Lidský mozek se dokáže přizpůsobit změně prostředí. S rouškou řeč vnímá jinak

Při komunikaci se běžně využívá sluch, velmi pomáhá ale i odezírání ze rtů. Stačilo však několik měsíců v roušce a lidé způsob vnímání řeči dokázali změnit. Mladí lidé se i po sundání roušky více spoléhají na sluch, dokážou se více přizpůsobovat, starší lidé se vrací k odezírání. Vědci z Psychologického ústavu AV ČR, Univerzity Karlovy a Univerzity Palackého přišli i na to, že ženy odezírají ze rtů obecně více než muži.

Experiment, jehož výsledky v lednu 2021 publikoval časopis Psychonomic Bulletin & Review (patří k prvnímu decilu časopisů v kategorii experimentální psychologie ve Web of Science), se uskutečnil v březnu a dubnu 2020 v laboratoři SPEAKIN Lab. Tu vede Kateřina Chládková, absolventka olomoucké anglistiky a nederlandistiky Filozofické fakulty UP. Na studii spolupracovali Václav Jonáš Podlipský a Šárka Šimáčková z katedry anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty UP.

„Když loni na jaře nastala pandemická situace, uvědomili jsme si, že se naskytla ojedinělá příležitost prozkoumat vliv přirozené změny komunikačního prostředí na audiovizuální integraci při vnímání řeči. Rozhodli jsme se ověřit, jak se změní percepce řeči po jednom měsíci plošného nošení roušek v ČR,“ uvedl Václav Jonáš Podlipský z katedry anglistiky a amerikanistiky filozofické fakulty UP.

Vysvětlil přitom, že všichni lidé při vnímání řeči do jisté míry odezírají ze rtů.

„Percepční iluze známá jako McGurk effect nastává, pokud je posluchač vystaven konfliktu mezi zvukovou a vizuální informaci o vyslovované hlásce. Například při kombinaci zvukové nahrávky slabiky ´ba´ s videem mluvčího vyslovujícího slabiku ´ga´ posluchačův mozek nebude vnímat ´ba´, ale nejspíše ´da´, tedy slabiku začínající hláskou, která je kompromisem mezi konfliktní auditorní a vizuální informací. Při zavedení povinnosti nosit roušky jsme tedy rychle připravili online experiment, při kterém účastníci viděli krátké videoklipy mluvčích vyslovujících jednotlivé slabiky jako ´pa´, ´ta´, ´ka´ a měli určit, co slyší. Materiál zahrnoval kromě neupravených videí také videa s konfliktní vizuální a zvukovou informací. To nám umožnilo změřit, jakou váhu jednotliví účastníci dávají jedné nebo druhé modalitě a do jaké míry je při percepci integrují. Už dva dny po zavedení plošného nošení roušek se uskutečnilo první kolo sběru dat pomoci sdílení na sociálních sítích a také u našich studentů. Druhé pak o měsíc později,“ popsal Václav Jonáš Podlipský.

Pomocí sociálních sítí tak odborníci získali použitelná data od 292 respondentů (128 z prvního a 164 z druhého kola) ve věkovém rozpětí 16 až 55 let. Tato data dále doplnili o výsledky 41 studentů FF UP, kteří se experimentu zúčastnili v obou kolech.

„Náš výzkum ukázal, že po celospolečenské redukci viditelnosti pohybů úst při řeči, tedy mluvení s rouškami, se po jednom měsíci u dospělých posluchačů míra využití vizuální informace pro rozpoznání hlásek změnila. Tato percepční adaptace se lišila pro mladší a starší dospělé posluchače. U mladších respondentů, včetně našich studentů došlo k mírnému poklesu využití vizuální informace.  Starší respondenti využívali vizuální informaci o pohybech úst naopak o něco více. Zároveň jsme odhalili výrazný rozdíl mezi pohlavími: ženy odezírají ze rtů obecně více než muži,“ dodal společně s kolegyní z katedry Šárkou Šimáčkovou.

Studie je podle nich významná tím, že využila přirozené situace pro experiment jinak těžko realizovatelný a také tím, že dokládá plasticitu i tak silně zakotvených kognitivních procesů, jako je vnímání hlásek mateřské řeči. Ukázala navíc, že se percepce řeči dokáže adaptovat změněným podmínkám nejen pro jednotlivce, jak už doložil předchozí výzkum s lidmi se získaným sluchovým nebo zrakovým omezením, ale i pro celé jazykové komunity. Výsledky navíc naznačují větší efektivnost, nebo rychlost, adaptace pro mladší než starší dospělé.

„Ačkoli jsou důsledky pandemie samozřejmě převážně negativní, náš výzkum dokumentuje fascinující schopnost lidského mozku přizpůsobit se změnám prostředí,“ uvedl Václav Jonáš Podlipský, člen katedry anglistiky a amerikanistiky FF UP, která s bývalou studentkou UP Kateřinou Chládkovou a laboratoří SPEAKIN Lab dlouhodobě spolupracuje.