Jak co nejméně škodit přírodě? Počítá se s mnoha faktory a metodu už máme

Dvě cihly. Jednu vyrobili šetrně, s co nejmenšími dopady na přírodu, druhou naopak za obrovské spotřeby vody i energie. Jak je od sebe rozeznáme? Jako laici nijak. Právě proto se už od devadesátých let vyvíjí a používá metoda, která umí posoudit životní cyklus výrobků – Life Cycle Assessment. Ukazuje, jaké dopady má daný výrobek, ale třeba i lidská činnost na životní prostředí.

Jedním z předních českých pracovišť, kde se Life Cycle Assessmentem zabývají, je Fakulta technologie ochrany prostředí Vysoké školy chemicko-technologické v Praze (VŠCHT Praha), kterou vede děkan Vladimír Kočí. On a jeho tým se LCA posledních dvanáct let snaží zapojit do byznysu firem i do běžného života lidí. 

LCA hodnotí dopady na životní prostředí takzvaně od kolébky do hrobu: od získávání surovin přes výrobu jednotlivých součástek, používání výrobku až po jeho recyklaci nebo odpad, který vznikne po vyhození.

„Výhodou LCA je, že neřeší jen jeden konkrétní dopad, například jen uhlíkovou stopu, ale jde napříč různými environmentálními problémy. Řeší úbytek surovin, klimatickou změnu, toxicitu, eutrofizaci (proces, kdy se do vody, ne vždy žádoucně, dostávají živiny, zejména dusík a fosfor, pozn. red.), acidifikaci (okyselování vody nebo půdy, pozn. red.), úbytek vody ve vodních tocích a tak dále. To posouzení je velmi komplexní,“ říká Kočí.

Komplexnost je důležitá pro to, že když se někde něco zlepšuje, třeba se odstraní toxické látky z půdy, někde jinde se něco zhorší. „Třeba na to spotřebujete příliš mnoho elektřiny či paliv. LCA nám dává širší pohled, kdy dokážeme posoudit celkový dopad akcí člověka, ne jen jednu část,“ vysvětluje Kočí.  

Jak výstupy LCA vypadají v praxi? Mám například brambory a vy mi dokážete říct, že na kilo těchto konkrétních brambor bylo potřeba sto litrů vody, dvacet litrů paliva a půl kila emisí CO2?
Ano, přesně tak. Zrovna u brambor ta čísla neznám, ale skutečně výstupy mají tuhle formu. V některých odvětvích už začíná být běžnou praxí výrobců, že podle těchto hodnot vybírají své dodavatele. Zažil jsem to třeba u některých firem ve stavebním průmyslu nebo v pivovarnictví. 

I v Česku?
I v Česku, ale ne všude. Musí to být firma, která tyto věci chápe, LCA je totiž na dobrovolné bázi. Ale například některé významné pivovary v Česku, velké stavební firmy a automobilky už dopady na životní prostředí u svých výrobků a služeb hodně řeší. Často se sice omezují jen na uhlíkovou stopu, což je jen část dopadů, ale i to se počítá. Při nákupu zohledňují, jakou uhlíkovou stopu mají výrobky, které nakupují u svých subdodavatelů. Pomocí metody LCA můžete určit, jakou uhlíkovou stopu a další environmentální hodnoty má daná cihla, pivní sklenice nebo plechovka a jestli jsou ty hodnoty lepší od jednoho, nebo druhého dodavatele. Výrobce, který chce snižovat environmentální dopady svých výrobků, může vybírat své dodavatele právě i na základě posouzení LCA metodou. A nemusí jít jen o dodavatele materiálu jako třeba u zmíněných plechovek nebo cihel, ale i o dodavatele energií. 

A proč by firmy vlastně mělo zajímat, jakou mají ekologickou stopu?
Například v západních zemích řada energetických firem snižuje svou uhlíkovou stopu a snaží se celkově být víc ekologická, protože jejich odběratelé energie, třeba výrobní podniky, chtějí mít environmentálně šetrnější elektřinu nebo teplo. Zjistili totiž, že značnou část jejich environmentálních dopadů má na svědomí třeba elektřina, kterou nakupují. Logicky ji pak chtějí nakupovat od někoho, kdo ji vyrábí šetrněji. A všímám si, že k tomuto zjištění už dochází i řada českých firem. U nás to teprve začíná, ale na západě Evropy, například ve Francii, kde pracujeme pro několik organizací, pokud firma zjistí, že elektřina dělá třeba dvacet procent jejich environmentálních dopadů, začíná ji zajímat, od koho tu elektřinu bere. Už ji nechce odebírat od někoho, kdo používá jen špinavé a neobnovitelné zdroje. Dnes už fungují standardy firemního reportingu, kde se tyhle údaje o dopadech na životní prostředí povinně uvádí. Takže si to každý může lehce dohledat a je to důležitý ukazatel pro reputaci firmy.
Environmentální hodnocení se tak už stávají nástrojem konkurenceschopnosti, což je velmi důležité. Pomáhají předhonit konkurenci, což dříve nebylo. Dříve se životní prostředí v byznysu vnímalo jako takové nutné zlo, říkalo se: Něco tam napíšeme, jen ať to nějak je. Ale dnes už firmy zjišťují, že je to něco, co jim může dát konkurenční výhodu. Jednoduše když víte, že veřejnost a byznys začíná mít zájem o ekologicky šetrnější výrobky a energie, víte také, že se vám vyplatí vyrábět šetrněji, protože své výrobky prodáte za lepší cenu než neekologická konkurence. Sám se s tím začínám mezi firmami setkávat. Naštěstí už to není jen o výkonu a výrobě, ale začínáme si uvědomovat i sociální ekologii, tedy prostředí, které je kolem nás. Do vedení firem se dostává generace manažerů, kteří už s ekologickým povědomím vyrostli a není jim to jedno. 

Kdo vlastně LCA počítá a odkud čerpá data?
Počítá to přímo firma, která má zájem si LCA svých výrobků či služeb zjistit. Může koupit základní databáze dat, které jsou celosvětové. Pro organizaci těch dat se pak používá software, který se dá rovněž koupit, nebo je k dispozici i ve freewarové verzi. Co je ale asi nejvíc potřeba, je mít kontakt na jednotlivé firmy a výrobce z řad subdodavatelů a začít si sbírat svá vlastní data. Protože když to budete počítat jen z nějakých obecných hodnot, tak se asi daleko nedostanete. My na VŠCHT už na LCA výpočtech pracujeme patnáct let, máme data a představu například o tom, co to znamená vyrábět v republice pitnou vodu nebo třeba odstraňovat odpady ve spalovnách. Prostě potřebujete mít data, která jsou validovaná. 

Tak jsem, dejme tomu, firma vyrábějící nápoje a zajímá mne LCA mých produktů. Takže vyčlením zaměstnance, který bude obvolávat mého dodavatele lahví, obvolá energetiky, dodavatele surovin, dopravce a tak dále a bude se jich ptát, čeho a kolik spotřebují. Pak si stáhnu příslušný software, data do něj nasypu a získám LCA svého nápoje?
Ano, tak to funguje. 

Ale jak moc je to přesné? Klidně můžu ta data upravit ve svůj prospěch. Kontroluje to někdo?
Za prvé z naší zkušenosti vyplývá, že výsledky LCA jsou velmi dobře srovnatelné napříč různými zpracovateli a experty. Já jsem teď třeba dělal studii pro výrobce plastů ve Francii a ten měl svou starší studii LCA. Aniž bych měl jejich vstupní data, naše výsledky se od těch jejich lišily minimálně. Dělali jsme to na jiné databázi a výsledky byly stejně velmi dobře srovnatelné. Takže když se to dělá poctivě, shoda je dobrá. Já jako chemik jsem si to srovnával a high-tech přístroje, které se používají na analýzu materiálu, mají výsledky, které jsou velmi přesné. Variabilita výsledků pro jeden materiál je běžně zhruba 15 procent, což je i odchylka, která se předpokládá v analýzách LCA.
Prostě: příroda je variabilní a nikdy nejsou vzorky přírodních materiálů zcela stejné na deset desetinných čárek. Ve srovnání s jinými analytickými metodami je LCA na podobné úrovni přesnosti a spolehlivosti. Za druhé, pokud chce někdo něco ošidit, tak samozřejmě může, i takové případy známe. Ale naštěstí LCA má postupy validace, tedy ověření dat. Takže když vy jako firma děláte environmentální prohlášení o produktu a je to dokument, který bude veřejný, přichází vždy třetí strana, která to musí zkontrolovat. Dělá se to podle ISO normy a má to přesně stanovené postupy validace. LCA obvykle pro firmu sestavuje externí expert a výsledek kontroluje další nezávislý expert na LCA, který se k tomu vyjádří, řekne, co je dobře a co špatně, a výstupy kontroluje. Je to standardní postup jako u jiných analýz. Samozřejmě když si to děláte jako firma sama pro sebe a chcete se třeba rozhodnout, jestli máte jogurty balit do plastu, nebo do skla, nemáte důvod podvádět.  

Myslíte si, že LCA by mělo být veřejně dostupné i na výrobcích v obchodě? Když se v obchodě podívám na potravinu, najdu na ní ne jen nutriční hodnoty a složení jako nyní, ale i její dopad na životní prostředí?
Nevím, jestli mělo, ale mohlo. Je to otázka státu, jestli to nařídí. Environmentální prohlášení o produktu jsou už metodicky k dispozici, ale bohužel podpora českého státu rozvoji environmentálního značení není taková, jaká by podle nás měla být. Ale když se podíváte do Švédska, Norska či Německa, tam tato značení jsou. Na bramborách a nápojích ještě asi ne, ale třeba v tom stavebnictví ano. Spíše se to rozvíjí v odvětví byznys to byznys. Hlavní handicap LCA posouzení je ten, že výsledky nejsou srozumitelné pro každého. Stejně jako zmíněné nutriční hodnoty. Sice na obalu máte údaje, ale zdravá strava se neskládá jen z těch čtyř parametrů, které máte v nutričních tabulkách. Potřebujete o výživě něco vědět, abyste vůbec ty informace dokázali posoudit a použít.

Například?
Například sůl je zdravá, bez soli bychom nemohli žít. Takže bychom ji měli označit jako dobrou, dát jí zelenou nálepku. Ale když je jí moc, tak zase škodí. Takže najednou by měla mít červenou nálepku. Z toho vyplývá, že je strašně důležité nejen to, jak se výrobek vyrobí, ale také, jak se používá. Jednu cihlu můžete použít vhodně, ale i třeba méně vhodně, a jelikož hodnotíme celý ten životní cyklus, tak dvě zcela stejné cihly mohou každá mít jiný environmentální dopad. Srozumitelnější je to třeba u automobilu. Když s autem najedete dvě stě tisíc kilometrů, tak jeho největší dopad bude provoz, tedy spalování nafty a vypouštění emisí. Když to auto budete mít jen jako sběratelské a bude vám stát doma na zahradě nebo hned, jak vyjede z výrobní linky, nabourá a je zničeno, jeho největší environmentální dopad bude jeho výroba a odstranění. Proto jen informace o tom, kolik se spotřebovalo na výrobu toho výrobku, zas tak moc o jeho dopadech neřekne. Důležité také je, jak se daný výrobek používá. Samozřejmě ale nějaké základní LCA značení by na výrobcích být mělo, aby dalo lidem alespoň orientaci. 

A jak by měli lidé věci používat, aby byly dopady věcí na přírodu co nejmenší?
Nekupovat zbytné výrobky. Prostě nekupujme věci, které jsou zbytečné. A do těch zbytných výrobků já řadím i třeba obaly jako kelímky a tašky na jedno použití a tak dále. Jednoduše omezme všechno, co je jednorázové. U výrobků je také důležité vědět, jak moc jsou potřebné, jak moc zvyšují kvalitu našeho života. Jestliže potřebuji pro své zdraví nějaké ovoce i v dubnu nebo v březnu, tak je možná dobré si ho dovézt. Je to bilancování přínosů a dopadů. Samozřejmě, když budete kupovat jablka z Nového Zélandu nebo z Chile, mají za sebou transport přes půl zeměkoule a je otázka, jestli to je nutné. V krajině máme hodně jablek a hodně jich je nesklizených. Nejsou tak krásná a dokonale červená jako na obrázcích Ondřeje Sekory, a tak se nedostanou do supermarketu. Je to vše o spotřebitelském chování.
Také ze všech analýz jednoznačně vyplývá, že z pohledu LCA je nejlepší kupovat si kvalitní věci od dobrého výrobce. Ideálně podle starých tradičních obchodních modelů. Nejlepší truhlář je ten, kterého máte za rohem, znáte ho a vyrobí vám kvalitní židli, která vám vydrží doma po čtyři generace. Na té židli seděl váš dědeček a má pro vás hodnotu, takže ji jen tak nevyhodíte. Když si koupíte plastovou nebo jakoukoliv jinou židli někde v levném obchodě, která je jedna jako druhá, klidně ji za půl roku vyhodíte, protože k ní nemáte žádný vztah. A to platí se všemi výrobky. Jakmile si koupíte kvalitní boty, vydrží vám dlouho a máte k nim osobní vztah. Je to lepší než si koupit ty levné, k nimž vztah mít nebudete. Ten princip hlavně levně je z pohledu životního prostředí vždy špatně. Protože ty hlavně levné boty vám vydrží jednu sezonu, rozpadnou se a vy kupujete nové. 

Je z pohledu LCA lepší zajet si pro potraviny do supermarketu, nebo si je nechat poslat z e-shopu?
Přijde na to. Tady bych se rozhodoval hlavně podle toho, jak to má daný e-shop zařízené. I e-shop to může mít mnohem lépe vymyšlené než supermarket. Ale také nemusí. E-shop musí zboží velmi pečlivě balit, protože putuje přes logistická centra. Generuje to velké množství papíru a plastu. Už jsem viděl čtyři dudlíky zabalené ve velké papírové krabici a ještě několikrát přebalené plastovou fólií. To pak opravdu není ono. Na druhou stranu, pokud se e-shop třeba zaměří na to, že odebírá zpátky krabice nebo lahve, které zákazníkovi v předchozím nákupu dovezl, je to v pořádku. Je to celé o osobním kontaktu. Zase bychom se měli osobně propojovat a rozvíjet komunitní myšlení. Naštěstí už se tradiční model komunitního života začíná vracet, lidé si na sídlištích vytváří vlastní komunitní kompostéry a tak dále. Mladší generace, možná i díky sociálním sítím, je zvyklá víc komunikovat a vyhledává víc sociální interakce, víc osobního kontaktu. 

Všimla jsem si, že jste na VŠCHT začali používat indikátor Proposal of Package-to-Product. Co to je?
To jsme vymysleli a začali používat zhruba před dvěma lety. Dělal jsem několik LCA studií na balení výrobků, byly to balené vody nebo třeba balení stavebních materiálů a tak dále. Začal jsem si říkat, jak velké environmentální dopady by měl mít obal ve srovnání s tím, co balí. Porovnávali jsme dopady výrobku a obalu na přírodu. Logika mi říká, že obal by měl mít výrazně nižší dopady na životní prostředí než ten výrobek. Kdyby to bylo naopak, je asi něco divně. Tak jsmeobal a výrobek srovnali. Ukázalo se, že u některých výrobků obal hraje třeba dvacet procent dopadů, ale objevili jsme i výrobky, jejichž obal má výrazně, a teď myslím opravdu řádově, větší dopad na životní prostředí než výrobek samotný. A to je opravdu špatně a klademe si otázku, proč tím obalem tak škodit životnímu prostředí, když výrobek sám o sobě tak moc škodlivý není. No a proto jsme vytvořili tento indikátor, který prezentujeme v časopise Svět obalů, což je časopis přímo pro obalový průmysl, a uvidíme, jestli to výrobce zaujme. 

V poslední době se hodně mluví o recyklaci. Mnoho firem se pyšní, že jejich obaly jsou recyklovatelné, lidé se o recyklaci zajímají. Je to cesta, která problémy s odpady řeší?
Recyklace je určitě lepší než ty věci vyhodit. Na jednu stranu jsme pro recyklaci  i v rámci oběhového hospodářství – jako nástroje, který stojí za to rozvíjet, ale po té úvodní fázi propagace recyklace spíš teď dostáváme na veřejnost myšlenku, že nás to nespasí. Recyklace je dobrý nástroj, ale nemůže být pro nás cíl. Někdy se to děje, že když získáte dotaci, třeba z evropských fondů, na výstavbu recyklačních linek. Postavíte nějaký počet recyklačních linek a zavážete se k tomu, že tam budete materiály recyklovat. Pokud to nesplníte, vracíte dotace. Proto jsme teď najednou v situaci, kdy chceme recyklovat, recyklovat, recyklovat. Já před tím varuji, protože potom pro nás recyklace bude ekonomicky nutná. Má to určité limity. Každý recyklační postup má totiž nějakou energetickou náročnost, materiálovou náročnost a tak dále. Navíc, když něco recyklujete, děláte z odpadu druhotnou surovinu. Jestliže ta technologie sama o sobě má environmentální dopad, tak samotnou recyklací vždy něco v životním prostředí zhoršíte, spotřebujete třeba energii, vytvoříte emise a tak dále.
Smysl to má tehdy, když výslednou surovinu umíte smysluplně využít. Jakmile ale budeme recyklovat pro to, abychom recyklovali, moc si nepomůžeme. Například z použitých PET lahví se dá vyrábět polyester. Můžeme z něj udělat třeba flísovou bundu. Budeme tedy mít polyesterovou flísovou bundu z recyklovaných petek, to zní skvěle. Když ale víme, kolik těch petek se v Česku ročně uvede na trh, budeme mít odhadem jednu tuhle bundu na každého Čecha. Za čtyři roky bude jedna flísová bunda ke každé kabelce a za pět let už pro nás ta čtyři roky stará flísová bunda přestává být sexy, protože je levná, je z odpadu. A tak ji klidně vyhodíte. A pak zase budeme řešit problém, kam s tím textilem. Takže recyklací často jen posouváme ten problém dál. 

Takže jste proti recyklaci?
Nejsem proti recyklaci jako takové. Recyklace je dobrá v tom, že ovlivňuje i design výrobku – musíte jej navrhnout v takové podobě, která se dá snadno a dobře recyklovat. Musíme ale hlavně smysluplně předcházet vzniku odpadu. My nemáme řešit petku s vodou, máme řešit distribuci kvalitní pitné vody obyvatelům. Celý ten pohled se musí změnit. Jakmile budeme řešit distribuci vody tak, aby to mělo co nejmenší environmentální dopady, zjistíme, že PET lahev asi není to nejlepší. Někdy se může hodit, třeba při výpravě na Sněžku, ale proč z ní pít doma nebo v práci? Když se nad tímhle zamyslíte, zjistíte, že balená pitná voda je vlastně nesmysl a že to lze krásně vyřešit kvalitním vodovodním řadem.
Je to úplně jiný pohled. Nedívejme se na výrobky, dívejme se na služby. A na tomhle pohledu stojí například sdílená ekonomika, kdy kola, auta a tak dále nekupujeme, ale sdílíme. Tomuhle se říká dematerializace a je to odstranění zbytečného množství materiálu ze společnosti a z ekonomiky. Celkově bych radil, aby lidé kupovali a dělali to, co je opravdu těší, z čeho mají opravdu radost, a nehledali tuhle radost v nějakém materiálu, v nějaké věci. Aby to nebyla jen taková záplata. Mám někdy pocit, že hledáme nesmrtelnost v tom, že si pořídíme nové věci. Nový účes, nové auto... Život si otiskujeme do hmotných věcí kolem sebe. 

Autorka je redaktorka Hospodářských novin.