Univerzitní budova podle Jiřičné: Hlavně ať zvedá náladu

 

Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně otevřela nový vzdělávací komplex. Budovu navrhla významná architektka Eva Jiřičná. Studenty chce pestrou a světlou budovou motivovat k dobrým výsledkům.

Ve světě jí přezdívají První dáma stylu high-tech. Její stavby důvěrně znají v New Yorku, Londýně, Moskvě i Dubaji. A chodí okolo nich také ve Zlíně a v Praze. Je nositelkou Řádu Britského impéria za přínos interiérovému designu i titulu Královský průmyslový designér, zvolili ji členkou Královské akademie umění, získala ocenění Významná česká žena v zahraničí, je nositelkou čestných doktorátů na univerzitách po celém světě. Architektka a designérka Eva Jiřičná nyní slavnostně otevřela budovu Vzdělávacího komplexu Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

 

Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně nyní otevřela objekt vzdělávacího komplexu, který jste spolu se svým studiem AI-DESIGN navrhla. Je navrhování budov určených pro výuku něčím specifické?
No, specifické… Vždycky říkám, že všechno v architektuře je interiér, poněvadž všecko je součástí přírody, která je exteriérem. Takže cokoli dělám, vždycky si představuji, jak se lidi budou cítit v prostoru kolem objektu, ale i jak se budou cítit vevnitř. Mně vždycky v architektuře vadilo, že většina kolegů dělá všecko málo barevné. Podívejte se, jak příroda hýří barvami, a my se tady máme zavírat do betonových džunglí, do šedivých, bílých nebo hnědých interiérů? Možná, že já to s barvami až přeháním, rozhodně jsou lidi, kterým se můj přístup k barvám nelíbí, ale já si nedovedu představit, že mladý člověk by se měl odtahovat od reality světa, což je příroda, která opravdu hýří nejrůznějšími barvami. Takže zpět k otázce: Učení není jednoduchý proces, a tak chci studentům vytvořit pozitivní náladu, pozitivní přístup k životu, což, myslím, světlo a barva vytváří. Barva vám dá kontrast s tím šedivým, nudným světem a povznese vás, takže doufám, že se v téhle budově budou studenti cítit dobře a že budou mít radost ze života. S dobrou náladou se i hned líp učí, nedeprimuje to, jako například některé černé a šedivé přednáškové místnosti, v nichž bych se nejradši rozbrečela.

Ve Vzdělávacím komplexu je nyní k vidění výstava Schodiště Evy Jiřičné. Čím jsou pro vás schodiště?
Schodiště jsou takový můj zápal. Když jsem totiž začala dělat interiéry, bylo mi líto, že je tam málo konstrukčních detailů. A schodiště jsou takovým bonbónkem, na nich si člověk trochu mohl obrousit zuby, pracovat se statiky, poznat filozofii, co se všechno ze skla a z kovu dá udělat, zjistit, jak je výroba schodišť komplikovaná, že to není jen pár nějakých výkresů… Doufám tedy, že to všechno bude z výstavy patrné.

Co je na profesi architekta nejlepší? A co naopak nejhorší?
Co je nejlepší, to vím přesně. Architektura je takový obor, který se mění každou hodinou. Začíná to těmi, co za vámi přijdou a požádají o nějaký projekt. Potom následuje krásné období, kdy přemýšlíte, jak by ten projekt mohl vypadat. A pak se to začne komplikovat, protože vám to někdo nechce povolit, někomu se to nelíbí, a tak začne vysvětlování, případně změny… A když konečně dojde na stavbu, tak je krásné pracovat s lidmi, kteří to, co architekt někde nakreslí, převádějí do reality. A já skutečně ty lidi, co to dělají, mám ráda. Protože to jsou ti, kteří v horku, mrazu a prachu bojují s tím, co je někdy nesmyslně komplikované, poněvadž mnoho architektů, zvlášť mladých, vůbec nemá ponětí, jakým způsobem některé věci dělat. Takže bez zlého úmyslu komplikují lidem život. Víte, než člověk dojde do stadia, že už ví, co dělá, tak jde do penze (směje se). Ale já jsem opravdu už od chvíle, kdy jsem nastoupila na školu, tuhle profesi milovala, možná proto, že to bylo zaměstnání, které dělal tatínek. Můžu říct, že za celý život jsem se nenudila, a za to jsem velice vděčná.

A co je tedy nejhorší?
Těžko říct. Nejhorší je, když se něco nepovede. A to je někdy vlastní hloupostí člověka, někdy tím, že někdo jiný něco špatně udělá, někdy dojde k neporozumění a někdy třeba ti, co pak mají projekt postavit, nejsou schopní udělat to, co se od nich žádá. Vždy je to o lidech, kteří třeba přecení své schopnosti, nebo, jak se říká na Moravě, „když se nechce, tak je to horší, než když se nemože“.

Co vám v poslední době udělalo radost?
Náš poslední hotový projekt, výstava Tiffany Lamps v New Yorku. Tam jsme navrhli mimo jiné schodiště, které jsme po stránce technologické zas ještě trošičku posunuli, všechny jeho konstrukce jsou ze skla, pouze spojovací elementy jsou kovové. Schodiště je osvětlené a myslím, že splňuje, co si klient přál. Do muzea, kam nikdo nechodil, najednou stojí fronty lidí, protože jsme tam vytvořili něco neobvyklého. Ale jako vždycky – kdybych to schodiště měla dělat zítra, udělám ho zase trochu jinak, a doufám, že ještě lepší. Jinak se ale v architektuře pořád děje hodně věcí. Snad jsme si třeba čím dál víc vědomi odpovědnosti za životní prostředí, čím dál více se snažíme dělat ekologičtější budovy a zabýváme se tím, jak jejich prostředí působí na ty, co ho používají. Když si vzpomenu, co se dělalo v Anglii, kam jsem přijela před padesáti lety, tehdy a co se dělá teď, tak ten vývoj jde jednoznačně k lepšímu.

Jaké stavby z poslední doby považujete za zdařilé v Česku i ve světě?
U mě je problém v tom, že když jsem v Česku, tak vždycky přijedu do kanceláře, kde dva dny pracuji, a pak zas letím dál, takže málokdy mám příležitost něco vidět naživo. Většinu věcí proto znám spíš z časopisů, a to se pak špatně posuzuje. Přesto ale za úspěšný považuji třeba v Praze Karlín. Přitom nebýt povodní, žádný nový Karlín by neexistoval. Dnes jít do Karlína je radost. Důležité je, že v urbanismu tam byly převzaté původní uliční čáry, takže všechny odstupy a výška budov je tam v pořádku, nemám pocit, že by zástavba byla přehuštěná. Naopak když člověk vyjede na Žižkov, tam to vypadá spíš jako džungle nepěkných domů, které jsou postaveny za málo peněz a s malým komfortem. Životní prostředí mezi domy je tam k pláči. Podobně už to začíná vypadat i na Smíchově. Mrzí mě, že v Česku je třeba málo opravdu pěkných zahrad.

A v zahraničí?
Teď jsem se třeba vrátila z instalace výstavy v Americe. Celá ta oblast, kde dřív byla Dvojčata, je něco podobného jako Karlín, ale ve velkém měřítku. Jenomže tam se taky uplatnili opravdu dobří a schopní světoví architekti. Když jsem byla v roce 1973 v New Yorku poprvé, tak New York vypadal jak průmyslová východní část Londýna. A teď po regeneraci vypadá úžasně, i když samozřejmě je jasné, že se tam investovaly nepředstavitelné peníze.

A pak je ještě jedna věc, nad kterou bychom se mohli zamyslet i v České republice. V Londýně je nyní velká snaha eliminovat auta. Budovy, které se teď v centru města staví, nemají parkoviště. A kdo chce za každou cenu auto, se musí odstěhovat pryč ze středu Londýna.

Pro vaši tvorbu jsou charakteristické dva materiály – sklo a kov. Proč jste si vybrala zrovna tyhle?
Já jsem si vybrala hlavně sklo. A to proto, že miluji světlo, bez něj těžko existuji. Sklo úžasně pracuje se světlem. Přenáší ho, rozptyluje, dovolí, aby pronikalo do interiérů… Nic mě nemůže rozčílit víc než malé okno. Když jsem v prostoru, kde jsou malá okna, tak mi je líto, že člověk nemá spojení s přírodou, se sluncem, s vnější atmosférou. I když samozřejmě pokud sklo propustí příliš sluneční energie, tak zase musíme řešit chlazení interiérů, což taky není úplně dobré.

A kov?
Kov k tomu přišel jako funkční materiál, kterým se sklo může spojovat. Když jsem se sklem začala před lety pracovat, tak se o něm ještě nedalo mluvit jako o konstrukčním materiálu. Za padesát let se technologie jeho zpracování velmi rozvinula – můžeme ho lepit, kalit, ohýbat do tvarů, o nichž se nám dříve ani nesnilo, a vývoj samozřejmě půjde dál a dál. Přesto ale sklo musí něco spojit. My většinou používáme tahokov a miniaturní kovové profily, které víceméně neničí efekt skla, průsvitnost, průzračnost, transparentnost. Kov je samozřejmě i konstrukční materiál. Když člověk použije kovový sloup, tak ten sloup je daleko subtilnější než sloup z betonu. U kovu taky daleko lépe cítím, jak pracuje, než beton. A pak taky beton není tak hezký jako kousek kovu – zvlášť, když se vyleští.

Kterého ze svých děl si nejvíc vážíte, jestli se to dá vůbec porovnat?
Nejvíc si vážím toho, co jsem ještě neudělala. V tom, co jsem udělala, se nějak moc nevyžívám. Když totiž něco dokončíte, uvědomíte si, co všechno šlo udělat lépe, a to vám dá energii si říct: Ano, mám odvahu začít zas něco dalšího. Někdy to bude lepší, někdy ne, poněvadž někdy do toho vstoupí tolik okolností… Architekt je součástí velkého týmu, dnes už nepracuje sám. Můj tatínek nebo dědeček pracovali tak, že si víceméně spočítali konstrukci, udělali si na projektu všechno, tehdy ještě byli soběstační. Dnes už to tak dávno není.

Ne každou stavbu, kterou architekt navrhne, se vždy podaří skutečně postavit. Jak se vyrovnáváte s tím, že občas tvoříte „do šuplíku“?
Já se s tím kupodivu vyrovnávám docela dobře. Když se něco nepodaří, tak si s kolegy koupíme láhev a oslavíme to (směje se). Pak se snažíme tu zkušenost, kterou jsme na projektu získali, použít na něčem dalším, co přijde. A většinou se ta zkušenost skutečně uplatní. Takže to považuji za takovou knihovnu – je tady kniha, která je možná nedočtená, ale leží na poličce, a když ji budu potřebovat, tak po ní můžu sáhnout a něco si z ní vzít. Ale vím, že to tak nemá každý. Velice často bývám v porotách architektonických soutěží. A někteří kolegové, když se zúčastní nějaké soutěže, bývají nešťastní, pokud jejich návrh nevyhraje. Občas se z nich stávají až téměř nepřátelé.