Téma: Proč potřebujeme kromě výzkumných univerzit i menší a regionální školy

Vedle vzdělávání, výzkumu a inovací mají vysoké školy ještě další roli: pomáhají rozvíjet místní komunitu a neformální vazby a snižují rozdíly mezi jednotlivými regiony země. Jak a proč je dobré zabraňovat „odlivu mozků“ z regionů?

Seznam měst, kde lze v Česku studovat vysokou školu, čítá desítky položek. Březnice, Jičín, Lázně Bohdaneč nebo Sezimovo Ústí – místa, která si mnohý obyvatel či obyvatelka Česka musí hledat na mapě, pokud je nezná díky Rumcajsovi nebo Eduardu Benešovi. I v nich přitom ročně vystudují desítky studentů a studentek: v pobočkách některé z šestadvaceti veřejných nebo desítek soukromých vysokých škol. V každém krajském městě pak studují tisíce lidí; poptávka po studiu v Pardubicích, Ústí nad Labem nebo Zlíně zjevně existuje. Jenže její uspokojení vyžaduje pedagogy a pedagožky a vědce a vědkyně, kteří by tam chtěli působit.

Vysokoškolské studium se samozřejmě soustředí hlavně ve velkých městech – ale ne v těch největších. Zatímco Praze připadá na každého vysokoškolského studenta/studentku patnáct lidí, v Ústí nad Labem je to třináct, ve Zlíně jedenáct a v Českých Budějovicích osm. Nejvíce studentským městem je ale Olomouc: tam připadá jeden student/studentka na každých pět a půl obyvatele, ukazují statistiky MŠMT (tabulka F13).

Nejvíc studentů a studentek celkově samozřejmě zůstává v Praze a v Brně: ve dvou největších městech studuje asi polovina všech našich vysokoškoláků a vysokoškolaček. Jenže smysl dává zabývat se i těmi poměry. Jejich důležitost je totiž zásadní ve vzdělávání – kde záleží na tom, jaké procento populace získá vysokoškolské vzdělání.

Navíc univerzity nejen vzdělávají, ale povznášejí i intelektuální a ekonomickou úroveň svého okolí – a to je taky zapotřebí vnímat v přepočtu na obyvatele. Třeba v Brně právě působením univerzitních center vysvětlují na české poměry nebývalý ekonomický úspěch Jihomoravského kraje.

Podobný náhled mají v Plzni: „V 90. letech byl hospodářský boom silně podvázán tím, že průmyslové podniky, které se nově začaly orientovat na západní, především německé trhy, neměly dostatečnou obchodněprávní kvalifikaci, aby na tyto zahraniční trhy dokázaly proniknout. Vybudování právnické fakulty, iniciované i touto potřebou, v Plzni pomohlo tento problém vyřešit,“ vypráví prorektor Západočeské univerzity Vladimír Duchek.

Aby byl někdo schopen aktivně ovlivňovat region, ve kterém působí, musí mít podle něj kompetenci opřenou o znalost světových trendů. „Právě univerzita, která má příležitost tyto trendy zkoumat a aplikovat je v místě svého působení, má tedy pro region takový význam. V některých oborech, na Západočeské univerzitě je to například oblast materiálového výzkumu, univerzity dosahují evropské či světové proslulosti. Tím akcelerují rozvoj celého regionu.“ 

Kvalita, velikost a blízkost

Uvedené výhody ale krajům přinášejí jen kvalitní, zavedené univerzity, upozorňuje učebnice regionální politiky. Pro názornost cituje podnikatele, který vyjádřil nesouhlas s budováním univerzity v Karlovarském kraji: výsledkem by podle něj byla „lokální sešlost neúspěšných pedagogů technických oborů, kteří budou učit studenty, kteří se nikam jinam nedostali, přičemž přínos takových absolventů pro místní firmy bude minimální“. Podobně fungují i některé lokální netechnické obory známé nabídkou distančních programů, které umožní pracovníkům a pracovnicím státní správy postoupit v platových tabulkách. Školy svým absolventům a absolventkám zvyšují pracovní uplatnění (měřeno vzestupem v oněch tabulkách), do regionu přiteče na platech o trochu víc peněz – ale rozvoj odborných kompetencí se v celém systému ztrácí.

Vzdělávací úloha regionálních vysokých škol je tak dvojsečná: blízkost školy na jednu stranu usnadňuje studium a snižuje studentům a studentkám náklady, zároveň ale nasává část studujících, kteří by jinak mohli získat kvalitnější vzdělání ve větších centrech.

Přímý přínos není nijak závratný: české analýze se nepodařilo zjistit žádný vliv blízkosti vysoké školy na rozhodnutí maturantů a maturantek, jestli se budou o studium na škole ucházet. Zajímavější jsou ale nepřímé efekty: pokud žijete blízko vysoké školy, máte vyšší šanci k přijetí na obory, které ústav nabízí, i v jiných regionech. Zřejmě díky neformálním vazbám a informacím, naznačuje analýza. Pomoci mohou dny otevřených dveří, projekty pro středoškoláky a středoškolačky nebo třeba bratr spolužačky, který obor v sousedství studuje a pomůže s přípravou na přijímačky.

Klíčovou funkcí regionálních škol jsou právě ony neformální přínosy nazývané „služby místní komunitě“ nebo „čtvrtá funkce vysokých škol“ – vedle vzdělávání, výzkumu a ekonomického přínosu inovací.

„Odborníci z univerzity jsou členy nejrůznějších poradních orgánů samospráv a svými stanovisky ovlivňují jejich rozhodování. Vysoké školy jsou také garantem kultivované diskuse o společenských otázkách, které přináší moderní doba. Mají nezastupitelnou roli v přenášení idejí z celého světa do místa svého působiště a v participaci na jeho rozvoji,“ vysvětluje Duchek.

„A nezapomeňme, že bez dostatku absolventů vysokých škol se regiony nemají šanci rozvíjet. Jednotlivé sektory dokonce nejsou schopny plnit svoji funkci, ať jde o školství, zdravotnictví či průmysl,“ dodává.

I kdyby tak vysoká škola v některém z regionů neměla klíčový dopad na vzdělanost a výzkum napříč Českem, pomáhá snižovat rozdíly mezi jednotlivými kraji. Ty jsou přitom propastné jak co do platů (průměrný Pražan vydělá o víc než třetinu víc než Ústečan: to je dvakrát vyšší rozdíl než tolik diskutovaná gender pay gap), průměrného věku dožití (tři roky mezi Ústím a Prahou jsou větším rozdílem než mezi Německem a Českem nebo Slovenskem a Rumunskem), nebo právě vzdělání, které vysvětluje podstatnou část rozdílu v příjmech a téměř celý rozdíl v očekávané době dožití.

Když studenti a studentky zakládají rodiny tam, kde vystudovali

Možnost studovat „doma“ totiž zásadně brzdí odchod vzdělaných a kompetentních lidí z regionu. Konkrétní data chybějí, nicméně migrační toky směřují z periferií do center i proto, že absolventi a absolventky pražských nebo brněnských fakult často zůstávají žít v místě, kde vystudují – třeba proto, že si tam najdou práci nebo partnera či partnerku. Právě partneři a partnerky často do periferních regionů nechtějí, ať už kvůli špatné pověsti lokality, nebo obtížnému pracovnímu uplatnění v profesi, jíž se věnují.

Samotné mozky přitom nejsou jediným, co univerzity do regionů přinášejí. Intelektuální a kulturní zázemí se přelévá do okolních ulic a obcí. Třeba v rozvoji územního plánování nebo prostřednictvím uměleckých projektů v Ústeckém kraji. Anebo při propagaci technického vzdělávání v západních Čechách: ZČU společně s Plzeňským krajem pořádá Dny vědy a techniky nebo Technickou olympiádu, v níž středoškolské týmy za asistence akademiků a akademiček řeší technické problémy. (Akademický pohled pak nabízí například mapování přínosů vysokých škol pro Brno.)

Univerzita navíc významně rozšiřuje možnosti pracovního uplatnění, což je zásadní pro ony partnerky a partnery lékařů a lékařek, učitelů a učitelek nebo inženýrů a inženýrek, které regiony potřebují.

Úspěchy akademických institucí se zároveň zapisují do povědomí obyvatel a zlepšují obraz dané lokality. Autor tohoto textu si Ústí nad Labem oblíbil poté, co mu o něm zaujatě vyprávěla rumunská výtvarnice a designérka keramiky Ela Rosu. „Díky stipendijnímu pobytu v Ústí jsem objevila český porcelán a měla možnost si v továrně osahat jeho výrobu. Už po prvním měsíci jsem došla k závěru, že Ústí bylo tou nejlepší volbou, jakou jsem mohla udělat,“ hodnotí své české zkušenosti s odstupem pár let.

Podobné drobnosti přitom nabývají na významu při rozhodování konkrétních lidí, jestli budou vážit cestu do města kvůli zakázce nebo konferenci – anebo jestli budou vůbec ochotní přemýšlet nad nabídkami práce z daného regionu. Protože co jiného může zastavit brain drain než vědomí, že je Ústí skvělé město k životu?

Profesionály a profesionálky ovšem ke svému chodu potřebují právě ty univerzity, které mají k udržení odborníků a odbornic v regionech přispět. „Univerzita J. E. Purkyně se s nedostatkem vědeckých pracovníků potýká stejně jako jiné univerzity v regionech. Může za to relativně snadná dostupnost Prahy, tedy konkurence pražských vysokých škol, které mohou nabízet zajímavější mzdy i vidinu práce na ‚významnějších‘ projektech. Konkrétně v případě naší univerzity se připojuje i hledisko obecně nízkého počtu vysokoškoláků v Ústeckém kraji a existence pracovních nabídek z nedalekého Německa,“ vysvětluje mluvčí Jana Kasaničová.

Jak nalákat lidi na poloviční plat?

Nízké platy – projevující se i na nižší produktivitě – přitom zdaleka netrápí jen univerzity v periferních oblastech. „Celý systém točí stále více peněz, ale platy stále zůstávají při zemi, takže pak lidé pracují na mnoha projektech najednou. Zaměstnanci některých škol mají na různých pracovištích 0,1 úvazku, případně ještě míň, klesá výkon i atraktivita akademického prostředí. Přidat peníze zaměstnancům přitom musí právě školy, nikdo je v tom neomezuje. MŠMT například nedávno zvýšilo stipendium pro doktorandy – ale některé školy jim nedávají ani to, co dostanou od ministerstva. Řada fakult například Karlovy nebo Masarykovy univerzity tyto problémy vyřešila – a stejná řešení mohou pomoci i ostatním,“ nabízí inspiraci Rut Bízková, chemička, bývalá politička a konzultantka, která se výzkumem zabývala například jako předsedkyně Technologické agentury ČR.

Průměrný profesor Masarykovy univerzity vydělává dvojnásobek platu jihlavských kolegů. Průměrní akademici filozofických fakult v Brně (56 000 Kč) a Olomouci (50 000 Kč) dostávají o čtvrtinu víc než ti v Hradci Králové, Pardubicích, Plzni nebo Ústí (41–43 000 korun).

Vzhledem k životním nákladům jsou na tom nakonec nejhůř v Praze (44 000 Kč) a severočeskému zaměstnanci filozofické fakulty může po odečtení nákladů na bydlení zbýt stejně jako tomu z Brna. 

Ústecká univerzita navíc například – mimo jiné díky podpoře Ústeckého kraje – podporuje doktorandy a doktorandky a mladé postdoky a prostřednictvím Interní grantové agentury nabízí desítky milionů na podporu výzkumných projektů zaměstnanců a zaměstnankyň UJEP, zřízení pracovních míst pro mladé vědce a vědkyně a návštěvy zahraničních akademiků a akademiček; další zdroje pak vyčleňuje na odměny za kvalitní vědecké výstupy.

Dobrá věda nad zlato

Jenže peníze nejsou všechno. Do akademické sféry koneckonců málokdo přichází primárně kvůli finančnímu ohodnocení a peníze nehrají primární roli ani při migraci. „Pro migrační rozhodování vědců není určující výše příjmu v zahraničí, ale akademické a intelektuální impulzy (prestižní instituce, špičkové vybavení, zajímavé výzkumné projekty), široká báze mezinárodních vědeckých kontaktů a vlastní sociální sítě,“ ukázala analýza zabývající se migrací do zahraničí. Univerzity mimo adekvátní ohodnocení potřebují nabídnout perspektivní výzkumnou činnost – což se osvědčuje třeba v Plzni.

„Západočeská univerzita sídlí v hospodářsky a průmyslově nejzajímavějším regionu s pevnou vazbou na nejsilnější ekonomiku Evropy – Svobodný stát Bavorsko. Jsme tedy v samotném centru dění. Vybudovali jsme čtyři špičkově vybavená výzkumná centra, jejichž týmy dosahují úspěchů evropské i světové úrovně. Naše univerzita sdružuje škálu oborů, od technických přes zdravotnické a humanitní až po umělecké, a dává tak příležitost pro výzkum v mezioborových tématech. Kolegové z jiných částí republiky nebo ze Slovenska bývají opravdu velmi pozitivně překvapeni silnou vazbou naší univerzity na průmysl regionu,“ uvádí Duchek.

Potenciál mezioborové spolupráce zdůrazňuje i Bízková: „Rozvoj regionů můžeme zakládat na digitálních službách: překonat ekonomiku založenou na průmyslu, spotřebě hmoty, již musíme dovážet, a postavit ji na znalostech a na výzkumu. Může se jednat o specifické, třeba regionální problémy, jejichž smart city řešení mají přesah a můžeme je vyvážet. Třeba učit děti na dálku: nejen se s nimi propojit, ale skutečně zkoumat distanční didaktické nástroje. Ty potom můžeme vyvážet klidně do Austrálie. A platí to ve školství, ve zdravotnictví i všude jinde. Vyžaduje to ale všestranný rozvoj: právě v tom vidím obrovskou roli regionálních univerzit, které mají celé portfolio oborů potřebné k hledání takových řešení.“

Chytrá řešení rozvíjí i ústecká univerzita. „Materiály a technologie pro životní prostředí, nanotechnologie, biotechnologie,“ vyjmenovává tradičně silné stránky ústecké univerzity rektor Martin Balej – a přidává k nim ještě řešení chytré státní správy nebo chytrého sociálního začleňování. „Chtěl bych, aby se vědělo, že v Ústí děláme chemii, environmentální chemii a smart řešení. Zároveň se nebudeme vzdávat povinnosti a snahy pomáhat regionu. Nechci, aby se převážně profesně orientované fakulty – zdravotnická nebo pedagogická – cítily být odstrčené tím, že se soustředí na vzdělávání budoucích odborníků,“ vypráví v rozhovoru o úloze univerzity v severočeském regionu.

A mluví i o obecnějších přínosech: o rozevírání nůžek mezi Prahou a periferiemi, které univerzita pomáhá zavírat, a přispění univerzity k intelektuálnímu a kulturnímu rozvoji nebo řešení konkrétních lokálních otázek, třeba chudoby a vyloučených lokalit. Právě takové funkce přitom univerzity mají plnit z definice v zákoně o vysokých školách: „(VŠ) přispívají k rozvoji na národní a regionální úrovni a spolupracují s různými stupni státní správy a samosprávy, s podnikovou a kulturní sférou.“

Jenže na financování univerzity se takové benefity pro společnost – stejně jako náročnost akademického působení mimo infrastrukturu hlavních center – neprojeví ani ve financování výzkumu, ani vzdělávání.

„Pro účel výpočtu příspěvku vysokým školám mohou být využita pouze kritéria, která jsou dobře kvantifikovatelná a plošně aplikovatelná pro porovnání škol mezi sebou, tedy mimo jiné nesmí být příliš oborově specifická. Abstraktně chápané přínosy vysokých škol pro region nemohou být základem pro financování, pokud nebude nalezen způsob, jak je férovým způsobem měřit. Kritéria financování se nicméně neustále vyvíjejí, a pokud budou nalezeny nové ukazatele, které budou přínos vysokých škol pro ekonomický, společenský či kulturní rozvoj regionu dobře postihovat, jsme otevřeni debatě o jejich využití,“ vysvětluje mluvčí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Aneta Ledvinová.

K regionální spolupráci jsou podle Ledvinové školy motivované nepřímo: zohledněním aplikovaného výzkumu, celoživotního vzdělávání nebo uplatnění absolventů a absolventek. A pro další podporu odkazuje na evropské fondy a místní samosprávy.

Postoj MŠMT je samozřejmě pochopitelný: univerzity máme primárně od výzkumu a vzdělávání. Jenže ty nejsou samoúčelné, smysl dávají jen jako prostředek na cestě ke spokojenosti a štěstí konkrétních lidí a celé společnosti. A těm propasti mezi regiony brání, čímž v důsledku překáží plnému uplatnění plodů toho, co do akademie investujeme. Návrhy k měření lokálního působení škol přitom existují.

„Několikrát jsme na toto téma s vedením MŠMT hovořili. Proč by se například nedala kvantifikovat spolupráce univerzity s regionem, s krajskými úřady či samosprávami? Proč by nebylo možné, aby ministerstvo za každou korunu od kraje dalo univerzitě korunu svou? Kraj si velmi dobře ‚hlídá‘ efektivitu vynakládání svých prostředků univerzitě a pravidelně ji vyhodnocuje,“ ptá se Balej z UJEP.

Jenže z pohledu Ministerstva pro místní rozvoj se jedná o školskou agendu a z pohledu MŠMT je stávající situace uspokojující i do budoucna: ve strategii ministerstva na následující dekádu se regionální působení škol a jejich zapojení do řešení veřejných otázek objevuje jen v jednořádkových bodech, o něž je plán možné rozšířit – stejně jako například o rozvoj tělesné kultury. Potenciál ke zlepšení tak zůstává ležet kdesi napůl cesty mezi školstvím, regionálním rozvojem a naší schopností objektivně měřit, co vlastně univerzity svým regionům přinášejí nad rámec vědy a vzdělávání.