Krize bydlení je v Česku do velké míry generační téma. V politické debatě se však zatím objevují hlavně návrhy podpory mladých rodin. Jenže čím dál hůře dostupné bydlení ovlivňuje život mladých lidí (a mnohdy i jejich rodičů) mnohem dříve, než se k zakládání rodin dostanou: například už při rozhodování, kam půjdou studovat. A zda si to při současných cenách privátů a kolejí vůbec mohou dovolit. Co s tím? Pomoci mohou nové systémové nástroje a inspirace ze zahraničí. To ale předpokládá, že se bydlení začne řešit koncepčně.
V Česku už dnes žijí tisíce studujících, kteří by kvůli bytové krizi potřebovali podporu. V dnešním systému ji nenajdou.
Luboš Král, který studuje na Masarykově univerzitě v Brně sociální práci, už v sedmnácti pracoval v call centru. „Dělal jsem i jiné práce a brigády, například korektury, abych mohl každý měsíc zaplatit tři tisíce za půlku pokoje. Bydlení byl pro mě vždycky problém. Už osm let sleduju, jak jeho ceny stoupají, neustále se stěhuju a s bydlením mi přibývají jen další špatné zkušenosti,“ popisuje čtyřiadvacetiletý Král. Nejprve bydlel ve zmíněném sdíleném pokoji, následně v bytě v lehce dezolátním stavu za čtyři a půl tisíce korun, ze kterého po zvýšení nájmu musel odejít.
„V roce 2022 jsem v Brně našel pokoj za šest tisíc, krátce na to jsem ale musel hledat znovu a už jsem nenašel levnější než za devět tisíc. Dneska za trochu atypický byt velký 29 metrů čtverečních platím čtrnáct tisíc. Opět jen díky tomu, že je nerekonstruovaný. Dlouho jsem si v něm navíc opravoval všechno sám na vlastní náklady,“ dodává.
Král je příkladem talentovaného studenta, který se v současném systému na vysoké škole drží jen velmi obtížně, za pomoci náhod a podpory organizace Iniciativa nájemníků a nájemnic.
Brno není pro střední třídu
„Kvůli špatným vztahům v rodině si musím už léta vydělávat sám a se zhoršující se bytovou krizí čím dál víc balancuji nad propastí,“ hodnotí Král svoji situaci. „Pracuji na malý úvazek jako odborový organizátor v Iniciativě, další úvazek mám jako sociální pracovník. Občas si přivydělávám hudbou,“ sumíruje student, který se už dlouho cítí unavený a vyhořelý. „Nežiju si dobře, jsem přepracovaný, nejezdím na dovolenou, jsem nervózní a občas úzkostný. Teď mě navíc ohrožuje omezování příspěvku na bydlení, k němuž dojde kvůli dávkové reformě.“
Právě příspěvky na bydlení jsou pro něj zásadní. Dostává kolem osmi tisíc korun na měsíc. „Když přijdu o tenhle příjem, nevím, co budu dělat,“ dodává. Studující se totiž nepočítají mezi takzvané zranitelné skupiny, které budou po naběhnutí dávkové reformy pobírat vyšší dávky, zatímco ostatním se sníží.
„Přitom mám dvě práce a k tomu drobné přivýdělky. Trávím prací naprostou většinu času a do toho musím poslouchat rétoriku politiků o nemakačenkách, co berou dávky. Už čtyřikrát jsem se stěhoval a jen vyslovit slovo stěhování mi navozuje nepříjemné pocity. Žít v Brně podle mě není nic pro nižší střední třídu nebo studenty, kterým peníze neposílají rodiče.“
Brigády byly přece vždycky…
Králova (a nejen jeho) situace se přitom může zdát nepředstavitelná všem, kteří studovali vysokou školu před deseti nebo více lety. Kolem roku 2013 psal Brněnský deník o tom, že řada studujících dává přednost spolubydlení v bytech, protože se ceny kolejí i podnájmů pohybují kolem tří tisíc za měsíc, pokud v jednom pokoji bydlí dva lidé. Srovnejme: Na Karlově univerzitě se v té době za pokoj na kolejích platilo zhruba mezi jedním až čtyřmi tisíci korunami za měsíc, zatímco dnes je to měsíčně mezi 3 200 až 9 400 korunami. Samostatný pokoj ve sdíleném soukromém bytě pak vychází na zhruba 11 tisíc korun.
Z bydlení studentů a studentek se sice stalo téma pro svoji shock value v médiích pravidelně přítomné – avšak stále zlehčované či mytizované.
Víme, že přes 90 procent českých studujících při studiu pracuje, a to často proto, že jednoduše musí – třetina by si studium jinak nemohla dovolit.
„Místo školy jsem v práci, abych ve městě mohla žít,“ konstatovala jedna ze studentek, které v Brně před dvěma lety zorganizovaly protest proti vysokým cenám kolejí. „Chci se učit, ne přežívat,“ stálo na jednom z transparentů. Odezvu však demonstrace neměla.
Téma se nevykládá jako alarmující, protože je přece v pořádku při studiu brigádničit.
Studující jako kobylky?
Bývalý šéfredaktor deníku Ekonom Dalibor Martínek před dvěma lety – a letos znovu – vydal komentář o studujících a bydlení, v tom aktuálním je označuje za kobylky, které svými „nájezdy“ na nájemní byty ve velkých městech zvyšují ceny.
Málokteré téma přitom v posledních letech prošlo tak intenzivní debatou jako bydlení. Jeho ceny šly v poslední dekádě tak strmě nahoru, že se v Česku nově začal používat výraz „dostupné bydlení“ označující byty pronajímané pod tržní cenou. Do té doby existovalo v českých slovnících pouze bydlení sociální. To je také levnější než tržní, ale zároveň by na rozdíl od dostupného mělo být státem či obcemi poskytováno pouze nízkopříjmovým obyvatelům a obyvatelkám a zranitelným skupinám.
Pojem dostupné bydlení, tedy takové, které je cenově snesitelné pro střední třídu, k nám bohužel dorazil ještě předtím, než jsme si stihli vyřešit otázku přístupu k bydlení sociálnímu. Tedy ještě než stát začal být ochotný pomáhat lidem v bytové nouzi, často obyvatelům vyloučených lokalit.
Termín „krize bydlení“ pak používáme od té doby, co se do problémů propadla i střední třída.
Fakt, že jednou z cílových skupin dostupného bydlení by měli být i studující, politické strany před volbami stihly zaregistrovat a některé z nich do svých programů daly i záměr podpořit ubytování na kolejích.
Jak ale budou schopné tak komplexní problém, jako je bytová krize, mírnit a řešit i situaci studujících, je však zatím otázkou za milion.
Udržitelný systém, ne byznys
V dokumentu České televize Bez peněz na vysokou nelez přístupném online režisérka Markéta Nešlehová ukazuje například stísněný životní prostor dvou studentů Mendelovy univerzity v Brně, kteří se kvůli vysokým cenám kolejí ubytovali v karavanu, i zmiňovanou demonstraci několika desítek mladých lidí ve stejném městě.
„Pro mě by bez práce během studia nebylo možné studovat,“ říká Veronika Hrtoňová z týmu organizujícího protest s tím, že když se podívá kolem sebe, vidí, že všichni spolužáci jsou na tom finančně lépe. „A to mi připadalo, že naše rodina je na tom dobře, oba rodiče pracují a jezdili jsme vždycky na dovolenou,“ doplňuje. „Lidi z nižších sociálních poměrů u nás ve škole nejsou.“
Hrtoňová naráží na související problém limitované sociální mobility, který ceny bydlení zhoršují. Ubytovací stipendium, které získá každý s trvalým bydlištěm mimo kraj, studentkám a studentům nepomáhá, protože jde o pár stovek měsíčně. Ani sociální stipendium není funkčním nástrojem – nastavené je tak, že na něj dosáhne jen velmi malá část studentstva. Strop pro jeho získání se sice mírně zvýší po dávkové reformě, pořád ji ale bude pobírat jen o něco větší kapka v moři.
Sice u nás není školné, zato dostávají studující naloženo jinak
O obavách ze zhoršující se sociální mobility mluví i jedna z nejmladších sněmovních zastupitelek uplynulého volebního období, pirátská exposlankyně Klára Kocmanová, jejíž strana si před dvěma lety na téma bydlení studujících nechala provést průzkum.
„Zároveň jsme jednou ze zemí, kde studující abnormálně mnoho pracují. Mrkli jsme se proto, jak to řeší v zahraničí. Třeba ve Švédsku mají vratné studentské granty poskytované státem. Jsou to peníze, které student dostane ze státního fondu a pak je vrátí bez úroku. Švédové mají i záruky, aby studenti nepadali do chudoby. Když se nedostanete na určitou výši příjmů, tak to nemusíte splácet,“ vysvětluje Kocmanová s tím, že Piráti nechtěli zavádět americký model, kdy se studující často na velkou část života zadluží. „Každý by pomoc čerpal v jiné výšce, my navrhovali maximálně pět tisíc měsíčně po dobu tří let. To byste platili zpátky po pětistovce třeba třicet let,“ říká Kocmanová.
„Na téma přišla řeč, ještě než jsme vyšli z koalice a já to řešila i neformálně s experty. Podle nás připadá v úvahu především švédský model skrz Národní rozvojovou banku nebo jinou instituci, která by to zaštítila a kterou by o peníze mohl žádat každý studující bez ohledu na své zázemí nebo důvody,“ vysvětluje Kocmanová. Umí si představit i to, že by půjčky poskytovaly banky v případě, že by stát garantoval, že se jim peníze vrátí, kdyby to studenti a studentky nebyli schopni splácet.
„Rozhodně by to studující ale nemělo zatížit. Nechceme, aby to byl byznys, ale udržitelný systém. Jak však znám koaliční partnery, tak se jim bude líbit spíš mít to zřízené skrze banky, protože pak by do toho nemusel investovat stát,“ dodává.
Můžeme se podle ní jen dohadovat o tom, kolik lidí u nás nejde na vysokou školu, protože si to nemohou dovolit, a zda má na jejich počty v poslední době vliv i bytová krize.
Stávající systém? Zrušit
Ekonom Daniel Münich, expert na téma a výkonný ředitel think-tanku IDEA při CERGE-EI, s Kocmanovou souhlasí. „Když se na něco se studiem ptáme, tak vždycky studentů. Neděláme průzkumy mezi těmi, kteří o studiu uvažují.“
Münich má ze své pozice k tématu blízko, nebyl ale součástí vytváření nového návrhu podpory studujících, k němuž v uplynulém volebním období došlo. „Přišlo mi, že o to nemá zájem ministr financí ani premiér a že si tam někdo něco kutí, ale za této vlády to nedopadne a příští si udělá, co bude chtít,“ komentoval ještě před volbami ekonom.
Téma ho ale maximálně zajímá. „Věnuju se tomu s pauzami asi osmnáct let. Vždycky na tom chvíli intenzivně pracuji, pak politici ztratí zájem a vyšumí to. Naposledy jsme s NERV dávali doporučení před rokem a půl. Jeho součástí byl návrh vratných grantů,“ dodává.
Kde se inspirovat? Švédsko, Británie…
Podle Münicha je ideální pro inspiraci britský systém, který v zemi funguje od 90. let. „Mají tam vratné granty obhospodařované státem. Jediné zapojení komerčních bank je v tom, že u nich studenti mají účty, na které ty peníze chodí. A skrze vlastní banku pak dluh splácejí, to je všechno. Jiná role bank tam není třeba,“ říká odborník.
Britové pak nezačínají splácet částku automaticky, ale jako mladí Švédové – pouze v momentě, kdy dosáhnou určité hranice přijmu. „Mohla by to být třeba minimální mzda, záleží, jak bychom to nastavili. Je klíčové, aby se studenti nebáli, že když nebudou vydělávat, tak stejně musí splácet. To je zcela zásadní, aby je to neodrazovalo,“ myslí si Münich.
Za obzvlášť efektivní nastavení považuje to, že Britové si svůj závazek vůči státu odbudou v rámci daní. „V ročních zúčtováních daně z příjmu si zatrhnou, že mají závazek vůči státu, a od té chvíle jim začne nabíhat deseti- až patnáctiprocentní sazba pro zdanění.“
Zároveň zdůrazňuje, že je třeba ošetřit, aby si granty brali jen ti, kteří je skutečně potřebují. „Neměli by s těmi penězi spekulovat, různě je ukládat a zhodnocovat – proto tam je úrok dvě nebo tři procenta. Bezúročné půjčky podle mě nejsou dobrý nápad,“ dodává.
I on vyjadřuje obavu, že současná politická reprezentace je nakloněná spíš bankovním produktům. „My ale chceme, aby studenti měli na půjčky nárok bez ohledu na to, zda se za ně někdo zaručí. Nepotřebujeme banku, aby profilovala žadatele a zjišťovala, jaká je pravděpodobnost, že to nesplatí. Nechceme, aby pak vymáhali nebo řešili zástavy majetku. Máme výběr daní, ten funguje a skrze ten to můžeme realizovat. Příklon k bankám je jen výsledek lobbingu a neznalosti na straně těch, kteří je chtějí zahrnout,“ myslí si ředitel think-tanku IDEA.
Peníze teď nejdou ke studentům a studentkám, myslí si Münich
Sám je toho názoru, že zvýšit podporu studujících potřebujeme. „Naprostá většina peněz, kterou teď stát dává na jejich podporu, jsou slevy na dani na studenta – bohatí rodiče tak mají nižší daň. Tyto peníze nejdou ke studentům,“ říká a současný systém označuje jako absurdní.
„Zrušil bych ho a převedl na vratné a nevratné granty. Pomohlo by to těm, kdo si už školné platí, i těm, kdo jsou na tom ekonomicky špatně. Srovnaly by se tak podmínky pro ty, kdo jsou na státním a soukromém systému. Taky bychom tak mohli podporovat i studenty v zahraničí, zvýšila by se konkurenceschopnost českých vysokých škol,“ přidává ekonom, podle kterého je česká situace v evropském srovnání strašná.
„Systém odrazuje studenty a studentky z chudých rodin. Absolutně při tom hodnocení současné situace zapomínáme na všechny ty, kteří třeba na vysokou ani nejdou.“
Záruky bankám
Pokus navrhnout v Česku nový systém studentských půjček si vzal na starost dřívější náměstek na ministerstvu školství Jaroslav Miller, který se v červenci stal předsedou Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání. Ještě na jaře se na ministerstvu uvažovalo o dvou variantách půjček. Jak ale správně předvídala Kocmanová i Münich, primárně se úředníci zajímali o možnost partnerství státu a komerčního sektoru, tedy bank.
„Stát by alokoval záruční fond, který by sloužil bankám, aby nesly nulové riziko. Z toho by plynula možnost menších úroků, než jsou na trhu,“ vysvětluje záměr, který však doteď nebyl předložen na vládu, dřívější náměstek Miller. Ten odhaduje, že kdyby návrh prošel, půjčilo by si kolem šesti tisíc studentů a studentek. „Začali by splácet do půl roku po absolutoriu, nejspíš by tam byly výjimky například pro matky s dítětem na nemocenské nebo jiné lidi se zdravotními důvody,“ dodává.
Splácet by ale museli všichni bez ohledu na výši příjmu. „Bankám by to jinak prodražovalo náklady, takže by se to pak promítlo i do úroku,“ říká Miller.
Varianta B, kterou bývalý náměstek nazývá slovenská, byla zvažována pouze jako záložní a posléze se od ní úplně odstoupilo. „Na Slovensku půjčuje stát, ne banky. Nalili tam peníze a museli zřídit úřad, který je zprostředkovává,“ vysvětluje Miller. „U nás jsme počítali s tím, že by půčky poskytovaly tři nebo čtyři banky, které by na mezinárodním trhu získávaly peníze za nízký úrok. Stát by garantoval existenci fondu, který by kryl část rizika, průměrně by se půjčovalo 300 000 na bakalářské studium a semestrálně by studující dostávali 50 tisíc. Česká spořitelna pro tento záměr chystala přátelskou úrokovou sazbu, 3 a půl až 3 a tři čtvrtě procenta. Úrok by studenti spláceli už během studia,“ rekapituluje bývalý náměstek. Na dotaz, zda skutečně věří, že bankovní produkt by byl pro studenty lepší než vratné granty – a na argumentaci Münichovou expertízou – odpovídá takto: „Dana Münicha mám rád, ale je to teoretik a nemá zkušenosti z komerčního sektoru. Banky pracují jen s penězi, co si půjčí, a je nutné jim dát záruky.“ K předložení záměru, na základě kterého měl být systém půjček spuštěn na podzim roku 2025, však nakonec nedošlo.
Luboš Král z Brna by si od banky peníze nepůjčil. Za efektivní pomoc studentům a studentkám by považoval pouze bezúročné půjčky od státu splatitelné za předpokladu, že v budoucnu dosáhne určité příjmové hranice. „Jinak by mě to zruinovalo,“ myslí si.
Přecpané koleje
Petr Kulhánek, tedy ministr pro místní rozvoj v době, kdy tento text vznikal, si špatnou situaci studujících a mladých lidí obecně prý uvědomuje. Jeho ministerstvu se však v dialogu s ministerstvem práce a sociálních věcí nepodařilo změnit názor autorů dávkové reformy na to, jak se má systém podpory měnit, a tak se teď studenti jako Luboš Král obávají jara, kdy se jim sníží státní příspěvek na bydlení.
„Na podzim jsme začali pracovat na věci, kterou už bohužel nejsme schopni dostat do finále. Jde o spolupráci s univerzitami a bankami, abychom v této trojici našli model podpory bydlení typu kolej. Zkrátka ubytovací projekty, které by měly podporu ze strany státu a bankovního sektoru, aby univerzity dokázaly ubytovací kapacity doplnit,“ říká ministr. Na gremiálních jednáních ministerstva pro místní rozvoj se pak jeho zástupci snažili moderovat setkání zástupců pronajímatelů a nájemníků, jejichž postavení je disproporčně slabší. Právě to je jedním z témat, které je pro studentky a studenty klíčové – větší část z nich bydlí ve sdílených bytech v nájmu, který jim v současnosti mohou vlastníci bytů navyšovat, jak se jim zlíbí – díky praxi poskytování krátkodobých smluv bez záruk.
K větším posunům však na grémiích nedošlo a STAN, kteří Kulhánka na ministerstvo dosadili, ve své poměrně kvalitní a podrobné části volebního programu o bydlení už podporu studujících nezmiňovali. Zmínili ji Piráti, kteří chtěli stavět koleje a navyšovat sociální stipendium. Ani oni však neslibovali zlepšení postavení nájemníků, za které na gremiálních radách aktivně lobbovala Iniciativa nájemníků a nájemnic tvořená do velké části mladými lidmi včetně zástupců a zástupkyň studujících.
Jedno z klíčových témat tedy zatím nezvedá žádná politická strana. Naopak slib o stavění kolejí si pár měsíců po Pirátech dalo do programu i SPOLU a následně také ANO. Pokud by se sliby podařilo naplnit, zdaleka by to situaci studentek a studentů nevyřešilo vzhledem k tomu, že větší část bydlí mimo koleje. Rozhodně by však šlo o smysluplnou investici, která by se do budoucna školám vyplatila.
Všechny české vysoké školy, které odpověděly na otázky týkající se vytíženosti kolejí, se totiž shodují na tom, že jejich kapacita je v posledních letech naplněná. Některé zvládly poptávku uspokojit před začátkem semestru, část koleje poptávajících studujících Masarykovy a Karlovy univerzity si však musela počkat až do poloviny či konce semestru, než se pro ně uvolnilo místo. Do budoucna se v Praze i v Brně dá očekávat ještě výraznější převis poptávky nad nabídkou. Ostravská univerzita ho registruje už teď.
„Zatímco v dřívějších dobách nebyl o ubytování na kolejích takový zájem, dnes poptávka po něm často převyšuje naše kapacitní možnosti,“ sděluje mluvčí Masarykovy univerzity Radim Sajbot zkušenost, která je víceméně totožná na všech školách.
Několik univerzit nedávno proto v poslední době přistavuje nové budovy. Ostravská univerzita má novou v areálu Jana Opletala ve Slezské Ostravě, Masarykova univerzita získala nová lůžka rekonstrukcí kolejí v Kounicově ulici v Brně.
Zdražování kolejí? Jen to nejnutnější
Některé univerzity ceny kolejí nezvyšují, aby studujícím vycházely vstříc, například Ostravská univerzita, jiné zvyšují jen o inflaci, sazbu DPH a zvyšující se provozní náklady.
„Vysoké učení technické disponuje nejlevnějšími kolejemi v Brně a snaží se držet ceny v co nejnižší možné rovině, například letos se cena ubytování na kolejích nezvyšuje, zůstává stejná jako minulý rok,“ dodává pak třeba specialistka komunikace z této univerzity Lenka Hubáčková.
Přesto se na některých univerzitách za poslední dekádu ceny zvýšily až jednou tolik. V současnosti i v Hradci Králové nebo ve Zlíně zaplatíte za jednolůžkový pokoj i sedm tisíc korun měsíčně. Školy na provoz kolejí nedostávají žádné dotace, jsou financovány pouze z jejich vlastních prostředků, což jim držení cen nízko nebo výrazný rozvoj neumožňuje.
Na větší podporu ze strany státu jsou pak zástupci škol dlouhodobě zvyklí se ptát. „Univerzita neustále komunikuje potřebu zvyšování počtu ubytovacích zařízení a potřebu finanční podpory,“ uvádí Miroslava Hurdová, ředitelka Kolejí a menz Karlovy univerzity.
Vysoké učení technické v Brně nedávno čerpalo finanční podporu od ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy na zateplení kolejí a opravu sociálních zařízení. „Nyní by univerzita potřebovala zabezpečit přijíždějící mladé akademické a výzkumné pracovníky a mimořádné profesory ze zahraničí a zbudovat pro ně startovací byty, které by mohla částečně nabídnout i pro ubytování jejich rodin. Aktuálně by proto univerzita přivítala vypsání příslušného dotačního titulu,“ doplňuje Lenka Hubáčková z VUT.
„Kapacitu vysokoškolských kolejí aktuálně nejsme schopni navýšit, jelikož naše univerzita nedisponuje dalšími ubytovacími prostory. Vzhledem ke každoroční poptávce po ubytování ze strany studentů a obecně složité bytové situaci obzvláště ve velkých městech by bylo vhodné, aby se stát touto situací začal zabývat,“ potvrzuje Tereza Makovská z Univerzity Hradec Králové, že i tady by podporu pro rozvoj potřebovali.
„Evidujeme problém, že koleje začínají postupně suplovat v Praze sociální bydlení a finančně i kapacitně nedostupné standardní bydlení pro mladé páry,“ dodává zase Stanislav Starý, ředitel Správy víceúčelových zařízení VŠCHT.
Co teď? Aneb další úkol pro studující
Míč je tak jednoznačně na straně státu. Vysokým školám, které mají kapacity zmapované a jsou na hranici možností, nezbývá než se neustále připomínat s potřebou státní podpory a s tím, že sociální mobilitu v Česku ohrožuje i krize bydlení.
Pokud se v následujícím volebním období skutečně podaří dosáhnout navýšení financí na výstavbu kolejí, problém nedostupnosti bydlení pro studenty to může lehce zmírnit.
Skutečného rozdílu je zřejmě možné docílit jen komplexní úpravou dávkového systému a bytové politiky. V opačném případě bude bytová krize velmi pravděpodobně dál znesnadňovat cestu k bydlení všem méně privilegovaným.
Ideální by pak také bylo, kdyby ministerstva školství, místního rozvoje a práce a sociálních věcí na řešení tohoto problému dokázala spolupracovat – jinak je namístě se obávat, že pokusy o jeho řešení budou pouze dílčí.
Pokud bychom chtěli co největšímu počtu studentů a studentek uvolnit cestu na vysoké školy, dávkový systém by měl být revidován s tímto cílem. Studentstvo by se také mělo stát jednou z cílových skupin programu Dostupné bydlení, do kterého by však musely směřovat masivnější investice.
V neposlední řadě by stát měl zavést také regulované nájemné – jedině tak by bylo možné v krátkém časovém horizontu zajistit, že nájemné nebude stoupat. Popřípadě bychom v Česku, stále tramautizovaném špatně nastavenými regulacemi nájemného v devadesátých a nultých letech, mohli variovat systém používaný některými univerzitními městy ve Švédsku, kde studující platí méně než běžní nájemníci a majitelům bytů je rozdíl doplácen státem.
Možností, jak podpořit právě studující, je celá řada a je na státu, aby ve spolupráci s obcemi nechal některé varianty promyšlené zdejšími zkušenými odborníky a odbornicemi alespoň vyzkoušet.
Ze strany odborníků v poslední době ale přibývá paradoxně doporučení spíše mladým lidem, aby se bouřili. Mluví o tom jak sociolog bydlení Martin Lux, tak třeba Martin Červinka z kanceláře pražského náměstka pro územní rozvoj. Zdá se tedy, že mladí lidé přetížení studiem a brigádami tak od expertů dostali ještě jeden úkol navíc.