V dnešní době mají vědci povinnost mluvit k veřejnosti, říká filmařka Janet Tobias

Její nejnovější film Fauci sleduje život a kariéru Anthonyho Fauciho, ředitele amerického Národního ústavu pro alergie a infekční nemoci. Ve svém předchozím dokumentu Memory Games nahlížela očima čtyř účastníků paměťové soutěže na obrovský potenciál lidského mozku. A ještě předtím, v roce 2017, téměř prorockým dokumentem Unseen Enemy varovala před hrozbou pandemií ve 21. století. Letos přijíždí Janet Tobias, dokumentaristka, držitelka televizní ceny Emmy a výzkumnice na newyorské Icahn School of Medicine at Mount Sinai, na festival Academia Film Olomouc jako mentorka.

Read the interview in English here.

Svou kariéru začala Janet Tobias ve zpravodajském pořadu 60 Minutes americké televizní stanice CBS. Poté se přesunula do konkurenční PBS, kde produkovala Emmy oceněný dokumentární pořad Life 360. Před deseti lety pak debutovala i na filmovém plátně kin „survivalovým“ dokumentem No Place on Earth.

Janet Tobias je také zakladatelka a ředitelka ikana health action lab, která se zaměřuje na produkci filmů, reportáží a článků z oborů zdravotnictví a vědy obecně v globální perspektivě.

Na letošní ročník AFO přijede Janet Tobias představit soutěžní snímek Jak se dělá vakcína (Vaccine – The Inside Story, v USA pod názvem Race for the Vaccine), který koprodukovala. A též jako mentorka Camp 4Science, odborného programu AFO, který nabízí účastníkům a účastnicím příležitost pod dohledem zkušených mezinárodních mentorek a mentorů zdokonalovat své projekty a vytvořit nové vědecké filmy. 

Sledovat dva z vašich posledních dokumentů: Unseen Enemy z roku 2017, kde jste mluvili o hrozbě globální pandemie, a Race for the Vaccine o hledání vakcíny proti covidu-19 byl pro mě opravdu silný emotivní zážitek. Tak nějak shrnul a zhutnil pocity z posledních dvou let a pandemie covidu do několika desítek minut. Jaké to je pro vás, když se ohlédnete za těmito filmy?
S filmem Unseen Enemy jsme začali v roce 2013 ještě před tím, než v roce 2014 vypukla největší epidemie eboly. Když se ohlédnu, cítím vlastně smutek. Informovali jsme o obecné hrozbě globální pandemie i o konkrétní situaci epidemií eboly, ziky nebo chřipky, které tehdy probíhaly, a byli jsme si tehdy docela jistí, že jsme udělali spoustu práce, která měla velký dopad. Film jsme propagovali v EU, v Národní akademii věd v USA, v Číně, v Singapuru jsme jej představili na velké lékařské univerzitě, byli jsme v Japonsku, jeli jsme s ním do Davosu, byl částečně využíván v hodinách angličtiny ve Vídni, byli jsme na zahraničních ministerstvech po celém světě a tak dále. Ale když se ohlédnu zpět, vidím, že to nestačilo. I přes poměrně velké úsilí, film se vysílal i na různých televizních stanicích a na festivalech po celém světě, bylo zjevně potřeba vyvinout úsilí ještě větší. Mrzí mě to. Takže hlavně cítím smutek a uvažuji, co víc jsme mohli udělat, abychom ještě zvýšili povědomí o hrozbě pandemie.

Ale filmy jsou pro mě samozřejmě i emotivní, inspirují mě v nich lidé, kteří jsou ochotni riskovat své životy pro zdraví jiných. Stále mě třeba hluboce inspiruje Soka Moses, mladý lékař z lékařské jednotky boje proti ebole v Libérii, a také pediatrička Vanessa Van der Linde, která byla jedním z prvních lidí, kteří rozpoznali novou nemoc způsobenou virem zika (oba vystoupili ve filmu Unseen Enemy – pozn. red.). Jakkoli jsou tyto epidemie hrozné, naději nám dává, že svět je plný úžasných hrdinů – zdravotníků a zdravotnic v první linii. A v případě druhého filmu Race for the Vaccine pak i hrdinů-výzkumníků a hrdinek-výzkumnic. Věta, která zazněla v Unseen Enemy, tedy „že věda je náš nejlepší přítel a zároveň největší úspěch“, se během pandemie covidu ukázala jako neuvěřitelně pravdivá.

Je až neuvěřitelné, že za pár let jsme získali vakcínu proti ebole a za ještě kratší dobu vakcínu proti covidu. Za 40 let se budou lidé na tuto dobu dívat jako na dobu velkých vědeckých úspěchů. A protože pandemie ještě neskončila, myslím, že je pro nás někdy těžké si uvědomit, jak neuvěřitelný to byl vědecký úspěch. A také, že šlo o celosvětové úsilí. Nyní všichni přemýšlíme o lockdownech, sdílení vakcín, v poslední době i o válce na Ukrajině, myslíme globálně. Vakcína nemohla být jen jedna, muselo jich být více, protože každý na světě ji potřeboval, bylo třeba kolektivní úsilí, vytvořit jakýsi globální vědecký podnik. Jsem opravdu ohromená tím, co všechno vědci dokázali.

Přes všechny velké úspěchy jste ukázali i negativní momenty, lidi, jejichž výzkum se nedařil. Třeba když australský profesor otevřeně hovořil o slibné vakcíně a pak práce na ní musely být úplně zastaveny kvůli problémům s falešnou pozitivitou na HIV. Nebo když britská profesorka z Oxfordu, která strávila všechen svůj čas v laboratoři vývojem vakcíny, nevídala se ani se svou rodinou, musela kvůli komplikacím vývoj vakcíny přerušit.
To, že se podařilo s tímto mladým profesorem v Austrálii navázat velmi blízký vztah, byla velká zásluha britské režisérky Cat Gale. A jsem na to opravdu hrdá, že se ten neúspěch skvělého australského vědce podařilo ukázat. A od něj zase bylo opravdu statečné, že v dokumentu vystoupil. Jsem mu za to opravdu vděčná. Je ve filmu moje oblíbená postava, cítíte jeho vášeň i bolest. (Australská vakcína od Queenslandské univerzity a firmy CSL sice adresáty v tělech očkovaných vytvářela, ale také se u nich při testech objevila falešná pozitivita na nákazu HIV – pozn. red.) On se poté vrátil k výzkumu a pokračoval dál jinou cestou. To ukazuje, že než ve vědě dosáhnete úspěchu, musíte překonat i obrovské množství neúspěchů. A je opravdu důležité ukázat, že vědecký proces zahrnuje také spoustu další práce, která není tolik vidět. Bez vědecké práce, která se dělala léta předtím kolem mRNA, koronavirového spike proteinu, bychom vakcínu neměli. Doufám, že tak všichni lépe pochopíme, že věda je dlouhodobý závazek a že stojí za to tento dlouhodobý závazek podporovat. Protože pak věda dokáže zázračné věci. Doufám také, že až film uvidí mladí lidé, budou se cítit jako kdysi jejich vrstevníci ve Spojených státech, když sledovali vesmírné závody nebo když teprve vznikaly osobní počítače, a řeknou si: Wow, to je fascinující a zajímavé, to chci také jednou dokázat. Přála bych si, abychom mohli vzít Race for the Vaccine na co nejvíc středních škol po celém světě, aby mladí lidé viděli, co všechno se dokázalo, a také aby viděli, že vědci jsou různorodí a zábavní, jsou to lidé s rodinami a dětmi, lidé, kteří hluboce vnímají to, co se děje kolem, pociťují úzkost, jsou nadšení nebo uvěznění v nějakém problému, kteří se bojí. 

Natáčeli jste během pandemie covidu, jak náročné to kvůli různým omezením a rizikům bylo?
První nápad přišel v únoru 2020. Víte, bylo to sice v době, kdy svět ještě nebyl uzavřený, ale virus se už přesunul na první místa v Evropě, jako byla Itálie. Cítila jsem, že nastane problém, navíc se začínalo sekvenovat, a tak mě napadlo, že by mohl vzniknout zajímavý film. Oslovila jsem Archieho Barona z Wingspan Productions. Možná víte, že jsme se, i spolu s režisérkou Cat Gale, potkali právě na posledním AFO před pandemií. Promítal se tam Unseen Enemy a pak jsme se všichni účastnili workshopu pro budoucí autory Camp 4Science. Archieho jsem tedy před dvěma lety oslovila a zaujalo ho to, takže oslovil BBC a my na naší straně oceánu našli také několik společností, a nakonec jsme vybrali CNN. Když pak začal lockdown, bylo jasné, že pro nás bude velmi důležité mít dva týmy, dva režiséry, Caleba a Cat, aby si mohli práci podle toho, kde jsou, rozdělit. Cat pracovala v Anglii, a i přestože nemohla odletět do Austrálie, dohlížela na veškerou práci v Austrálii a na kontakty s BioNTechem. Caleb pracoval v USA s Pfizerem a s NIH. K tomu jsme měli podpůrný tým v Číně a tady myslím, že jsme byli jediným zahraničním štábem, který mohl natáčet o výzkumu vakcín v Číně. Důvodem byla nejspíš naše práce na Unseen Enemy, film tam měli rádi, ukázali ho na velké akci v Čínské akademii lékařských věd. Bylo to samozřejmě docela složité a nebyli jsme si jisti, jestli natáčení v Číně vyjde. Jsem hrdá, že jsme to, co nikdo jiný nedokázal, zvládli. Ukazuje to, že v naší práci opravdu záleží na dlouhodobých vztazích.

Říkáte, že vazby jsou při natáčení vědeckého filmu důležité. Jak se vám hledají lidi, kteří ve filmu vystupují?
Cat se dlouhodobě znala s lidmi v Oxfordu, nemyslím nutně s těmi konkrétními vědci, kteří ve filmu mluvili. My zase s lidmi z National Center of Health, kteří byli součástí týmu Moderny, to se nám taky hodilo. Nikdy jsme nedělali žádný film s Pfizerem, ale měli jsme s nimi kontakty ohledně nějaké vzdělávací práce, kterou jsme udělali. Austrálii Cat objevila, to jsme měli opravdu štěstí, a Čína, jak už víte, vzešla z práce, kterou jsme udělali na Unseen Enemy. 

Museli jste moc přesvědčovat samotné vědce a vědkyně?
Myslím, že vazby byly důležité, ale mnozí si uvědomili, že jde o jedinečný okamžik a chtějí jej zdokumentovat. 

Ptám se také proto, že lidé z vědecké komunity bývají často trochu rezervovaní, když mají mluvit s médii, tím spíš o osobních záležitostech, rodině, pocitech. Čekala bych, že by nebylo zrovna snadné najít někoho, kdo by s vámi otevřeně mluvil a rovnou na kameru.
Je opravdu důležité, aby vědci komunikovali o tom, co dělají. Zjevně se nacházíme v době, kdy existuje mnoho nepochopení a skutečné nedůvěry ve vědu a bádání, takže si myslím, že každý vědec, který má možnost komunikovat o své práci, by to měl udělat. Samozřejmě existují lidé, kteří jsou mimořádně stydliví, ty by nikdo neměl nutit, ale obecně si myslím, že by to mělo být součástí jejich práce.

Víte, velkou část pandemie jsem strávila natáčením filmu o doktorovi Anthonym Faucim, hlavním lékařském poradci amerického prezidenta a vedoucím Národního institutu pro alergie a infekční choroby. Je to světově uznávaný vědec, jeden z nejvýznamnějších lidí v oblasti výzkumu HIV obecně. Každý den ale tráví ohromné ​​množství času komunikováním se širokou škálou lidí, od odborníků přes širokou veřejnost, členy Kongresu až po lidi v Bílém domě. A dělá to proto, že více než kterýkoli jiný špičkový vědec, kterého jsem kdy potkala, rozumí důležitosti komunikace o veřejném zdraví a vědeckých myšlenkách. Je v tom výjimečně dobrý, komunikaci věnuje obrovské množství času. Opakuje mnoho klíčových sdělení znovu a znovu, protože chápe, že je to potřeba. Takže si myslím, že je nyní neuvěřitelně důležité, aby se vědci, každý ve svém oboru – ať už se zabývají fyzikou, biologií, nebo geologií, nebo klimatem –, skutečně pokusili porozumět tomu, jak být dobrým komunikátorem vědy a jak sdílet své poznatky s potenciálními zainteresovanými studenty, s tvůrci politik, se širokou veřejností. Vědci se musejí stát součástí komunikace. 

Mluvíte o zodpovědnosti za komunitu v době šíření pseudovědy, dezinformací a fake news... Jaká je pak tedy úloha médií a konkrétně řekněme role dokumentaristů?
Myslím, že všichni máme povinnost být opravdu dobrými reportéry a jako filmaři nebo reportéři máme velkou výsadu strávit život učením – jako bychom byli na univerzitě celý život. Každý, kdo je dokumentarista, reportér nebo filmař, má povinnost se učit, když něčemu nerozumí, a najít ty správné odborníky, kterým lidé dokážou porozumět a emocionálně procítit. Pravdou je, že jako dokumentarista máte povinnost vůči faktům. Samozřejmě existují určité typy dokumentů, které se ubírají různými směry, ale vědecká žurnalistika a dokumentární tvorba musí být založeny na faktech. Přála bych si, aby se našlo více lidí, kteří by přišli na to, jak důležitá je věda a jak je to zásadní z hlediska globálních výzev a pro globální úspěchy. Na festivalu to tedy bude zajímat každého, teď mám na mysli širší oblasti filmové tvorby. Přála bych si, aby bylo více filmových tvůrců, kteří se budou věnovat oblasti veřejného zdraví a zdravotnictví a lékařství, protože si myslím, že příliš mnoho filmových tvůrců věnuje svůj čas jiným oblastem.

Proč tomu tak je?
Tak trochu se mi zdá, že je to tím, že věda a otázky veřejného zdraví se někdy snáze převedou do psaných příběhů a psaných reportáží. Myslím, že musíte pracovat trochu tvrději, abyste zachytili složité myšlenky v médiu, jako je dokumentární film, které je založeno více na vizuální stránce a emocích. Potřebujeme nové talenty. Líbí se mi proto, co olomoucký festival a program Camp 4Science dělá, protože potřebujeme přitáhnout více lidí, aby viděli, že je možné vytvořit skvělý vědecký dokument. A také se mi líbí evropský systém. Protože v rámci evropské vlády jsou vyčleněny peníze, díky kterým je možné přivést streamery a vysílatele, aby skutečně podporovali inovativní vědu a programy veřejného zdraví a lékařské programy všeho druhu, krátké i dlouhé. A dosáhli toho, že je potřeba vytvořit lépe strukturovaný systém, který zajistí, že lidé budou mít k těmto programům dobrý přístup.

Co diváka podle vás na dokumentu nejvíce přitáhne? Je to dobře napsaná dějová linka, nějaká významná osobnost, nebo něco úplně jiného?
Myslím, že film často stojí na osobnostech, a myslím, že je opravdu důležité najít ty správné lidi. Na světě jsou úžasní vědci, jako byl profesor z Austrálie, o němž jsme už mluvili, a lékaři a sestry jako třeba doktor Soka Moses. To je neuvěřitelná postava, že? Měli jsem opravdu štěstí, že jsme ho potkali.

Mimochodem, jak jste se k němu dostali?
Navštívili jsme několik jednotek pro léčbu eboly v Monrovii, hlavním městě Libérie, a dělali jsme to, co si myslím, že dělá spousta amerických, nebo dokonce evropských filmařů: často jsme chodili do míst, která byla zřízena soukromými humanitárními organizacemi nebo evropskými či americkými vládami. Mám na mysli organizace, jako jsou třeba Lékaři bez hranic. Prostě proto, že mluvíte stejným jazykem a tak nějak je znáte. Cítila jsem ale, že by bylo skvělé mít někoho přímo z místa, kdo byl Liberijec, a tak jsme šli k doktoru Mosesovi. Ten nás nejdřív poslal pryč s tím, že má strašně moc práce – bylo to v době té největší epidemie eboly. Ale byli jsme vytrvalí a myslím, že u tohoto filmu jsem nejvíc hrdá na to, že jsme se nezasekli a nešli po té jednodušší cestě, nevzali někoho, kdo by byl Francouz nebo Němec nebo Španěl nebo Čech nebo Američan. Doktor Moses byl nakonec nejoblíbenější postavou celého filmu. Tehdy jsme pochopili, že potřebujeme tvrdě pracovat při hledání dobrých postav, které nejsou tak známé nebo nejsou z naší kultury. Stojí za to věnovat tomu čas navíc.

Jsou také filmy, v nichž se skrze hlavní protagonisty a jejich život něco dozvíte o novém vědeckém tématu – aktuálně mám třeba na mysli nový vědecký film Fire of Love, který měl debut na festivalu Sundance. Je o francouzských vulkanolozích Katje a Maurici Krafftových, a díky jejich postavám se toho dozvíte spoustu o sopkách, je to opravdu úžasné (Manželé Catherine a Maurice Krafftovi byli francouzští vulkanologové, kteří se proslavili coby průkopníci využívání nahrávací techniky a fotografie při blízkém výzkumu sopečné činnosti. Zahynuli v roce 1991 společně s dalšími 41 vědci a novináři, když jejich skupinu při pozorování a nahrávání erupce japonské sopky Unzen zaskočil pyroklastický proud – pozn. red.). Ale také jsem viděla tu a tam filmy, z takzvaných tvrdých věd, jako je třeba fyzika, ve kterých skvělí lidé takříkajíc překládají nějakou myšlenku. I Unseen Enemy vlastně začal jako myšlenka, že v 21. století jsme zranitelnější vůči pandemiím. Všichni jsme věděli, že se něco takového stane, ale myslím, že jsme tehdy nepochopili, jak hluboce pravdivá myšlenka to byla, pokud jde o to, že se to stane tak rychle.

Tehdy jsme ještě nepochopili, že jsme to „my, ne jen já“, jak říká jedna z postav v Race for the Vaccine?
A že jsme skutečně všichni propojeni, v dobrém i špatném. Ukázala to jak pandemie, tak i poslední krize na Ukrajině, kdy byly okamžitě narušeny dodavatelské řetězce, takže na různých kontinentech je nedostatek třeba obilí. Ve 21. století jsme všichni od sebe odděleni méně než o těch 6 stupňů. (Šest stupňů zmiňuje populární teorie Six Degrees of Separation, jde o myšlenku, že všichni lidé jsou v průměru šest nebo méně sociálních kontaktů od sebe. Ve výsledku lze vytvořit řetězec „přítel přítele“, který spojí libovolné dva lidi v maximálně šesti krocích – pozn. red.)