Humanitní vědci často trpí syndromem šikanovaného dítěte, říká Foletti

Humanitní vědci podle něj přijali myšlenku, že jejich výzkum není až tak důležitý a přínosný jako přírodní vědy. Proč? Historik Ivan Foletti míní, že jednou z příčin jsou dnešní střední školy, které nedávají studujícím kvalitní humanitní základ. Co hůř, často od humanitních věd vyloženě odrazují. „Frustrace, nuda a nepochopení, memorování letopočtů a velkých mužů v dějinách. Vytratila se fascinace příběhem historie, která je přitom pro lidstvo zásadní,“ říká. 

Sám chodil do školy ve Švýcarsku, a jak říká, učitelé dějepisu ze základní školy i gymnázia mu změnili život. Své studenty a studentky jako vysokoškolský profesor také učí jinak: bere je třeba na několikaměsíční pěší poutě po Francii.

Stojí za vznikem YouTube kanálu Centra raně středověkých studií, vede vědecký tým, který vydává komiksy či kreslené filmy popularizující historii, pro Českou televizi připravuje cyklus Umění minulosti – otázky dneška

Studující by se podle něj měli učit rétoriku, aby mohli svůj obor poutavě popularizovat – on to s těmi svými trénuje. „Humanitní vědci trpí často syndromem šikanovaného dítěte, uzavírají se do sebe,“ říká popularizátor historie vizuální kultury a jeden z nejmladších profesorů u nás Ivan Foletti.

Proč je v popularizaci kladen tak malý důraz na humanitní vědy?
Ještě před sto lety byly historické vědy klíčové pro tvorbu národního státu a ještě před první světovou válkou stála tvorba národních států i na středověkých disciplínách. Svoji dizertaci jsem věnoval zakladateli byzantologie Nikodimu Kondakovovi, který psal dějiny umění pro ruský stát, měl přístup k carovi a podílel se na klíčových rozhodnutích pro chod státu. On, historik umění, měl takovou moc! Zejména kvůli traumatu druhé světové války se však historické vědy posunuly jinam, protože společnost nechtěla opakovat chyby minulosti, mezi nimiž bylo právě i spojení států a národů, které vyvrcholilo národním socialismem. Na to pak velmi rychle nasedla ještě změna struktury společnosti, nastoupil důraz na produktivitu, výdělek, kapitalismus. A nad humanitními vědami se objevil otazník. Obory byly rozděleny na zdánlivě užitečné a neužitečné.

Podle jakého klíče?
Částečně to vychází z materialistického pohledu na realitu, ale jde hlavně o narativ, pohádku…

Jak tomu rozumět?
Chemik, který studuje malou molekulu, může říct, že výsledkem jeho studia jednou třeba bude lék na rakovinu. Nemusí to nikdy nastat, ale hypoteticky může. Étos vyššího poslání, tedy boje s rakovinou, tam je stále přítomný, především v diskurzu. Takový příběh je všem jasný, i když jen málokdo rozumí jeho skutečnému výzkumu. Kdo však jen trochu nahlédne do vrcholové vědy, vidí, že situace je násobně komplexnější a že jde často o výzkum s naprosto nejistým výsledkem, jestli vůbec nějakým. To však nic nemění na tom, že může jít o výzkum strhující a průlomový, jen není „užitečný“, je tak však prezentován, a proto přináší finance.

A historik umění?
Ten je proti němu považovaný za méněcenného, sám dokonce může mít komplex méněcennosti, protože nemusí být schopný definovat význam svého výzkumu pro společnost v „produktivních“ kategoriích. Pod mediálním a politickým tlakem jsme totiž i my humanitní vědci přijali do velké míry mantru o „užitečném“ výzkumu, tedy o výzkumu, který má „praktické“ a především výdělečné uplatnění. I o tom by se dalo polemizovat – trh s uměním je například jednoznačně praktické a významné zisky generující odvětví –, ale v tom podle mého není hlavní společenský význam našeho výzkumu. Ten mimo jiné tkví v možnosti dotýkat se široké veřejnosti.

Například na moje přednášky na univerzitu třetího věku chodí dvě stě padesát lidí, které zajímá strhující poznání vlastní minulosti. Nadšení a radost, které z nich jsou cítit, jsou pro mě naprosto fascinující „výstup“ mé práce, ten se však v našem „produktivním“ světě nepočítá, protože není lehce kvantifikovatelný (Jak kvantifikovat radost? A přece bez ní život nemá smysl). Nemyslím si však, že to zpochybňuje význam naší práce, spíše nastavuje ne zrovna lichotivé zrcadlo naší době tak zaměřené na produktivitu, že vylučuje ze svého zájmu obrovské části naší společnosti, jako jsou například důchodci.

Kdo tvoří kánon, který humanitní vědy upozaďuje, a kdo ho udržuje?
To není jednoduché. Kánon vzniká v napětí mezi ekonomikou, mediálním sektorem a souběžně je to i problém uvnitř univerzit a problém školství obecně. Před pár lety jsem četl nesmírně zajímavou knihu Gli storici dell'arte e la peste (Historici umění a mor). Mimo jiné tam zazněla otázka, proč dějiny umění, které byly v Itálii před sedmdesáti lety na vrcholu, ztratily roli ve společnosti. Ještě v roce 1976 byl totiž například historik umění Giulio Carlo Argan primátorem Říma.

Jak zní odpověď na tu otázku?
V roce 1960 měl lékař, historik i politik stejné středoškolské vzdělání, tedy klasické humanitní gymnázium na vysoké úrovni. Všichni tři věděli, proč je to vzdělání důležité, jaký je význam literatury, dějin či umění pro lidskou společnost – o tom nikdo nepochyboval. Specializace po gymnáziu byla jakousi formou nástavby na tomto základu. Dnes už ale střední škola nedává studentům kvalitní humanitní základ. V českém prostředí je to často ještě horší: frustrace, nuda a nepochopení, memorování letopočtů a velkých mužů v dějinách. Vytratila se fascinace příběhem historie, která je přitom pro lidstvo zásadní, svědčí o tom například popularita historických filmů či seriálů. Střední škola však tyto příběhy zapomněla vyprávět. Studoval jsem ve Švýcarsku a mohu s klidným svědomím říct, že můj učitel historie na základní škole a pak profesor dějin umění na gymnáziu mi změnili život. Právě oni nás učili skrze strhující příběhy, díky nim jsme přemýšleli o světě a naší roli v něm. To je jádro.

Jak taková výuka vypadala?
Učitel na základní škole zahájil hodinu takhle: „Jste římský císař, říše je v krizi, na hranici tlačí kočovníci, co uděláte, abyste říši zachránili?“ Celou hodinu jsme strávili tím, že jsme přemýšleli, jak zachránit Římskou říši: proti kočovníkům postavíme zeď! Z čeho? Jak? Co bylo tehdy za materiál? To už přece zkoušel Hadrián! A pomohlo to? Ani ne! Nakonec jsme došli k rozdělení říše jako k přirozenému důsledku běhu věcí. Nechal nás, abychom už jako malí zjistili, že historie není jen o dávných událostech, ale o současných principech, o konkrétním životě. S mojí výzkumnou skupinou dnes učíme na gymnáziu, v hodinách zažíváme silné momenty, je to skvělé. Ale i když vidím u studentů nadšení, vím také, že devadesát procent těch lidí nepůjde dál studovat humanitní obory. Že půjdou na práva, na medicínu… Pevně však věřím, že právě oni již nebudou humanitními obory opovrhovat, protože chápou jejich význam pro svůj vlastní příběh.

Mluvil jste o tom, že jde o ekonomiku a o média, ale odpovědnost přece musí mít i historikové a historičky nebo další představitelé a představitelky humanitních oborů, bez nich se to nezlepší.
Ano, je to i naše odpovědnost. Má to ale důvod: humanitní vědci často trpí klasickým syndromem šikanovaného dítěte.

Jak se to projevuje?
Neustálé znevažování naší práce, prokládané občasnými evidentními nespravedlnostmi, vede k reakci: nikdo si mě neváží, tak se natruc uzavřu a přestanu komunikovat… Zároveň jsme tak podvědomě přijali myšlenku, že nás „nikdo nemá rád“, že to, co děláme, není zas až tak důležité, což je zásadně špatně. Jsme uzavřeni ve svém světě podobně postižených a mluvíme jazykem společným pro naprosté minimum lidí. Čím dál tím méně komunikujeme s veřejností a izolace se tak prohlubuje. Naše společnost tak přestává znát svoji minulost a to je katastrofa. I proto, že my sami jsme naše minulost.

Můžete to vysvětlit?
Naše existence je neustálým napětím mezi minulostí a budoucností. Když řeknu, že mě nezajímá minulost, říkám, že se nezajímám sám o sebe. Už jen z psychologického hlediska je to cesta do pekel. Dívám se do nejisté budoucnosti, ale nevšímám si toho, co právě jsem a co jsem právě byl. Přitom roky, desetiletí mého života jsou již minulostí a má budoucnost vychází právě z této minulosti. Když člověk narozený za normalizace nezná toto období, jen těžko bude chápat mnoho ze svých reakcí, strachů a nadějí. Přitom poznání by naopak mohlo vést k mnohem vyrovnanějšímu vztahu sám k sobě a ke svému okolí. To samé je možné říct o celé společnosti. I ta má svou kolektivní identitu, která vychází z mnohem komplexnější minulosti dlouhé století i tisíciletí, ta je neoddiskutovatelnou součástí toho, co jsme dnes. Krásně to ukazuje nedávná kauza mariánského sloupu v Praze – i tak dávná minulost je stále součástí našeho příběhu tady a teď.

Je to jako kořeny stromu?
Přesně tak. Ale jestli ten strom bude mít korunu, to, jaká bude, to nevíme. Kořeny jsou jasné, koruna ne! Odmítání vlastní historie se mimochodem odráží i na vnímání pandemie. Pokud zaznívaly historické paralely, byly scestné.

Mor a španělská chřipka?
Ano, bylo to strašně nešťastné strašit epidemiemi, které zahubily polovinu evropské populace. Nechci bagatelizovat to, co se stalo v posledních dvou letech, ale přece jen je to naprosto nesrovnatelné.

Jak jste se jako historik cítil, když jste četl srovnání s historickými epidemiemi?
Bylo to velmi smutné, navíc v tu chvíli média nezajímal profesionální pohled do historie, stačila povrchní, nepřesná a plytká srovnání. Přitom historie, pokud o ní budeme mluvit komplexně, může se zvládáním současné situace pomoci. S odstupem víme díky ní, jak průběh epidemie vypadá, jaké má fáze, cykly, jak doznívá, a víme, jak velký vliv má na ekonomiku či umění. A také víme, jaké důsledky mohou mít plošné karantény. 

Bylo by dobré v médiích například otevřít otázku stigmatizace nakažených nebo „potenciálně nakažených“. Například epidemie cholery devatenáctého století totiž v důsledku předsudků k potenciálně nemocným vedly k brutální stigmatizaci menšin. Pojem „špinaví (Židé) z východu“ vznikl právě tehdy. Když to hodně zjednoduším, důsledky epidemií cholery a jejich vnímání vedly v první řadě k vědeckým teoriím o tom, že některé „rasy“ přenášejí nemoci snáz než ostatní. Studium krizových období minulosti v tomto ohledu ukazuje, jak společnost při hledání příčin své krize často sklouzávala k jednoduchým vysvětlením a ke svalování viny na obětního beránka. Je to nebezpečí, před kterým je potřeba být ostražitý v každé době.

Jak k vnímání obrazu epidemie přispívají digitální média? Mají jistě větší sílu než média před sto lety.
Vizuální kultura a slovo, dvě oblasti, které se prolínají v dnešních médiích, sice určitě nejsou mocnější než slova a obrazy dřív, jsou však přítomnější. Abych vám to vysvětlil, zkuste si představit zážitek z doby, které se věnuji: přijdete do chrámu z pátého století, v němž září zlatá mozaika, na ní je vyobrazen Kristus, dívá se vám do tváře, nad ním stojí nápis „Já jsem světlo světa, kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít“. V chrámu zpívá chór, který opakuje tu samou myšlenku o smrti a vzkříšení, všude voní kadidlo a stovky olejových lamp hoří ze všech stran, vy jste přišla unavená a hladová po mnohakilometrové pouti, cítíte zážitek prostřednictvím všech smyslů, celého těla. To je přece mnohem víc, než umí zprostředkovat obrazovka! 

To, co však obrazovce dává nečekanou moc, je opakování a závislost. Když na vás útočí ze všech stran, mnohokrát a opakovaně ten samý koncept, navíc skrze chytrý telefon, na který má mnoho lidí vybudovanou závislost, je velmi těžké nepodlehnout. Mimochodem dle mého soudu se tak ztrácí prostor jednotlivce, který je doslova „umlácen“ ne argumenty, ale obsesivním opakováním. To se koneckonců ukázalo v právě ukončené volební kampani: mnohokrát opakované nesmysly o Pirátské straně ji doslova zlikvidovaly a bylo úplně jedno, že se v ničem nezakládaly na pravdě. 

I v případě sociálních sítí, kde může promluvit každý?
I v tom případě, byť žijeme v přesvědčení, že každý se dnes může „svobodně“ vyjadřovat do „veřejného“ prostoru. Ve skutečnosti jsou sociální sítě přece soukromé koncerny (tedy jsou veřejné jen velmi problematicky), kterým jde v první řadě o profit a které ovládají mocné algoritmy. Jednotlivec tedy může skutečně napsat, co chce, ale nikdo (kromě jeho mikroskopické sociální bubliny) to neuslyší: o tom, kdo bude vyslyšen, rozhoduje algoritmus, který měří jen ekonomický potenciál sdělení. Jedinou cestou, jak prolomit tuto bariéru, je si prostor v sociálních médiích koupit, nebo je rovnou vlastnit. V takovém prostředí je těžké být slyšet, ať říkáte cokoliv, natož popularizovat humanitní vědy.

Výzkum, asi nejenom ten v humanitních vědách, je často zaměřený na detaily. Těžko se vysvětluje jejich dosah obecně.
Výzkum má ale několik úrovní! První je konkrétní, jde o sběr dat. Druhá tkví v tom, co může ten který výzkum dát společnosti – tady jde o interpretaci. Potom je však úroveň třetí, tedy to, co jí může dát nepřímo. Prvotní detailní výzkum může být pro širší veřejnost úplně nezajímavý. Sami badatelé často nevědí, kam povede, protože věda je vždycky otázkou překvapení. Prostě sbíráme data a s jistotou nevíme, co z nich vyplyne. Ale i kdybychom došli jen k marginálním závěrům, posouváme celek poznání. Je to stejné jako objevit jednu molekulu, která sama nic nemusí znamenat, ve spojení s ostatními může ovšem znamenat strašně moc. 

Celkový obraz ze začátku často nevidíme, ale význam pro organismus nebo pro společnost má ta jediná molekula obrovský. Každý výzkum provedený poctivě, výzkum, který jde za hranice současného poznání, je nesmírně cenný. Protože pomáhá zpřesnit, jaká je role té maličkosti v celé mozaice vědění. Věda sama o sobě je totiž navíc odpovědí na to, co činí člověka člověkem: chcete vědět proč, ne na tom vydělat! Svádí nás vědět, co je za zdí. Ne proto, že se to vyplatí, ale proto, že chceme ukojit přirozenou lidskou touhu po poznání. Taková hořící touha je víc než peníze.

Co ty další úrovně výzkumu?
Člověk, který je schopný syntézy a analýzy u detailních témat, je toho schopný i u těch velkých. Dobrý výzkumník myslí kriticky, ne banálně, dívá se za problém. A je jedno, o jak detailní výzkum jde, takové výzkumníky společnost bytostně potřebuje. Ne proto, že by nutně potřebovala rozumět každému detailu, ale kvůli tomu, jaké vlastnosti se u výzkumníka tříbí prací na zdánlivě marginálním tématu. Takový člověk – a americké firmy už to vědí – dokáže vést lidi, zajímá ho systém, to, jak detailní výzkum do obecného systému zasazujeme. 

Problém naší společnosti je právě v tom, že lidé, kteří vnímají systém jako celek, jsou málokdy na zásadních rozhodovacích pozicích. Je to stejné jako fakt, že na rozhodovacích pozicích potřebujeme jak ženy, tak muže. Když v politice rozhodují jenom muži, jde nutně o okleštěnou podobu rozhodování. Bude to znít trochu pateticky, ale podle mého poctivý, hluboký a kritický výzkum může v konečném důsledku pozitivně měnit společnost jako celek. Pohled do minulosti je přece vždy, pakliže je hluboký a poctivý, obrovskou inspirací pro řešení otázek dneška.

Jak akademické systémy podporují popularizaci humanitních věd?
Bohužel málo. Podpora v systémovém smyslu není skoro žádná, i když jsou v posledních měsících v tomto smyslu nějaké pozitivní signály. Pokud však chceme, aby se humanitní vědy dostaly do širokého povědomí, a mohly tak proměňovat naši společnost, nepůjde to bez mediální scény.

Co všechno je pro vás mediální scéna? Centrum raně středověkých studií má svůj hojně sledovaný YouTube kanál, ale to asi nestačí.
Náš kanál, který je na rozdíl od našeho mezinárodně orientovaného výzkumu zaměřený na českou veřejnost, má skoro tisíc sledujících a naše nejprohlíženější video vidělo víc než sedm tisíc lidí. To není málo. A přitom je. Je to málo ve srovnání s desetimilionovým publikem v republice. Sociální sítě fungují tak, že vás hladí po srsti a nemáte se setkat s čímkoli protichůdným. YouTube v tomhle není výjimkou: není to inkluzivní prostor, jde mnohem spíše o exkluzivní místo.

Protože reklama se cílí mnohem lépe na vyprofilované skupiny.
Přesně tak. Kde jsou veřejnoprávní média? Ta by měla společnost vzdělávat a dávat prostor třeba i reflexi minulosti. Ale ne každý badatel umí mluvit do médií. Navíc se neučí rétorika. Já ji své studenty učím, protože podle mě je podstatné umět mluvit strukturovaně, fundovaně, přesně a přitom lehce a spatra. Nepotřebujete kdovíjaké charisma, abyste mohla vystupovat v médiích, z podstatné části je to řemeslo. Tady vidím velký úkol pro univerzity, aby věděly, koho nabízet médiím, kdo co umí. Řeknu příklad: když hořel Notre-Dame, pozvali si novináři do televize Petra Chotěbora, který má na starosti správu katedrály svatého Víta. Celý rozhovor se točil kolem požární ochrany katedrály. Bylo to strašně zajímavé, ale nejsem si jistý, jestli z toho bylo pro publikum pochopitelné, jestli to, že shoří docela špinavý pařížský kostel, kam chodí čím dál tím méně lidí a který byl postaven před sedmi sty lety, je vlastně ztráta.

A je to ztráta?
Ano! Mluvme o tom, co je Notre-Dame: mýtus devatenáctého století, vyprázdněná ikona. Skončili jsme u Viktora Huga a dál jsme nešli. Zvoník od Matky Boží udělal z Notre-Dame hvězdu, podobně jako Napoleon III., když sám sebe před katedrálou korunoval, udělal z fasády kostela ikonu své moci. V té chvíli se ten kostel stal centrem francouzské nacionalistické identity. Dnes je z něho Disneyland, nemusíte jít dovnitř, stačí se před katedrálou vyfotit a dát tu fotku na Instagram. Význam toho chrámu ale v souvislosti s požárem nikdo nepojmenoval: Notre-Dame zásadně zapadá do světa 13. století, kdy jednotlivé řemeslné dílny putovaly z takzvaně německého světa do světa takzvaně francouzského, kolem se děly stěžejní události té doby. Ale my tuhle část historie radši ignorujeme.

Vrátím se k otázce o podpoře popularizace humanitních věd.
Ano. Máme teď u nás na filozofické fakultě Cenu děkana pro popularizaci vědy, to pomáhá, ale pořád to nestačí. Každý vědec nebo vědkyně by měl pracovat na popularizaci svého oboru zcela automaticky.

To ano, ale pořád žonglujete s časem, ve kterém je možné dělat výzkum a popularizovat ho.
Myslíte na ekonomickou stránku věci.

No ano, ta je přece strašně důležitá.
Je a není. Kdybychom měli vyhrazený čas na to, abychom mohli popularizovat, bylo by to lepší. Ale na druhou stranu, pokud chcete mít co říct, musíte nejprve dělat pořádně svůj výzkum a cítit morální imperativ mluvit o něm s dalšími lidmi. Pokud se budete víc než na výzkum soustředit na popularizaci, bude to stát za starou belu. Takže bych spíš vítal možnost vůbec se k veřejnosti dostat. Mediální svět není zvídavý, nechce jít za hranice toho, co už bylo řečeno. Určitě by pomohla nějaká cílená kampaň na to, aby veřejnost a média vůbec věděla, proč potřebujeme humanitní vědy. Po desetiletích negativního PR potřebujeme hlasitě ukázat, že to, co děláme, má obrovský smysl pro všechny lidi, nejen pro akademiky.

Kdo by si měl vzít za své pozitivní PR humanitních věd?
Filozofické fakulty, fakulty sociálních věd, všechny humanitní fakulty. I ekonomie je humanitní obor, jistě, ale chybí nám pozitivní obraz popelek, jako je třeba kunsthistorie, estetika, raná historie, klasické jazyky…

Jak jste se k popularizaci dostal vy?
Lidi jednoduše zajímalo, co dělám. Vyprávěl jsem o svém výzkumu kamarádům. Potom klubu dam z lepší společnosti v Ženevě, které se potkávaly v poměrně exkluzivních kontextech a zajímalo je cokoli. Postupně mi bylo jasné, že nemohu žít izolovaně ve vědě, byť by byla sebekrásnější, že nechci slavit svoje ego, ale sdílet to, co vím, hlavně proto, že mám pocit, že to poznání náš svět aktuálně potřebuje jako sůl. Studenti a studentky jsou do jisté míry již přesvědčení, já jsem chtěl jít dál, k „obyčejným“ lidem. Dnes točíme krátké filmy, prokousávali jsme se i otázkou vizualizace, proto jsme začali dělat historické komiksy a kreslené filmy. Prváci a druháci z mých seminářů čtou jako supervizoři naše texty a říkají: „Tomu nerozumím, tomu ano.“ To je strašně cenná zpětná vazba. Děláme špičkový mezinárodní výzkum, ale zároveň chceme měnit svět kolem nás.

V čem třeba?
Právě jsme vydali knihu nazvanou Je (středověk) doba temna? Knížka, která by měla klást otázky o tom, jak se díváme na minulost, ale také o tom, co tyto předsudky říkají o nás.

To, co mě naučili na gymnáziu, je, že středověk rovná se temno.
Vidíte? To je přesně ono! Pokud řekneme, že středověk je doba temna a renesance doba světla, říkáme tím zároveň, že jako dobu světla označujeme dobu brutálních etnických genocid, náboženských válek a dobu oficializace konceptu rasismu. Takzvaná doba temna byla proti tomu dobou masivní migrace, prolínání kultur, dokonce doba, kdy se učíme myslet abstraktně. Ani jedna z těchto epoch nebyla ideální, každá má však také své perly. Věřit tomu, že existuje nějaký biologický pozitivní vývoj v dějinách, je ale strašně nebezpečné: může se z toho stát odůvodnění pro hrůzy, které konáme, což se ve 20. století stalo nejednou. Vždyť hitlerovské rasové teorie byly odůvodňovány mimo jiné teoriemi o vědě a pokroku. Opovrhovat vším, co bylo před námi, nám tak vytváří fantastické alibi: vždy můžeme říct, že ve středověku bylo hůř, my už jsme děti světla.

A co nás tedy středověk naučil?
Nejde určitě jen o filozofii dějin, podívejte se například na antickou sochu. Ta vytváří obraz reality, je podobná předloze a my si myslíme, že ta podobnost je důležitá. A teď se podívejte na obrázek vizigótského orla na sponě z konce pátého století – je to možná sova, možná jestřáb, ale že jde o dravce jednoznačně poznáme, i když to vůbec nenapodobuje přírodu. Ten obraz je konceptuální. A tenhle zásadní zvrat ve vnímání se stal v raném středověku! Umění Římské říše se snažilo napodobovat realitu. A najednou přicházejí kmeny, jejichž „umělci“ nás učí myslet konceptuálně! A to bychom bez středověku neznali.

Je to jako současné konceptuální umění?
Ano, ale současná umělecká scéna je často úplně na okraji zájmu veřejnosti, zatímco tehdy se skrze „umění“ paradigmaticky měnila celá společnost.

Nešlo však ve středověku o úpadek právního státu?
To je mnohem komplikovanější. Tradiční římské právo se dostávalo do konfliktu s právem germánským: Germáni měli jiné hodnoty, uznávali například postavení žen mnohem víc než Římané. Když podle germánského zákoníku zabijete mladou těhotnou ženu, pykáte nejvíc. Pak je v žebříčku mladá žena, pak mladý muž, stará žena, až nakonec starý muž – ten vážený římský starý muž. Podobné dělení nás samozřejmě trochu šokuje, ale znamená to, že mladá žena má klíčovou roli pro společnost. To Řím nezná. Setkání různých právních kultur není nikdy jednoduché – to vidíme i dnes, když střet zájmů znamená něco jiného v Evropě a v České republice, ale setkání římského a germánského zákoníku dalo prostor k zásadně jinému a – já bych řekl – komplexnějšímu vidění světa, které je přítomno v DNA naší společnosti dodnes.

A tohle se neučí?
Většinou ne. Naopak se tváříme, že světlo přišlo po středověku v epoše, kdy došlo k největšímu „barbarskému“ plenění Říma – ne plenění v pátém století, ale plenění v roce 1527. To, o co je třeba usilovat, ale není rehabilitovat středověk na úkor jiných období: klíčové je přemýšlet nad minulostí komplexně a nesnažit se ji škatulkovat pouze do pozitivních a negativních kategorií. Další klíčovou otázkou je obrovské nebezpečí, které tkví ve vnímání lidských dějin v duchu pofidérních „evolučních“ teorií, které z přírodních věd aplikujeme na 21. století a na společenské dějiny. To vede k pocitu nadřazenosti vůči minulosti a ten je strašně nebezpečný, vytváří to dojem, že v podstatě ať uděláme, co uděláme, vždy to bude lepší, než to co bylo. Genocidy 20. století, ekonomické krize globálních rozměrů či současná ekologická krize ukazují, že tomu tak rozhodně není.

K nejzásadnějším počinům vaší popularizace historie patří několikaměsíční pouť se studentkami vašeho semináře po francouzských památkách. Čím to, že nás v poslední době poutě tak přitahují? Z hlediska výzkumu je vaše pouť ojedinělá, ale obecně se poutě stávají módou.
Člověk chodí od té doby, co existuje. Dlouhé putování patří do naší DNA. Možná to má biologické důvody. Když se setkáváte s jinými lidmi, obohacujete svůj genofond, snižujete rizika demencí svých potomků a podobně. Jiná věc je, že homo sapiens sapiens je dobrodružný druh, živí nás ta touha podívat se dál, potřebujeme žít něco víc. Jsme zvídaví a chceme znát limity svého těla. Čím víc nás spotřební společnost udusává, tím víc si klademe otázku po tom, jaký smysl to všechno má. V jakékoli krizové situaci, když přijde puberta, rozvod, něčí smrt, může být chůze k horizontu skutečně léčivá.

Dnes navíc máme takovou ekonomickou svobodu, že můžeme na takové poutě chodit a neřešit, že si vezmeme na půl roku volno v práci – byť to není případ naší pouti, protože ta byla sama o sobě prací na výzkumu. Jistě, chodilo se, i když nebyly prostředky, ale dnes je to snazší, minimálně v tom, že nemusíte žebrat. Když jdete dlouho a pomalu, mění se prožívání skutečnosti, tělo si zvykne na adrenalin a endorfiny a chová se jinak. Umělecké dílo, které vidíte po takové pouti, vnímáte nutně jinak, než když k němu pohodlně dojedete autem nebo doletíte letadlem. Promlouvá k vám mnohem silněji. Snažíme se teď v jednom výzkumu měřit biologické ukazatele a zjistit, co se děje s tělem, které jde dlouho cestou, kterou nezná. Ještě nemáme výsledky, ale troufám si odhadnout, že pohyb mění biologické reakce těla.

A z hlediska duše?
Pro mě bylo silné to, jak vás dlouhodobá pouť dotlačí do vlastních limitů. Synonymum pro středověké pouti je zážitek komunity. To, jak je společnost k poutníkům štědrá. Poutník je pro společnost potřebný prvek, ba přímo zásadní. Přijde na chvíli, je to cizinec, přináší svobodu, ale mění komunitu. Outsider z komunity se zachová nádherně k poutníkovi, čímž změní svůj status v komunitě. Je tu i princip vzájemné vděčnosti – přinášíte příběhy a potřebnou jinakost a umožňujete lidem, aby byli štědří. Ve společnosti, která jen prodává a kupuje, je strašně silný právě tenhle zážitek štědrosti. Děkovali jsme jednomu muži na své pouti za pomoc a on řekl, že by měl děkovat nám, protože mu umožňujeme být štědrý.

Dá se něco takového, jako je celosemestrální pouť, hodnotit v akademickém systému grantů?
To, že zažijete něco silného, se do žádných projektů nevejde. Jako jeden z výstupů naší pouti jsme však vydali knihu, na kterou vyšlo osm odborných recenzí.

To je hodně.
Ano.

Jaké byly?
Většina hodně pozitivní, ale část poměrně negativní. Ty negativní odsoudily náš koncept šmahem. Mám pocit, že se zastavily docela na povrchu. Je pravda, že takovouhle šílenost zatím neudělal nikdo ani v zahraničí. Vloni jsme však získali prestižní grant Horizont 2020 na projekt Conques in the Global World, který je dítětem toho původního poutnického projektu. Studujeme v něm roli krajiny ve vnímání památek, koncept těla v objevování historie. V této grantové výzvě jsme byli čtrnáctí v absolutním pořadí, druzí v kategorii humanitních věd. To je obrovské uznání na evropské úrovni. Svým způsobem, i když mnoho aspektů naší pouti akademický systém nepojme, z ní čerpáme dodnes.

Autorka je redaktorkou časopisu Vlasta.