Polarizaci „my versus oni“ dlouhodobě sledujeme v politické komunikaci. Stává se rétorickým standardem. Aktuální studie Martiny Novotné z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a Lenky Vochocové z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ale potvrzuje, že tento styl komunikace velmi silně rezonuje i mezi běžnými uživateli sociálních sítí. Lidé v časech krize sdílejí opakující se příběhy na základě modelu „my dole“ proti „těm nahoře“. Posiluje to sounáležitost. Jenže se to děje často za cenu hlubší polarizace a nedůvěry vůči elitám. Zejména těm politickým a mediálním, říká v rozhovoru Martina Novotná.
Analyzovala jste společně s kolegyní Lenkou Vochocovou bezmála 1 700 komentářů na facebookových stránkách největších českých televizních zpravodajských stanic (ČT24) a (TN.CZ) během dvou fází covidové pandemie a ruské invaze na Ukrajinu. Co tedy má společného nošení roušek a hádky o pomoc Ukrajině v diskuzích na Facebooku?Společně s kolegyní jsme v rámci institutu SYRI identifikovaly narativy, které se objevují napříč různými krizemi, ať už jde o pandemii či válku, a to bez ohledu na to, jaké politické strany jsou zrovna u moci. Populistická rétorika „my vs. oni“ velmi silně rezonuje i mezi běžnými uživateli sociálních sítí a výsledkem je silný pocit kolektivní identity, ale i rostoucí nedůvěra k politickým institucím. Věříme, že identifikace těchto opakujících se narativů a nejistot v dobách krize může napomoci lepšímu zvládání krizí v budoucnu.
Je potřeba zdůraznit, že jsme analyzovaly pouze komentáře, které v online prostoru získaly nejvíce reakcí (např. „like“, „haha“ a komentáře). Nelze proto tvrdit, že tyto názory odrážejí převládající náladu ve společnosti. Zároveň je důležité doplnit, že do online diskusí na sociálních sítích v Česku se aktivně zapojuje jen menší část lidí.
Tento trend potvrzují i reprezentativní šetření Katedry mediálních studií a žurnalistiky v Brně (2020 a 2022): podíl lidí, kteří alespoň občas přispívají do diskusí, klesl o 19%, zatímco velmi časté čtení diskusí vzrostlo o 15%. Jinými slovy, méně lidí píše, ale více lidí diskuse čte.
To je podstatné, protože i „pasivní“ publikum může být obsahem na sociálních sítích výrazně ovlivňováno. A právě proto může mít velký význam, jaké typy komentářů jsou v online prostoru nejviditelnější a šíří se nejvíce. Z našich aktuálních dat vyplývá, že narativy nesoucí populistické rozdělení na „my“ a „oni“ jsou ty, které jsou v online prostoru viditelné a mohou tedy rezonovat i u uživatelů, kteří sami aktivně nepřispívají, ale diskuse a komentáře pravidelně sledují. Zároveň z předchozích výzkumů víme, že názory vyjadřované v homogenním prostředí se mohou dál posilovat, vyostřovat a v krajních případech i radikalizovat.
Proč se tak lidé chovají?
V online diskuzích se odrážejí sociální a ekonomické nejistoty, které lidé cítí. Jako jednotící prvek se v nich pak objevují právě narativy, které lidem pomáhají chápat krizové dění a posilují pocit kolektivní identity. To je v podstatě psychologická reakce na krizové situace.
Vycházíme ze studií, podle kterých se online kolektivní identita na sociálních sítích často vytváří tím, že lidé opakují stejné postoje a „přidávají se“ k ostatním v komentářích a tím budují kolektivní identitu. To posiluje sounáležitost, ale zároveň to vymezuje hranici „my vs. oni“ a může vést ke stigmatizaci těch, kteří do skupiny nepatří.
V krizích často vznik této online kolektivní identity podněcuje nejistota a pocit ohrožení: lidé hledají jistotu v jasně vymezené skupině a v jednoduchém vysvětlení situace.
Je zajímavé, že kolektivní identita nemusí stát nutně na stejných ideologických přesvědčeních, ale spíše na sdílené averzi vůči out-group, tedy „těm druhým“. Zjednodušeně jde o pocit „kdo jsme my“ jako skupina – sdílené hranice my vs. oni, sdílené emoce, hodnoty a interpretace reality.
Pozitivním aspektem je pocit sounáležitosti a případně i lepší porozumění tomu, co se děje kolem nás, a našemu místu ve společnosti. Na druhé straně ale takové vymezování může vést k neslušné výměně názorů, k útokům na „ty druhé“ (často v populistické rétorice) a k prohlubování polarizace ve společnosti.
Jaké narativy jste tedy identifikovaly?
V podstatě jsou čtyři, které se objevují napříč obdobími i tématy. Tím prvním je pocit, že nás elity nechaly napospas krizi. Politici jsou při tomto chápání světa zobrazováni jako nekompetentní a zkorumpovaní. Lidé si stěžují na dvojí metr: běžní občané podle těchto tvrzení dodržují během pandemie pravidla, která pro elity neplatí.Dalším neméně častým narativem je zdůrazňování tuzemských problémů vůči zahraničním. Konkrétně pomoc Ukrajině je často vnímána jako nespravedlivá vůči údajně přehlíženým potřebám českých občanů, obzvlášť těch zranitelných jako jsou svobodné matky či nemocné děti. V komentářích se pak objevuje i strach z imigrace a možného ohrožení národní identity.
Dalším narativem je zpochybňování oficiálních informací o covidu i válce. Lidé vnímají média jako nástroj manipulace. Podobné techniky přitom podle nich využívají politici napříč krizemi a posledním poměrně zřetelným narativem je hrdost na solidaritu „obyčejných lidí“ – od šití roušek přes sbírky na nemocné až po lokální iniciativy. Zároveň s tím ale roste pocit, že stát selhává a lidé se nemohou spolehnout na instituce, ale jen sami na sebe.
Už jste zmínila, že identifikace těchto opakujících se narativů a nejistot v dobách krize může napomoci lepšímu zvládání krizí v budoucnu. Co si pod tím můžeme představit?
S kolegyní Lenkou Vochocovu jsme se touto otázkou během práce na této výzkumné studii poměrně extenzivně zabývaly a přišly jsme s následujícím. Protože názory vyjádřené online mohou působit jako „dominantní“ pohled na dané téma, mohou přispívat k hlubšímu rozdělování společnosti a někdy i k šíření radikálnějších postojů. Právě proto je podle nás klíčové rozumět opakujícím se narativům, které se v době krize aktivují, lze tak předcházet tomu, aby se nejistoty dál šířily a prohlubovaly.
Velmi nás těší, že podobný pohled sdílí i oddělení strategické komunikace Ministerstva vnitra. Jeho vedoucí Jan Patawa nás pozval na debatu, kde jsme představili náš článek a následně diskutovali možná řešení. Myslím si, že základem je komunikovat vědecké poznatky směrem k politickým aktérům a institucím, protože právě jejich komunikace může na opakující se nejistoty ve společnosti cíleně reagovat a pracovat s nimi strategicky. Došli jsme k závěru, že v krizové komunikaci je klíčové zareagovat už v rané fázi krize, mít připravené základní materiály dopředu a v komunikaci zohlednit právě ty opakující se nejistoty, které se zjevně aktivují napříč různými krizemi (zdravotní i bezpečnostní). Tyto vzorce navíc mohou být relevantní i pro další typy krizí, například klimatické nebo migrační. A teď už je do velké míry „míček na straně“ těch, kdo strategickou komunikaci řídí, jak tyto poznatky přetaví do konkrétních sdělení a využijí je v praxi.
Jakým dalším tématem se budete nyní zabývat?
Od ledna 2026 jsem součástí projektu OP JAK zaměřeného na výzkum periferií a posílení odolnosti české společnosti. V jeho rámci se chci nově soustředit na moderaci problematického obsahu na sociálních sítích. Dlouhodobě se věnuji neslušnosti a netoleranci v online prostoru. Posledních pět let jsem téma zkoumala hlavně z pohledu samotného obsahu a také toho, jak ho vnímají uživatelé sociálních sítí. Teď bych ten pohled ráda doplnila o další klíčovou perspektivu: o aktéry, kteří obsah v online prostoru moderují a mají přímý vliv na to, co online zůstane a co už ne. Zajímá mě, jak se jejich přístupy liší, podle čeho se rozhodují a jak o moderaci vůbec přemýšlejí. Víme, že výzkum často popisuje, jaký obsah je „za hranou“, ale v praxi se to může lišit – uživatelé to vnímají jedním způsobem, platformy mají svá pravidla a právě moderátoři jsou ten mezistupeň, který to každý den musí vyhodnocovat v konkrétních situacích. A přesně tohle bych chtěla lépe pochopit.
Odkaz na výzkum: Full article: Abandoned by Elites, United by Crisis: Anti-Discourses and the Reinforcement of a Dissatisfied Collective Identity Online