Inscenací Hády – Pokusy o minulost zahájila DF JAMU divadelní sezonu

Autorskou inscenací Hády – Pokusy o minulost zahájila sezonu Divadelní fakulta JAMU. Premiéra titulu se uskutečnila 3. září v 19 hodin ve Studiu Marta. Autorská inscenace vznikla podle románu Každá věc ať dospěje na své místo, který Sylvii Richterové vyšel v roce 2014 a vrství příběhy nejen z minulého režimu.

Za výběrem námětu stojí setkání spoluautora scénáře a režiséra inscenace Igora Dostálka s tímto románem v podobě rozhlasové četby na pokračování pro stanici Vltava, kterou předloni načítal jako interpret. „ Téma, způsob jeho uchopení i jazyk románu mě fascinoval a naprosto okouzlil,“ uvedl Dostálek, který inscenaci jako pedagog nastudoval se svým absolvujícím ročníkem činoherců. Na vzniku scénáře spolupracoval s Veronikou Volejníkovou, studentkou dramaturgie v ateliéru profesorů Petra Oslzlého a Ivo Krobota, pro kterou se jedná o absolventský projekt. Některé scény vytvořili každý zvlášť, ale většina textu vznikala při společném psaní.

Jde vůbec o první dramatizaci prozaického díla zavedené autorky Sylvie Richterové, které nevadí ani akcentování brněnského prostředí v názvu inscenace Hády. „Tak je v románu nadepsaná kapitola, kterou miluju nejvíce. Volba divadelníků z JAMU, mi udělala radost, je důkazem, že román žije vlastním životem a já scénáristům dala volnou ruku,“ sdělila Richterová, která na brněnskou premiéru dorazila z Říma, kde žije.

Dramaturgyně Volejníková upozorňuje, že román Každá věc ať dospěje na své místo konstruovaný velmi specifickým stylem. Na téměř čtyřech stech stranách se přímá řeč objevuje jen zřídka kdy. Místa a čas děje je velmi proměnlivý. Nejedná se o jeden jediný příběh, jehož vývoj bychom od začátku do konce sledovali, ale o celou řadu životních situací. Některé jsou k smíchu, z jiných mrazí. Každá z postav v ní jedná podle svého a s vlastní zkušeností z ní odchází dál. Takový princip popisuje sama autorka Sylvie Richterová: „Slova a věty na sebe navazují, ale příběhy se neodvíjejí lineárně, vrství se a prostupují.“

Vůbec nejvýraznějším tématem je však podle inscenátorů vyhnání z ráje na obecně lidské rovině. „Krach naděje, zklamání, chcete-li. Naše postavy se snaží vypořádat s křivdami. Dítěti byly upřeny zásluhy, žena přišla o rozum po násilném zabrání statku, manželský pár je od sebe na dlouhou dobu odtrhnut,“ upřesnila Volejníková. Pro inscenátory je, však nejpodstatnější proces, skrze nějž se mohou jejich postavy s naznačenými křivdami vypořádat. Jazyk románu je výrazně básnivý a od začátku bylo snahou scénáristů tuto krásnou poezii vtělit i do textu inscenace. Ponejvíce se tak děje v promluvách hlavního hrdiny, vypravěče Jana Lazara.

„Snažíme se vyhnout tomu, aby bylo inscenaci možno charakterizovat jako hru o komunismu,“ zdůraznil režisér. Jako pedagog pojal inscenaci tak, aby šlo především o společné dílo kolektivu studentů celého jeho činoherního ateliéru, a tak jsou téměř všichni studenti neustále na scéně. Režisér a scénárista Dostálek je i autorem scény: „Lze ji charakterizovat jako „minimalismus“ a „syrovost“. Herecká práce byla prioritou a škola nesmí finančně vykrvácet.“ Velké slovo dostane práce se světly, která tady spolu s kouřem rýsují také metafyzické rozměry prózy a inscenace, v níž se odehrává i několik stínoher za velkou šedou plachtou.

„Naše vyprávění jsme výrazně zredukovali na osu Brno – Řím – Vysočina. Génia loci Brna podtrhuje samotný název inscenace – Hády. Tomuto bývalému lomu nad městem je věnována celá jedna absurdní scéna nazvaná Výstup na Everest. Jde o skutečnou komunistickou propagandu pro žáky brněnských středních škol, kterým se za socialismu snažili namluvit, že několikanásobným organizovaným výstupem po skalách na Hádech a rodným nebem dosáhnou stejného úspěchu a pocitu, jako by byli dosáhli Himálajského vrcholu. Richterová upozorňuje, že ani jednu z podobných absurdně znějících scén si nevymyslela, ale všechny v reálu prožila, či o nich slyšela.