Mít jako rodný jazyk angličtinu je v současné vědě výhoda. Měřitelná. Obrovská. Podle aktuální studie tráví rodilí mluvčí čtením i psaním odborných textů výrazně méně času než vědci a vědkyně s jiným jazykovým pozadím. Ale to není vše: jazyk se dá sice natrénovat a zlepšit, s diskriminací kvůli neanglicky znějícímu příjmení, východnímu původu – vědců a vědkyň, ale dokonce i dat – nebo s nedostatkem kontaktů se bojuje hůře. Co by pomohlo? Uznání, že jazyk představuje strukturální překážku, ale i vstřícnější jazykoví editoři a lépe promyšlená regulace AI.
Až dvojnásobek času stráví čtením odborného článku v angličtině vědkyně a vědci, pro které nejrozšířenější jazyk současné vědy není i tím mateřským. Podobnou nevýhodu mají i při psaní, které jim trvá o 50 procent více času než rodilým mluvčím.
Na znevýhodnění non-native speakers – ať si rovnou dovolíme anglicismus – loni upozornila studie v odborném časopise PLOS Biology. Autorský tým v ní porovnával zkušenosti více než 900 doktorandek a doktorandů z osmi zemí světa. Jazyk se v něm ukazuje jako zásadní překážka na cestě k akademickému úspěchu: práce trvá a korektury se prodraží, aby pak stejně 2,6krát častěji přišlo odmítnutí článku kvůli jazykovým nedostatkům.
Jazyk nicméně není jedinou oblastí, na které může badatelstvo z (semi)periferií narážet. Ukazuje to stále intenzivnější debata o potížích zdánlivě bezproblémově globalizované vědy.
„Smysluplná věda se nedá dělat v češtině, bez kontaktů se zahraničím. Potřeba znalosti jazyka proto sama o sobě není diskriminační. Projevuje se to ale v řadě praktických věcí,“ popisuje vlastní zkušenosti antropoložka Marie Heřmanová, která působí na Sociologickém ústavu AV ČR.
„Když prezentujete, jste třikrát tak nervózní. I když umíte jazyk opravdu dobře, musíte platit proofreading článků, protože si nemůžete dovolit poslat do časopisu text s chybami. Kdo má angličtinu jako rodný jazyk, tohle řešit nemusí. Mělo by proto existovat uznání toho, že kdo se nenarodil do anglicky mluvící země, musí projít více kroky, aby se dostal na určitou úroveň,“ soudí Heřmanová.
První krok: oficiálně uznat problém
Autorstvo zahraniční studie se se závěry Heřmanové víceméně shoduje. A volá po řadě opatření: od časopisy i konferencemi placených jazykových editorů-pomocníků po promyšlenější regule spojené s užíváním AI nástrojů a překladačů – aby v obavě z akademických podvodů neskončily v klatbě všechny užitečné nástroje pomáhající třeba pouze se stylistikou a překladem.
„V první řadě ale potřebujeme uznání, že jazyk představuje strukturální překážku, nikoliv privátní problém,“ říká David Rypel, doktorand z Katedry slovanských a východoevropských studií na londýnské UCL.
Sám vyučuje i akademické psaní. Při známkování esejů do různých předmětů nicméně na gramatiku nehledí. Eseje mají nést srozumitelné sdělení, gramatické nedokonalosti neřeší. „Zahraniční studující by měli mít na různou formu podpory nárok. Znalost jazyka musí prokázat před přijetím na školu. Pokud splní požadavky, stává se jejich úroveň jazyka i odpovědností univerzity,“ uvažuje Rypel.
Jazyk ani Heřmanová, ani Rypel ale nakonec nepovažují za největší překážku. A že nejsou ve svém kritickém pohledu za hranice jazyka osamocení, ukazuje loňský sborník Migrant Academics’ Narratives of Precarity and Resilience in Europe, který vyšel v nakladatelství Open Book Publishers.
V něm své pracovní i osobní zkušenosti popisuje dvacítka vědců a vědkyň, kteří v určité fázi svého života začali dělat vědu v západní Evropě – a naráželi na různé obtíže.
Záhy po vydání sborníku se přitom ukázalo, že jde o skutečně palčivé téma. Během prvního měsíce si knihu stáhlo na deset tisíc lidí z víc než sta zemí po celé planetě. Není to přitom radostné čtení.
Problémy jsou v celé společnosti, proč by se vyhýbaly vědě?
Stále živé vzpomínky i přetrvávající realita nedostatku peněz na pracovní cesty, knihy i bydlení. Hodiny čekání na imigračních úřadech a pracovní dny strávené vyplňováním žádostí o víza. Přehlížení ze strany kolegů a neustálé vysvětlování, odkud člověk pochází, že má tak zvláštní přízvuk. Věčné otázky na hlavní město nebo toho jednoho spisovatele. Problémy s duševním zdravím. Genderové i rasové předsudky. Nemožnost vysvětlit, že i když jsme všichni vědci, nemáme za sebou víceméně podobnou zkušenost. Polknutí tolika naštvání, protože má být člověk za takovou příležitost přece vděčný. Přehlížení, blahosklonnost i drsná sdělení okolí, že člověk sem k nám často ani přes dekády života skutečně nepatří. To jsou jen některá z témat, o nichž badatelstvo ve svých osobních esejích píše.
„Chtěli jsme zpochybnit iluze o tom, jak je akademická půda dokonalá. Že je to inkluzivní prostor plný rozmanitosti, kde jsou si všichni rovni a záleží v něm jen na pracovních zásluhách,“ uvozuje motivace vzniku knihy politická vědkyně Olga Burlyuk, která sborník editovala společně se socioložkou Ladan Rahbari.
„Ve společnosti existují určité problémy a všechny je najdeme i v akademii. Vědecký svět není od toho běžného odtržený, naopak je jen prodloužením společnosti. Liší se snad pouze v tom, že se lidé v akademické sféře považují za lepší. Zřejmě si ale lépe nevedou, a proto jsme chtěli určité problémy pojmenovat,“ vysvětluje vědkyně původem z Ukrajiny, která aktuálně působí na University of Amsterdam.
Ani pro čtenářstvo z řad vědců a vědkyň nebudou příběhy o nejistotě, odstrkování a menších i větších nespravedlnostech patrně ničím novým. Bolesti práce v cizině se však probírají hlavně na obědech, v barech, v uzavřených kruzích, za jejichž hranice se často nedostanou.
„Na veřejné vyjádření stížností chybí prostor. Když budete mluvit o problémech, stanete se ‚problémovým‘ člověkem. A to nechcete. Víte přece, že jste nahraditelní,“ popisuje začarovaný kruh Burlyuk.
Zájem autorů a autorek o sdílení v knize ji proto až překvapil. Většina oslovených souhlasila, ba co víc, byli nadšení. „Psali nám, jak pro ně sepsání vlastního příběhu bylo katarzní. Nevěřili, že by to mohlo kdy někoho zajímat,“ říká výzkumnice. Jedním ze záměrů knihy přitom bylo právě sdílení: „Zjišťujeme, že nejsme sami, a už v tom je obrovská síla. Vytváří to solidaritu a ukazuje, že nejde o individuální problémy. Vždyť se nás s podobnými věcmi potýká tolik.“
Dva druhy překážek
Akademický svět se internalizoval, mezinárodní nerovnosti ze světa jako takového nicméně nezmizely. Působí zjednodušeně dva druhy překážek.
První z nich mají hmatatelný materiálně-politický rozměr, se kterým se potýkají lidé z evropských a světových periferií. Patří sem nedostatek peněz na cestování i samotnou práci, problémy s vízy i autoritativními vládami, kterým se nelíbí některé výzkumy.
Nerovnosti úzce spojené s geopolitikou – a zosobněné tím, co dovoluje ten či onen pasový doklad – popisuje ve sborníku Tara Asgarilaleh, socioložka původem z Íránu. „Rozhodně jsem strávila více času žádostmi o víza a naprosto nesmyslnými a ponižujícími procedurami než přihláškami na univerzity a o granty dohromady,“ píše Asgarilaleh.
Druhý typ bariér bývá subtilnější. Méně nápadný. A znají ho i obyvatelé Evropské unie, kteří ovšem nepocházejí ze západní Evropy. Jak v jednom ze sborníkových esejů píše Martina Vitáčková, původem česká odbornice na nizozemskou literaturu, pomyslná železná opona nadále rozděluje Evropu. A i když se za ni někdo dostane, nadále bývá často považován za divocha, kterému chybí „řádné“ vzdělání. Původně totiž studoval třeba v Olomouci.
„Od ženy původně z východní Evropy (protože buďme upřímní: spojení střední Evropa se používá jen ve střední Evropě) by mnoho Západoevropanů očekávalo, že bude uklízečka. Nebo možná sexuální pracovnice. Tohle je prostě genderová xenofobie, která musí přestat,“ popisuje Vitáčková své zkušenosti.
Vitáčkové tak třeba nevěří znalost jazyka, o jehož literatuře píše dlouhé roky. Jiní vědci a vědkyně pak naráží třeba na nedůvěru k jejich datům.
Data z USA jsou standard. Ale proč zrovna ta?
„Výzkum z anglicky mluvícího světa je braný za standard, automaticky se považuje za relevantní. Naproti tomu výzkum na datech z Česka musíme vždy zdůvodňovat vzhledem k anglickému standardu, vysvětlovat, proč by se to mělo publikovat v mezinárodním časopise,“ doplňuje Heřmanová. „Do recenzních posudků se píše, proč to jsou česká data. Nikdo ale nikdy nenapíše, proč má někdo data jen z USA. To považuju za diskriminační,“ říká antropoložka, která se zaměřuje na digitální kulturu.
Podobné zkušenosti má i Lukas Blinka z Institutu pro psychologický výzkum na Masarykově univerzitě. I on musí pravidelně vysvětlovat, proč česká a slovenská data mohou být relevantní i pro západní čtenářstvo. Nedůvěra se často překlápí i do zpochybňování jazykové úrovně článku.
‚‚Publikoval jsem dosud zhruba čtyřicet článků a jsem si docela jistý, že diskriminace existuje. Na začátku dává člověk vinu sám sobě, výtky ale pokračovaly, i když jsem psal později se zahraničními kolegy a kolegyněmi, kteří měli i profesionální proofreading,‘‘ říká.
Odborník na digitální závislosti má i čerstvou a docela absurdní zkušenost. ‚‚Do recenzního řízení šel článek, kde jsem byl až čtvrtý autor, text psali lidé z Austrálie a Spojených států. Vycházeli nicméně z českých dat. A recenze hovoří o tom, že to je napsané divnou angličtinou a nedá se to moc číst. Kolegy to hrubě naštvalo, co si to k nim dovolují. My tomu ale čelíme v podstatě v každém recenzním řízení,‘‘ popisuje Blinka.
Pro pochybnosti o úsudku divochů z periferie existuje i označení: epistemická nespravedlnost. Ve své práci se jí zabývá Johana Kotišová, mediální vědkyně, která působí na belgické Vrije Universiteit Brussel.
„Typickým příkladem epistemické nespravedlnosti je situace, kdy vám nevěří policie, protože jste třeba Rom. Podobný mechanismus funguje i ve vědě, kde také marginalizovaní lidé naráží na nedůvěru,“ říká Kotišová. Nevýhodou přitom nebývá jen původ, do hry vstupuje i gender, barva pleti či věk.
Dekolonizovat akademii
„Mám ale pocit, že se s debatami o dekolonizaci akademie situace proměňuje. Řeší se poměr žen a nezápadních lidí v seznamech literatury, ‚divná‘ jména už nejsou divná, naopak bývá trapné, když se všichni na konferenci jmenují John Smith nebo Peter Ford,“ vyjmenovává Kotišová.
Potýkání se se zahraniční vědou – ať už z pozice českého přispívání do časopisů, či na konferencích, tak pro migranty – přitom zlepšuje prostá skutečnost, že rozsah akademické migrace roste. Instituce a lidé v nich se podle toho musí zařizovat, což se podle respondentů a respondentek tohoto článku neděje všude, někde ale ano.
Pestré kolektivy mají zároveň pozitivní dopad i na sebehodnocení vědců a vědkyň. „Než jsem se naplno přesunul do Británie, prožíval jsem věci jako přízvuk mnohem víc. Tady mi došlo, že se nemusím snažit splynout, vymazat své východoevropanství. Zdejší akademie se už taky posunula, takže víc respektuje různá zázemí a považuje to za něco dobrého,“ uvažuje Rypel, který se zabývá Gruzií a situací tamních queer lidí.
Pokrok není samovolný. Závisí na příznivé politické situaci, která v Evropě nemusí být vůbec samozřejmostí, jak připomíná politická vědkyně Burlyuk, jejíž domovinu nadále sužuje imperiální invaze Ruské federace. V Nizozemsku, kde pracuje, zase poslední volby přinesly úspěch krajní pravice. Doprovázely jej přitom i debaty o omezení anglickojazyčného vzdělávání, které je spojené se strašákem migrace. Radikální Strana pro svobodu vedená Geertem Wildersem ve svém volebním manifestu plánovala „přísně omezit migraci studentstva“ a zrušit bakalářské obory v angličtině, protože univerzity se mají starat o nizozemské studující. Cesty k inkluzivní budoucnosti zkrátka nejsou lineární, upozorňuje v souvislosti s Wildersovými plány Olga Burlyuk.
Co přitom ona sama požaduje? „Aby si naši knihu přečetli představitelé univerzit. Zamysleli se nad našimi zkušenostmi, uznali, že se to děje hodně lidem, pracovali na opatřeních. My nemáme předem daná řešení. Je to kniha výpovědí. My děláme intelektuální a emocionální práci, sdíleli jsme často extrémně bolestivé příběhy, ale nemůžeme být těmi, kdo to vyřeší. Teď je řada na vás.“