Přechod ze střední na vysokou školu je u nás jako přechod bez zebry

Realita vysoké školy je naprosto odlišná od toho, co zatím student ve svém životě zažil. Mladí lidé přicházejí do prostředí, kde jsou na ně kladeny zvýšené nároky v organizaci studia, samostudia i osobního života, a jsou v něm ponecháni první měsíce často zcela bez rad či pomoci. I to může – a výrazně – přispívat k předčasnému opuštění vysoké školy. Řešením by mohla být takzvaná vstupní fáze studia, jak ji znají například v Rakousku.

Přechod pro chodce je většinou vyznačen zebrou a opatřen odpovídajícím dopravním značením, aby chodec věděl, kde je pro něj bezpečné přejít, a motorista, kde musí počítat s chodci, zpomalit či rovnou zastavit. Celkem jednoduchá pravidla (s jejichž dodržováním mají i tak někteří problémy).

Jinak je to v případě přechodu ze střední na vysokou školu. Zde neexistuje žádná zebra, která by uchazeče o studium bezpečně převedla do reality vysoké školy. Každý více méně musí spoléhat sám na sebe a své schopnosti.

„Zvládl jsi přijímací řízení? Tak to jsi pašák a vítej u nás. Jsi inteligentní, se zbytkem si poradíš!“ Asi tak by se dala shrnout představa většiny vysokých škol o připravenosti studentů prvních ročníků ke studiu.

Zcela se opomíjí fakt, že realita vysoké školy je na hony vzdálená středoškolským podmínkám. Mladí lidé přicházejí do prostředí, které na ně klade zvýšené nároky – často jsou poprvé mimo domov, musejí si sami organizovat čas, hospodařit, vyrovnat se s nároky studia. K tomu se přidávají i doprovodné vztahové a rodinné problémy, které nakonec mohou vyústit ve smrtící kombinaci, kterou student není schopen ustát a raději studium opouští. 

Přechod jako základ studia?

Přitom období přechodu představuje snad nejcitlivější úsek celého studijního cyklu. Jak také ukazují i zahraniční zkušenosti, právě tato fáze zásadně ovlivňuje úspěch či neúspěch celého studia. Na místě je tedy otázka, jak je takový přechod vnímán právě samotnými studenty.

Na tuto otázku jsme se v Centru pro studium vysokého školství (CSVŠ) pokusili nalézt odpověď v rámci projektu Technologické agentury České republiky (TA ČR) „Studijní neúspěšnost studentů s ohledem na přechod mezi střední a vysokou školou“. Výzkum se orientoval na studenty prvních ročníků bakalářských studijních programů humanitního i technického zaměření, kteří se nacházeli v polovině svého prvního akademického roku 2018/19 (Tab. 1).

Kromě jiného jsme se zaměřili na připravenost maturantů ke studiu na vysoké škole z hlediska obsahu studia i jeho organizace. Také nás zajímalo, jak reflektují návaznost/nenávaznost studia na SŠ a na VŠ a jeho organizaci. Dotazováni byli maturanti všech typů středních škol (Tab. 2).

Jak výzkum prokázal, hraje typ absolvované střední školy zásadní roli v první fázi studia, kdy student ještě disponuje poměrně bohatými vědomostmi získanými díky přípravě na maturitu. Ne vždy jsou ale tyto vědomosti kompatibilní s tím, co se od něj očekává na vysoké škole. 

Také se předpokládá, že si začne sám z vlastní iniciativy zjišťovat podmínky studia a bližší informace o něm. Studijní úspěch či neúspěch je tak přímo podmíněn mírou zodpovědnosti daného studenta a jeho schopností vyrovnat se s mnohdy decentralizovanou organizací studia bez předem daného rozvrhu. 

Analýza typu a zaměření vystudované střední školy (Tab. 2) poukázala ještě na několik zajímavých trendů týkajících se přechodu na VŠ. Zatímco významná část studentů osmiletých gymnázií směřuje vedle absolventů technických SŠ (viz příklad FS ZČU) na technické obory, tak mezi studenty humanitního směru převažují absolventi středních odborných škol. Malé počty absolventů středních odborných učilišť, kteří pokračují ve studiu na vysoké škole, lze označit za jeden z přetrvávajících jevů českého vzdělávacího systému. Ukazuje se, že ani úspěšné složení maturity nepředstavuje u většiny absolventů středních odborných učilišť dostatečnou motivaci pro to, aby pokračovali ve studiu.

Právě jejich motivace ale hraje v procesu přechodu ze střední na vysokou školu jednu z klíčových rolí. Jedná se o velmi variabilní položku, která se dokáže průběžně změnit, a to i během krátkého časového úseku, jaký představuje jeden semestr (Tab. 3 a 4).

Jak se zdá, mají studenti technických oborů oproti studentům humanitních oborů poměrně jasnou představu o tom, jaký obor chtějí studovat. Většina z nich by svoji volbu neměnila ani poté, co se již měli možnost seznámit s výzvami vysokoškolského studia.

Naopak studenti humanitních oborů jsou v tomto ohledu svojí volbou daleko více znejistěni. Bezpochyby i proto, že z více než jedné třetiny volí obory, které sami označují za zbytkovou volbu.

Namístě je i otázka, nakolik má na tento proces vliv současné nastavení přechodu ze střední na vysokou školu. Přihláška se podává ještě před složením maturity, po ní následují zkoušky na vysokou školu a v případě úspěšného složení od října opět studium, které se ale diametrálně liší od středoškolské praxe. Neexistuje žádná přechodná doba, která by studentům umožňovala zvážit jejich studijní volbu.

Možná existence jakési úvodní studijní fáze, ve které by se studenti mohli během zimního semestru lépe seznámit se základními výzvami oboru i organizací studia, by byla namístě. Každopádně současné nastavení přechodu dává studentům pouze malou možnost lépe zpětně vyhodnotit svoji volbu.

Studijní motivace je ale pouze jedním z kamínků mozaiky přechodu. Úzce s tím souvisí také návaznost obsahu a organizace studia na SŠ a VŠ (Tab. 5).

Jak ukazuje tabulka, je návaznost obsahu a organizace studia mnohem kritičtěji hodnocena ze strany studentů humanitních oborů než těch technických. Relativně největší souhlas s tvrzením, že střední škola mě vedla k zodpovědnosti, je pak mezi studenty čtyřletých gymnázií. Studenti humanitních oborů zastávají kritičtější postoj také k otázce o snadnosti nebo naopak obtížnosti zvyknout si na některé aspekty vysokoškolského studia (Tab. 6).

 

Na druhou stranu zde může docházet k jistému zkreslení, protože studenti prvních ročníků technických oborů mají často pevně daný rozvrh, který se spíše blíží středoškolské praxi, narozdíl od studentů humanitních oborů. Ti jsou naopak odkázáni sami na sebe a je pouze na jejich zodpovědnosti, jak si studium uspořádají.

Nicméně prezentovaná hodnocení i tak potvrzují trend, že přechod představuje pro studenty výzvu, která je nutí prakticky za pochodu přehodnocovat svou dosavadní studijní praxi. To potvrzuje i poslední tabulka reflektující organizaci studia na vysoké škole (Tab. 7).

 

I když informovanost před nástupem do studia hodnotí studenti technických i humanitních oborů podobně kriticky, co se organizace studia týče, trend zůstává stejný, tedy „pozitivněji“ jsou vesměs naladěni studenti technických oborů.

Prezentované závěry výzkumu představují jen jednu z jeho výsečí. I tak dost názorně poukazují na to, že tématu přechodu by měla být věnována zvýšená pozornost.

I když se k dalšímu studiu na vysoké školy hlásí dle údajů MŠMT (2018/19) téměř 71 % maturantů a více než dvě třetiny jsou ke studiu také přijaty, jedná se v konečném důsledku pouze o čísla, která nic neříkají o tom, jak úspěšní přijatí studenti budou.

Překážek na cestě k úspěšnému absolvování je spousta, a jak ukazuje i náš výzkum, s většinou překážek se čerství vysokoškoláci potýkají právě v prvních ročnících studia. 

Kromě jiného se ukazuje, že dnešní podoba terciárního vzdělávání je pro určitou část maturantů, především absolventy středních odborných učilišť, neatraktivní a nemotivuje je k pokračování ve studiu na vysoké škole. Často ho považují za finančně nákladnou, nepraktickou ztrátu času, která jim pomůže pouze v omezené míře naplnit jejich pracovní ambice. V této souvislosti hraje samozřejmě velkou roli také vliv rodiny.

Rakouská Studijní vstupní a orientační fáze

Pro lepší názornost, jak by mohla být řešena přechodová fáze, aby studentům umožnila se lépe vyrovnat s nástrahami, si teď představíme několik příkladů zahraniční praxe.

První příklad představuje rakouská povinná Studijní vstupní a orientační fáze (Studieneingangs- und Orientierungsphase – StEOP) na veřejných univerzitách. Pro pochopení rakouského systému je nutno podotknout, že ke studiu na vysokou školu opravňuje uchazeče pouhé složení maturitní zkoušky. Mohou se pak zapsat na jakýkoliv obor bez toho, že by museli projít přijímacím řízením. Univerzity jsou povinny jim studium umožnit. To se od roku 2005 týká i studentů z ostatních zemí EU, kteří po rozhodnutí Evropského soudního dvora mají právo studovat v Rakousku za stejných podmínek jako domácí studenti. Pouze u oborů, kde je největší poptávka (například medicínské obory), se v poslední době situace mění a školy zavádějí přijímací zkoušky. 

Povinné zavedení StEOP od zimního semestru 2011/12 na všech rakouských VŠ, vyjma uměleckých škol, vykázalo již po několika letech pozitivní dopad na celý studijní cyklus. Všichni studenti musejí povinně tuto fázi v rámci prvního semestru absolvovat. StEOP je zakotvena i v rakouském univerzitním zákoně pod paragrafem 66, který upravuje nejen její délku (jeden semestr), ale i například počet ECTS bodů (8–20), které musí student získat, aby StEOP úspěšně absolvoval.

Základní myšlenkou je nabídnout studentům prvního ročníku dostatečný čas a prostor ke zvážení své studijní volby, svých schopností a šancí na úspěšné absolvování studia. Pokud student nesloží StEOP zkoušky předepsané v kurikulu toho daného oboru, zaniká mu tím oprávnění k dalšímu studiu. Zkoušky je možné skládat i mimo zkouškové období a dvakrát opakovat.

O přijetí do toho samého studia se pak může zájemce ucházet až ve třetím semestru, který následuje po odejmutí jeho oprávnění ke studiu. Důležitým psychologickým aspektem je sebereflexe samotných studentů, kteří tak dostanou poměrně jasný feedback o svých studijních šancích. Cílem je mimo jiné předejít propadovosti (anglicky drop out) v pozdějších fázích studia, kdy je její dopad problematičtější než na počátku studijního cyklu.

Jak ukazuje rakouská zkušenost, velmi důležité je celkové nastavení této přechodové fáze. Jakou roli má ve studijním cyklu převzít? A jak se k tomu postaví jednotlivé univerzity, které se těší v organizaci studia široké autonomii? Jedna z prvních evaluací StEOP v roce 2015 prokázala, že si její povinné zavedení vykládaly univerzity a jednotlivé obory různě – například humanitní obory to považovaly spíše za nutné zlo, které jen zatěžuje i tak přetížený pedagogický personál a zbytečně váže kapacity. Naopak přírodovědné a technické obory pojaly StEOP jako příležitost pro selekci zájemců o studium, kdy v rámci StEOP například nabídly předměty, které svou náročností testovaly schopnost studentů přizpůsobit se zvýšeným nárokům.

Evaluační zpráva poukázala na nutnost vyváženosti StEOP, kdy na jedné straně má naplňovat obecnou informační a orientační funkci ve vztahu ke studiu a na druhé straně umožnit studentům se dostatečně seznámit s výzvami studovaného oboru. V žádném případě by neměla být nástrojem pouhé selekce. Na toto „zneužití“ StEOP ze strany univerzit pamatuje i zákon.

Po letech přešlapování rakouské univerzity zjistily, že dobře vystavěná StEOP jim nabízí možnost, jak lépe pracovat s přílivem zájemců o studium a účinně ovlivňovat jejich studijní volbu. To jim umožňuje, aby ke studentům vyslaly poměrně jasný signál o jejich šancích na úspěšné dokončení studia, popřípadě přesměrovaly jejich zájem na jiný obor a nakonec i lépe dislokovaly finanční prostředky pro zbývající studenty oboru. Studenti získají jasný feedback ke své studijní perspektivě a mohou se poměrně kvalifikovaně rozhodnout, zda zvolený obor dostudují, či zda od nového semestru zamíří jinam.

StEOP samozřejmě není samospasitelná, vnáší ale do systému předvídatelnost a umožňuje studentům lépe zvážit svou volbu na samém začátku studia, kdy případný neúspěch nemá zásadní dopad na případné budoucí úspěšné zakončení studia, jako by měl v pozdějších letech.

Rakouský příklad odkazuje i na jeden fenomén, který je pro úspěšné zvládnutí přechodu zásadní, a tím je prostupnost studia. Stačí pouze maturitní zkouška a uchazeč se může zapsat na jakýkoliv obor, aniž by musel ve většině případů skládat přijímací zkoušky. Možná je na čase oprostit se od falešné rovnosti přijímacích zkoušek, které vytvářejí dojem rovné šance pro všechny přijaté studenty – startovací čára je tak pro všechny stejně dlouhá, nebo ne? 

Přijímací zkoušky představují pouhou technikálii, která ani v nejmenším nevypovídá o tom, zda je student na studium připraven, či nikoliv. Jeho připravenost či nepřipravenost ke studiu se projeví až ve studiu samotném. Proto je namístě zamyslet se nad tím, zda čas strávený přípravou na příjímací zkoušky by nebylo vhodnější využít k lepší orientaci v organizaci a nárocích studia na studentem zvolené vysoké škole a samotné zkoušky zrušit.

Vyšší prostupnost studia jako povzbuzení ke studiu pro lidi z praxe

Prostupností studia zde není míněna pouze možnost studovat automaticky na základě složení maturitní zkoušky, ale i možnost studia pro ty, kteří se na středním stupni rozhodli pro prakticky zaměřený učební obor a rádi by nyní studovali, i když nemají maturitu.

Jak ukazuje následující německý příklad, základní premisa by měla znít, že aby se podařilo podchytit všechny talenty, musí být vysokoškolské vzdělání přístupné co nejširší kohortě zájemců. Společná konference ministrů školství jednotlivých spolkových zemí prosazuje proto v Německu od roku 2009 možnost studia bez maturity. Organizace této formy studia je zcela v kompetenci jednotlivých spolkových zemí a ukotvena v jejich vysokoškolských zákonech.

Na příkladu Saska a Technické univerzity v Drážďanech (TU Dresden – TUD) si tuto formu studia blíže představíme.

V saském vysokoškolském zákoně jsou v paragrafu 17 podrobně popsány podmínky přijetí ke studiu, kdy pouze úspěšné složení maturitní zkoušky neznamená automaticky vstupenku na vysokou školu. Naopak delší část paragrafu je věnována alternativním možnostem přijetí ke studiu. Cíl je jasný – umožnit odborníkům z praxe s několikaletou pracovní zkušeností studium na VŠ.

Absolventům učebních oborů bez maturity se tak otevírá možnost dodatečného vysokoškolského studia za přesně daných podmínek – například předchozí složení mistrovské zkoušky automaticky opravňuje uchazeče ke studiu na saské VŠ. 

V případě TUD hraje důležitou roli i poradenství, kdy samotnému přijetí předchází povinný pohovor uchazeče s poradcem v poradenském centru TUD, jehož cílem je seznámit uchazeče s výzvami vysokoškolského studia, případně ho nasměrovat ke vhodné volbě oboru. Tato procedura je povinná pro uchazeče, kteří přicházejí z praxe bez předchozí studijní zkušenosti. 

Kromě absolventům mistrovské zkoušky či jejího ekvivalentu v podobě nadstavby umožňuje zákon studium i lidem s minimálně tříletou pracovní zkušeností. Například absolvent učebního oboru bez maturity po třech letech praxe a složení přijímacích zkoušek může studovat jím libovolně zvolený obor. V tomto případě je zkouška, která se skládá ze čtyř písemných a jedné ústní části, ekvivalentem maturity. Platí ale pouze pro konkrétní, uchazečem zvolený obor. Při případném zanechání studia či jeho změně pak oprávnění ke studiu zaniká.

Tato možnost studia láká na spolkové úrovni čím dál více zájemců. V roce 2018 studovalo na německých univerzitách v prvním semestru na 62 tisíc studentů bez maturity, což představovalo 2,2 % z celkového počtu studujících. Oproti roku 2013 tak počet studujících bez maturity stoupl o rekordních 35 %.

O úspěchu studia se rozhoduje už imatrikulací

Jak jsme se pokusili ukázat, je téma přechodu velmi komplexní záležitost, které se ze strany vysokých škol vyplatí věnovat zvýšenou pozornost. Právě to, v jaké formě studenti přechod absolvují, může rozhodnout o úspěchu či neúspěchu studia konkrétního uchazeče. Tím, že studenti dostanou možnost se co nejlépe seznámit s výzvami studia a dostane se jim ze strany vysokých škol všemožné podpory formou poradenství, se zamezí případným negativním jevům jako propadovosti či psychickým problémům způsobeným studijním stresem. 

Příklady ze zahraniční nám ukazují, že existují různé způsoby, jak studenty v této fázi efektivně podpořit. Volili jsme zde ty, které reprezentují politickou rovinu problému a vyznačují se úzkou spoluprací státu a veřejných vysokých škol. Tématu přechodu se tím dostává nové, politické dimenze, kdy stát jasně deklaruje svůj zájem na co nejsnazším a nejotevřenějším přechodu ze střední na vysokou školu.

Rámec je tím jasně dán. Pak je na vysokých školách, jak se toho chopí a implementují do praxe. I provedená změna financování vysokých škol v Německu a Rakousku v posledních letech, kdy je stále větší důraz státní kasy kladen na počty úspěšných absolventů ve standardních studijních lhůtách, vedl ke změně vnímání úspěšnosti studia. Proto se nově o úspěchu studia rozhoduje ne na jeho konci promocí, ale na jeho počátku imatrikulací.

Autor je pracovníkem Centra pro studium vysokého školství.