Od února stojí v čele České konference rektorů (ČKR) chemik a rektor Vysoké školy chemicko-technologické v Praze Milan Pospíšil. Jednou z Pospíšilových priorit v nové funkci bude, aby stát ujasnil, podle čeho mají univerzity nastavovat počet míst ve studijních programech – zda podle zájmu uchazečů a uchazeček, nebo podle reálných potřeb země. Jeho cílem je také více vymezit pravomoci rektora či rektorky, děkanů a děkanek, akademického senátu a správní rady tak, aby byla vysoká škola lépe řiditelná.
Veřejné vysoké školy jsou podle Milana Pospíšila ve zvláštní pozici: „Jsme podnikatelský subjekt, máme IČO, ekonomicky fungujeme jako produkční firma, ovšem jsme z 95 procent financováni z veřejných peněz. Takže ten, kdo nás platí, by si asi mohl a měl říct, jestli vysoké školy naplňují jeho představy,“ říká rektor VŠCHT.
A právě s cílem dohodnout se na prioritách pro toto funkční období ČKR a diskutovat o tom, jestli skladba studijních programů vyhovuje potřebám společnosti, se chystá na první důležité jednání, které ho jako nového předsedu České konference rektorů čeká.
Uskuteční se velmi brzy: už 18. a 19. února. V Českých Budějovicích se bude konat zasedání pléna ČKR, na které jsou pozváni důležití hosté, většinou vysocí představitelé a představitelky MŠMT. Přijede buď přímo ministr, nebo náměstci či vrchní ředitelé, či také předseda Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání. Na druhou polovinu února je také svolána reprezentativní komise ministerstva školství k hovorům o rozpočtu, tedy o tom, jak se budou dělit peníze mezi vysoké školy v letošním roce.
S jakými cíli tedy na zasedání pléna ČKR jedete?
Chceme se vlády zeptat, jestli skladba nabízených studijních programů odpovídá veřejnému zájmu. Připravíme podklady a zeptáme se, konkrétně ministra Plagy, premiéra i ministra Havlíčka, jaké priority stát má. Jestli bude chtít nějak vyvážit nabídku studijních programů, jestli bude podporovat všechny studijní programy stejně, nebo zda bude spíše podporovat studijní programy humanitně-společenského nebo sociálního zaměření, tedy relativně levnější programy, které nepotřebují tak nákladné technické vybavení, či studijní programy z technické oblasti, když jsme průmyslová země. Už v současné době to částečně běží – máme vyčleněné speciální peníze na posílení oborů, jejichž absolventů je nedostatek, tedy například na lékařské studijní programy, abychom dohnali nutný počet lékařů. A teď startují i nelékařské, tedy abychom měli zdravotní sestry. K tomu se připojuje třetí skupina a to jsou učitelské studijní programy, zejména učitelé zaměření na chybějící aprobace, jako jsou přírodovědné a technické obory, výpočetní technika a tak dále.
Jak by tohle nastavení mohlo v praxi vypadat?
V ideálním případě by byl výsledkem dohodovacího řízení víceletý kontrakt mezi vysokou školou a MŠMT. Ministerstvo by uvedlo, jakou má představu o počtu absolventů, a vysoké školy by je vychovaly pro trh práce. Problém ale je, že státní rozpočet funguje na roční bázi a tohle by znamenalo dopředu zavázat vysokou školu minimálně na tři roky, protože tak dlouho trvá bakalářské studium, v případě lékařů a právníků je to šest, respektive pět let. To představuje z hlediska sestavování státního rozpočtu poměrně zásadní problém a žádný ministr financí se k tomu zatím neodhodlal.
Jsou nějaké nové preferované studijní programy, o nichž se nyní jedná?
Ano, jedná se o podpoře programů na vzdělání expertů na polovodiče, respektive čipy. Dnes je tento obor roztříštěný napříč vysokými školami. Podmínkou podpory je to, aby se vysoké školy domluvily a připravily napříč univerzální studijní program, a to se docela dobře daří. Dalším oborem, který je v jednání pro zvláštní podporu, je jaderná energetika. Je to zatím pouze předjednáno, existují ale k tomu „tvrdá“ čísla, o kolik studentů a absolventů by mělo jít. Ale nebylo to ještě schváleno vládou. Tudíž v současnosti na to v rozpočtu nejsou vyčleněny samostatné finance.
Proč je to ustanovení preferovaných oborů tak zásadní?
Protože když stát neřekne, co preferuje, kam by chtěl vzdělávání na vysokých školách směřovat, když to nebude aspoň trochu řízené, pak hrozí, že Česko nebude mít v budoucnosti dostatečný počet vzdělaných lidí v důležitých oborech. Popravdě, teď se vysoké školy hodně přizpůsobují tomu, po kterých oborech je poptávka od studentů. Co byste, milí studenti, chtěli studovat? My vám to nachystáme. Bohužel, nejen v České republice, ale v celé Evropě, nastává odklon od přírodovědných a technických studijních programů, které jsou náročnější, obsahují hodně matematiky a tak dále, k oborům společensko-humanitním.
Velký zájem je o sociologii, politologii, filozofii a tak dále. Tedy školy by mohly navyšovat počty míst v těchto studijních programech, ale otázka je, jestli pro všechny absolventy pak bude uplatnění, jestli dává smysl, aby se po studiích museli rekvalifikovat v úplně jiném oboru. A jestli není efektivnější na začátku nabídku nastavit rozumně a vytvořit kvóty pro studium těch studijních programů, které národní hospodářství a stát pro zajištění svých funkcí úplně nepotřebuje. Otázka je, jestli jsme tak bohatý stát, že skutečně můžeme dát každému možnost zdarma studovat, co chce. Tahle diskuse nás čeká.
Jak konkrétně by návrh ze strany státu pro školy mohl vypadat?
Klíčová ministerstva z hlediska fungování státu a společnosti se mohou rozhodnout, že si vytyčí priority a podle toho se nastaví počet míst ve studijních programech. Vláda například může říct: Jsme průmyslový stát, voda je pro nás strategickou surovinou, jsme evropským rozvodím, budeme stále více a více bojovat se suchem, takže v příštích pěti letech větší měrou podpoříme všechny obory spojené s vodou. Polovodiče nebo jadernou energetiku jsem již zmiňoval, dalším tématem určitě bude stárnutí populace, zvýšená potřeba péče o seniory a k tomu i nutná podpora vysokoškolsky vzdělaných lidí v sociální oblasti. Ve velmi oblíbené politologii a řadě humanitních disciplín víme, že absorpce absolventů na trhu práce je nižší, takže ti pak zastávají pracovní pozice mimo svou profesi nebo se musí rekvalifikovat. Je tedy zcela relevantní říct: Tady máte tisíc míst na tyto společenskovědní obory. Ta budou zdarma, hrazená z prostředků státu, rozprostřená rovnoměrně po krajích. Kdyby některá škola chtěla do těchto méně potřebných oborů více míst, nedostane je zaplacená celá, ale třeba jen ze 75 procent. A zbytek bude spoluúčast od sponzorů, z grantů a tak dále.
Vy osobně jste pro kterou z variant rozvržení studijních programů?
Za současných podmínek, kdy je státní rozpočet hodně napjatý, převážná část výdajů má tvrdě mandatorní charakter, je otázkou: Jak ufinancovat všechny studijní programy v neomezeném počtu, v plné kvalitě? Myslím si, že na to nebude dostatek prostředků. Druhá věc je, kde pak studenti po absolutoriu skončí. Aby bylo studium efektivní, potřebujeme součinnost a zpětnou vazbu od budoucích zaměstnavatelů. Potřebujeme, aby vytvořili takové podmínky, že budou studenti dostatečně motivovaní nastoupit na pracovní místa třeba v průmyslu.
Mezi studenty, kteří vystudují například v Praze, nepanuje zrovna velká ochota jít pak pracovat do fabriky mimo Prahu, třeba do Ústeckého nebo Karlovarského kraje. Ale to by ty firmy musely vytvořit takové finanční podmínky, aby se tam absolventům vyplatilo usídlit. Dříve byl velký problém, že absolventi lékařských fakult jezdili pracovat do zahraničí, což se nyní naštěstí, se zvyšujícími se platy lékařů v Česku, zlepšuje. Tedy nejen že stát finančně podpoří určité studijní programy, ale musí přijít také součinnost se zaměstnavateli.
Pokud si stát skutečně určí, které obory preferuje, odkdy by se to mělo začít propisovat do rozpočtu vysokých škol?
Musí se dohodnout, jak dlouho bude finanční podpora pro daný studijní program či skupinu studijních programů vynakládána, kolik nových absolventů se má vychovat, a připravit náběh rozpočtu v čase, a hlavně podporu musí schválit vláda. Do dvou až tří let od začátku přípravy by pak mohlo začít financování.
Co s programy, které jsou z tohoto pohledu žádoucí, ale mezi studujícími o ně není zájem, třeba proto, že jim připadají méně atraktivní nebo těžké? Jak zlepšit jejich výuku na vysokých školách?
Je třeba více se studenty komunikovat. A také se nesmí učit starým systémem frontální výuky, že profesor čtrnáct týdnů v semestru přednáší tak, jak byl zvyklý třicet let, prezentuje v PowerPointu jeden obrázek za druhým. Takhle to nefunguje.
Musí se mnohem více pracovat s projektovou výukou, je třeba vykládat problematiku na reálných příkladech a naučit studenty o tématech nejen přemýšlet, ale i komunikovat v pracovní skupině.
Velká výzva bude celoživotní vzdělávání. S nástupem pokročilých technologií, s rychlým nárůstem digitalizace a umělé inteligence nastane velký tlak na rekvalifikace. Velmi zajímavý je v tomto koncept takzvaných mikrokreditů – dává lidem v zaměstnaneckém poměru prostor se zapojit do rekvalifikace, a to s velkým respektováním jejich časových možností a pracovního vytížení. Účastníci vzdělávacích či rekvalifikačních kurzů postupně nabírají za jednotlivé absolvované výukové povinnosti kredity a ty se evidují v centrální databázi. Když dotyčný postupně dosáhne určité úrovně získaných kreditů, a to třeba i postupně v průběhu několika roků, tak svému zaměstnavateli prokáže aktivitu při zvyšování kvalifikace nebo specifických znalostí. A zaměstnavatel toto úsilí může ohodnotit odměnou, zvýšením platu nebo jiným benefitem. Je to skvělý, velmi flexibilní a motivační systém celoživotního vzdělávání, běží to tak na Západě.
V Česku to zatím velice dobře funguje u lékařů a učitelů, kteří se musí povinně průběžně profesně vzdělávat. Mělo by to velký efekt i v průmyslu u zaměstnanců, kteří se by si takto mohli zvyšovat kvalifikaci pro nové technologie. Dávalo by to smysl i pro vysoké školy, které by poskytováním kvalifikovaných služeb v rámci systému celoživotního vzdělávání mohly získat další cenný zdroj finančních prostředků pro svůj provoz.
V Česku je velmi vysoká studijní neúspěšnost, zejména v 1. ročnících bakalářských oborů nedokončí studium až 60 procent studujících. Co s tím?
Ano, například u nás na VŠCHT odejde po prvním semestru okolo poloviny studentů. My nemáme ani ústní ani písemné přijímací zkoušky, ale přijímáme uchazeče na základě výsledků studia v takzvaných profilových předmětech na střední škole – matematice a chemii, případně fyzice nebo biologii. Rozhodující je průměr známek na vysvědčeních a z maturity.
Jenže nastoupivší studenti dost často nezvládnou první písemné testy v zimním semestru, i když známky na střední škole neměli zase tak špatné. Zajímavé je, že z těchto 50 procent odpadlíků je celková neúspěšnost, tedy že se neuchytí ani na žádné jiné škole, jen osm procent. To znamená, že naprostá většina, 42 procent našich neúspěšných studentů, dostudují na jiné vysoké škole. Tedy, že mají předpoklady vystudovat vysokou školu, jen si špatně vybrali obor – chemie jim nesedla. Nechali se možná zlákat tím, že u nás se bere bez přijímaček.
Kdyby ovšem fungovalo již zmiňované kontraktové financování, dovedu si představit, že stát s námi podepíše kontrakt, že dodáme třeba tři sta skvěle připravených absolventů na výstupu. A je na vás, milá vysoká školo, jak si to pořešíte, z veřejných rozpočtů dostanete finanční prostředky na vzdělání těchto zasmluvněných tří set studentů. Záleželo by pak na každé vysoké škole, jestli udělá přísné přijímací řízení a bude mít propad nula, nebo se na začátku otevře a dá šanci každému.
Co dalšího chcete coby ČKR ještě prosadit?
Ministr Plaga chce do konce roku předložit věcný záměr zákona o vysokých školách, v němž by se měly vyjasnit role a zodpovědnost v nastavení řízení vysokých škol. Měl by se upravit vztah rektora coby statutárního orgánu vůči děkanům, akademickému senátu a správní radě. Teď je situace taková, že rektor dostane peníze na celou školu a připraví návrh na jejich rozdělení mezi fakulty, který balancuje situaci z hlediska celouniverzitního směřování.
Ale má tady akademický senát, který může říci: Ne, pane rektore, my s tím nesouhlasíme, o rozdělení máme jinou představu, my nesouhlasíme s podporou této oblasti, naopak my chceme podporu jiné oblasti, návrh musíte upravit. Navíc, kdyby nastal nesoulad mezi rektorem a děkanem, rektor pak má jen velmi omezené možnosti, jak děkana přesvědčit, aby respektoval politiku celé školy. Děkani primárně realizují separátní politiku svých fakult a kateder a rektor do toho prakticky nemůže nijak vstupovat. A pak ministři někdy říkají, vždyť jsou ty vysoké školy ze strany rektora špatně řiditelné, ten rektor je slabý.
Jsme ve shodě s ministrem školství, že toto téma se otevře, provede se analýza, jak to funguje v nám podobných evropských zemích a nastaví se některé pravomoci akademických orgánů zcela nově. Předběžná diskuse se vede třeba o tom, že správní rada by se primárně zabývala ekonomickými záležitostmi škol, a akademický senát by se zase více věnoval tématům studijního a vědecko-výzkumného charakteru.