Student medicíny stojí milion. Ale stát dává jen dvě třetiny

V následujících deseti letech mají lékařské fakulty dostat zhruba 6,5 miliardy korun navíc. Mělo by to pomoci zvednout počty přijímaných studentů o patnáct procent a řešit nedostatek lékařů v Česku. Až oficiální spojení děkanů lékařských fakult do nové asociace a také studie ukazující nepříznivý vývoj počtu lékařů takové konkrétní výsledky přinesla. Předseda asociace a děkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Aleksi Šedo tento krok ze strany vlády a premiéra v demisi oceňuje. Ale upozorňuje, že jen nabírat víc studentů nestačí.

Problém totiž začíná už dřív. Aby mohly fakulty přijmout více studentů, potřebují víc učitelů. A ti jim chybí už nyní. „Dnes bohužel nikdo nechce medicínu učit, pracovat jako lékař totiž znamená mít ve stejném věku a se stejnou kvalifikací výdělek dvakrát tak velký než na pozici učitele medicíny. Největší část ze slíbených peněz tak poplyne na mzdy,“ vysvětluje Šedo.

Říkáte, že aktuálnímu příslibu řešení situace pomohla i nově zřízená asociace, proč jste ji s kolegy na začátku letošního roku založili?
Jedním z důvodů bylo právě naše rozčarování z toho, že předchozí vlády nad tímto problémem vždy jen pokývaly hlavou, chvíli o něm diskutovaly a pak se nic nestalo. S kolegy děkany jsme se scházeli už dříve, zcela neformálně. V poslední době jsme si ale uvědomili, že pokud nebude hrozící nedostatek lékařů vnímán jako celek a budou existovat jen oddělené stížnosti jednotlivých fakult na zhoršující se podmínky pro výuku mediků, nikam to nepovede. Proto jsme založili asociaci děkanů jako oficiální sdružení a problém s financováním našich fakult medializovali.

Premiér Babiš nedávno lékařským fakultám přislíbil mimořádné financování ve výši 6,5 miliardy korun na dalších deset let. Návrh počítá s tím, že by osm lékařských fakult dostalo příští rok navíc půl miliardy korun a v dalších letech pak okolo 700 milionů korun. Lékařské fakulty začnou navyšovat počty studentů, a to od akademického roku 2019/2020. Jak jste dospěli k částce, kterou máte slíbenou?
Jeden student všeobecné medicíny přijde asi na milion korun, pokud nestuduje déle než šest let. Aktuálně ale příspěvek státu na výuku mediků představuje jen asi dvě třetiny této částky a lékařské fakulty si ten rozdíl musí vydělávat samy. Projekt tak musí sanovat stávající podfinancování a vize je, že v prvním roce by se mezi osm lékařských fakult rozdělilo 500 milionů korun ještě bez navýšení počtu přijímaných studentů. Abychom totiž mohli přijímat více studentů, musíme mít víc učitelů a ti nám chybí už teď. Největší část ze slíbených peněz tak poplyne na mzdy. Dnes bohužel nikdo nechce medicínu učit, pracovat jako lékař totiž znamená mít ve stejném věku a se stejnou kvalifikací výdělek dvakrát tak velký než na pozici učitele medicíny.

Jací učitelé chybí?
Je obtížné sehnat odborníky například na výuku anatomie, ale také pro další takzvané preklinické obory jako biochemie či biologie, které tvoří základ medicíny. Podobně problematická situace je i ve výuce na klinických pracovištích, protože být jen lékařem ve fakultní nemocnici je finančně daleko zajímavější, než se zároveň podílet na výuce studentů. Platy na univerzitě se totiž u mladých asistentů, třeba již i s titulem Ph.D., pohybují pod třiceti tisíci korunami.

Zvýšení platů je jedna věc, jak jinak chcete motivovat studenty, aby místo klinické praxe uvažovali o akademické kariéře a o tom, že budou medicínu učit?
Snažíme se například, aby studenti už během studia mohli poznat, co je vědecká práce, která je základem akademické kariéry. Řada lidí tuto zkušenost neudělá, jen projdou školou, kde se vyučí takříkajíc řemeslu, což medicína do jisté míry je. Důležité je pak přilákat zájemce o doktorské studium, které je zdrojem budoucích docentů a profesorů. Proto se je u nás snažíme zatraktivnit tak, že školitelé doktorandů musí mít granty, aby své studenty mohli platit, doktorandi také dostávají částečné učitelské úvazky.

Počty studentů mají lékařské fakulty navyšovat zhruba o patnáct procent. K tomuto číslu jste dospěli jak?
Aby nedocházelo k faktickému poklesu počtu lékařů v praxi, je potřeba navýšit počet absolventů minimálně o deset procent. Počítáme s tím, že abychom měli o deset procent více absolventů, musíme přijmout o patnáct procent víc studentů, protože část z nich studium nedokončí. Je třeba si také uvědomit, že čerstvě vystudovaní medici přijdou do praxe až kolem roku 2025, tedy po šesti letech studia, a pak je ještě čeká pěti až šestileté specializační vzdělávání. Je tedy třeba zvyšovat počty studentů dlouhodobě, a proto je financování rozvrženo do deseti let a nejde o jednorázovou podporu. Ta by neměla smysl.

I když lékařské fakulty přijmou víc studentů, skutečně bude výsledkem více lékařů? Neodejdou třeba do zahraničí?
O tom se v souvislosti s počty lékařů mluví hodně, ale podle mého názoru to není tak strašné, a navíc to není nic špatného. Těch, kteří si po promoci požádají o uznání diplomů, je výrazně více, než kteří skutečně odjedou pracovat do Německa, Skandinávie či jinam. Těch je okolo deseti procent a nemyslím si, že by tyto odchody ohrožovaly naše zdravotnictví. Jejich počty dokonce meziročně klesají. Práce venku totiž není tak jednoduchá a řada z těch, kteří tam odejdou, se po čase vrací. Pokud se tam totiž chtějí dostat na lepší pozici, než je řadový lékař, musí mít hotovou doktorskou práci, což u nás není potřeba. Vysokoškoláci by ale měli mít zkušenost ze zahraničí. Je nesmírně profesně i sociálně přínosná a absolventům umožňuje vidět jak svůj vlastní život, tak naši společenskou realitu v širších souvislostech a odlišovat příčiny a důsledky.

Proč je vůbec o naše lékaře v zahraničí takový zájem?
Lékařský stav v celém světě trpí postupným stárnutím. Společnosti totiž potřebují stále více lékařů kvůli tomu, že se například prodlužuje průměrný věk a stále se zlepšuje lékařská péče. Podobné problémy jako u nás tak řeší i jinde, například ve Velké Británii plánují kvůli hrozícímu nedostatku lékařů otevřít hned pět nových lékařských fakult. Naše situace je ovšem trochu jiná než v Británii: Nechybí nám „zdi“, ale učitelé. Být učitelem lékařství v zahraničí je totiž velmi prestižní.

Mluvili jsme o tom, že chybí například anatomové. Jaké další odbornosti trpí nedostatkem lékařů či pedagogů?
Ve výuce se potýkáme s nedostatkem pedagogů téměř ve všech preklinických oborech. Chybí také patologové, kliničtí biochemici nebo třeba histologové. Řešíme to například tak, že lékaři spojují svou klinickou praxi s malým úvazkem výuky. Postavit ovšem obory pouze na externistech a „melouchářích“ není dlouhodobě udržitelné. Pro regulérní chod a udržení dobré úrovně oboru potřebujete dost lidí, kteří plní veškeré akademické závazky. Nejde tedy jen si občas odskočit z kliniky, ale je třeba zkoušet, vést doktorandy v jejich vědecké práci a mít svou vlastní, zkrátka plnit veškeré akreditační požadavky a udržovat kontinuitu a rozvoj oboru do budoucna.

Co vůbec rozhoduje o tom, jakou specializaci si medici vyberou? Dá se to ovlivnit?
Děláme si statistiky, do jakých oborů jdou naši absolventi. Například v minulosti jich většina nechtěla dělat praktického lékaře, dnes je to naopak. Ovlivňuje to celá řada faktorů od toho, jaký režim práce má lékař v daném oboru nebo jak je nastavená úhradová vyhláška, tedy to, jaké peníze se v té oblasti pohybují. Donedávna byl třeba nedostatek revmatologů, ale jakmile se začala zavádět a hradit biologická léčba, zájem vzrostl. U studentů pak zájem o konkrétní obor dokáže vzbudit nadšený pedagog či lékař na praxi, proto se snažíme například hodnotit výuku, a to i ze strany studentů, a trochu tak ovlivnit profil budoucích specialistů.

Budete kvůli nabírání studentů do českých programů omezovat počty těch, kteří si dnes studium v angličtině na lékařských fakultách platí?
Nemohu mluvit za ostatní, ale první lékařská fakulta navýšení počtu studentů o 15 procent zvládne. Počty samoplátců případně trochu snížit můžeme, ale my o ně stále stojíme, a to nejen kvůli penězům, které fakultě přinášejí. Jde o zprostředkování kontaktu s více národnostmi a kulturami, zahraniční studenti mají také vyšší nároky na práci a čas a naši učitelé se tak musí víc snažit a posouvá je to. Časté je, že kvůli placení za studium neradi opakují, a tak tvrdě pracují a dosahují i lepších výsledků než Češi. A navíc, kvalitní lékaři jsou skvělou reklamou naší země v zahraničí.

Vy sám jste se kromě vědecké kariéry a výuky věnoval i klinické praxi. Je podle vás důležité, aby si pedagog osahal každodenní práci lékaře?
Po vojně jsem více než deset let pracoval na klinice, abych si mohl udělat atestaci z interního lékařství, sloužil jsem na interně (ale také na záchytce) pohotovostní služby a moc rád na to období vzpomínám. Několik let jsem také působil v zahraničí, kde jsem chtěl poznat, jak funguje jak základní, tak průmyslový výzkum na špičkových pracovištích. Vím proto, jak jsou podobné zkušenosti cenné, jak pomáhají rozšířit portfolio kolegů a profesních přátel. Po návratu ze zahraničí pak začaly narůstat časové potřeby pro fakultu a ústav, který jsem začal vést, a klinickou práci jsem začal omezovat. Díky této zkušenosti ale vím, že pro pedagoga na lékařské fakultě je důležité osahat si praxi, byť učí teorii. Lépe pak totiž ví, co studenty učit, aby to mělo klinickou relevanci. Na naší fakultě je spousta lidí, kteří spojení klinických a teoretických oborů zvládají. Myslím, že slibovaný nárůst výdělků pro pedagogy by tak mohl mít i ten vedlejší efekt, že by více učitelů mělo možnost jak učit, tak i léčit. Posláním fakult do budoucna je, aby tyto snahy podporovaly.

Otázku odměňování pedagogů jste už díky asociaci děkanů dostali do povědomí, má asociace ještě jiné ambice?
Nedostatečné financování a z toho plynoucí nedostatek učitelů medicíny je pro nás prioritní problém, věnovat se chceme ale také jednání o legislativě týkající se univerzitních nemocnic. Jde o přeměnu současných fakultních nemocnic a jejich provázanost s univerzitami. Jako garanti výuky nových lékařů bychom samozřejmě chtěli spolupracovat na vytváření kurikula a profilaci výuky jak v pregraduální, tak postgraduální specializační přípravě, a nárazově se v rámci asociace budeme věnovat i dalším otázkám, aktuálně třeba novému hodnocení vědy.