Predátory si už hlídáme víc. Jenže hranice jsou nejasné a nekalé praktiky různější

České vysoké školy se snaží o predátorských časopisech své studující i vyučující informovat, důraz kladou na kvalitu publikací i osvětu, jak pochybné magazíny odhalit. Nedávné případy, kdy se vydavatelé magazínů brání nařčením z „predátorství“ a autoři a autorky požadují stažení svých prací, však ukazují, jak složité je to publikační teritorium.

Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.

Dostaly jméno predátorské, tedy dravé, nelítostné – a požírající oběti. Téma těchto takzvaně predátorských časopisů, jež se nekale přiživují na vědeckém bádání, publikují špatnou vědu a jejich vydavatelé pořádají i pochybné „vědecké“ konference, občas vyhřezne z publikační džungle i na veřejnost prostřednictvím bizarních příběhů, co kde kdo otiskl za nesmysl: studii sepsanou počítačem, náhodně složené bláboly anebo už několikrát recyklovaný „výzkum“.

Poctiví akademici a instituce, jimž jde o opravdové poznání a kvalitní vědu, s těmito praktikami bojují. Ale není to lehké: Tlak na publikační výstupy je dnes enormní; začínající vědci, ale i zasloužilí veteráni tak občas uklouznou... 

Jak přesně určit predátory? Kam všude pronikli? Zneužívají ideje publikačního modelu Open Access? A co mohou univerzity dělat, aby ochránily méně zkušené kolegy či doktorandy? Universitas takové otázky položil expertům a zástupcům veřejných vysokých škol v Česku (výslednou a obsáhlou anketu si můžete přečíst zde), které o problému čím dál více vědí, připravují semináře, kurzy i doporučení pro publikující vědce.

„Existenci predátorských časopisů vnímáme jako vážný problém. Je však nutné podotknout, že se s problémy setkáváme na univerzitě čím dál méně, protože za poslední léta téma různými kanály komunikujeme, a většina vědeckých pracovníků už proto o těchto aktivitách slyšela a dávají si na predátory pozor. Nicméně jsme si vědomi, že nelze polevit, neboť nepoctiví vydavatelé hledají stále nové praktiky, jak akademiky nalákat,“ říká například Šárka Pospíšilová, prorektorka Masarykovy univerzity pro výzkum a doktorské studium.

Nejasná hranice šelmovství

Letos v únoru publikovali Martin Srholec a Vít Macháček z ekonomického ústavu CERGE-EI, tedy společného pracoviště Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy, studii v respektovaném periodiku Scientometrics, aby ukázali, jak problematické časopisy z takzvaného Beallova seznamu (blacklistu), který od roku 2010 sestavoval knihovník Jeffrey Beall z Colorada, pronikají do standardní databáze Scopus. 

Překryv čítal 324 titulů. Z mezinárodního srovnání autorských afiliací posléze vyplynulo, že ve státech, jako jsou Kazachstán či Indonésie, putuje do pofidérních žurnálů až sedmnáct procent „odborné“ produkce. 

„Predátorskými praktikami jsou nejvíce postiženy středně rozvinuté země zejména v Asii a v severní Africe,“ komentoval tehdy pro magazín UK Forum za oba autory Srholec, jehož muselo potěšit, že si závěrů jejich studie všimlo i zpravodajství časopisu Nature.

Jenže! Začátkem září přišla pro autory ledová sprcha. Vydavatel zmíněného časopisu Scientometrics, patřícího do skupiny Springer Nature, se rozhodl celou kritickou studii stáhnout. S tím autoři ostře nesouhlasí; sám Srholec na svém blogu v angličtině upozornil, že se tak stalo poté, co se vydavateli v květnu ozval šéfredaktor dotčené rodiny titulů Frontiers s požadavkem na retrakci práce, která se odvolává právě na tzv. Beallův seznam, který je – bezpochyby – pouze nedokonalým, ale široce užívaným přehledem potenciálně problematických titulů. 

Za české autory se postavilo i 36 zasloužilých recenzentů a členů redakční rady Scientometrics, jimž se nezdají důvody stažení; celý případ se ještě řadu měsíců potáhne, neboť jej má prověřit etická komise.

Každopádně už ukazuje na sporné vymezení predátorů i limity slavného indexu pofidérních vydavatelů a titulů. Ostatně komu by se taková nálepka líbila? 

„Jistě existují časopisy, které stojí na pomezí a nelze je tak jednoduše označit za predátorské. Tyto případy bylo nejtěžší rozhodnout a musím přiznat, že ideální řešení neexistuje. Proto jsem je většinou na seznam nezařazoval. Těchto sporných ale nebylo zas až tolik, jak byste si mysleli. Asi tak tři procenta. Ostatní se daly jednoduše rozdělit do dvou skupin – predátorské a ty poctivé, kvalitní,“ řekl letos v létě Jeffrey Beall v exkluzivním interview pro Universitas

Mluvil i o kritériích, jak pochybné tituly poznat: třeba nedostatku transparentnosti, zavádějících a lživých názvech (American Journals sídlící v Bangladéši), chabé úrovni publikované angličtiny a podobně. A prozradil také, že si velké vydavatelství MDPI tehdy vynutilo na jeho zaměstnavateli, University of Colorado Denver, i vyřazení ze seznamu. A proti zařazení na časopisecký index tehdy protestovaly i Frontiers.

Pořádně prověř, než publikuješ!

Píše se rok 2021 a na predátory si vědci a vědkyně dávají daleko větší pozor. „Predátorské časopisy jsou nebezpečné jen do jisté míry a pro určitou vědeckou komunitu. Zkušený vědec zná časopisy, které jsou komunitou akceptovány, a v případě volby nějakého ,nového‘ časopisu si raději prověří redakční radu a zda je časopis zařazen do prověřených citačních rejstříků (Web of Science, Scopus). Existují ale určité ,šedé zóny‘, kdy jsou časopisy z důvodu rychlého procesu peer review podezřelé z predátorství,“ říká Pavel Drozd, prorektor pro vědu a tvůrčí činnost Ostravské univerzity. Varuje i před predátorskými konferencemi, jež je dle něj těžší odlišit.

Prakticky všechny veřejné vysoké školy, které redakce s dotazy oslovila – Univerzita Karlova, Masarykova univerzita, Univerzita Palackého, České vysoké učení technické, Vysoké učení technické, Ostravská univerzita, Západočeská univerzita, Jihočeská univerzita a Univerzita Hradec Králové –, se shodují, že povědomí o této hrozbě je již slušné; o nástrahách se už dobře ví, potíž ale občas bývá právě v šedých zónách a v definici pojmu predátorské médium.

Školy proto pořádají spoustu seminářů, mívají osvětové programy, materiály či informativní stránky. Třeba Vysoké učení technické v Brně (a jeho Ústřední knihovna VUT) iniciovalo a také spravuje web Vím, kde publikuji a nabídlo několik kurzů pro doktorandy a doktorandky (Vědecké publikování od A do Z, Základy vědeckého publikování, Citování ve vědecké praxi), v nichž učí studující – budoucí výzkumníky a výzkumnice – zásadám publikování i výběru časopisů.

„V rámci úkolů studenti jednak hodnotí vybraný časopis a posuzují jeho kvalitu, ale také si sami vybírají vhodné periodikum k publikování dle svého oborového zaměření,“ vysvětluje Mária Režňáková, prorektorka VUT pro akademické záležitosti. Sama v letech 2013 a 2014, kdy se v Česku o predátorech takřka ještě nevědělo, publikovala tři články v časopise jednoho problematického vydavatelství – alespoň podle již zmíněného Beallova indexu.

Těsně před říjnovou volbou rektora Univerzity Karlovy pak Fórum Věda žije! konfrontovalo jednu z kandidátek na vedení UK, prorektorku Milenu Králíčkovou (ve volbě nakonec zvítězila a školu od února jako rektorka povede – pozn. red.), s jejími čtyřmi staršími přehledovými pracemi s Václavem Větvičkou v údajně „podezřelém“ periodiku – opět z Beallova seznamu. Ve svém veřejném vyjádření Králíčková mimo jiné zmínila, že jde o zanedbatelný podíl v celé její publikační produkci, ale preventivně požádala o stažení prací.

Pečlivější výběr titulů

„S ohledem na významný tlak na kvalitu před kvantitou si vědecké týmy začínají tuto problematiku uvědomovat a pečlivěji vybírají tituly, ve kterých publikují. Mladší generace je v tomto samozřejmě ovlivňována seniorními výzkumníky,“ doplňuje Luděk Hynčík, prorektor pro výzkum a vývoj Západočeské univerzity v Plzni, která provádí analýzy časopisů dle databází a pořádá osvětové přednášky pro vědce a vědkyně na všech stupních kariéry.

„Z našeho knihovnického pohledu se povědomí zvýšilo. Existují návody na odhalování predátorských časopisů či postupy k upozornění na podezřelý časopis. Na toto téma jsou rovněž pořádány semináře, konference, autoři si čile předávají své osobní zkušenosti... My v knihovnách vždy v rámci výuky informační gramotnosti o predátorství informujeme, abychom tyto nekalé praktiky dostali do povědomí jak akademiků, tak současných studentů – budoucích vědců,“ líčí Helena Sedláčková, ředitelka Knihovny Univerzity Palackého, která upozorňuje, že predátoři zkrátka sofistikovaně parazitují na ctnostné myšlence Open Access.

Nikdo je nečte, ale i tak škodí

To si myslí například i Zbyněk Škvor, prorektor ČVUT pro vědu. „Existence predátorských časopisů je nechtěným výsledkem politiky Open Access a financování vědy podle počtu publikovaných výsledků. Pokud za články v podřadných časopisech nedostanou instituce prostředky a pseudopublikacemi nepůjde vydláždit cestu k akademickým titulům, bude jev omezen na snesitelnou míru,“ míní profesor Škvor, dle nějž predátorské časopisy neohrožují samu podstatu vědy – „téměř nikdo z expertů je nečte“ –, mohou však oklamat laickou veřejnost.

Co proti takovému nešvaru činit? „ČVUT ctí svobodu každého publikovat dle svého výběru. Zároveň ovšem dbáme, aby se pochybné praktiky nestávaly zdrojem peněz či slávy. Naše pravidla rozdělování finančních prostředků kladou důraz na kvalitu, takže se publikování v predátorských časopisech nevyplácí... Stejně tak je povinností habilitačních a jmenovacích komisí vyjádřit se ke každému případu publikace v pochybném periodiku u uchazečů o akademický titul docenta anebo profesora,“ doplňuje prorektor pražské polytechniky.

Úzký český pohled...

Jeho kolega z Českých Budějovic, prorektor Luděk Berec z Jihočeské univerzity, souhlasí s nezbytným důrazem na kvalitu i zodpovědnost vědců a vědkyň a těch, kdo je školí. „Nejen začínající autoři se mohou na naši knihovnu obrátit a požádat ji o prověření kvality daného časopisu a o pomoc s identifikací možných predátorských časopisů nebo vydavatelů… Kromě toho je systém hodnocení akademických pracovníků na Jihočeské univerzitě dnes postaven zejména na výstupech, které se objeví v databázích Web of Science (a tam pouze typy Q1 a Q2), Scopus a ERIH. Myslím, že by největší roli v tomto měli sehrát školitelé doktorských studentů, kteří by sami vysoké standardy publikování měli brát a mít za své,“ akcentuje prorektor pro vědu.

A další vědní prorektor, tentokrát Ondřej Krejcar z Univerzity Hradec Králové, připomíná i možnou medicínu: „Podporujeme mezinárodní spolupráci, a tedy získávání externích znalostí a pohledu tradičních univerzit, abychom omezili tendence úzkého českého pohledu na věc.“