Doktorát je práce na plný úvazek. Dělat jej dobře po večerech prostě nelze. Přesto se tak v Česku, kde bývá průměrný plat doktorandů kolem sedmi tisíc korun, běžně děje. V zahraničí je to jinak a jiná je i prestiž titulu, říká sociolog Karel Hlaváček. A dodává, že si za stávající situaci můžou i sami doktorandi, kteří jsou příliš pasivní. Doktorské studium by podle výzkumníka Univerzity Karlovy mělo být vnímané jako zaměstnání – a obdobně placené. Zamezit by se ovšem mělo i věčným studentům, především vyššími nároky na doktorandy samotné.
Dnes působí sociolog Karel Hlaváček jako odborný asistent na Ostravské univerzitě a jako výzkumník na Univerzitě Karlově. Má za sebou několik zahraničních výjezdů, pracoval i v českém parlamentu. Aby se mu ale podařilo doktorát vůbec dokončit, potřeboval peníze ze stáže v Německu. České stipendium by ho totiž neuživilo. A kvůli doktorskému studiu musel dát výpověď v práci. Nebyl líný: stíhat oboje se zkrátka nedalo. „Doktorandi by spíše měli být na univerzitě zaměstnáni. A zaplaceni adekvátně jako lidé s ukončeným vysokoškolským vzděláním,“ myslí si.
Kdy jste si poprvé uvědomil, že pro to, abyste dokončil doktorát, budete muset dát výpověď v zaměstnání?
Do práce jsem začal chodit ještě před dokončením první vysoké školy a dál jsem se pak pokoušel spojit dohromady práci a studium. Šest let jsem pracoval v Parlamentním institutu, což je součást Poslanecké sněmovny. Od počátku jsem si uvědomoval, že chodit do zaměstnání a pracovat na doktorátu je neslučitelné, a ten problém postupně gradoval.
Proč jste se rozhodl, že se místo vydělávání peněz budete raději věnovat doktorátu?
Protože člověk se chce rozvíjet, posouvat se někam dál. A na doktorátu jsem cítil tenhle potenciál. Lákaly mě a doteď mě lákají jak univerzitní výuka, tak vědecký výzkum. Intelektuálně se jedná o inspirativní a rozvíjející, ale také náročnou činnost. Myslím si, že je chyba vnímat doktorát pouze jako studium. Jedná se o plnohodnotnou práci. Samozřejmě jen tehdy, pokud ji vezmete vážně a vytvoříte pro ni patřičné podmínky.
Takže obojí dohromady dělat nešlo?
Je to stejné, jako se ptát, proč nemůžete dělat dva plné úvazky najednou a pracovat šestnáct hodin denně. Existují sice lidé, kteří udělají doktorát a souběžně mají další práci, ale jaká je pak kvalita takových doktorátů? V zahraničí se dělají doktoráty full-time, jejich úroveň je pak samozřejmě úplně jinde. Od vás se ale nakonec žádá mezinárodní konkurenceschopnost. Doktoráty dělané po večerech po práci jsou tak úplně nesmyslné.
Kolik činilo vaše doktorandské stipendium?
Doktorandské stipendium se v průběhu doktorátu postupně zvyšovalo ze zhruba šesti na deset tisíc korun. Je samozřejmé, že taková částka nemůže na živobytí stačit.
Český doktorát za německé peníze
Tak kde jste bral peníze na živobytí?
Dlouhou dobu jsem dělal doktorát souběžně s prací. Poté jsem doktorát zčásti financoval z českých zdrojů, například jsem uspěl v grantové soutěži. Doktorandský grant vám ale přidá jen několik tisíc měsíčně, navíc je časově omezený. A tak jsem zčásti financoval doktorát ze zahraničí – asi rok a půl jsem strávil v Německu, kde jsem byl finančně podporován z německé strany.
Takže jste jel na stáž do Německa. Na čem jste tam pracoval?
V Německu jsem byl postupně v Oldenburgu a ve Frankfurtu nad Mohanem. Jednalo se o klasické výzkumné pobyty – pracoval jsem tam na dizertační práci a na vědeckých studiích, přičemž jsem se snažil využít možností, které v Čechách nejsou dostupné.
Je rozdíl mezi tím, jak přistupují k doktorandům v Česku a v zahraničí?
Výrazný je rozdíl mezi vnímáním humanitních věd, aspoň tedy u nás a v Německu. Humanitní vědy mají v Německu dlouhou a slavnou tradici. V souladu s tím nahlížejí Němci na dráhu humanitního vědce jako na obtížnou, ale současně prestižní záležitost. To je u nás odlišné. Mnozí lidé zpochybňují humanitní vzdělání jako takové, doktorandi jsou podezřelí z věčného studentství.
V Česku máme zvláštní situaci, lidé sice často tvrdí, že si vědy a vzdělání váží, ale na druhou stranu k nim mají vysloveně negativní vztah. Proto ve společnosti rezonují ona hloupá slova prezidenta Zemana o pražské kavárně. V tom probublává téměř nenávist vůči vzdělání. To vyjádřil geniálně už Miloslav Švandrlík v Černých baronech. Tam nadřízený voják říká o vojínech, kteří byli komunistickým režimem vyhnáni z pracovních míst typu právníka či režiséra, že by je: nahnal do mišelinky tahat pneumatiky. Současná situace doktorandů je sice hlavně odrazem šlendriánu lidí, kteří mají tyto věci na starosti, někde pod tím ale dřímá postoj onoho vojáka. Z vysokých politických postů to slyšíme každou chvíli. Svou roli samozřejmě hraje i politická pasivita doktorandů. Vždyť je to teprve nedávno, co vznikla Česká asociace doktorandek a doktorandů, která upozorňuje na jejich alarmující situaci.
V čem podle vás tkví největší problém českého doktorského studia? Je to jen ta výše stipendia, nebo ještě něco jiného?
Problém zdaleka není jen ve výši stipendií. Systém je od základu špatně postavený. Školy jsou motivovány přijímat doktorandy ve velkém množství. To vede k tomu, že na doktorát jdou často lidé, kteří jen nevědí, co s životem dál. Peníze, které do těchto lidí stát nalije, jsou peníze vyhozené oknem, protože velká část jich doktorát nikdy nedodělá. Současně se doktorandům věnuje malá pozornost – neexistují žádné komplexní a rozvinuté strategie, jak je vychovávat, je špatné zázemí. Celkově by mohlo pomoci soustředit finanční prostředky k menšímu počtu lidí, kteří se věci skutečně chtějí věnovat a mají potenciál stát se plnohodnotnými vědci.
Nesmí to být jen fajn přivýdělek
Kolik by podle vás mělo činit stipendium doktorandů, aby peníze nebyly jedinou jejich motivací, ale zároveň, aby mohli pracovat jen na doktorátu?
Nejsem si jist, zda by doktorandi měli vůbec dostávat stipendium. Spíše by měli být na univerzitě zaměstnáni. A zaplaceni by měli být adekvátně jako lidé s ukončeným vysokoškolským vzděláním. Nezapomeňme, že předpokladem pro doktorát je úspěšně zakončené magisterské studium. Zde se už samozřejmě pohybujeme alespoň okolo výše průměrné mzdy.
Ozývají se názory, že mnoho doktorandů bere doktorát jen, řekněme jako fajn přivýdělek, že na doktorské studium nastoupí, ale vlastně jej ani nechtějí dokončit. A také proto je velká míra nedokončených doktorských studií. Co si o tom myslíte?
Je to tak. Problém je ve způsobu výběru doktorandů. Kdyby byla problematika doktorandů ošetřena profesionálně, existovalo by opravdové výběrové řízení, kterým mohou projít jen dobře připravení a motivovaní lidé. Situace má ale i druhou stránku – za sedm a půl tisíce korun, což je průměrná výše doktorandského stipendia, od doktoranda reálně nemůžete požadovat téměř žádnou práci. Toho jsou si univerzity často vědomy, a tak doktorát samy berou vážně jen naoko. Doktoráty jsou dnes nastaveny jako fajn přivýdělek zcela systémově. Pokud by se to tak nechápalo, a prý k tomu dochází na některých technických či přírodovědných oborech, jednalo by se o vykořisťování.
Jak by mohly samy univerzity přispět ke zlepšení situace doktorandů v Česku?
Univerzity musejí přijímat jen excelentní uchazeče a poskytnout jim patřičné zázemí a podporu. Pokud totiž chcete excelentní uchazeče, musíte nabídnout odpovídající podmínky.
Doktorandů je zbytečně moc
Když mladý vědec doktorát dokončí, může pokračovat jako odborný asistent. Je jejich situace a odměňování lepší než v případě doktorandů?
Právě že není. Součástí problému doktorátů je totiž i výhled, který univerzity a vědecké instituce poskytují lidem, kteří doktorát úspěšně zakončí. V současné době je jasné, že naprostá většina doktorandů nikdy nebude moci pokračovat ve vědecko-pedagogické kariéře, protože doktorandů je mnohem více než existujících pracovních míst. Taková je nicméně situace snad všude ve světě. Stát se vědecko-pedagogickým pracovníkem je zkrátka obtížné a nepodaří se to mnoha lidem. Ve světě je ale běžné, že kdo v tvrdé konkurenci uspěje, je odpovídajícím způsobem ohodnocen. Tak tomu u nás není. Pokud se vám už podaří se někde uchytit, budete brát podobné peníze jako sekretářka odvedle. Minimálně u humanitních oborů to není přehnané – inzerované platy prodavačů či skladníků v supermarketu nebo řidičů MHD jsou vyšší než tarifní platy odborných asistentů, tedy vědecko-pedagogických pracovníků s dokončeným doktorátem. Tady jsme opět na dobré cestě k realizaci ideálu Švandrlíkova vojáka.
Jak by se podle vás měly změnit podmínky odborných asistentů, a tedy i vyhlídky doktorandů?
Přispět by k tomu – kromě státu, který by měl vysokému školství věnovat takové množství prostředků, které je v civilizovaných zemích obvyklé – mohly právě i samy univerzity. Velké množství peněz na univerzitách jde do více či méně smysluplných projektů, které se ale často plní jen na papíře. Na papíře se podporuje kvalita výuky, kvalita vědy, rozvíjí se mezinárodní spolupráce a tak dále. Kdyby se část těchto prostředků přesměrovala na zvýšení tarifních platů pro akademické pracovníky, mohli bychom snad dospět do nějaké přijatelnější situace.
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.