V cirkulárních řetězcích je budoucnost. Nevyhnutelně

Nevyčerpatelná surovina zkrátka neexistuje, varuje vedoucí Katedry aplikované ekonomie a ekonomiky JU Eva Kislingerová. Lineární výrobní řetězce podle ní nelze udržovat nekonečně dlouho. Musejí být nahrazeny řetězci cirkulárními – tedy recyklací. Přinese to méně odpadu i emisí.

Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.

Zkrácená verze rozhovoru vyšla v Journalu JU.

„Ať už člověk uznává globální oteplování, nebo je naopak popírač klimatických změn, ať je příznivcem obnovitelných zdrojů, nebo milovníkem vůně benzínu, nakonec se nutně musíme sejít v tom, že v konečném smyslu slova prostě neexistuje v podstatě žádná relevantní surovina, která by byla v pravém smyslu slova nevyčerpatelná,“ říká profesorka Eva Kislingerová, vedoucí Katedry aplikované ekonomie a ekonomiky Ekonomické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Zkuste krátce vysvětlit ty dva pojmy: lineární a cirkulární produkční řetězec.
Velmi jednoduše platí, že lineárním řetězcem je takový, který začíná prvotní surovinou, která je zhodnocena pomocí energie získané z neobnovitelných zdrojů. Výsledný produkt je pak využíván po určitou dobu, většinou i kratší, než je doba jeho životnosti, aby následně skončil ve formě odpadu některým z tradičních způsobů, například skládkováním.

Naopak plně cirkulární řetězec je takový, do kterého by na počátku cyklu vstupovaly pouze recyklované a již použité suroviny, které by byly zušlechtěny za pomoci energie z obnovitelných zdrojů. Následný produkt by byl používán dlouhodobě až do okamžiku jeho neopravitelnosti, přičemž by pak byl stoprocentně recyklován.

Už na první pohled je asi jasné, že v čisté podobě neexistuje ani jedna z těchto variant, že?
Ano, je to tak. V reálném světě se první případ vyskytoval a vyskytuje pouze ojediněle, neboť v podstatě vždy platilo, že alespoň část produktu byla v takové či onaké podobě vracena do výroby. Druhý případ je z řady důvodů fyzikálních a chemických nemožný, nicméně se mu lze v nějaké míře přibližovat.

Je správný dojem, že v českém prostředí se o cirkulární ekonomice mezi samotnými ekonomy a ekonomkami příliš nemluví? Je to spíše záležitost oblasti politických rozhodnutí?
Ještě nedávno by bylo možné říct, že to tak je. Nicméně obecný hrozící nedostatek surovin vede k tomu, že otázka cirkularity se stává v současné ekonomice a logicky také v ekonomii otázkou skutečně kruciální. Význam v praxi i ve vědě bude v dalších letech pouze stoupat – nemůže tomu být jinak. Ostatně stačí se podívat na dlouhodobý vývoj cen klíčových komodit, tedy prvotních surovin, aby bylo jasné, že jejich nahrazování sekundárními surovinami bude mít přirozeně rostoucí tendenci. Neboť v celé otázce platí jedna základní a jednoduchá rovnice: Čím relativně dražší a méně dostupné budou primární suroviny, tím efektivnější a ekonomicky výhodnější bude zavádění cirkulárních produkčních řetězců.

To je však pouze první, mohli bychom říct přirozený, tlak na cirkularitu. V něm se pohybujeme čistě na poli ekonomickém a jediné, co je zde k opravdovému řešení, je problematika nákladů a ziskovosti. V tomto směru se praktičtí ekonomové „utkávají“ s otázkou cirkularity již dávno a existuje řada publikací, které tuto problematiku nahlížejí z tohoto manažerského pohledu. V posledních letech nicméně v zahraničí a následně i v České republice roste i zájem teoretiků o tento problém. On totiž otevírá řadu oblastí, které vyžadují zájem ekonomie jako vědy.

Což asi souvisí s otázkou globalizace a s politickými souvislostmi problematiky, ne?
Přesně tak. Dokud neexistoval vnější tlak na posilování cirkulárních principů, šlo skutečně o manažerskou záležitost vztahu mezi náklady a výnosy. Z hlediska ekonomické teorie se jednalo o okrajový problém někde na periferii podnikové ekonomiky. Jenže současný globalizovaný svět je podstatně složitější a přinesl řadu nových otazníků.

Zkuste některé v krátkosti definovat, je to možné?
Úplně v krátkosti to možné není, je třeba vysvětlit alespoň některé souvislosti.

Teze o globálním oteplování a o vlivu člověka na tento proces, jakkoliv má samozřejmě svoje kritiky, vytvořila novou situaci, která přináší podstatně složitější souvislosti, než jaké spadají do oblasti ekonomie, tedy vědy o vzájemných ekonomických vztazích jednotlivých lidských bytostí. Pokud připustíme tezi, že lidská činnost mění celkové klima na naší planetě, a to způsobem, který již je a v budoucnosti bude podstatně více nepřátelský k existenci společnosti tak, jak ji nyní známe, nebo dokonce k existenci člověka jako živočišného druhu, pak z toho nutně musíme vyvodit určité závěry. Ty závěry budou v první rovině politické, budou to nějaká politická rozhodnutí. Jedním z takových rozhodnutí pak nutně bude podpora cirkulárních řetězců, neboť k jejich principu mimo jiné patří, že jde o řetězce bezodpadové a bezemisní, tedy takové, které by (alespoň teoreticky) neměly dále zvyšovat dopad lidské činnosti na klima.

Rázem se tedy dostáváme částečně mimo oblast ekonomie, ale je nutné kalkulovat řadu aspektů z jiných vědních oborů – mimo jiné sociologie, politologie a mnoha dalších. A zároveň se otevírá velký prostor pro ekonomické zkoumání věci, pro modely a vzorce dopadů takových rozhodnutí na dosavadní stav ekonomických vztahů. Jde tedy o zkoumání toho, že pokud učiníme rozhodnutí A, pak při nákladech B dosáhneme výsledku C a zároveň nastane mnoho různorodých vedlejších efektů D až Z. Část těchto dopadů již nyní zažíváme, takže vůbec nejde o něco odtrženého od praxe. Navíc díky tomu máme i některá data, která je možné analyzovat a výsledky využít při další práci.

Kdybychom nehleděli na dopady do funkčnosti ekonomických vztahů – jaké míry cirkularity jsme schopni dosáhnout?
To je velmi zajímavá otázka, na kterou v tuto chvíli nemám odpověď a asi ji nemá nikdo. Každopádně čistě technologicky jsme schopni dosáhnout skutečně podstatně vyšší úrovně cirkularity. Ta míra se bude nicméně hodně lišit odvětví od odvětví. Pokud bychom mluvili v obecné rovině „celé ekonomiky“, mohu dát obecnou odpověď, že technologicky je ta míra skutečně podstatně vyšší. Otázkou je, kolik by to stálo a jak moc by to prodražilo produkty vyráběné z těchto recyklovaných surovin.

Ale tento problém existuje i nyní, podle mnohých stojí za deindustrializací Evropy. Je to pravda?
V jisté míře. Ale těch vlivů je podstatně více. Například levná mezinárodní přeprava umožnila obrovský vzestup mezinárodního obchodu a neuvěřitelný užitek, který z toho vyplynul pro většinu národů světa. Zároveň ale přispěla k oné deindustrializaci Evropy, ale třeba i Spojených států. Jenže dnes vidíme, že například ona mezinárodní přeprava nenesla řadu nákladů za škody na veřejných statcích, takže docházelo ke zkreslení cen za dopravu. Což platilo pro nákladní dopravu suchozemskou, ale v obdobné a možná i větší míře pro dopravu námořní. V důsledku to mělo a stále má dopad na trhy.

Můžete to říct trochu detailněji?
Například v některých parametrech, především co se týká prachových částic a oxidů síry, jsou lodě mimořádně nebezpečný znečišťovatel. Pro ilustraci řekněme, že ještě nedávno platila rovnice, podle které několik desítek největších lodí světa produkovalo více těchto emisí než asi 780 milionů osobních automobilů. Zdůrazňuji, že hovoříme o oněch dvou složkách emisí. Vezměme si situaci, kdy domácí producenti musejí při své činnosti nést náklady na eliminaci tohoto typu znečištění, ale jsou konfrontováni s producenty zahraničními, kteří tyto náklady nenesou, a jsou navíc schopni své zboží dopravit přes půl světa znovu bez toho, že by nesli náklady exhalací, tedy platili cenu za extrémní znečišťování během přepravy. To nutně zkresluje ceny a ovlivní to chování trhů.

Jak je to se současnou mírou cirkularity, s tím, nakolik je efektivní a nakolik podporovaná dotacemi a dalšími nástroji?
To je předmětem výzkumů, protože to skutečně není snadné říct. Nicméně, i když to může na první pohled vypadat překvapivě, v současnosti lze konstatovat, že většina dosažené cirkularity (ve vyspělých zemích) je v důsledku efektivní, neboť je uskutečněna při nižších nákladech, než jaké by byly vykázány při lineární produkci. Další díl, o kterém se ale v publicistické rovině hovoří daleko více, je pak výsledkem dotačních politik, regulatorních opatření, normotvorby a jiných postupů. Je tedy z čistě ekonomického hlediska neefektivní – snižuje zisk producentů, vytváří tlak na veřejné rozpočty a má další v tomto smyslu slova negativní hospodářské efekty. Důležité je pak mít na paměti, že cirkularita v podstatě obsahuje nejen recyklaci surovin, ale mimo jiné i bezemisnost.

Řada lidí by asi předpokládala, že politický tlak na posílení cirkularity stojí za řadou hospodářských problémů. Ostatně platí, že jde o jev v podstatě nový?
Popravdě nikoliv, či přesněji ne tak úplně. Právě na otázce emisí si lze demonstrovat historický vývoj celé otázky. Bylo by chybou si představovat, že tato druhá skupina opatření, tedy regulace mající vliv na efektivitu produkce a na náklady podniků i domácností, je výmyslem poslední doby, posledních (dejme tomu) třiceti let. Ve skutečnosti řada regulací, které sice nesměřovaly přímo k cirkularitě, ale spíše v širším smyslu slova k ochraně životního prostředí, probíhala v historicky i velmi překvapivých dobách.

Namátkou: v roce 1307 zakázal král Edward I. spalovat v části Londýna uhlí – kvůli smogu. Podobně postupovala řada měst v dalších stoletích – jakkoliv zákazy byly obvykle dočasné nebo se vztahovaly na některá roční období. Na konci 40. let minulého století bylo po velké smogové epizodě v americkém St. Louis normativně určeno, v jaké kvalitě musí být uhlí spalované na území města – ekonomicky to znamená, že průmyslu i obyvatelům bylo nakázáno nést ve veřejném zájmu vyšší náklady, než jakých bylo možné dosáhnout při spalování uhlí méně kvalitního. Události roku 1948 v okolí města Donora v Pensylvánii vedly postupně (v procesu trvajícím až do roku 1960) k zavedení regulatorních opatření pro celé území Spojených států. Vzhledem k souběžnému vývoji v Kanadě lze říct, že na počátku šedesátých let platily relativně přísné regulace v kontinentálním rozměru celé Severní Ameriky.

V západní Evropě nastal zlom po roce 1952 a takzvaném Velkém londýnském smogu, který vyústil v roce 1954 v Británii v přijetí rozsáhlé legislativy na ochranu ovzduší, která byla v různých podobách aplikována i v dalších evropských státech. Další zpřísňování opatření následovalo po sérii smogových situací v Belgii a v německém Porúří koncem šedesátých a v sedmdesátých letech minulého století. Podstatné je připomenout, že všechny tyto i mnohé další případy byly provázeny různým počtem nezpochybnitelných (a přesto zpochybňovaných) obětí smogu – někdy šlo o desítky lidí, jindy o stovky a v případě Londýna 1952 zřejmě o více než 12 tisíc obětí.

Představa lidí dusících se smogem je již v naší době asi těžko představitelná, nicméně šlo vždy o lokální události, že?
To ano, ale také o události s velkým společenským a politickým dopadem. Proto přijímaná opatření začínala být stále častěji plošnější. Zatímco ve všech jmenovaných a ve stovkách dalších případů šlo o relativně regionální opatření pouze postupně přerůstající do rozměru kontinentů, a to opatření obvykle zaměřená proti znečištění vzduchu, souběžně probíhaly rozsáhlé a stupňující se regulace v otázce nakládání například s chemickým odpadem. I u nich by bylo možné jmenovat řadu jednotlivých událostí, které posunuly vývoj.

Každopádně podstatné je, že s přibývajícím časem dostávala tato opatření stále častěji podobu multinárodních a mezinárodních dohod, například v otázce ochrany oceánů, což je klasický příklad common pool či společné pastviny. Zjednodušeně, ale v základě zcela pravdivě je tedy možné prohlásit, že tyto regulace postupovaly od místních opatření směrem ke globálním dohodám, od ochrany ovzduší k plošnějším zákazům a že také postupně snižovaly prostor pro beznákladové zbavování se odpadu. A to ve všech jeho podobách včetně zplodin po spalování a chemických procesech.

Podstatné ale je, a to je i odpověď na položenou otázku, že současný stav globálních dohod z klimatických konferencí není ad hoc danou novinkou, ale výsledkem po celá staletí trvajícího vývoje.

Nicméně snahy o snížení emisí skleníkových plynů a další regulatorní opatření vyvolávají poměrně značný odpor. To je nová situace?
To je také zajímavé. Současná argumentace proti takovým opatřením a dohodám totiž také není nová. Vždy šlo o regulatorní opatření s ekonomickými dopady, neboť zvyšovala (často značně) náklady domácností a především průmyslu a stavebnictví, v důsledku pak snižovala ziskovost a ovlivňovala konkurenční schopnost celých odvětví v porovnání s podniky stejných odvětví v zemích s nižší nebo nulovou regulací. Vliv tohoto rozdílu se začal více projevovat především s rozvojem zahraničního obchodu. Každopádně spor mezi náklady a veřejným zájmem, který můžeme vidět velmi dobře v současnosti, je stejně starý jako první regulatorní opatření. A právě to je jádro výzkumu, který navazuje a zásadně rozšiřuje původní výzkum od bioekonomiky k cirkulární ekonomice, který aktuálně u nás na katedře probíhá.

Co si od toho slibujete?
Já spíše definuji, co je naším cílem. My jsme si výzkum potenciálu cirkulární ekonomiky na Katedře aplikované ekonomie a ekonomiky Ekonomické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích vyhodnotili jako mimořádně perspektivní oblast vědeckého bádání. To platí z hlediska publikační činnosti, ale samozřejmě především proto, že jde o oblast, která má a v budoucnosti ještě daleko více bude mít klíčový význam pro ekonomiku.

Podle nás platí, že absolventi jakékoliv ekonomické fakulty se ve své praxi budou v rostoucí míře potkávat s otázkami souvisejícími s cirkularitou. A to jak v rovině praktických rozhodnutí, tak v rovině nutnosti vyrovnávat se ekonomicky přijatelným způsobem s dopady politických rozhodnutí.

Lze se na to podívat i z druhé strany a i tady máme dané určité směřování, určitý cíl. Jak bylo zmíněno – globální tažení za cirkulární ekonomiku nutně přináší tlak na řadu politických rozhodnutí, jejichž dopady na společnost i hospodářské prostředí jsou a budou skutečně mimořádné. Tyto rozhodovací procesy si vyžadují řadu podkladů a informací. Z jedné strany jde o informace o ekologických aspektech přijímaných regulatorních opatření, stejně je ale nutné zkoumat také dopady ekonomické a v důsledku sociální i společenské či sociologické. Právě sem jsme se rozhodli napřít svoji pozornost a svou vědeckou činností přispět k tomu, aby se rozhodovací procesy pohybovaly v reálných a z hlediska ekonomiky přijatelných prostorech.

Když jsme se tímto dostali k politickému rozhodování, právě aktuální událostí s politickým přesahem je krach společnosti Bohemia Energy a některých dalších distributorů a jejich nahrazení dodavatelem poslední instance pro stovky tisíc domácností. Je to situace, na kterou bude muset stát nějakým způsobem reagovat?
Jak se to vezme. Na samotný krach distributorů je systém připravený právě institutem poslední instance. Lze diskutovat, zda je to dobře nastavené, zda to zákazníkům poskytuje dostatek ochrany před dodávkami za příliš vysoké ceny, ale základní účel, aby každý mohl dál odebírat elektřinu a plyn bez přerušení, ten je splněn. Faktem je, že případné zpřesnění cenotvorby při přechodu na poslední instanci by bylo vhodné. Zjevné pak je, že tuto mimořádnou situaci je třeba doplnit také vhodnými sociálními opatřeními.

Objevil se ale větší dlouhodobý problém, o kterém mnozí samozřejmě věděli a varovali před ním, ale stát nebyl dostatečně „hbitý“. Je to rizikové chování části distributorů ve chvíli, kdy vsadí na pokles ceny v budoucnosti, nezajistí kontrakty na středně a dlouhodobé dodávky, protože předpokládají, že díky nákupům na poslední chvíli dosáhnou podstatně vyššího zisku. 

Je to čistě spekulativní chování, na kterém není nic špatného tehdy, když spekulace probíhá s vlastními penězi a aktivy, ale je to nepřijatelné tehdy, když se odehrává v podstatě na účet zákazníků. Protože ti tuto spekulaci zaplatí v následných vyšších cenách dodávek od dodavatele poslední instance. Takže z politického hlediska je zřejmé, že bude do regulatorního prostředí nutné sáhnout a zavést strukturální opatření, která by takovou spekulaci učinila méně výhodnou a rizikovou pro distributora, především pro jeho vlastníky a management. 

Jaké je podle vás řešení?
Osobně bych asi viděla řešení v zavedení institutu rezervního fondu každého distributora, který by byl vytvářen ze zisku, veden odděleně v účetnictví a jeho výše by průběžně podléhala kontrole státních orgánů a v případě ukončení dodávek ze strany distributora by byl využit k vyrovnání cenových dopadů na jeho klienty. Tím bychom do hry dostali peníze vlastníků distributora, případná spekulace na cenový vývoj by se odehrávala na jejich riziko, že tento odložený zisk bude spotřebován na nápravu škody. Řekněme, že by to byla určitá kauce. Pokud zároveň zvýšíme přiměřeně pravomoci Energetického regulačního úřadu a jeho dohledovou funkci, mělo by to dostatečně fungovat.

Nicméně v energetice probíhá cenový šok i v celkovém rozměru. Stojíme před dobou nového nastavení vztahů v elektrárenství a plynárenství? Nakolik za růst cen může Green Deal, tedy evropský projekt snižování emisí a celkové ekologizace ekonomiky?
Neřekla bych, že stojíme před novými vztahy v odvětví. Podobných situací, kdy došlo k prudkým cenovým výkyvům, jsme už zažili mnoho. Koneckonců byla tu doba, kdy se barel ropy prodával za 140 a více dolarů. Jsme účastníky výkyvu trhu, prudké změny nálady, ke které došlo během relativně krátké doby a na kterou zatím trhy reagují pouze růstem ceny. Ale vzápětí přijde i zvýšení nabídky, nastane produkční skok a u plynu se situace postupně uklidní. To pak v důsledku zklidní i elektřinu.

Tady stojí za poznámku, že právě plyn je uzlový bod problému. Ceny elektřiny se zvyšují do určité míry pod jeho tlakem, něco přidaly přírodní podmínky, něco předpovědi kruté zimy založené na analýzách chování vzduchových mas nad Arktidou, ale u plynu to začalo. Tady není od věci uvědomit si, že podobně jako se zachovala Bohemia Energy a někteří další čeští distributoři, postupovali mnozí distributoři v Německu a v řadě dalších zemích. Všichni spekulovali na pokles cen plynu, neuzavírali středně a dlouhodobé kontrakty. Jinými slovy tlačili producenty k omezování těžby a tím se vytvořila silná nestabilita na trzích. Teď sklízíme následky.

A ano, bude to mít jeden důsledek – změnu regulatorních podmínek. Politické reprezentace budou mít naprosto přirozeně potřebu zabránit opakování podobných extempore, dojde tedy k omezení prostoru pro spekulativní chování distributorů. Podobně také zcela jistě dojde k omezení prostoru pro spekulace na trhu s emisními povolenkami. Jejich nedávná cena přes šedesát eur za tunu exhalací je nepřijatelná a vliv spekulací na tento vývoj je zřejmý.

Lze říct, že s tím, jak v energetice přibývá dotačních a regulatorních opatření, tak se zároveň v tržních aspektech systému otevírá prostor pro spekulace?
Nesporně. To je ostatně běžné. My víme, že regulované systémy s tržními aspekty mají slabá místa, to je teoreticky vysvětlené a na mnoha příkladech i detailně popsané. Přesně to se nyní stalo a asymetrii je nutné správně definovat a zabránit opakování.

Nakolik podle vás může za současnou situaci v cenách energií Green Deal?
Jako takový vůbec, protože opatření k naplnění Zelené dohody pro Evropu ještě reálně nezačala nebo ještě nemohou mít konkrétní dopady. To je publicistická nálepka. Jinou věcí je, že vliv mají předchozí opatření směřující k bezemisnosti a cirkularitě, to je nutné vzít jako fakt. A tato opatření současný stav určitě nezlepšují, spíše zhoršují. Nelze ale mluvit o tom, že jsou příčinou těchto cenových výkyvů. Koneckonců přece víme, že ke krizovým scénářům, k obrovským cenovým šokům docházelo i v době, kdy regulace exhalací byla daleko menší než v současnosti. Měli jsme ropné krize v sedmdesátých letech, v osmdesátých letech, v první dekádě našeho tisíciletí – pořád máme nějaké energetické krize. Jistou potíží, kterou tlak na bezemisnost zvyšuje, je problém pružnosti reakce systému. V době širokého mixu zdrojů systém reaguje pružně, v době, kdy je ta šířka omezena třeba tím, že některé zdroje nechceme používat pro jejich dopady na ovzduší, tak systém ztrácí pružnost, je zranitelnější. To je základní otázka do příštích let, je to v podstatě podmínka úspěchu jakékoliv snahy o bezemisní energetiku.

Již jen krátce na závěr: jádro ano, či ne?
Za mne jádro ano, bez něj nejsme v českých podmínkách schopni dosáhnout zároveň přiměřené a relativní energetické soběstačnosti a zároveň zajistit stabilitu systému. Můžeme diskutovat o tom, zda je přiměřená relativní soběstačnost rozumným cílem, ale všechny výzkumy ukazují, že je především požadována veřejností, že to je většinový společenský názor, objednávka. To nemohou nebrat v potaz politici, a dokonce to nemohou ignorovat ani ekonomové.