Jaime Jacobsen: Vědecké otázky se stále více prolínají s humanitárními

Loni si za svůj snímek Poslední artefakt odnesla z mezinárodního festivalu Academia Film Olomouc hned dvě ceny: tu hlavní i ocenění studentů. Letos přijíždí filmařka a ředitelka Centra pro komunikaci vědy Coloradské státní univerzity Jaime Jacobsen do Olomouce jako členka poroty. Jak a proč je nutné popularizovat vědu, proč je potřeba v době uprchlické a klimatické krize točit dokumenty o sociální spravedlnosti a proč je podle ní škoda oddělovat osobní a profesní identitu, prozrazuje v exkluzivním rozhovoru.

Read the interview in English here.

Jako společnost čelíme a v následujících letech budeme čelit stále náročnějším výzvám. Klimatická krize, války, nové infekční nemoci… „Jsou to skutečně naléhavé problémy, na kterých jasně vidíme, jakým neuvěřitelným výzvám vědečtí komunikátoři čelí: překonání nedůvěry a dezinformací, snaze proniknout přes všechen ten hluk a spojit se s lidmi,“ říká popularizátorka a filmařka Jaime Jacobsen. 

Na ty, kteří vědu zprostředkovávají širšímu a neodbornému publiku, teď podle ní čeká velká výzva. „Musíme kreativněji přemýšlet o tom, jak se spojit s publikem. Vědecký výzkum je často komunikován prostřednictvím odborných časopisů, které oslovují velmi důležité publikum – vědeckou komunitu. Pokud jde o oslovení široké veřejnosti, existuje zde stále mezera.“

Jste filmařkou držící Cenu Emmy, odbornou asistentkou na katedře žurnalistiky a mediální komunikace a ředitelkou Centra pro komunikaci vědy na Coloradské státní univerzitě a také propagátorkou vědy, která pracovně procestovala svět. Jde o mimořádný seznam aktivit a úspěchů, který se používá k představení vás a vaší kariéry. Jak byste ale představila sama sebe vy?
Myslím, že tuhle otázku mi ještě nikdo nepoložil (smích). Představila bych se tak, jak chci, aby o mně lidé smýšleli. Jsem velmi motivovaný a ambiciózní člověk, který se vrhá do věcí přímo a dává jim veškerou svou vášeň, energii a kreativitu. Jsem velmi zvídavá, ráda poznávám svět, jiné kultury a přírodu. Jsem také matkou dvou malých dětí, takže se snažím najít rovnováhu mezi prosazováním věcí, na kterých mi záleží, jako je přispívání své profesi a mentorování studentů, a hraním klíčové role ve své rodině a výchově svých dětí.

Když zmiňujete vášeň, říká se, že ji máte zejména pro vyprávění příběhů, které se týkají současných problémů, a to hlavně v oblasti sociální spravedlnosti, lidských práv a vědy. Loni vás porota Academia Film Olomouc ocenila za váš dokument Poslední artefakt, který sleduje pokus vědecké komunity redefinovat jednotku hmotnosti – kilogram. Zajímá mě, co vás přivedlo k filmařství a ztvárnění těchto specifických témat?
Když jsem byla malá, vždycky jsem milovala umění i vědu. Hledala jsem způsob, jak tyto dvě oblasti, které jsou ve společnosti často oddělovány, propojit. Řadu let jsem vůbec netušila, jak to udělat. Jednou mě ale můj nevlastní otec Dan Bertalan, který je také filmař, vzal na výlet do Old Harboru na Aljašce, kde pracoval s tamním domorodým společenstvím. Dal mi do ruky kameru a nechal mě zpovídat kmenové stařešiny, natáčet divokou zvěř i kulturní obřady. Právě tam jsem si zamilovala filmovou tvorbu jako způsob, jakým vyprávět příběhy a spojovat lidi s problémy, se kterými by se normálně nedostali do styku. Zároveň se mi dostalo povzbuzení a později i mentoringu od otčíma, který mi řekl, že bych si mohla jako filmařka vybudovat kariéru. To bylo něco, co mě nikdy předtím nenapadlo, takže jsem se začala poohlížet po dalším vzdělání. Našla jsem skvělý magisterský program v oboru Tvorba vědeckých a přírodopisných filmů na Montanské univerzitě, kde jsem se stala filmařkou, která dokáže pokrýt různá témata týkající se vědy, kultury a přírody. 

A jak si v takto širokém záběru oblastí vybíráte konkrétní témata?
Někdy ke mně projekty přicházejí organicky, prostřednictvím interakce s jedinečnými lidmi, kteří mají poutavou historii. Často mě přitahují fascinující příběhy silných žen, které jsem poznala ve svém osobním životě. Postupně zjišťuju, že mohou přesvědčivě mluvit například o své zkušenosti s odchodem z Venezuely a imigrací do USA. Jindy je to zase prostřednictvím formálnějších příležitostí. Například Poslední artefakt byl ve skutečnosti projekt financovaný z federálního grantu, z dolarů daňových poplatníků. Národní metrologický institut a Národní institut pro standardy a technologii měly jako svou prioritu vzdělat celý svět o tom, jak vědci pracují na redefinici mezinárodního systému měření. Někoho napadlo, že dokumentární film je dobrý způsob, jak veřejnost o této důležité změně informovat. Společně s kolegou Edem Watkinsem, který se mnou film režíroval a koprodukoval, jsem tedy požádala o grant a nakonec jsme ho dostali. Takže to závisí projekt od projektu.

Zmiňujete práci s různými komunitami po celém světě. U Posledního artefaktu to byla právě vědecká komunita, kterou jste v jednom rozhovoru popsala jako svéráznou. Která komunita na vás nejvíce zapůsobila a proč?
Jsem typ člověka, který má často problém vybrat si favorita (smích). Je těžké vybrat jeden nezapomenutelný zážitek, protože každý film, na kterém jsem pracovala, mě ovlivnil jedinečným způsobem. Často tak na projekty vzpomínám holistickým způsobem. Čím více cestuji po světě a čím více poznávám lidi, ať už z marginalizovaných, nebo vědeckých komunit, tím více vidím naši společnou lidskost. Vidím, že nezáleží na tom, jakým jazykem mluvíme, že nezáleží na politice dané země, jelikož ve spojení, které lze navázat napříč kulturami, je krása a vřelost. To na mě asi působí nejvíce. S láskou vzpomínám na všechny ty zážitky díky vztahům, které jsem za ta léta vybudovala s nečekanými lidmi a na nečekaných místech. Myslím, že je to jedna z nejkrásnějších částí filmové tvorby, navazování jedinečných kontaktů a vztahů s lidmi, se kterými byste se normálně nikdy nepotkali.

Při navazování takto jedinečných vztahů musí být asi důležité umět porozumět lidem a jejich problémům, abyste je mohla vylíčit autenticky. Možná se mýlím, ale stejně by mě zajímalo, co je podle vás při natáčení dokumentů nejdůležitější a proč?
To je důležitá otázka, která sahá až k etice komunitního participativního výzkumu, důvěře a budování vztahů, které s tím souvisí. Máte pravdu, když říkáte, že komunity mohou mít různé kulturní standardy, podle kterých fungují. A jak se člověk orientuje v tak rozdílných prostředích? Jedna věc, o kterou se snažím, je hodně mluvit s komunitami a jednotlivci o tom, co si myslí, že je důležité sdílet z jejich příběhu. Poté se s nimi snažím podělit o to, co přijde zvlášť zajímavé a smysluplné mně, a pokouším se zjistit, kde se tyto věci prolínají. Také s lidmi brainstormuji, například při vybírání míst, která bychom mohli natáčet, jak je reprezentovat a zachytit na kameru. Opravdu si myslím, že dialog, transparentnost a upřímnost je něco, co lze uplatnit bez ohledu na to, v jakém kontextu pracujete. 

Vstupujete do tvorby svých filmů s konkrétní představou či cílem toho, co by si z nich diváci měli odnést?
Jako filmařka do příběhu samozřejmě vkládám vlastní umělecké cítění a intuici vypravěče. V rozhovorech s různými lidmi často hledám sdílená, opakující se témata. Například v rozhovorech pro Poslední artefakt se objevovala krásná myšlenka, že mezinárodní systém měření je celosvětovým jazykem, který sdílí mnoho kultur a který umožňuje fungování našeho světa tak, jak jej známe. Je to něco, na čem se svět skutečně shodl a sjednotil. To pro mě bylo něco, co jsem považovala za důležité v příběhu zdůraznit. Že jako lidstvo máme věci, na kterých se můžeme shodnout a které mohou zlepšit naše životy a naši společnost. Myslím, že v éře největší globální uprchlické krize a mnoha konfliktů po celém světě je důležité vidět, že můžeme dokázat krásné věci a můžeme se spojit jako lidské bytosti, zejména s ohledem na výzvy, kterým čelíme.

V roce 2019 Richard Dawkins na AFO řekl, že propagace vědy je těžká práce, ale vyplatí se. Co si myslíte o propagaci vědy vy? Potřebuje s ohledem na nové komunikační platformy, skrz které mohou vědci oslovit své publikum, redefinici, stejně jako kilogram?
Myslím, že o tom lidé přemýšlejí a hledají nové strategie, zejména s ohledem na vědecké výzvy, kterým čelíme jako společnost. Klimatická změna nebo nové infekční nemoci jsou skutečně naléhavé problémy, na kterých jasně vidíme, jakým neuvěřitelným výzvám vědečtí komunikátoři čelí: překonání nedůvěry a dezinformací, snaze proniknout přes všechen ten hluk a spojit se s lidmi. 

A opravdu se mi líbí, co jste řekla o využití nových komunikačních nástrojích, které veřejnost používá a na kterých tráví čas. Musíme kreativněji přemýšlet o tom, jak se spojit s publikem. Vědecký výzkum je často komunikován prostřednictvím odborných časopisů, které oslovují velmi důležité publikum – vědeckou komunitu. Pokud jde o oslovení široké veřejnosti, existuje zde stále mezera. Myslím ale, že pomalu nastává vzrušující změna. Mnoho lidí na univerzitě, kteří pracují ve vědeckých oborech, za mnou přichází díky mé práci pro Centrum pro propagaci vědy a říkají, že chtějí o své práci informovat širší veřejnost. Ptají se: Jak máme využít média ke sdílení svého výzkumu? Jak o něm máme mluvit se studenty středních nebo vysokých škol? Společně potom hledáme nástroje, jak toho dosáhnout.

Centrum pro komunikaci vědy Coloradské státní univerzity je nový koncept, který ještě mnoho univerzit nevyužívá. Mohla byste činnost centra přiblížit?
Centrum je ve své povaze značně interdisciplinární. Na jeho vytváření spolupracuji s šesti kolegy z katedry žurnalistiky a mediálních studií, kteří do věci vnáší své vášně a zájmy. Mou výzvou jako ředitelky je tak najít způsob, jak se posunout kupředu na všech našich mnohostranných frontách – od poskytování praktického a zkušenostního učení pro budoucí generace vědeckých komunikátorů, tvůrce vědeckých filmů a vědecké výzkumníky po výuku a mentoring. Hodně se také zaměřujeme na výzkum, na hledání nových a inovativních způsobů, jak sdělit veřejnosti nejmodernější vědecké poznatky, do čehož silně zapojujeme studenty fakulty, členy komunity a profesionální tvůrce politik v oblasti vědy a vědecké komunikace. Také pracujeme na lepším zapojení komunit, u kterých chceme, aby se s námi dělily o to, s jakými problémy se potýkají. Momentálně se například zabýváme tím, jak jsou marginalizovaní členové naší komunity negativně ovlivněni špatnou kvalitou ovzduší. Snažíme se přijít na to, jak se k tomu problému postavit – například jak vytvořit komunikační kampaně tak, aby adresovaly problémy této konkrétní skupiny a splnily to, co od nich potřebuje. Pracovat na budování tohoto centra je tedy opravdu úžasný a vzrušující úkol. Doufám, že v budoucnu budeme moci sloužit jako lídr a vzor pro další univerzity po celém světě a že vytvoříme síť, která se bude navzájem podporovat. 

Pokud se forma propagace vědy – logicky – mění v čase, jaká podle vás musí nyní být, aby byla úspěšná a podmanivá?
Na Coloradské státní univerzitě vyučuji dokumentární produkci a jedna z věcí, o kterých se svými studenty hodně mluvím, je určení publika, se kterým chtějí nejvíce komunikovat. Musíte se skutečně ptát sami sebe, jaké znalosti publikum má, jaká jsou jeho přesvědčení a hodnoty, hledat způsoby, jak se s ním spojit. V závislosti na tom, kdo je vaše publikum, lze potom identifikovat různé strategie, jak ho oslovit. U Posledního artefaktu jsme hodně využívali vizuální metafory – atomy a jiné elementy reprezentovala třeba hrací autíčka nebo pomeranče. Tato technika nemusí vždy zahrnovat hračky, ale jednoduše něco, co bude reprezentovat širší myšlenku, se kterou se mohou diváci spojit, protože souvisí s jejich životy. Dále také ráda povzbuzuji k používání humoru. To byla technika, kterou jsme v Posledním artefaktu využívali často, abychom příběh udělali zábavným. Hráli jsme si se slovy a vědeckou terminologií tak, abychom měli onu souhru mezi obrázky a textem, mluveným slovem a hudbou, způsobem, který přináší potěšení a inspiruje zvědavost.

Jak podle vás veřejnost vnímá vědecké dokumenty? Nevyhne se řada lidí tomuto žánru například právě ze strachu, že tématu nebudou rozumět?
Ano, myslím, že stále existuje konkrétní demografická skupina populace, která si tento typ médií volí. Mnohdy lidé využívají média spíše pro zábavu, takže zde může panovat názor, že dokumenty nejsou zábavné nebo že bude stresující je sledovat, protože se v nich mluví o děsivých problémech, kterým čelíme. Jak tedy překonat únavu nebo strach, kterým můžeme čelit v důsledku zahlcení vědeckými snímky, které souvisejí s měnícím se klimatem nebo pandemií? Já jako filmařka o tom přemýšlím z hlediska distribuce. Když tvořím příběhy, místo tradičního vysílání pro televize nebo filmové festivaly volím například kratší kousky, které se mohou používat v rámci komunitních akcí nebo ve školách. Je důležité přemýšlet o různých místech, kde můžeme lidi s těmito příběhy propojit, podpořit tím jejich zapojení a bojovat tak se zmíněnou únavou a strachem.

Již několikrát jsme během našeho rozhovoru narazily na téma klimatické změny a pandemie. Zajímá mě tedy, zda existuje téma, na kterém byste chtěla pracovat? Například něco, co vás už dávno zaujalo a stále vás láká filmově zpracovat?
Myslím, že můj současný projekt s vysídlenými venezuelskými rodinami je tím tématem, o kterém jsem už nějakou dobu snila. Chtěla jsem najít způsob, jak zpochybnit, jak se díváme na migranty, uprchlíky a žadatele o azyl, a dát hlas lidem, kteří protínali můj životní účel. Zajímá mě také, jak tato problematika souvisí se změnou klimatu, protože s tou je spojena velká část migrace. Vědecké otázky se tak stále více prolínají s humanitárními. To je něco, co bych i v budoucnu chtěla více rozvíjet jako vědecká vypravěčka a jako vypravěčka zaměřená na humanitární témata.

Když mluvíme o vaší práci s tématem uprchlické krize ve Venezuele, nemohu se nezeptat, jak ve vás jako ve filmařce s blízkou zkušeností s uprchlíky rezonuje situace na Ukrajině. Existuje způsob, jakým může dokumentaristika v takovýchto momentech pomáhat?
Uprchlická a migrační studia v průniku s mediálními studiemi jsou vedle vědecké komunikace další částí mého výzkumu. Je to téma, které jsem prožila napříč kulturami v různých oblastech světa. Tři roky jsem učila na Notre Dame University v Bejrútu, kde jsem na vlastní kůži zažila syrskou uprchlickou krizi. Po svém návratu do Spojených států jsem se setkala s několika vysídlenými venezuelskými rodinami, které se dostaly do Skalistých hor (Rocky Mountain West) v Montaně, kde jsem v té době žila. Cítila jsem proto pohnutky pěstovat spojení mezi kulturami a posílit další porozumění mezi hostitelskými komunitami a nově příchozími. Tomu, jak na takové krize a uprchlíky, kteří přicházejí do našich komunit, reagovat eticky, jsem se tedy začala věnovat jako vypravěčka. 

Kladla jsem si otázku, jak můžeme usnadnit porozumění, empatii a soucit, aniž bychom nutně vytvářeli příběhy, které viktimizují ty, jež krize zasáhla, a jak vyprávět jejich dojemné a tragické příběhy tak, aby zároveň ukázaly sílu těchto jednotlivců. Je to velmi obtížná věc, ale v rámci dokumentárního média potřebujeme více příběhů, které představí hlasy lidí, kteří sami byli nuceni uprchnout. Téma jsem studovala a zjistila, že hlasy žen v takovýchto vyprávěních často chybí. Jako filmaři a vypravěči tak musíme přemýšlet o tom, jak můžeme tyto přehlížené lidi vyslyšet a od nich samotných zjistit, co zažívají. Musíme přemýšlet o tom, jak s nimi pracovat tak, abychom jejich příběhy sdíleli způsobem, kterým chtějí být reprezentováni. Je to další má otázka, která vyzývá k zamyšlení a stále vyžaduje hodně zkoumání a rozvíjení odpovědí.

Navážu na téma nedostatečného zastoupení žen, které jste zmínila. Na základě amerických statistik pouze 20–30 % žen pracuje v televizním a filmovém průmyslu, což je procento velmi podobné i tomu ve vědě. Co si o této situaci myslíte a jak s ní nakládáte ve své každodenní práci?
Při své práci musím velmi cíleně přemýšlet o tom, jak je rozmanitost na obrazovce reprezentována. Jedna věc, která mě inspiruje, je, že ve svých třídách vidím spoustu studentek, které studují mediální produkci, dokumentaristiku nebo vědeckou komunikaci. Měla jsem tak příležitost pracovat s mnoha mladými nadějnými výzkumnicemi na akademické půdě a jsem zvědavá, jak se jejich zastoupení bude vyvíjet v příštích generacích. Vidím naději, protože mladé ženy nyní do těchto oblastí vstupují odvážně a už teď prostředí mění. 

Podíváme-li se na to z generačního hlediska, a to je něco, na co jsme narazili při natáčení Posledního artefaktu, zkušení vědci byli první, s kterými nás napadlo udělat rozhovor. Buď byli nejvíce znalí, byli v pozici komunikovat vědu veřejnosti prostřednictvím svých institucí anebo byli pracovně seniornější. Nepřekvapivě to většinou byli muži bílé pleti. U mladších generací vědců jsme viděli větší genderovou, etnickou i rasovou diverzitu, ale tito jedinci nebyli na pozicích, které by byly spojeny s takovou prestiží nebo kariérní senioritou. Toto vědomí nás ale přivedlo k pečlivé snaze profilovat pro dokument osoby v různých fázích kariéry. Chtěli jsme, aby téma představili jak kariérně pokročilí, tak i začínající výzkumníci a výzkumnice, abychom zachytili nové a nadějné hlasy. V tomto prostředí jsme také našli daleko více žen, ale museli jsme jim dát záměrně příležitost přispět, mluvit a zúčastnit se.

Tématem, které ve vědě v posledních letech hodně rezonuje, je harmonizace pracovního a rodinného života. Na začátku tohoto rozhovoru jste zmínila, že jako matka dvou malých dětí tuto otázku také řešíte. Co si myslíte, že by k ulehčení tohoto úkolu mohlo pomoci?
Je očividné, že Spojené státy čeká v této oblasti ještě dlouhá cesta, protože tady po dlouhou dobu byl rodinný a pracovní život naprosto oddělen. Stále slýchám od svých kolegyň, že nechtějí mluvit o své identitě matek, protože mají pocit, že by to mohlo ohrozit jejich postavení výzkumných pracovnic nebo komunikátorek vědy a že by nemusely být brány vážně. Odráží to smutný stav naší společnosti, když toto ženy musí stále zvažovat. I proto si myslím, že je důležité, aby ženy jako já mluvily se svými studentkami nejen o svých zkušenostech jako filmařky a profesorky, ale také jako matky. Musíme sdílet své výzvy a to, že kariéra a mateřství mohou žít společně a navíc se vzájemně podporovat. Osobní identita nemusí být skrývaná, naopak může být součástí profesní identity a může ji pohánět. Je potřeba, aby ženy o těchto zkušenostech mluvily a aby je normalizovaly. Doufejme, že tím trochu situaci pro budoucí generace změní, aby v této sféře nemusely čelit tolika výzvám.

Zaujala mě vaše myšlenka, že osobní identita, ve vašem případě identita ženy a matky, může profesní identitu posouvat kupředu. Jak jinak je ve vaší profesi osobní identita přínosná?
Jako žena můžu mít například snadnější přístup k nevyprávěným příběhům jiných žen, k příběhům, které o to více potřebujeme vyslechnout. Myslím, že právě identita, kterou jako matky máme, nám v této práci může pomoci. Jedna z mých mentorek, socioložka Leah Schmalzbauer dlouhodobě pracuje s mexickými imigrantkami. Když jsem byla na filmové škole, pamatuji si, jak cestovala do těchto komunit a jako bělošská akademička s prestiží a mocí měla problémy se s některými z těchto imigrantek, se kterými se pokoušela udělat rozhovor pro svou knihu Poslední nejlepší místo, propojit. Teprve když s sebou začala vozit své děti, začala se s těmito ženami skutečně spojovat. Jakmile ji totiž začaly vnímat jako „spolumatku“, dokázaly se se svými příběhy a zkušenostmi žen a přistěhovalkyň svěřit. Takže svou identitu ženy a matky se jako filmařka opravdu snažím využít, protože mi to umožňuje budovat lepší pouta s některými lidmi, se kterými spolupracuji. Takže se tomu nevyhýbám, naopak to považuji za krásné a smysluplné.