Schválně zpackali studii a poslali ji k publikaci. Vyšla

Před rokem a půl vydal Jaroslav Švelch spolu se dvěma kolegy chybně zpracovanou studii. Mizerná byla úmyslně. Napsali ji navíc špatnou angličtinou. A přímo v práci stálo, že jejím cílem je odhalit predátorské časopisy. K publikaci ji přijal Mediterranean Journal of Social Sciences. Žurnál se sídlem v Římě, jehož bankovní údaje však směřovaly do Albánie. A jeho recenze? Pozitivní hodnocení s minimem připomínek.

Když Jaroslav a Jan Švelchovi a Tereza Krobová zaslali do predátorského časopisu záměrně zpackanou studii, časopis zpět nějaké připomínky přece jen poslal. Ale vztahovaly se jen k abstraktu a k věcem, na které nejspíš upozornila automatická kontrola pravopisu.

Nikomu ze žurnálu například nevadilo, že použitá metoda výzkumu neexistuje. Nebo že článek nemá vůbec žádný vědecký význam. Vědci naprostý blábol úspěšně udali jako vědecký článek. Jak je to možné? Obrátili se na takzvaný predátorský časopis. Nyní, i díky Švelchově osvětě, už v Česku existují pravidla publikační činnosti, která publikace v predátorských časopisech zakazují nebo nedoporučují. „Otázka ale je, do jaké míry se budou skutečně uplatňovat,“ je trochu skeptický odborník na počítačové hry a výzkumný pracovník Univerzity v Bergenu Jaroslav Švelch.

Proč jste se s kolegy pro pokus s publikací v predátorském časopise před rokem a půl rozhodli?
Někteří kolegové z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy publikovali články v podvodných časopisech velmi nízké kvality, takzvaných predátorských časopisech. Hájili se přitom mimo jiné tím, že tyto časopisy jsou indexovány v mezinárodní databázi Scopus. Podle tehdejších pravidel příslušely pracovišti RIV body za každý článek indexovaný ve Scopusu. Jenže tahle databáze i přes snahu zahrnovat pouze dobré žurnály nemůže kvůli obrovskému objemu garantovat jejich kvalitu. Zaměřili jsme se na časopis Mediterranean Journal of Social Sciences, v němž publikovala mimo jiné kandidátka na děkana FSV UK, doktorka Němcová Tejkalová. Tento časopis se nějakým podloudným způsobem dostal do databáze Scopus, i když jeho vnější znaky prozrazovaly, že to je podvodný časopis. Při experimentu jsme s kolegy sepsali naprosto scestný blábol vytvořený na základě zfalšovaných dat, který časopis přesto otiskl. Tím jsme ukázali, že v něm neprobíhá recenzní řízení a otiskne cokoli, stejně jako naprostá většina predátorských časopisů. Také jsme prokázali, že spoléhat se na Scopus jako ukazatel kvality není možné.

Jakou to mělo odezvu, myslíte si, že publikace splnila svůj účel?
Akademie věd ČR tehdy uspořádala konferenci, na které jsme výsledky prezentovali, a chvíli se o téma zajímala média. Souběžně probíhala celá řada osvětových akcí, které upozorňovaly na masivní podvody s publikační činností. Hodně se v tom angažovala organizace Fórum Věda žije. Ta vytvořila online systém Antipredátor, který ukazoval mimo jiné i to, kolik peněz daňových poplatníků šlo na bezcenný výzkum. Rozhodně se zvýšilo povědomí o celém problému ve vědecké komunitě a mezi doktorskými studenty. Na druhou stranu se neprošetřily texty již publikované v podvodných časopisech či vydavatelstvích, neproběhla zpětná sebereflexe.

Proč vlastně čeští vědci v těchto predátorských časopisech publikují? Je to jen kvůli penězům z takzvaného kafemlejnku (RIV body) nebo i za jiným účelem?
Primárním důvodem je zisk RIV bodů a z toho plynoucích finančních bonusů pro pracoviště a pro samotného zaměstnance. Určitý počet publikací se taky vyžaduje při habilitačních a jmenovacích řízeních, publikace se vypisují do grantových přihlášek a podobně. Některá pracoviště nebo skupiny zaměstnanců v predátorských časopisech nebo vydavatelstvích publikovaly koordinovaně, s vědomím, nebo dokonce na popud vedení. Na FSV se opakovaně stalo to, že vedoucí diplomové práce publikoval v predátorském časopise část práce svého studenta a připsal se jako spoluautor. Student pravděpodobně neměl tušení, v jakém typu časopisu článek vyjde – pokud vůbec věděl, že vyjde.

Kdo ty predátorské časopisy vydává a proč?
Tradiční predátorské časopisy vydávají komerční firmy, které vydělávají na takzvaných „article processing fees“, tedy poplatcích, které autor či jeho instituce platí za vydavatelský servis – recenzní řízení, korektury, grafickou úpravu a podobně. Ve skutečnosti však tato vydavatelství často recenzní řízení jen simulují, korektury nedělají, grafiku mají předpotopní a jejich webové stránky padají.

Z jakých zemí tito vydavatelé jsou?
Klasické predátorské časopisy zpravidla ze zemí s kratší tradicí moderní akademické práce a slabší ekonomikou. Například z Albánie, Ázerbájdžánu nebo Rumunska. Celá řada z nich sídlí v Indii, kde se z toho stal takový menší průmysl.

Jak například vaše domovská FSV UK předchází tomu, aby někdo z jejích vědců publikoval v predátorských časopisech?
V současné době existují pravidla publikační činnosti, která publikace v predátorských časopisech zakazují nebo nedoporučují, a to na úrovni univerzity, fakulty i institutu. To považuji za pozitivní výsledek naší osvětové aktivity. Otázka ale je, do jaké míry se budou skutečně uplatňovat. Dosavadní nedostatek zpětné sebereflexe na UK mě moc velkou nadějí nenaplňuje.

Byl jste vy osobně někdy vyzván, třeba e-mailem, abyste publikoval v takovém periodiku?
Ano, podobných emailů chodí mnoho, mnohdy i několik týdně. Reagovat na ně nemá smysl.

Slyšel jste někdy o predátorských vědeckých konferencích? Čím se vyznačují a jak je poznat?
Takové konference mívají velmi obecný název jako třeba International Scientific Conference, aby nalákaly důvěřivé začátečníky ze všech oborů, a často se odehrávají v atraktivních destinacích, jako například v Dubaji. Jsou to akce motivované výhradně ziskem organizátora, nikoli touhou rozšířit lidské poznání.

Co je podle vás třeba udělat pro to, aby vědci přestali publikovat v predátorských časopisech?
Financování vědy na vysokých školách čistě na základě kvantitativních metrik jistě bylo jedním z důvodů, proč akademici v predátorských časopisech publikovali. Metodika hodnocení vědy se bude měnit, i když veškeré detaily ještě nejsou zcela jasné. Publikování v predátorských časopisech ale není jen otázka systému, ale taky osobní integrity, etiky a informovanosti. Je to praxe neslučitelná se seriózní akademickou kariérou. Kdo v nich publikuje, je buď nezkušený, nebo podvádí. Nezkušenost je možné omluvit u lidí zcela na začátku kariéry, například u novopečených studentů doktorského studia. Těžko ji ale promíjet u vedoucích pracovníků.

Dalším problémem je podle mě systémový tlak dělat na univerzitách mezinárodní vědu za každou cenu a zakotvení povinnosti publikovat určitý počet článků v pracovních smlouvách, a to i u těch zaměstnanců, kteří na výzkum nemají kapacitu ani trénink. Taková je například praxe na některých částech FSV UK. Povinnost publikovat v tom případě může vést k nekvalitním textům, které standardy dál stlačují.

Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.