Co říká na řešení pandemie COVID-19 teorie her? Studie Kevina Bryana

Epidemiologové doporučují omezení lidského kontaktu, vlády nařizují karantény. Důvody jsou v časech pandemií poměrně jasné. Ale kdy jsou omezení žádoucí a efektivní a kdy nikoli? Na tyto otázky odpovídá teorie her. Vědci z Think-tanku IDEA při Národohospodářském ústavu Akademie věd přeložili a čtivě shrnuli článek kanadského ekonoma Kevina Bryana.

V raných fázích šíření nákazy COVID 19 jednotlivci silně vnímají osobní náklady způsobené omezením společenského odstupu – ale nedostatečně vnímají náklady způsobené vlastním chováním k ostatním lidem. Porozumění motivací jednotlivců a uvážení externalit do rozhodovacích procesů je nyní podle Kevina Bryana z Torontské univerzity zcela klíčové pro zvládnutí pandemie. 

Jak studie nazvaná Případ COVID-19 uvádí, šíření nakažlivé nemoci jako je Covid 19 se nakonec zastaví. Zásadní otázkou pro další úvahy je kdy a jak. Teoreticky tak, že osob, které už nemoc absolvovaly, bude tolik, že již nebude dostatek dalších roznašečů. V případě Covid 19 by se s ohledem na jeho reprodukční číslo (vyšší než u běžných chřipek) začalo šíření zpomalovat až po zasažení přibližně poloviny populace.

V realitě by však ke zpomalení šíření nemoci nejspíše došlo dříve, protože lidé by posléze sami od sebe ze strachu začali zvyšovat svůj společenský odstup i bez vládních omezení. Přesto by při spontánním scénáři došlo k nakažení výrazné části populace a obrovským škodám –  ekonomickým, na zdraví a životech.

V případě nemoci jako je Covid 19 mohou šíření nákazy zastavit dříve vládní opatření. Jednotlivci sami od sebe totiž dobrovolně svůj společenský odstup začnou omezovat až v okamžiku, kdy je na zastavení šíření nákazy již příliš pozdě. Jde o klasický ekonomický fenomén negativních externalit. Potýkáme se s ním běžně v případech vypouštění znečištěné vody do řek, zplodin z elektráren do ovzduší, exhalace aut, kouření v přítomnosti jiných lidí a dlouhé řady dalších.

Ekonomie pro řešení problému negativních externalit nabízí přístupy dva: regulaci ceny nebo množství.

Cenovou regulací by bylo zdanění chování šířícího nemoc. U Covid 19 by to bylo podle autorů studie opatření ve smyslu „Můžete na ples, pokud zaplatíte daň ve výši x korun, kde x je dostatečně vysoké k optimálnímu omezení účasti“.

Množstevní intervence by potom představovala přímé omezení účasti na plesech. Je zřejmé, že zdanění je v tomto kontextu obtížné, a proto jsou množstevní limity v případě epidemií mnohem častější. Jde typicky o zákazy akcí a činností s vyšším soustředěním osob, případně omezení pohybu na nezbytné činnosti.

Vládní omezení uvalená na intenzitu společenských kontaktů (zvyšující společenský odstup), aby zafungovala, musí být zavedena ve velmi rané fázi šíření nákazy. Čím je reprodukční číslo nemoci vyšší, tím větší omezení musí na intenzitu společenských kontaktů vláda uvalit, aby se šíření nákazy podařilo zastavit hned v zárodku. Pokud se to vládě nepodaří, přijde ke slovu již zmíněný autonomní vývoj.

Vládní restrikce jsou na místě, když jednotlivci neberou dostatečně v potaz (popřípadě si neuvědomují) negativní externality, které mají jejich společenské interakce na ostatní. Sami od sebe pak omezují své společenské kontakty pouze tak, aby pokud možno nenakazili sebe, byť svým chování přispívají k epidemii. 

V případech životně vysoce nebezpečných nemocí, jako například ebola, budou dobře informovaní lidé udržovat dostatečný společenský odstup sami od sebe dobrovolně hned od počátku (jde o zjednodušení). Vláda nemusí nic nařizovat ani v opačných případech, kdy jsou osobní náklady onemocnění ve srovnání s náklady omezeného společenského odstupu nízké. Z celospolečenského pohledu nemusí být výraznější vládní regulace v takové situaci nutné. Jak v případě triviální rýmy, tak u smrtící eboly, proto vlády nesáhly po tak radikálních regulacích, jaké jsou aplikovány nyní.

Pokud mají různí lidé různé náklady spojené s onemocněním, je důvod pro vládní omezení společenského odstupu ještě silnější. Například jako v případě Covid 19, kdy při stejné nakažlivosti u mladých i starých má nemoc mnohem vážnější průběh (náklady) u lidí starších. Mladí budou dobrovolně dodržovat pouze mírný společenský odstup, zatímco senioři se budou izolovat sami od sebe velmi intenzivně. Pokud se osobní náklady společenského odstupu s odstupem zvyšují více než lineárně, není ve společenském zájmu, aby se starší lidé podřizovali extrémní izolaci, zatímco mladí by se izolovali minimálně.

Reálné lidské vztahy vykazují znaky sítě a vytváří polouzavřené „malé světy“. Vyšší míra takového společenského shlukování snižuje rychlost počátečního šíření nákazy v populaci a zvyšuje účinnost karantény. Kupříkladu, je-li manželka nakažena, je v první řadě vhodnější dát do karantény manžela. Je totiž mnohem pravděpodobnější, že bude nakažen on, než jiná náhodná osoba. Také je důležité přetínat kontakty spojující dvě vysoce uzavřené skupiny. Jsou totiž jediným mostem, po kterém se nemoc může rozšířit z jedné skupiny do druhé. Tento fenomén ale ospravedlňuje omezení pohybu během náběhových fází epidemií. Jakmile je již většina společenských skupin nakažena, „mosty“ mezi nimi přestávají hrát důležitou roli a omezení pohybu ztrácí na významu.