V českém vzdělávacím systému praktikujeme cosi jako „životní H-index“. Lidé jsou oceňováni jen tehdy, pokud jsou lehce nadprůměrní ve všem, a jakákoliv slabina může přebít jejich ostatní talenty, píše Ondřej Havelka z Technické univerzity v Liberci ve svém komentáři.
Když se v roce 2005 objevil v akademickém světě nový ukazatel, H-index, mnozí jej přivítali jako elegantní způsob, jak zkombinovat kvalitu a kvantitu vědecké práce. Osoba s indexem 10 měla nejméně deset článků, z nichž každý získal alespoň deset citací. Na rozdíl od pouhého počtu publikací nebo celkového počtu citací oceňoval H-index především stabilně vysoký přínos.
Právě tato logika se však stala kulturním vzorcem, který v českém školství přesahuje hranice vědy. Dá se říct, že zde praktikujeme cosi jako „životní H-index“: lidé jsou oceňováni jen tehdy, pokud jsou lehce nadprůměrní ve všem, a jakákoliv slabina může přebít jejich ostatní talenty. Tento přístup se projeví už na základních a středních školách.
Představme si studující, kteří excelují v dějepisu, zeměpisu a angličtině. Přesto na vysvědčení nejvíc upoutá pozornost trojka z matematiky. Kvůli ní jsou pak tlačeni k tomu, aby místo rozvoje svých silných stránek věnovali energii oblastem, které pro jejich budoucí povolání pravděpodobně nebudou mít zásadní význam.
Stejný vzorec pokračuje i na vysokých školách. Studující se musí prokousat řadou povinných předmětů, z nichž některé jsou pro jejich profesní dráhu irelevantní. Mnozí nakonec „ztroskotají“ na jednom vyhazovacím kurzu, přestože v jiných oblastech excelují. Výsledkem je vysoká studijní neúspěšnost, která stát stojí peníze a společnost připravuje o potenciální odborníky.
Ani akademičky a akademici na tom nejsou lépe. Kariérní úspěch se stále více měří úzce a především počtem článků v časopisech s vysokým impakt faktorem. Publikační metriky se staly hlavní měnou uznání. Do určité míry je to pochopitelné. Důraz na excelentní vědu pomáhá odfiltrovat tlak na pouhou kvantitu bez větší kvality a přelomový výzkum má potenciál měnit obory a posouvat hranice poznání.
Jenže univerzity nejsou stroje na články. Jejich fungování stojí i na výuce, garanci studijních programů, spolupráci s praxí nebo naplňování tzv. třetí role. Tyto činnosti tvoří tichou infrastrukturu akademického života, ale body ani prestiž nepřinášejí. Výsledkem je, že excelentní vyučující nebo schopné organizátorky a organizátoři zůstávají neviditelní. A skvělé vědkyně a vědci jsou často nuceni k činnostem, které je nenaplňují. Namísto odvážných projektů s nejistým výsledkem tak u nich vznikají spíše bezpečné články v trendy oblastech – přispívající k postupnému růstu H-indexu, ale málokdy zásadně posouvající hranice poznání.
Stejná logika, která ovlivňuje jednotlivce, působí i na instituce. Místo toho, aby tvořily ostrůvky excelence, snaží se působit dobře ve všem – od všech oblastí výzkumu přes výuku až po spolupráci s praxí. Jenže univerzita, která říká, že chce být všude aspoň trochu dobrá, obvykle nedokáže být špičková nikde.
Přitom zahraniční zkušenost ukazuje, že skutečný úspěch přináší spíše specializace. Britské výzkumné univerzity, americká centra excelence či regionální kampusy zaměřené na konkrétní obory si troufly na jasnou profilaci – a díky tomu přitahují špičkové lidi i mezinárodní uznání.
Co tím ztrácíme?
- Talenty studujících. Ti, kteří by mohli být špičkovými odborníky, často selžou na jediném předmětu, který pro jejich obor nemusí mít zásadní význam.
- Invenci akademiček a akademiků. Systém odměňuje úzký okruh aktivit a jistou rutinní kvantitu, přičemž ubývá prostoru pro odvážné myšlenky a kreativitu, jejichž plody se často projeví až po letech.
- Excelenci univerzit. Místo profilovaných center vznikají instituce, které se spokojí s mírným nadprůměrem.
Jak přepsat pravidla hry?
Pokud nechceme zůstat uvězněni v logice „životního H-indexu“, musíme změnit pravidla na třech úrovních:
- U studujících: více volitelnosti a možností profilace. Méně povinných bariér, více prostoru pro rozvoj talentu.
- U akademiček a akademiků: hodnocení, které uzná rozmanitost excelence. Někdo vyniká ve výzkumu, jiný vyniká ve výuce. Je chybou nutit všechny do stejného rámce.
- U institucí: odvaha vytvářet centra excelence i za cenu, že celek nebude vyrovnaný. Univerzita nemusí být lehce nadprůměrná ve všem. Stačí, když je v něčem výjimečná.
České školství od základního až po univerzity příliš často posuzuje slabiny místo silných stránek. Tento důraz na rovnoměrnost může působit spravedlivě, ale ve skutečnosti vede k průměru. Potlačuje talenty, odrazuje od rizika a brání institucím profilovat se jako centra excelence.
Pokud chceme, aby se české vzdělávání posouvalo dál, musíme změnit optiku. Přestat měřit úspěch podle toho, zda je vše „alespoň dostatečné“, a začít oceňovat výjimečnost tam, kde se skutečně objeví.
Skutečná výjimečnost českého školství se projeví až tehdy, přestaneme-li hledat slabiny a začneme rozvíjet silné stránky studujících, akademiček, akademiků i univerzit jako celků.