Kvůli atmosféře strachu vyvolané koronavirem jsme se přestali ptát a požadovat od mocných vysvětlení největšího omezení svobod v historii novodobého českého státu, míní ekonom Mojmír Hampl. Jaký bude dopad koronaviru na českou ekonomiku? Čekají české vysoké školství a vědu chudé roky? Proč podle něj nyní prožíváme zlatou éru vědců – a proč by z toho radost mít vlastně neměli –, vysvětluje v obsáhlém rozhovoru.
Bývalý člen rady České národní banky Mojmír Hampl vždy vyčníval originálními názory a nekonvenčním vnímáním. Nepřekvapilo tedy, že právě on spolu s kolegou Zdeňkem Tůmou jako první upozornili na naprostou nepřiměřenost opatření v boji s koronavirem vzhledem k fatálním dopadům, které budou na bohatství i zdraví mít. „Denně tady umře tři sta lidí, akorát se neobjevují jako hlavní zpráva na začátku každého webu. Nejsou to mediální mrtví. Udělali jsme diskriminaci chorob a řekli, že ten, kdo je nemocný s covid-19, je více nemocný než ostatní,“ říká ekonom, který působí i na Fakultě managementu a ekonomiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a též Fakultě sociálně ekonomické Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.
Obecné chudnutí jako důsledek koronaviru se podle něj vědě a výzkumu nejspíš nevyhne. „Bude se méně vybírat na daních, na sociálním a zdravotním, a vsadil bych si, že zrovna pro tuto vládu nebude prioritní věda a výzkum,“ říká.
Věda v době krize podle něj Čechům kompenzuje víru. „Dá se říct, že prožíváme zlatou éru vědců, protože epidemiologické studie řídí politiku jednotlivých vlád a států a faktickým premiérem je profesor Prymula. Je fakt, že v zemi, která nemá žádný speciální tmel, není zde žádná silná víra, religiozita, vnímání něčeho, co by nás spojovalo, tak víra ve vědce může být tím, co nás stmelí. To ovšem je pořád jen víra, která je nestabilní, a vyvyšování epidemiologů může skončit za pár měsíců tím, že je budeme zatracovat.“
Jak vaše varování z článku pro Hospodářské noviny a opatření vlády hodnotíte s odstupem několika týdnů? Nebyli jste příliš přísní?
Už jsem dostal dotaz, jestli bych článek napsal znovu a stejně. Odpověděl jsem, že bych ho napsal možná ještě ostřeji. Je zjevné, že dopad na ekonomiku bude větší, než jsme odhadovali v původním textu. Naopak nejistota ohledně přesnosti epidemiologických údajů se ještě prohloubila a spíše se zdá, že především data o smrtnosti jsou jednak nepřesná, jednak přehnaná. Tato míra nejistoty v čase narůstá. Pokud se na to podíváme optikou České republiky a zbytku Evropy, tak máme spolu se Slovenskem jeden z nejstriktnějších režimů vůbec. Uvolňování má být navíc u nás pomalejší než v jiných zemích, které s restrikcemi začaly později. Třeba Francie a Švýcarsko budou otevírat školy dříve. Mám tedy pochyby, zda jsme správně zvolili kompromis mezi restrikcemi a mírou rizika.
Čím si vysvětlujete, že právě Česko zareagovalo takto přísně? Šlo o přehnanou reakci vlády, nebo vláda pouze reagovala na celonárodní obavu, která byla silnější než jinde?
Je docela přirozené, že jsme kvůli ochraně života a zdraví ochotni se uskromnit. Na druhou stranu jak média, tak veřejný prostor se díky úrovni strachu dostaly do stavu, kdy přestaly kriticky myslet. Dotazování, tlak na ty, kteří mají moc a rozhodují, aby jasně argumentovali, vysvětlovali, jaké jsou scénáře, objasňovali kvantitativní cíle a smysl toho všeho, se absolutně vypnul.
A ten jste chtěli znovu zapnout?
Se Zdeňkem Tůmou jsem přispěli k tomu, že se duch normální debaty vrátil. A vrátit se musel. Je absurdní, abychom diskutovali o mnohem méně důležitých věcech, jako je povinná maturita z matematiky, a u největšího omezení osobních a ekonomických svobod za dobu fungování samostatné České republiky se přestali ptát na cokoliv. Cítili jsme, že je potřeba něco dělat, a položili jsme proto dvě otázky: Jaké budou dopady toho všeho? A co má být konečné vítězství ve válce s virem?
Znáte už na ně odpovědi?
Dnes epidemiologové unisono říkají, že válka s virem se nedá vyhrát a nedostaneme se do stavu, kdy ho zcela vymýtíme. S virem se budeme muset naučit žít. Je-li to tak, tak je potřeba, aby to znělo velmi intenzivně, a mělo to také znít od samého začátku. Namísto toho jsme se postavili do pozice těch, kteří virus vymýtí a udělají to lépe než všichni ostatní. Za zavřenými dveřmi jsme se chtěli dívat, jak to ostatním nejde. To byla směšná poloha. Dnes víme, že se budeme vracet do normálu, kdy nakažených a nemocných bude více než na začátku. Zároveň bude muset někdo lidem říct, a budou to nejpíš ti, kteří je na začátku děsili, že i tak budou schopni znovu žít normálnější životy, než žili poslední týdny. To je jedna z největších výzev, které před námi stojí. Kdybychom od začátku nežili v módu strachu a vypnutí kritického myšlení, návrat k normálu by probíhal mnohem lépe.
V jiných zemích se kritická debata nevytratila?
Nemám šanci sledovat všechny země, ale sledoval jsem hodně anglosaský prostor, německy mluvící země a částečně i východoasijskou debatu. Zejména v anglosaském světě byla naprosto legitimní úvaha o volbě nutného kompromisu mezi ochranou před virem a tím, do jaké míry je potřeba nechat v chodu ekonomiku, přítomná od začátku. Když jsme u nás téma otevřeli, tak nás někteří napadali z amorálnosti a nehumánnosti argumentace. Mám naopak pocit, že antihumánní je brutální mediální populismus strachu, který nepomáhá chránit životy těch, kteří třeba budou nemocní za rok. Všimněte si, že třeba Angela Merkelová říkala hned na začátku, že se stejně bude muset promořit sedmdesát procent populace. Tady si většina národa ťukala na čelo. Dneska to říká hlavní epidemiolog Prymula, pokud zrovna změní názor. Tedy ten, který na začátku přišel s přístupem největší restrikce.
Kritika se strhla především kvůli tomu, že jste ve zmíněném článku hodnotu jednoho roku kvalitního života vyčíslili na 1,2 milionu korun.
My jsme brali v úvahu hodnotu jednoho kvalitního roku života a už tehdy bylo jasné, že náklady jsou mnohem nižší než ty, které jsou odhadované dnes. A už tehdy nám vycházely absurdně vysoké částky vzhledem k částkám, které věnujeme na boj proti všem jiným nemocem. Samozřejmě rozumím argumentu, že existovalo nevyčíslitelné riziko nekontrolovaného šíření nákazy. Tyto modely byly ovšem postaveny na předpokladu, že nikdo nic neudělá. To byl absurdní předpoklad, každá země udělala aspoň něco. Modely postavené na „do nothing“ byly od začátku absolutně nerealistické, formovaly přitom politiku. Abychom za žádných okolností netestovali limity zdravotního systému, tak jsme pro jistotu přitáhli kohoutky příliš. Přestaly se dělat běžné výkony a soustředili jsme se na jednu jedinou nemoc, což považuji nejen za iracionální, ale i nehumánní. Systém se přitom nejen nezhroutil, ale ani nenarazil na své limity. Denně tady umře tři sta lidí, akorát se neobjevují jako hlavní zpráva na začátku každého webu. Nejsou to mediální mrtví. Udělali jsme diskriminaci chorob a řekli, že ten, kdo je nemocný s covid-19, je více nemocný než ostatní. To nepovažuji za šťastné. Navíc moc dobře víme, že kompromisy se dělat musí.
Otázka, jak se svět po koronaviru změní, je obsáhlá. Začal bych proto pro Česko tolik důležitým automobilovým průmyslem. Ten už před krizí procházel komplikovanou transformací v podobně elektromobility. Jak se změní kvůli koronaviru?
To je zásadní otázka a obávám se, že nemám dobrou odpověď. V březnu klesl prodej vozů v Evropě o více než 50 procent. To je naprosto neskutečné číslo, které si nikdo neuměl představit. Samotný nástup elektromobility byl podle mě přestřelený a bez respektu k realitě, i tato očekávání jsou nyní násobně překonána. Pro zemi, která je v přepočtu na hlavu druhým největším výrobcem aut na světě – prvním je Slovensko –, je to obrovský šok, jehož hloubka se nedá ještě zkalkulovat. Určitě však dalece překoná roky 2008/09 a klíčové pro výhled je, kdy a za jakých okolností se budeme vracet do toho, co bude nový normál, a jak ten nový normál bude vypadat a jestli se některé produkty budou kupovat výrazně méně než dříve. A pokud se budou kupovat méně, tak to bude opravdu velký zářez do ekonomiky.
Bude podle vás v takové situaci možné pokračovat nejen ve zmíněném posilování elektromobility, ale i dalších klimaticko-energetických opatření shrnutých v Green Deal Evropské unie?
Budou úplně jiné priority. Green Deal a celé zelenání ekonomik bylo starostí relativně bohatých lidí a bohatých ekonomik, které řešily nejvyšší vrstvu v Maslowově pyramidě potřeb. Jako chudší populace se budeme zabývat řádově jinými problémy. Je přitom evidentní, že zchudneme, a otázka zní jenom jak moc. Stačí pokles o pouhých deset procent a celé období Babišovy vlády a posledních dobrých let bude pryč během dvou čtvrtletí. To je neuvěřitelně velký šok.
Takže nevěříte názorům, že by se oslabená ekonomika měla nastartovat právě investicemi do čisté energetiky, mobility, zemědělství?
Já především nevím, kdo a co by měl startovat. Věřím, že dobře alokovat investice je schopen privátní sektor. Podobné úvahy ovšem obvykle přicházejí od těch, kdo věří, že hlavním investorem má být stát a ten také bude rozhodovat, kam půjde nejvíc prostředků. Z toho mám strach. Nevěřím, že stát je tak alokačně a investičně efektivní jako soukromý sektor. Na druhou stranu si však ani nemyslím, že koronavirus sám úplně změní priority západní civilizace, pouze změní časování. Chvíli se budeme bavit o tom, jak velká je nezaměstnanost, jak pomáhat lidem bez práce, které podniky jsou strategické a které ne, dostaneme se do věčné debaty, proč jeden dostal podporu, jiný ne a kdo koho okradl. Každá významná epizoda v českých dějinách končí touto frustrací a v takové atmosféře nebudeme primárně řešit elektromobilitu.
Když zmiňujete schopnosti státu efektivně investovat, tak podle magazínu The Economist bude jedním z následků koronaviru posílení role státu, třeba právě formou zestátnění aerolinek. To prohloubí neefektivitu, povede k trafikanství a strnulosti. Sdílíte tyto obavy?
Článek z The Economistu znám a je to logické. To napadne každého, kdo se podívá na ekonomické dějiny. Typickým důsledkem každého mimořádného období, ať už je to válka, nebo nějaký jiný boj, je posílení role státu v ekonomice. V případě Evropy to platí dvojnásobně. Větší role státu ovšem povede těžko k období zázračného ekonomického růstu a to je problém. Pokud stát bude udělovat garance za příliš mnoho úvěrů a po roce nebo po dvou se ekonomika nenastartuje a bude dále klesat, tak se může velice rychle ukázat, že stát je skrze propadlé záruky vlastníkem poloviny subjektů v ekonomice. To by bylo něco, co bych si opravdu nepřál. Sám mám zkušenost s konsolidační agenturou a tím, co se děje, pokud je bankovní sektor na kolenou a jeho aktiva převezme stát. Pokud bychom k tomuhle směřovali, tak Bůh s námi.
Existují přesto strategická odvětví, která by měl stát zachránit a za každou cenu podporovat?
Kvůli koronaviru se vrátila na stůl debata, která odvětví jsou vlastně strategická. Po letech globalizace, během kterých jsme věřili, že cokoliv můžeme koupit kdekoliv na světě za co nejlepší cenu, se nejspíš dostáváme do éry lokalizace. To znamená návrat produkce domů, více uzavřených hranic a většího spoléhání na sebe. Říct ovšem dopředu, co bude strategické za rok dva nebo tři, je hrozně těžké. Přijdou třeba požáry a najednou budou strategické náplně do hasicích přístrojů. My zjistíme, že je u nás nevyrábíme. Přijdou povodně a my zjistíme, že nemáme dost vysoušečů v hmotných rezervách. Nebo přijde něco úplně jiného, to se dopředu strašně těžko definuje. Pokud se zamyslíte, co je za každých okolností strategické, tak vám z toho vyjdou jen potraviny a nějaká léčiva. Všechno ostatní může být strategické jen teoreticky.
Takže se nepřidáte k těm, kteří volají po větší soběstačnosti Česka?
Koncept absolutní soběstačnosti je pro malou otevřenou ekonomiku našeho typu smrtící. Jsme závislí na dělbě práce, na tom, že někdo kupuje produkty od nás a my jsme je schopni kupovat zvenčí. Pokud má soběstačnost malé otevřené ekonomiky znamenat, že se stane malou uzavřenou ekonomikou, povede to k dramatickému zchudnutí. Tyto úvahy se zde jistě objeví a je nutné, abychom to s nimi nepřehnali. Občas se to přehánělo s globalizací, teď je nutné, abychom to nepřehnali s lokalizací.
Přesto lze očekávat, že se dodavatelské řetězce zpřetrhají a skončí princip „just in time“, tolik využívaný právě v autoprůmyslu.
Přesně to se nyní snažíme zpracovat v KPMG. Přemýšleli jsme, jaký důsledek pro dodavatelské řetězce bude pandemie mít, a musím říct, že jedna z prvních věcí, na které panuje shoda, je, že „just in time“ modely ve stávající podobě nevydrží. Bude potřeba mít zásoby ve výrobě, a stejně tak zásobu hotové produkce na výstupu. Proto se také očekává, že poroste poptávka po skladovacích prostorách. To je také investice, ve kterou některé investiční fondy aktuálně věří, a i já tipuji, že přesně to bude jeden z důsledků větší lokalizace. Více skladů samozřejmě také může znamenat méně kamionů na dálnicích.
Které další sektory mohou vyjít z krize jako vítěz? Nabízí se samozřejmě farmacie.
Farmacie vítězem je. Farmaceutické firmy už dnes významně přijímají a intenzivně vyrábí. Na druhou stranu nevěřím, že v tomto krizovém módu zůstaneme mnoho čtvrtletí nebo dokonce let. Vy však chcete vědět, ne kdo je vítězem teď, ale kdo vzejde z celé situace. Od prvního dne, kdy jsme se zavřeli, všem došlo, že vítězem jsou internetové firmy. A pak už velmi spekuluji, ale vsadil bych si, že mezi vítěze budou patřit i ti, kteří nabízí nejrůznější modely distanční práce, která nevyžaduje koncentraci lidí na jednom místě. Naše generace zažívá první šok, kdy máme strach nikoliv z vnějšího nepřítele, teroristů jako po 11. září, ani z finančního systému, který nám bude brát naše bohatství jako v roce 2008/09, ale máme strach z člověka, který sedí vedle nás, se kterým pracujeme, ze souseda, kterého potkáváme na chodníku. To je velká existenciální změna a může to vést k úvahám, že by bylo fajn umět se s ním nepotkat a pracovat jen na dálku. Ale někdo jiný může argumentovat, že to je jenom dočasně a vrátíme se zase zpátky. To opravdu nevím.
Jaký dopad bude mít krize na vědu a výzkum?
Je rozdíl, jestli půjde o vědu financovanou státem, nebo soukromým sektorem. Zkuste si to představit plasticky. Ekonomika bude o deset nebo patnáct procent menší. To bude znamenat, že peněz pro všechny bude najednou méně. Od školství přes armádu až po důchody, taková je definice chudnutí. Jak to lze překonat? Tak, že stát buď bude platit vše ve stejném objemu jako dříve a žít na dluh, nebo se budeme muset přizpůsobit menšímu koláči. Bude se méně vybírat na daních, na sociálním a zdravotním, a vsadil bych si, že zrovna pro tuto vládu nebude prioritní věda a výzkum. Prioritní budou senioři, zdravotnictví, možná učitelé. Obecné chudnutí se však vědě a výzkumu nejspíš nevyhne.
A co soukromý sektor?
To je něco jiného. V některých oborech bude tlak na investice do výzkumu jistě velký a budou zde odvětví, kde peníze na výzkum poskočí výrazně nahoru. Ale pozor: i soukromý sektor bude bez peněz a bude moc dobře uvažovat, do čeho investovat a do čeho ne. Je to úplně jednoduché, každý se podívá na svůj rozpočet a zkusí si říct: co bych dělal, kdyby se mi množství peněz na příští rok skokově snížilo o deset procent? Takové cvičení bude muset provádět řada institucí, což platí i pro Technologickou agenturu i Akademii věd.
Jak může krize ovlivnit vnímání vědců, expertů? Jejich prestiž v posledních letech utrpěla šířením nejrůznějších pavěd a fake news. Může epidemie vést k tomu, že se důvěra vůči odborným názorům ze strany veřejnosti opět zvýší?
Překvapím vás, ale nemyslím si, že fake news jsou záležitostí posledních let a sociálních sítí. Byly tady vždycky, jen se změnily nástroje jejich šíření a rychlost sdílení některých zpráv. Jinak ovšem záleží, kterým vědcům a kdy se bude věřit. Dá se říct, že prožíváme zlatou éru vědců, protože epidemiologické studie řídí politiku jednotlivých vlád a států a faktickým premiérem je profesor Prymula. Je fakt, že v zemi, která nemá žádný speciální tmel, není zde žádná silná víra, religiozita, vnímání něčeho, co by nás spojovalo, tak víra ve vědce může být tím, co nás stmelí. To ovšem je pořád jen víra, která je nestabilní, a vyvyšování epidemiologů může skončit za pár měsíců tím, že je budeme zatracovat. Nemyslím si proto, že zrovna toto je důvěra ve vědu tak, jak si ji sami vědci představovali. Ti jsou rádi, pokud jsou jejich názory vnímány poučeně, a nikoliv v rámci nekritické debaty. Mnohem lepší by bylo, kdybychom získali nikoliv víru, ale respekt k vědě. To znamená poučenou schopnost s vědeckými výstupy pracovat. Poučení zároveň znamená i rozumět limitům vědy a našeho poznání. To třeba často chybí ve vztahu k lékařům, které často bereme jako šamany v bílých pláštích, kteří magicky spravují naše těla. Přitom doktoři sami nejlépe vědí, jaké množství nejistoty je v jejich rozhodování. Pokud přemýšlím o roli vědy, tak se mi pořád vrací myšlenka mého oblíbeného metodologa Paula Feyerabenda, který říká, že opravdu dobrou vědu budeme mít, až dojde k oddělení vědy od státu, jako jsme kdysi v minulosti oddělili církev od státu. Teprve v tu chvíli budeme mít vědu, která neumožňuje politizaci výstupů nebo vědeckých záměrů. To je ovšem daleká budoucnost.
Autor je redaktorem týdeníku Hrot