. Z dat to vidíme jasně. 

Nebojíte se, že pokud vznikne tato vaše instituce, politici budou její varování brát na lehkou váhu, pokývají nad nimi hlavou, ale neudělají stejně nic?
Samozřejmě, tohle nebezpečí tu je, ale dokud to nezkusíme, tak to nezjistíme. Vzhledem k velikosti problému chemického znečištění Země a obavám z něj to rozhodně za pokus stojí. 

Autorka je redaktorka Hospodářských novin.