Můj první dojem z Antarktidy? Tak trochu Disneyland

Pokud proti změnám klimatu nebudeme postupovat všichni společně, je lépe se novému světu přizpůsobit, než se ho snažit měnit, říká vedoucí Českého antarktického výzkumného programu Daniel Nývlt z Masarykovy univerzity v rozhovoru o dvaceti letech výzkumu v mrazu i změnách klimatu.

Read the interview in English here.

Jak se z Čecha žijícího ve vnitrozemí stane polárník? A je to vůbec správné označení?
Posledních dvacet let v mém životě je spojeno s polárními oblastmi. V Antarktidě jsem byl jedenáctkrát, účastnil jsem se dalších osmi expedic v Arktidě, na Špicberkách, byl jsem v Grónsku a na Islandu. Na označení polárník už jsem si zvykl. Jako geograf jsem se ale původně hodně zajímal o střední Evropu.

Co konkrétně jste studoval?
Už v prvních ročnících studia geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy mě zaujaly pozůstatky po dřívějších ledovcích na našem území z doby ledové, kdy okraj severoevropského ledovcového štítu sahal až do oblasti Sudet. V Krkonoších a na Šumavě tehdy byly i horské ledovce. Ledovcovým sedimentům jsem se věnoval ve své bakalářské a později v diplomové i disertační práci. Není to čistě geografické téma, spíš se pohybuje na pomezí mezi geologií a geografií. Jsem sice vystudovaný geograf, ale profesionálně jsem se dlouho živil a stále živím jako geolog. Jsem vlastně takový geovědec. 

Od studia pozůstatků ledovců na našem území z doby ledové byl už jen krůček ke studiu ledovců současných. Kdy jste se poprvé podíval do Antarktidy?
Poprvé to bylo roce 2004 s Českou geologickou službou, kde jsem tehdy pracoval. Rok předtím, než Masarykova univerzita začala stavět stanici Johanna Gregora Mendela na ostrově Jamese Rosse.  

Kde jste tehdy spali, když ještě nebyla stanice?
Pod stanem. Dovezli jsme si spacáky a karimatky. Tak to bylo i v roce 2005, protože po dobu výstavby stanice to nešlo jinak. Od roku 2006 se už dalo bydlet i uvnitř.  

Vzpomenete si na svůj první dojem, když jste poprvé vstoupil na antarktickou půdu?
Ty vzpomínky jsou dvě a jsou zcela protichůdné. Úplně první kontakt byl při přistání na ostrově Krále Jiřího, kam jsme přiletěli peruánským vojenským letadlem. Na palubě s námi tehdy letěl velmi výstřední australský ochránce přírody a dokumentarista Steve Irwin, říkalo se mu lovec krokodýlů, který na antarktickou pevninu vyskočil z letadla jen v kraťasech a s krátkým rukávem za doprovodu suity kameramanů, kteří ho fotili a točili. V dálce se rýsovala silueta dřevěného pravoslavného kostelíka, který tam právě stavěli Rusové. Takže první dojem z Antarktidy byl, že je to tak trochu Disneyland. Za dva dny jsme vrtulníkem přeletěli přes Antarktický poloostrov na ostrov Jamese Rosse. A to už bylo úplně jiná podívaná. Ta pravá Antarktida.

Věděl jste už tehdy, že se tam vrátíte?
Byla to vlastně nutnost, měli jsme tříletý projekt. Za jednu sezónu nešlo posbírat všechna potřebná data. Ocitli jsme se v úplně jiném prostředí, které vůbec nebylo zmapované, abychom se mohli začít bezpečně pohybovat v terénu, museli jsme nejprve posbírat topografická data.  

Změnila se Antarktida od doby, kdy jste tam byl poprvé?
Na hodnocení změn je příliš krátká doba. Počasí se v jednotlivých sezónách liší. Od roku 2016 zaznamenáváme spíše teplejší sezóny, které vystřídaly chladnější léta kolem roku 2010, ještě předtím, před více než 15 lety, tam bylo opět tepleji. Z toho však ještě nelze usuzovat trend ve změně klimatu. Je to stále jen krátký časový výsek, takže lze hovořit pouze o změnách počasí mezi jednotlivými sezónami. To, co už však můžeme porovnat, jsou například data o ústupu ledovců. A ty nejen, že ustupují, ale také se ztenčují. Při porovnání fotografií z let 2004 a 2021 se ledovec ztenčil o tři až pět metrů. Mění se jezera podle toho, jak velkou dodávku tavné vody dostanou z ledovců nebo z tající sněhové pokrývky. Změny jsou v Antarktidě patrné, ale nelze je srovnávat meziročně.

Jak dlouhá doba je potřeba, aby už bylo možné mluvit o trendu?
Čím delší, tím lepší. V okolí Mendelovy stanice existují řady měření teplot, které jsou už padesátileté, nebo dokonce sedmdesátileté a my do toho přidáváme další téměř dvacetiletou řadu, která ale pokrývá území, kde jiná měření neexistovala. Antarktida je kontinent větší než Evropa, a když na tak velké ploše máte pouze 50 míst, kde je měřená teplota, jsou vzdálenosti mezi stanicemi obrovské. Další data, která zaplňují tuto mapu, jsou proto nesmírně cenná. Zatím tedy nemůžeme objektivně vyhodnotit změnu klimatu, ale můžeme pozorovat její dopady. 

V čem?
Například v úbytku malých ledovců v okrajových částech Antarktidy, které poměrně citlivě reagují na změny teplot. Víc než samotný nárůst teplot však Antarktidu a její vegetaci a vodstvo bude ohrožovat nedostatek vody. Jak se bude oteplovat a budou odtávat ledovce, permafrost a sníh, bude tam v létě málo vody, protože všechna voda odteče, prostě zmizí. V létě tam prakticky žádné srážky nejsou. A to bude mít na tamní vegetaci mnohem větší dopad než nárůst teploty. 

Ovlivní to zbytek planety?
Díky tomu, že je Antarktida pokrytá masivním ledovcovým štítem, má dlouhodobě velkou teplotní setrvačnost, protože k přeměně ledu na kapalné skupenství potřebujete obrovské množství tepla. To je jedna ze zásadních věcí, která stabilizuje chod klimatu celé planety. Zároveň kolem Antarktidy proudí největší oceánský proud, který je základem cirkulace ve světovém oceánu. Pokud by ten proud neexistoval, dramaticky to ovlivní teplotu vzduchu i v Evropě. 

Bude to mít dopad i na střední Evropu a na Českou republiku?
Obecně všechny zaledněné oblasti mají díky tomu, že jsou velmi světlé, mnohem větší odraznost povrchu než třeba moře a pevnina, a tak přirozeně ochlazují přízemní vrstvu vzduchu. Když budou roztávat, tak se přirozeně budou oteplovat. Toto teplo se atmosférickým i oceánickým prouděním dostane do ostatních částí světa. Tání ledovců způsobí zvýšení hladiny oceánů na konci 21. století možná i o jeden až dva metry. To nás ve střední Evropě sice přímo neovlivní, ale velkou část pobřežního světa už ano. Lidé z těchto oblastí se budu logicky stěhovat do centrální části kontinentu. A nejde jen o nárůst hladiny oceánu, ale i o to, že čím víc tepla bude v atmosféře, tím silnější budou cyklony, tornáda a další extrémní jevy v atmosféře i v mořích. Systém bude dynamičtější a může mít výrazně vyšší výkyvy. 

To zní dost katastroficky.
Mohli bychom s tím něco udělat. Ale musela by to být globální společná snaha o to, abychom nepřispívali k současnému globálnímu oteplování tak, jak přispíváme. Dnes už víme, že za nárůst teploty může ze tří čtvrtin člověk. Pokud se ale oteplování budeme snažit omezit jen tady v Evropě, tak to nebude mít příliš velký efekt. Museli bychom proto něco udělat opravdu všichni na celém světě. Jsem realista, takže nevěřím, že by se lidstvo dohodlo na zásadnější změně, která by znamenala snížení životní úrovně, a pak je lepší se novému světu přizpůsobit než se ho snažit měnit. 

Jaký má pak význam angažovat se do výzkumu v Antarktidě, když to stejně nelze změnit?
Stav, který máme dnes, je výsledkem činnosti předchozích generací, našich rodičů a prarodičů. To, co nyní uděláme my, děláme pro naše děti a vnoučata. Je to o zodpovědnosti. Pokud se dohodneme, že s tím chceme něco dělat, tak to musíme dělat všichni. V celosvětovém měřítku patří Česko, i když je malou zemí uprostřed kontinentu, k nejrozvinutějším zemím světa, což umožňuje, aby se zdejší vědci mohli výzkumu věnovat. Většina vyspělých států světa dobře ví, že nejde jen o globální odpovědnost, ale i o to mít dobré informace. Potřebujeme vědět, jak na tom Antarktida v současnosti je a jaký bude její vývoj do budoucna.

Cílem je tedy popsat současný stav, aby bylo možné predikovat vývoj?
Přesně tak. Vedle mapování současného stavu už nyní během kratších časových intervalů sledujeme, jak se v Antarktidě mění přírodní systémy, jak se mikroorganismy, řasy, mechy, lišejníky adaptují na tamní drsné podmínky, aby vydržely vysoké dávky UV záření a aby odolaly stresu způsobenému například vyschnutím nebo promrznutím. V tomto ohledu bylo velmi prozíravé postavit stanici právě na ostrově Jamese Rosse, kde se nachází velké odledněné území. Vlastně tam máme takovou přírodní školku, protože těch odledněných ploch bude v Antarktidě do budoucna přibývat. 

Čemu konkrétně se ve svém výzkumu věnujete?
Dalo by se říct, že vlastně všemu. Jsem takový polární univerzál, ale kdybych měl vypíchnout vědní disciplíny, které jsou pro mě klíčové, pak to bude paleoklimatologie, sedimentologie a geomorfologie. Geografové se typicky zaměřují na současný stav, tedy v podstatě na několik posledních desítek let. My se věnujeme delším časovým úsekům, jako jsou století, tisíciletí či desítky tisíc let. Informace získané o daném prostředí v současnosti využíváme pro rekonstrukci jeho dřívějších podob, ale i pro to, abychom věděli, jak se bude tato oblast vyvíjet do budoucna.

Jaké jsou vaše rozvojové plány? Přibude další stanice?
Masarykova univerzita převzala záštitu nad vědeckým programem stanice dříve známé jako Eco-Nelson na Nelsonově ostrově v souostroví Jižní Shetlandy, kterou před pěti lety získal od soukromníka Český antarktický nadační fond. V současné době je neobyvatelná. V roce 2019 jsme tam udělali velký úklid. Odvezlo se asi devět tun materiálu, převážně z plastů, naplavených z moře. Nyní se opět ve spolupráci s Českým antarktickým nadačním fondem snažíme získat soukromé zdroje na její rekonstrukci. Zda a za jak dlouho se to podaří, bude záviset na tom, jak budeme úspěšní v získávání soukromých zdrojů. 

Co se vám na Antarktidě tolik líbí?
Pro mě je Antarktida rozhodně balzám na duši a ten nejlepší relax od civilizačního stresu, který zažíváme po zbytek roku tady v Evropě. Pro celkovou psychiku je to úleva. A to i přesto, že výzkumné práce jsou v Antarktidě časově, ale i fyzicky náročné. Za dobrého počasí běžně pracujeme v terénu i 14 až 15 hodin denně a víkendy se tam nenosí. Všechno se řídí počasím. To jsou ale spíš moje osobní pocity. Pro studenty, kteří jsou tam poprvé, je to velká fyzická zátěž, ale často i psychická, protože neexistuje běžné internetové připojení a dostupnost moderních komunikačních platforem je prakticky nulová. Právě proto se výzkum stresu a toho, jak na lidi působí v extrémních podmínkách, stal jedním z témat našeho výzkumu, a to již v předchozích sezónách. 

Rozhovor původně vznikl pro web sci.muni.cz.