Kariérního kouče mohou využívat i vysokoškoláci, a to klidně už od prváku

Jak aktuálně vypadá pracovní trh? Jaká mají zaměstnavatelé očekávání a jak se připravit na pracovní pohovor? Kariérní poradenství a koučink si většina lidí spojuje až s firemním prostředím, ve skutečnosti se ale čím dál více uplatňují už v oblasti vzdělávání. 

Proč je dobré pracovat na osobním rozvoji už jako vysokoškolský student?
Věnovat se osobnímu rozvoji dává podle mě smysl v jakékoli životní fázi. Už od prvního ročníku studia na vysoké škole se může objevit řada problémů vyvolávajících vnitřní nejistotu a obavy. S přibývajícími roky strávenými na vysoké škole potom stoupá náročnost studia a objevují se nové výzvy. Není nutné, abychom se svými problémy a starostmi zůstávali sami, vyčerpává to v každém věku. Vyplatí se proto neodkládat spolupráci s odborníkem, který dokáže pomoct zorientovat se v náročných situacích. 

S čím se nejvíce vysokoškolští studující potýkají?
Mezi nejčastější témata, se kterými studenti přicházejí, patří zvládání studijních nároků, skloubení studia s prací, rodinou, přáteli, partnerskými vztahy, koníčky a odpočinkem, time management, nastavení priorit. Studenti vyšších ročníků řeší svoje budoucí profesní směřování, rozhodování mezi tím, k čemu je táhne srdce a co jim radí rozum, zmapování vlastních silných stránek, témata sebedůvěry ve smyslu „na co já vlastně mám“ a vlastností, na kterých chtějí zapracovat.

A je rozdíl mezi českými a zahraničními studujícími?
Zahraniční studenti se potýkají například s kulturními odlišnostmi a hledají cesty, jak svou zkušenost využít při hledání uplatnění ať už v Česku, kde se rozhodnou zůstat, nebo po návratu do své země. Někdy narážejí na nepochopení hodnot své kultury u českých kolegů a kamarádů a řeší, jak s nimi komunikovat, aby se vyhnuli konfliktům a zároveň nemuseli popírat vlastní hodnoty. Potýkají se také s tím, že na svoje studium v ČR si potřebují přivydělat, ale jako cizinci mívají problém sehnat si brigádu. V porovnání s českými studenty tedy často čelí většímu počtu potenciálně náročných situací. A to nyní ponechávám stranou okolnosti související s aktuální ukrajinskou krizí, které mohou být velmi traumatizující a studenti je řeší ve spolupráci s krizovými interventy a psychoterapeuty. Za dobu mé externí spolupráce s univerzitním kariérním centrem se na mě obrátili studenti z Itálie, Ukrajiny a Sýrie. 

Zmínila jste profesní směřování. Co umí kouč jiného než kariérový poradce?
Hlavní rozdíl vidím v tom, že poradce skutečně radí, zatímco kouč podporuje klienta v tom, aby si nalézal řešení sám. Studenta vedu k tomu, aby si ujasnil své priority, a to nejen v budoucí profesní dráze, ale i v ostatních oblastech života. Pomáhám mu zmapovat silné stránky, zorientovat se v systému hodnot a zvolit si budoucí uplatnění, které tomu odpovídá. 

Kdo je podle vás kouč?
Tipuji, že odpovědí na tuto otázku je zhruba tolik, kolik je koučů. Nabídnu tedy svůj vlastní popis této profese: kouč je člověk, který provází své klienty na cestě k dosažení jejich vlastních cílů. Cílem takové cesty je často nějaká životní změna.

Jak tedy pracujete?
Mou zodpovědností je v první řadě vytvořit atmosféru důvěry a pozitivního naladění, aby se klient dobře cítil a mohl naprosto uvolněně a svobodně pracovat na svých cílech. S jasnou představou buď klient přichází, nebo si je společně nastavíme. Někdy si je nejprve potřebuje zmapovat, zorientovat se v nich, vybrat si ten nejpodstatnější pro období, na kterém se domluvíme na spolupráci. Obvykle se jedná o sérii několika setkání. Moje práce je založená na otázkách a odpovědích s tím, že klást si správné otázky bývá často důležitější než znát odpovědi. Snažím se pečlivě volit otázky a vést klienta k řešení jeho problému. Nalezením řešení ale proces nekončí. Záleží mi na tom, aby si můj klient stanovil konkrétní kroky, kterými k tomu řešení dojde, a ty skutečně uskutečnil.

Proč by vám měl klient věřit?
To je dobrá otázka. Zvlášť s přihlédnutím k tomu, že člověk by měl vědět, proč a na základě čeho si konkrétního kouče nebo koučku zvolil. Dnes je to trochu problém, protože nás koučů je opravdu hodně a vybrat si toho pravého nemusí být jednoduché. Základem je, že ke mně musí mít můj klient důvěru, musíme si takzvaně sednout, stejně jako je tomu v případě psychoterapie nebo jiných individuálních forem podpory a osobního rozvoje. My také musíme dodržovat mezinárodně platný etický kodex a pracovat s klientem bez jakýchkoli předsudků nebo osobního zaujetí a s plnou důvěrou v to, že klient sám má zdroje potřebné k tomu, čeho chce dosáhnout. Často ale bez pomoci odborníka nedokáže vlastní zdroje a schopnosti odhalit nebo si málo věří, potřebuje posílit sebedůvěru, najít motivaci a odvahu k překonávání překážek a podobně. Nebo se jenom na některé věci potřebuje podívat z jiného úhlu pohledu, který jeho samotného do teď nenapadl, protože byl do svých problémů ponořen příliš hluboko a chyběl mu potřebný nadhled. 

Studující si služby koučů hradí, nebo na ně mají bezplatný nárok? Pokud si je hradí, v jakém rozmezí se pohybujeme? A pokud je bezplatný, za jakých podmínek a v jakém rozsahu?
Základní cena za jedno koučovací setkání v délce 60 minut je pro klienty zvenku 1 500 korun. Co se týká vysokoškoláků, po dohodě s jejich školou poskytuji poradenství bezplatně.

Podle čeho poznám jako „potenciální klient“ dobrého kouče?
Ten „správný“ umí dobře naslouchat, a jak už jsem zmínila, klást klientovi otázky, které ho posunují v myšlení a umožňují mu nacházet vlastní způsoby řešení problémů v souladu s jeho osobnostním nastavením, hodnotami a potenciálem. Pro mě osobně je podstatné i to, že kouč má za sebou kvalitní výcvik a průběžně pracuje na svém profesním rozvoji nejen v rámci dalšího vzdělávání, ale také například formou mentoringu, supervize, sdílení s kolegy v rámci různých profesních skupin a podobně. Kromě toho i my míváme svou supervizi, se svým vlastním koučem řeším svá vlastní témata, ve kterých se potřebuji posunout, a to v pracovním i osobním životě. 

To znamená, že vaše volba současné profese vycházela z osobní zkušenosti a potřeby?
Ano. Osobně považuji zkušenost kouče s koučinkem za zásadní. Koneckonců moje cesta k této profesi začala tak, že v době, kdy jsem o koučinku nevěděla skoro nic, jsem se přihlásila do programu osobního rozvoje, kde jsem měla možnost vyzkoušet si takříkajíc na vlastní kůži některé techniky pod vedením špičkového kouče. To, jak rychle může člověk díky správně zvoleným otázkám a technikám najít řešení problémů, které ho trápí měsíce, někdy i roky, mě naprosto fascinovalo. Tehdy jsem si řekla: Tohle se chci naučit, chci umět podporovat i ostatní v tom, aby mohli žít spokojený život.