Německá rektorská konference a volby 2017

Německá Konference rektorů vysokých škol (Hochschulrektorenkonferenz – HRK) požádala nejvýznamnější německé politické strany o stanoviska k deseti otázkám, které považuje za zásadní pro řešení v dalším období po volbách. Ty v Německu proběhnou 24. září 2017. HRK tak naplňuje jeden ze svých základních úkolů: utvářet společný názor svých členů, být jejich hlasem a zastupovat je vůči politické sféře i širší veřejnosti. Nehraje přitom jen pasivní roli, ale sama vnáší do veřejné debaty vlastní témata, jež se týkají role a úkolů vysokých škol, a dlouhodobě a systematicky se věnuje základním strategickým otázkám a publikuje řadu koncepčních dokumentů. 

Mezi další hlavní úkoly HRK patří zpracovávat v intenzivním dialogu se všemi partnery obecně přijatelné normy a standardy a také poskytovat vysokým školám i jiným zájemcům různé služby, v poslední době například v oblastech internacionalizace, digitalizace a přípravy studijních programů, informace o studijní nabídce a o volných studijních místech.

Konference rektorů vysokých škol je dobrovolným sdružením státních a státem uznaných vysokých škol všech typů: v současnosti zahrnuje 84 tradičních univerzit (Universitäten), 118 vysokých odborných škol (Fachhochschulen – FA), které jsou v poslední době někdy označované jako vysoké školy aplikovaných věd (Hochschulen der angewandten Wissenschaften – HAW), 6 vysokých škol pedagogických (pouze v Bádensku-Württembersku), 45 uměleckých vysokých škol, 9 teologických vysokých škol a 6 dalších nezařazených vysokých škol. Celkem je tedy členem HRK 268 institucí, které navštěvuje 94 % všech vysokoškolských studentů v Německu.

HRK si je dobře vědoma skutečnosti, že po volbách v novém legislativním období (2018-2021) bude nutné řešit řadu důležitých problémů vědní a vysokoškolské politiky: některé dohody spolkové vlády se zemskými vládami o vědě a vysokém školství totiž vyprší, musí se také uvést do života změněný odstavec 91b Ústavy, který mění některé pravomoci spolkové vlády ve vysokém školství, a vůbec je nutné nově upravit finanční vztahy mezi státem a jednotlivými spolkovými zeměmi při financování vysokých škol. Především se musí řešit jejich trvalé podfinancování.

Největším problémem pro německé vysoké školy je, že i když v posledních letech došlo ke zvýšení jejich financování z veřejných prostředků, velká část těchto prostředků bude po roce 2020 nejistá, neboť je hrazena z časově termínovaných a právě v té době končících programů. Přitom zvláště u některých vysokých odborných škol tato složka financování představuje například až čtvrtinu jejich rozpočtu. Časové omezení finančních zdrojů samozřejmě znesnadňuje také dlouhodobější personální politiku, zřizování trvalých úvazků učitelů. Navíc neustále narůstá objem zanedbané renovace a modernizace budov, který podle seriózních podkladů HRK dosáhne v roce 2025 již dokonce 29 mld. €. Vysoké školy proto usilují o přeměně časově omezených programů na trvalé. (Podrobnější informaci o problémech financování německých vysokých škol je možné nalézt v článku Více peněz pro vysoké školy a výzkum v Německu.)

Stanovisko HRK k těmto otázkám vymezil již v říjnu 2016 senát HRK, který vysvětlil své základní požadavky a formuloval, co očekává od politiky v dokumentu Die Hochschulen als zentrale Akteure in Wissenschaft und Gesellschaft (Vysoké školy jako klíčoví hráči ve vědě a společnosti). A právě na tomto základě připravila HRK deset předvolebních otázek. Ty adresovala předsedům 6 hlavních politických stran, které se s největší pravděpodobností dostanou do nového Bundestagu. Záměrem HRK bylo posílit transparentnost vysokoškolské politiky, zvýraznit konfliktní linie i oblasti shody mezi různými politickými stranami a vytvořit jeden z podkladů pro celostátní (spolkovou) vysokoškolskou politiku po ustavení nového parlamentu. (Všechny otázky i odpovědi politických stran jsou zveřejněny na webu HRK.)

Pozice německých politických stran. Následující schéma dobře ilustruje pozici všech šesti hlavních německých politických stran, jejichž odpovědi HRK získala, ve dvou oblastech: v ideové oblasti vymezené tradičními pojmy levice a pravice a v pozici k Evropské unii a všeobecně k evropské integraci. Schéma jsme převzali z databáze rozsáhlého mezinárodního projektu Manifesto projekt.

První dvě otázky se zaměřily na financování vysokých škol: jaké místo by mělo mít v celkové architektuře financování vysokého školství a vědy a jak by se na něm měly podílet obě úrovně, spolková i jednotlivých spolkových zemí a zemských vlád, a to s ohledem na trvale vysoký počet studentů vstupujících na vysokou školu. Další otázky se týkaly různých jiných problémů vysokých škol (digitalizace, kariérové možnosti pro mladé pracovníky, autorské právo), širších vztahů vysokých škol (podpora studentů v měnících se podmínkách, integrační funkce vysokých škol ve společnosti, spolupráce vědy s ekonomikou a společností vůbec) a evropské spolupráce, respektive internacionalizace.

Některé závěry z odpovědí politických stran jsme již ukázali v předchozím článku Vysoké školství v německé volební kampani. Musíme je však doplnit o konstatování, že ačkoli má vzdělávání v předvolebních programech německých politických stran a jejich kampani významnou pozici, týká se téměř výlučně nižšího (základního a středního) školství a vzdělávání v raném věku.

Formulace jednotlivých stran k vysokému školství jsou poměrně obecné, konstatují ovšem jeho klíčový význam pro další rozvoj společnosti a zdá se, že se ani v některých základních problémech jejich postoje příliš neliší, přestože navrhovaná opatření jsou často poměrně vágní. Většinou si strany uvědomují nutnost odstranit následky dlouhodobého podfinancování, především v oblasti výstavby a modernizace vysokých škol. Podporují také zvýšení jejich jistoty tím, že financování bude na základě daných pravidel dlouhodobé, nikoli časově podmíněné, že se má posílit základní (Grundfinanzierung) institucionální financování místo programového. Většinou rovněž chtějí posílit úlohu spolkové vlády ve financování vysokých škol na úkor zemských vlád, což je ovšem prozatím možné jen v rámci ústavy. Jednotlivé strany pochopitelně prezentují i své další vlastní návrhy.

Křesťanští demokraté (CDU) ve svém volebním programu vypočítávají především již existující úspěšné programy (jako je například strategický program Exzellenzinitiative), které jako vládnoucí strana prosadili a které chtějí nadále rozvíjet.

Obě levicové strany, Sociálně demokratická strana (SPD) a Levice (Die Linke), hodlají výrazně posilovat institucionální financování a převést časově omezené programy na dlouhodobé. SPD chce také zvýšit dostupnost vysokoškolského vzdělávání podporou online programů a zřízením digitální Open University, přístupné i bez maturitní zkoušky.

Die Linke požaduje nejen zvýšit podíl spolkové vlády na financování vysokých škol, ale především změnit její dnešní zaměření z podpory prestižních špičkových projektů a institucí na plošnou podporu celého vědního a vzdělávacího systému, nahradit dnešní institucionální soutěživost spoluprací při zajištění stejných podmínek ve všech spolkových zemích. Argumentuje také tím, že spolkové země jsou dnes nuceny ke krácení výdajů na vysoké školy v důsledku nižších daňových kvót a zavedení tzv. dluhové brzdy (Schuldenbremse – ústavní nařízení omezující zadlužení Německa, které zjednodušeně řečeno nedovoluje, aby výdaje rozpočtů překročily rozpočtové příjmy, a od roku 2011 je závazné pro stát i jednotlivé spolkové země). Navrhuje také, aby se podstatně snížil počet studentů připadajících na jednoho akademického pracovníka, a to až na úroveň 80. let, a aby se obnovil ústavní zákon umožňující spolkovou podporu výstavby a modernizace vysokých škol ze 70. let, který byl zrušen v roce 2010.

Svobodní demokraté (FDP) navrhují jako jediní znovu zavést školné (splácené až po ukončení studia podle výše příjmu), ale jako případný menší partner v koaliční vládě by mohli ovlivnit některé spolkové země, aby je třeba jen v omezeném rozsahu zaváděly.

Zelení (Die Grünen) již dříve připravili rozsáhlý program výstavby vysokých škol, který má do roku 2022 odstranit nedostatky a opět zajistit odpovídající světovou úroveň jejich infrastruktury. Nově navrhují další program, který má řešit specifické problémy rychle rostoucího sektoru vysokých odborných škol (Fachhochschulen, resp. Hochschulen der angewandten Wissenschaften).

Poslední z šesti dotazovaných stran Alternative für Deutschland (AfD) chce zpřísnit požadovaný standard přijímacího řízení na vysokou školu, aby se snížil podíl předčasných odchodů ze studia (na některých technických oborech činí až 50 %. Maturita má opět prokazovat schopnost na vysoké škole skutečně studovat. Požaduje také, aby se počet studijních míst řídil zejména v humanitních oborech jejich potřebou na pracovním trhu.

Odpovědi politických stran však HRK příliš neuspokojily. Její současný prezident prof. Horst Hippler (dříve rektor prestižního Karlsruher Institute für Technologie) se ve svém komentáři zaměřil především na nejzávažnější problém – dlouhodobé podfinancování vysokého školství. „Jestliže porovnáváme odpovědi stran s koncepcí, kterou vloni na podzim zveřejnila HRK, jsou v mnoha oblastech velmi nedostatečné. Naznačují, že odpovídající průběžné a dlouhodobě udržitelné institucionální financování rozvoje vysokých škol není pravděpodobné ani po volbách. Prohlášení politických stran týkající se plánů na financování mnoha problémů jsou vágní, a účast spolkové vlády na institucionálním financování odmítají. To je pro HRK hořké zklamání.

Zatímco jiné výzkumné instituce (jako například ústavy, které zřídila Max-Planck-Gesellschaft nebo Leibniz-Gemeinschaft) se po léta těší značnému a pravidelnému zvyšování financování od státu, vysokým školám většina politických stran stále nedokáže dát jasnější povzbuzující perspektivu. Parlament i vláda však musí řešit tento problém jako velmi naléhavý a odstranit vniklou nerovnováhu mezi na jedné straně vývojem financování vysokého školství a zvyšujícími se počty studentů a na druhé straně mezi institucionálním financováním a tzv. financováním třetí stranou (Drittmittel – zahrnuje jak projekty získané ve výběrovém řízení v rámci vypisovaných programů, tak zdroje z privátní sféry, především od podniků). To se nemůže podařit bez účasti a podpory spolkové vlády. K tomu ovšem spolková vláda potřebuje spolehlivé partnerství se zemskými vládami, které však v minulosti v této záležitosti opakovaně zklamaly.“

Profesor Hippler ve svém komentáři k odpovědím politických stran uvedl ještě jeden naléhavý problém: „Vážnou starost nám dělají také nedostatečné představy stran, jak posílit digitální infrastrukturu vysokých škol, zejména proto, že se jedná o společný celostátní úkol prvního řádu, za nějž má spolková vláda značnou, i když sdílenou zodpovědnost. V této otázce si nemůžeme dovolit žádné zdržení, jestliže máme zabránit tomu, aby ji vysoké školy nebo jednotlivé spolkové země řešily individuálně s dodatečnými vysokými náklady, až by se ex post zajišťovala nezbytná kompatibilita. Jde přitom o rozvinutí naprosto nezbytných systémů, například pro řízení vysokoškolských areálů, dlouhodobé ukládání údajů a publikací nebo správu výzkumných dat. Jde také o investování do bezpečnosti dat a informací a o posílení kompetencí v informatice na vysokých školách.“
Skeptické stanovisko HRK k odpovědím politických stran se nemusí z našeho pohledu jevit jako zcela opodstatněné. Vyplývá však z dlouholeté zkušenosti německých vysokých škol s vysokoškolskou politikou, která je výrazně ovlivněna nezbytností řešit neustále problémy na dvou úrovních – spolkové i zemské – současně, vždy s různými podmínkami i hráči.

O to zajímavější pro nás ovšem bude podívat se na dva základní dokumenty, které před volbami připravila sama HRK. První z nich, Vysoké školy jako klíčoví hráči ve vědě a společnosti jsme již zmínili na začátku tohoto článku, druhý dokument Dva pilíře plus o financování vysokého školství po roce 2020 schválila HRK letos v březnu. Budeme se jim věnovat v dalším článku o vysokém školství v Německu.

Autoři působí ve Středisku vzdělávací politiky PedF UK.