Co jsou to archivy? Silné příběhy, jen je třeba hledat, říká hispanista Nemrava

Dlouhodobě ho zajímá vztah literatury a totalitní moci. Aktuálně zkoumá hispanista Daniel Nemrava fenomén, který působí na první pohled lehce sucharsky: archivy. Jenže jakmile se badatel zaměří na to, k čemu a jak mohou archivy sloužit i obyčejným lidem, nachází velmi silné příběhy.

Read the story in the English version here.

Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.

Kdo v archivech hledá? Kdy? Co? Proč? I takové otázky si pokládá mezinárodní tým ze sedmi zemí, jehož je Nemrava součástí. Na výzkum latinskoamerických archivů získali jednu z nejvýraznějších podpor, o které se lze v evropské vědě ucházet: granty Marie Skłodowska-Curie Actions.

„Obecně se mění způsob vyprávění historie, posouvá se od velkých dějin k mikrohistorii. K vyprávění dějin z pohledu skupin i jednotlivců. A z pohledu menšin, v Latinské Americe nejčastěji indiánských, ale také z pohledu LGBT+ minority. A to pak najednou čteme úplně jiné dějiny,“ popisuje vedoucí katedry romanistiky Univerzity Palackého v Olomouci Daniel Nemrava projekt TRANS.ARCH: Archives in Transition, Collective Memories and Subaltern Uses.

Jako ze sna: Knížky z Freudlandie vládním speciálem

Daniel Nemrava se specializuje na literaturu Latinské Ameriky z pera španělsky píšících autorů a autorek. Kdysi dávno mu učaroval Gabriel García Márquez, ale přes karibské břehy magického realismu se postupně pročítal dál do latinskoamerického literárního vnitrozemí.

Spoustu tamních zemí procestoval, v některých pobýval i delší čas a opakovaně. Nejprve navštívil Mexiko, pak Chile, Uruguay, Ekvádor, rád vzpomíná na divoký výlet na Kubu, byl v Nikaragui i Kolumbii. Nejvíc si však zamiloval Argentinu a zejména její hlavní město Buenos Aires. 

„To město mě dostalo. Je krásné, divoké, ‚evropské‘, taková směs Říma, Madridu a Paříže v latinskoamerické realitě. Silný vliv tam mají Italové i další přistěhovalecké komunity z různých koutů Evropy, které se objevovaly od konce 19. století, také česká komunita je početná. A těch knížek! Nádherná knihkupectví, bezpočet antikvariátů, kde můžete půl dne sedět u kávy a číst. A stále živá tradice sečtělých knihkupců, kteří poradí. To byl první silný dojem z města. Buenos Aires má velmi silné intelektuální podhoubí, celkově mě překvapila nadprůměrná sečtělost, potřeba jít s dobou. Taky mají nejvíc psychoanalytiků na hlavu na světě, v celé zemi jich je skoro dvě stě na sto tisíc obyvatel a polovina z nich žije právě v Buenos Aires,“ směje se.

„Proto se Argentině někdy přezdívá Freudlandia.“ (Pro srovnání: Druhé je Finsko, které hodně zaostává, má 56 psychoanalytiků na sto tisíc obyvatel.)

Do Buenos Aires přijeli s manželkou nedlouho po státním bankrotu a kolapsu v roce 2001. „Viděli jsme ty banky pobité plechem, zátarasy, úředníci chodili tajnými vchody, v ulicích byla spousta protestů. A bylo tam levně, obzvlášť knihy se daly pořídit za hubičku. Takže jsem chodil s krosnou na nákupy knížek, zanedlouho jsem jich měl plný pokoj.“

Ale kam s nimi?! Se štosy knížek daleko od domova? 

„Když mi došlo, že ty stovky kil asi sám nepřevezu, přemýšlel jsem, jak to udělat. Zašli jsme na velvyslanectví, tehdejší velvyslankyně Edita Hrdá nám pomohla. Tehdy do Aires mířil český vládní speciál, naložili to pro nás na zpáteční cestu. A na letiště pro to přijela dodávka z Olomouce. Volali mi z katedry: Máš knížky v kabinetě! Vybavili jsme knihovnu. Ty knížky dodnes voní řekou Río de la Plata.“ 

Živý skanzen socialismu

Půl roku žil v Mexiku. Několikrát byl na Kubě. „Kuba je kapitola sama pro sebe. Už jen tím, co nás spojuje. Lidé tam jezdí mimo jiné navštívit skanzen socialismu, ale bohužel stále živý skanzen v kombinaci s divokým kapitalismem. To mi přijde až skoro trapné si tam fotit tyhle věci jako atrakci. Zažil jsem tam spoustu krásných momentů, ale i smutných. Je mi někdy trapně za turisty, kteří si užívají v resortech, zatímco Kubou zmítají nepokoje, politické represe i hlad.“  

Univerzitní profesor na Kubě vydělá třicet dolarů měsíčně, což má portýr v hotelu zhruba za den. „Na univerzitě nemají ani papír. Když jsem šel s jedním spisovatelem na kafe, zastavila nás policie, jestli mě jako turistu neobtěžuje! A nedaleko u stolku si zase jeden pán něco zapisoval a koukal po očku na nás,“ líčí.

Možná to byla jen paranoia. Ale i ta znemožňuje tamním lidem normálně fungovat. 

O zážitcích a pocitech ze zemí, které navštívil, by dokázal – a poutavě – mluvit i hodiny. 

„I pro interpretaci knížek je podle mě dobré ty země poznat. Alespoň trochu. Potřebuju být s lidmi, mluvit s nimi, mým cílem na cestách také bylo vybudovat síť kontaktů, ne vždy úplně formální, ale o to silnější,“ zdůrazňuje. 

Svou síť využil právě jako základ prestižního evropského projektu v rámci Marie Skłodowska-Curie Actions. Zastřešuje ho téma Archiv a spolupracuje na něm pět evropských a čtyři latinskoamerické univerzity.

Archivy zmítané dobou

Téma Archiv. „Co si pod tím má člověk představit?“ zeptá se novinářka a čtenář nebo čtenářka možná potlačí zívnutí. Když pak ale Daniel Nemrava začne líčit, jak archivy promlouvají nejen samotným obsahem, ale i svým uspořádáním, (ne)dostupností, otevřeností či naopak uzavřeností, skladbou svazků, jak příběh archivů vyprávějí i ti, kdo je využívají, jak a k čemu, jaký vliv na ně má politická moc, jak se mění v důsledku společenských změn, jak je budují, ničí nebo cíleně mění politické režimy – najednou se před námi rozprostře moře nesmírně zajímavých otázek a úhlů pohledu. 

„Například v Argentině se naši kolegové zabývají neoficiálními archivy indiánské menšiny a taky gay menšiny, zajímá je situace, kdy se archiv stane i jakýmsi prostředkem angažovaného přístupu či přímo nástrojem boje za ‚naši‘ věc,“ dává konkrétní příklad. 

Argentina se dodnes vzpamatovává z traumatu diktatury, která tam vládla v 70. letech. „Tehdy spousta lidí zmizela. Nyní se stává, že jejich potomci ve třiceti čtyřiceti letech zjistí, že jejich ‚rodiče‘ nejsou jejich rodiče, že jejich praví rodiče kdesi zmizeli, byli zmizení a oni byli posláni na převýchovu. A tak pátrají. Hledají v archivech svou identitu.“ I tím jsou archivy. 

Dříve sloužily především akademické obci, expertům a expertkám a badatelům a badatelkám v různých oborech. „Postupně je ale začaly využívat různé nezávislé skupiny a komunity. A taky začaly vytvářet archivy nové. U nás je takovým příkladem třeba portál Paměť národa,“ přibližuje. 

 „Archivy zkoumáme jako fenomén. Jako dynamickou a otevřenou entitu, která se stala předmětem zájmu občanské společnosti.“ Zároveň si badatelé a badatelky kladou za cíl revidovat samotný pojem „archiv“. 

Jak? „Tak, aby reflektoval svůj neukotvený status v dnešní době postfaktické. Budeme zkoumat vznik archivů i proměny v éře digitalizace, ale i jejich dostupnost nebo reprezentativnost,“ přibližuje Nemrava. „Využití archivu ve společnosti v pozitivním smyslu, ale i jeho zneužití k manipulaci historie, archiv jako nástroj mocenského boje. Budeme studovat politické, soudní, umělecké využití archivů, které vytvořily etnické a krajanské komunity.“

Pro zkoumání archivů zmítaných společenskými změnami je podle Daniela Nemravy právě Latinská Amerika ideální krajinou, neboť nepatří zrovna k nejklidnějším koutům zeměkoule. 

Převraty, nepokoje, krachy

Jak na tom jsou vlastně tamní země teď? „Politicky nejhůř je na tom Venezuela, Nicolás Maduro to vede castrovským stylem. Nikaragua je teď taky hodně autoritářská. Ale obecně se dá říct, že v těch zemích vládne křehká demokracie. Jsou to zkorumpované, chudé země, ale mají svobodné volby. Například Mexiko je dnes vojenská zóna kvůli konfliktu vlády s drogovými kartely. Na denním pořádku jsou uřezané hlavy v popelnicích, ale samozřejmě ne všude. I do Mexika jsme vyslali studentku. Nelíčíme situaci tak apokalypticky, ale nabádáme k opatrnosti. Mexiko je krásná země a žít a studovat se tam dá,“ uzavírá Nemrava. 

V projektu se budou vytvářet na obou kontinentech badatelské týmy, které se budou i propojovat a mísit. Cílem jsou publikace, ale i velké konference. Kvůli pandemii se ale dosud trochu přešlapovalo na místě. 

„Jeden den nám přiklepli grant, druhý den nám zavřeli školu i hranice, přitom právě výjezdy pro nás jsou zásadní. Dostali jsme několik milionů jen na zahraniční stáže, peníze, které představují 38 měsíců pobytu v Latinské Americe, můžeme si to mezi sebe a doktorandy rozdělit. Je to velkorysé, krásné. Já jen doufám, že si to budeme moci brzy užít.“ 

Čeština jako španělská vesnice

Daniela, kluka z Uherského Hradiště, zastihla sametová revoluce na gymnáziu. A stejně jako naprostá většina jiných studujících hledal „nový“ jazyk místo do té doby povinné ruštiny. „Španělština mi přišla krásně exotická.“ 

Zásadní pro jeho profesní směřování ale bylo, když si na doporučení kamarádky půjčil knížku Sto roků samoty. „Byl jsem z toho perplex. I z ilustrací Borise Jirků. Uhranulo mě to.“

Když knihu později četl ve španělštině, získalo pro něj Márquezovo vyprávění další rozměr, ale český překlad i tak oceňuje. „Ten pocit tropické atmosféry i zvláštní barokizující styl je i v českém vydání. Ale ve španělštině jde přece jen o umocněný zážitek. Márquezova karibská španělština je vřelá a barevná, v originále je ta atmosféra hmatatelná.“

Španělština ho tak nadchla, že ji spolu s portugalštinou začal v Brně studovat. Na vysoké škole potkal svoji ženu Markétu, která je taky hispanistka, orientuje se především na Mexiko. Hráli spolu divadlo. Ve španělštině. Jak jinak. 

„Divadlo bylo výborné na procvičení slovní zásoby, hlavně to byla úžasná zkušenost pro poznání jazyka. Měli jsme docela úspěch u španělské komunity, hráli jsme jednou i v Divadle Husa na provázku.“ 

Studoval na začátku 90. let. „Byla to doba změn. Nasávali jsme vše, co přišlo z venku. Hodně jsme psali, chrlil jsem pět článků týdně. Překlady, recenze, osvětu.“ 

Po magisterském studiu pokračoval doktorátem v Brně. Pak dostal místo asistenta v Olomouci. Krátce nato ale odjel na dva roky učit češtinu do Granady. 

Byla pro Španěly čeština španělská vesnice? „To rozhodně, čeština není jednoduchý jazyk, ale někteří se chytali,“ směje se. „Bylo to tehdy velké dobrodružství. Měli jsme ročního syna a na dva roky jsme se do Španělska stěhovali starým favoritem celá rodina.“ 

Vrcholem naší práce je kniha

Po návratu ze Španělska zůstal na akademické půdě v Olomouci, kde dodnes učí, bádá, píše. A vede katedru. 

Pořád ho to baví, i když hned v úvodu našeho povídání spustí (do jisté míry vzhledem k realitě oprávněnou) lamentaci nad krušným údělem humanitních oborů, zejména stran hodnocení a financování vědy. Kritéria se totiž do značné míry odvíjejí od oborů přírodovědných, což je – nejen podle něj – nefér. 

„Vrcholem naší badatelské práce je kniha a kapitola v knize. A to současný systém ve srovnání s kolektivním odborným článkem z oblasti exaktních věd cení velice málo. Hispanistika, stejně jako ostatní humanitní obory, je posuzována jako věda, ale její součástí je i tvůrčí psaní, esejistika, popularizační články, knihy, překlady, což kolegové z přírodních věd samozřejmě neuznávají,“ vysvětluje.

Nemrava je přesvědčený, že humanitní obory na stávajícím systému krvácejí nejvíc. I kvůli neustálým otázkám, k čemu třeba takoví studovaní filologové a filoložky vlastně jsou. 

„Snažíme se zodpovědné instituce přesvědčit, že jsme užiteční. Naši absolventi pracují ve školství, v diplomacii, ve firmách, managementu, na ambasádách, jsou profesionální tlumočníci.“ 

Jako jazykář prý pociťuje i menší zájem ze strany studentů a studentek. „Ovládat jazyk je dnes už skoro samozřejmost. Jazyk je vnímaný spíš jako praktický nástroj. Pod slovem filologie si málokdo dovede něco představit.“ 

Berou skoro každého zájemce či zájemkyni, čímž podle Nemravy úroveň filologických oborů poněkud klesla. „U nás se musí hodně číst, studium je hodně založené na kritické práci s texty. Dřív přicházeli sečtělí studenti, dnes je zapálených nadšenců jako šafránu.“ 

Literatura prožitkem

Skepsi nepropadá, spíš si láme hlavu, jak studenty a studentky lépe navnadit a zapojit. „Ne každý akademik je automaticky dobrý pedagog. Někdo je radši zalezlý v archivu a nerad vidí kolem sebe lidi. A má problémy se k těm studentům dostat a předat jim své znalosti.“ Jeho však učení a přednášení baví. „A podle evaluací nedopadám zas tak zle,“ usměje se. 

„Když učím literaturu, chci studenty dovést k prožitku skrze vlastní zkušenost. Jenže oni vlastní zkušenost z Latinské Ameriky a často ani čtenářskou nemají, takže na to jdeme od témat, která se jich osobně dotýkají. Přes vztahy a postavy. A postupně přicházíme na stavbu příběhu a na jeho přesah. A když jde o žijícího spisovatele, případně filmového tvůrce, přidaná hodnota je, že ho pozvu do Olomouce.“

Samanta Schweblin, Sergio Ramírez (nositel Cervantesovy ceny), Luisa Valenzuela, Laura Restrepo, filmaři Imanol Uribe, Agustí Villaronga a další. Zná je všechny osobně! „Všechny ne!“ směje se. 

Pandemie kolokvia s osobní účastí spisovatelů a spisovatelek přerušila – organizoval tedy aspoň setkání online, přesto Nemrava věří, že brzo zase na nějaká jiskřivá setkání, po kterých bývá narváno v knihovně, přijde čas. „Po osobní zkušenosti je většinou zvýšený zájem číst knihy našeho hosta.“ 

Experimentuje i se semináři, kde se literatura propojuje s filmem. Jeden překladatelský seminář je například věnován tvorbě filmových titulků pro známý festival La Película. 

Přes den učíme. V noci tvoříme. A pak přijde kolaps 

Tlak na publikační výkon se podle Nemravy stále stupňuje. „Ale za málo peněz se chce hodně muziky. Vedu katedru, třicet lidí, na některých kolezích pozoruji únavu, syndrom vyhoření. Jiní rezignovali na vědu a publikování a dělají jen to nejnutnější. V každém kolektivu jsou samozřejmě tahouni a taky ti, co se vezou. Neznamená to automaticky, že by se jim nechtělo tolik pracovat, ale mají taky nárok na soukromý život, volný čas, své rodiny, nechtějí nebo nemohou všechno obětovat práci. Existuje možnost čerpat alespoň půlroční sabatikl.“

On sám si dopřál tvůrčí volno? „Ano, ale vyhořel jsem právě během něj,“ poznamená. 

„Dostal jsem sabatikl s podmínkou, že se habilituju, tak jsem si vzal volno a dopisoval práci, ze které se pak stala tahle publikace,“ ukazuje na knížku Snivci a trosečníci s poutavým obrázkem na přebalu. „To je fotka plastiky, kterou dělal můj otec, Stanislav Nemrava. Nazval ji Paganiniho sebevražda.“ 

Psaní knihy bylo taky – řečeno s nadsázkou – málem sebevraždou. „Léta jsem jel naplno. Možná spíš na rezervy. Učil jsem, sháněl granty... Pak jsem z toho vypadl, sedl jsem a začal psát. A během psaní zkolaboval.“ Stalo se to před šesti lety. Dohromady se prý dával skoro rok. Měl bolesti zad, špatně spal, ale přežil to a nadechl se. I díky silné podpoře rodiny.

Přes všechny obtíže a překážky vnímá akademický svět jako svět svobodný, inspirativní a tvůrčí. Omezil hodiny učení, ale o to víc se prý na semináře připravuje. „Nemůžu otevřít skripta a číst to každý rok stejně, nemůžu a ani nechci zakrnět.“

Moc, násilí a literatura

Dlouhodobě ho zajímá vztah literatury, politiky a zejména totalitní moci. „Moc, násilí a literatura. Zajímá mě, jak o tom spisovatelé vypráví. Taková díla většinou nabízejí široký prostor pro interpretaci.“

Zkoumá díla, která přinášejí vysokou literární hodnotu, která hledají originální přístup ke složité, neuchopitelné realitě, zneklidňují. Formou i obsahem. „Právě v takových knihách se snažím hledat, čím dílo přesahuje vlastní příběh, co je činí nadčasovým, jestli a jak může oslovit i lidi mimo čas a dobu vzniku a jestli si v něm mohou čtenáři nacházet i paralely k vlastní zkušenosti.“

V už zmíněné knize Snivci a trosečníci rozebírá z tohoto pohledu pět literárních děl. „Vždy jde o náraz jedince na diktaturu, ale v nějakém obraze. Literární kritik Jiří Trávníček psal, že postavy by neměly být jen jakési věšáky na ideje. Autor by neměl tezemi zploštit postavy, to pak čteme ideologickou příručku zabalenou do hezkých slov...“

„Tak například Argentinec Manuel Puiga v románu Polibek pavoučí ženy svůj příběh situuje do prostředí vězeňské cely. V ní se setkává revolucionář – marxista a partyzán – s homosexuálem, který žije ve svém filmovém světě, je fascinován zejména béčkovými filmy ze 40. let o ženách, které se obětují pro své muže, ztotožňuje se se svými hrdinkami a vášnivě ty filmy vypráví spoluuvězněnému revolucionáři, aby si ukrátili dlouhý čas ve vězení,“ nastiňuje příběh. 

Revolucionáři připadá jeho svět povrchní, protože on sám je hluboce angažovaný pro ideje, kterým věří. „‚Tvůj svět je falešný,‘ říká revolucionář. ‚Ty zas žiješ ve frázích,‘ oponuje homosexuál. A revolucionáře postupně svádí, až dojde i k milostnému aktu. Vzájemně se ovlivňují svými sny a představami, homosexuál v revolucionáři probudil lásku a cit a sám se do revolucionáře zamiluje.“

Gay je podmíněně propuštěn. Revolucionář ho pověřil misí. Má předat vzkaz jeho soudruhům. „Ale gay je od propuštění sledován. V okamžiku, kdy předává vzkaz, si revolucionářovi souputníci všimnou, že je sledován. A zastřelí ho. A tak homosexuál dopadl jako hrdinky jeho filmů, které se z lásky obětovaly pro velké činy. V té knize je obrazově krásné prolnutí filmu s realitou, což nabízí velmi zajímavé ztvárnění diktatury,“ pokračuje Nemrava. 

Spisovatel sám byl gay. Vyrůstal v malé vesnici poblíž Buenos Aires, jako podivín a homosexuál ve společnosti trpěl a utíkal do kina. „Homosexuál je trochu jeho alter ego. Nesmírně krásně v knize rozvíjí téma kýče. I masová kýčovitá kultura, stejně jako diktatura, s lidmi manipuluje, ovlivňuje je a může člověka dohnat až k nesmyslnému hrdinskému činu.“

I v další knize je jednou z hlavních postav gay. „Jsou ve třech dílech z pěti, které jsem rozebíral,“ dodá Nemrava. Vlastně to dává smysl. Diktatura většinou začíná u potlačování práv některých menšin. Navíc, využít postavu, která patří k menšině, nebo dokonce k menšině v menšině, umocňuje pocity nesvobody a dalších příkoří. „Na menšinách je nejčitelnější represe. Jak jim ničí život nejen moc shora, ale i společnost jako taková, třeba konzervativně katolická, ale i nejbližší okolí, rodina…“ 

Své dřívější téma rozvíjí i v rámci velkého projektu. Zkoumá, k čemu a jak mohou archivy sloužit i „obyčejným lidem“. Kdy hledají v archivech a co tam hledají. Proč. „Obecně se mění způsob vyprávění historie, posouvá se od velkých dějin k mikrohistorii. K vyprávění dějin z pohledu skupin i jednotlivců. A z pohledu menšin, v Latinské Americe nejčastěji indiánských, ale také z pohledu LGTB+ minority. A to pak najednou čteme úplně jiné dějiny.“

Autorka je redaktorkou Deníku N.

Vlajka Evropské unie

Tento projekt je financován z prostředků programu EU pro výzkum a inovace Horizont 2020 na základě grantové dohody č. 101036051.