Když mluví astrofyzik, lidé naslouchají. Když mluví politolog, lidé pochybují. Proč tomu tak je? V nové studii, připravované ve spolupráci s Českou politologickou společností, se zaměřujeme právě na to, proč se společenské vědy těší často nižší důvěře veřejnosti. Jako příklad vhodný ke studiu přitom využíváme politologii v českém prostředí. Komentář Tadeáše Celého a Andrewa L. Robertse.
Jsme výzkumníci z univerzit v Dánsku a USA a upozorňujeme na možnosti, jak důvěru posílit – prostřednictvím nástrojů, které bývají vnímány spíše jako cesta ke zkvalitnění samotné vědy než k posílení jejího obrazu: důslednější metodou a větší transparentností výzkumného procesu.
Ačkoli naprostá většina lidí po celém světě vědcům a vědkyním důvěřuje, společenské vědy se obvykle těší nejnižší důvěře ze všech vědních oborů. Jedinou čestnou výjimkou bývá psychologie, která ale může být vnímána, díky své klinické a terapeutické části, jako blízká medicíně.
Na posledních příčkách žebříčku důvěry se dlouhodobě nacházejí politologie a ekonomie – alespoň podle výzkumů mezi americkou veřejností.
Proč tomu tak je, ale není úplně jasné. Nabízí se několik intuitivních vysvětlení. Na politické či ekonomické otázky má mnoho lidí už předem ustálené názory – na rozdíl od témat, jako jsou neurovědy nebo jaderná fyzika.
Společenské vědy často přinášejí výsledky, které jdou proti zažitým názorům části veřejnosti, a tím logicky ztrácí její důvěru. Z výzkumů politické psychologie víme, že i dobře podložené důkazy mohou u lidí s opačnými názory vyvolat spíše odpor než ochotu změnit postoj. To vede i ke ztrátě důvěry v obor.
Další pohled říká, že společenské vědy působí méně důvěryhodně, protože jejich výsledky nejsou „vidět“. Na rozdíl od medicíny nebo technických oborů totiž nevedou k hmatatelným vynálezům či léčbě. Jejich přínos se ale může projevovat alespoň nepřímo – třeba při tvorbě veřejných politik nebo úpravě daňového systému. Právě tento aspekt jsme v našem výzkumu sledovali blíže.
Důvodem menší důvěry ale může být i samotný způsob, jakým společenskovědní výzkum probíhá. Na rozdíl od přírodních věd se společenské vědy potýkají s velkou nejistotou, různorodostí výsledků a obtížemi při hledání jasné příčiny a následku.
Navíc se do povědomí veřejnosti často dostávají spíše skrze média – a to v podobě krátkých, málo podložených komentářů k aktuálním událostem. V mnoha případech není možné ani ověřit, jak přesně výzkum probíhal. Na Západě přitom společenské vědy prošly rozsáhlou reformou – tzv. „revolucí kredibility“. Výzkumníci a výzkumnice dnes běžně zveřejňují svá data, materiály i výzkumné protokoly a předem registrují očekávané výsledky. V českém prostředí je ale tato praxe stále spíše výjimkou, což může důvěru veřejnosti dále oslabovat.
V naší studii jsme oslovili reprezentativní vzorek české populace (1 518 respondentů a respondentek) i členy a členky odborných politologických pracovišť (118 respondentů/ek). Zajímalo nás, odkud nedůvěra ke společenským vědám pramení a jak ji lze zmírnit. Kromě dotazníku jsme do výzkumu zařadili i jednoduchý experiment. Každý respondent či respondentka hodnotili důvěryhodnost několika fiktivních politologických studií, jejichž vlastnosti – téma, metodu, závěr a míru otevřenosti – náhodně generoval algoritmus.
Naše výsledky potvrdily mnohé z těchto intuitivních představ. Když lidé s výsledky výzkumu nesouhlasí, hodnotí danou studii jako méně důvěryhodnou – a tento efekt je poměrně výrazný. Neznamená to však, že by vědce či vědkyni samotné považovali za zaujaté nebo neobjektivní. Ideové zkreslení u vědců a vědkyň bylo vnímáno málo a má pouze minimální vztah s důvěrou. Jde spíše o přirozenou reakci na nesoulad s vlastními postoji, kterou vědci a vědkyně mohou sami ovlivnit jen obtížně.
Zároveň se ukázalo, že důvěra souvisí i s tím, jak snadno si lidé myslí, že by se daný výzkum měl promítnout do zákonů. Naše studie byla v tomto ohledu omezená a neposuzovala širší relevanci pro demokracii, mírumilovné soužití či kvalitní politický život – tedy cíle, které jsou pro základní společenskovědní výzkum zásadní. Tyto oblasti však mohou být veřejností vnímány jako méně relevantní, alespoň do chvíle, než v některé z nich nastane zásadní krize. Zvýšit vnímanou relevanci takového výzkumu proto představuje mnohem větší výzvu.
Naše zjištění ukazují, že klíčem k obnovení důvěry ve společenské vědy je transparentnost a důsledná vědecká metoda (viz graf níže). Lidé více věří výzkumům, které otevřeně sdílejí data, předem registrují svá očekávání a procházejí nezávislou odbornou kontrolou. Takové postupy výrazně posilují důvěryhodnost vědy – často víc než samotné výsledky. Zatímco světová věda tak prošla v posledních letech již zmíněnou „revolucí kredibility“, české prostředí k ní zatím přistupuje jen pomalu. Právě tato cesta je však proveditelná, účinná a nezbytná, aby se společenské vědy mohly stát znovu spolehlivým a respektovaným základem veřejné debaty.
Levý graf zobrazuje tzv. average marginal component effects (AMCE), tedy průměrné efekty změny jedné ze tří charakteristik studie – výsledku, metody a míry otevřenosti – vůči referenční kategorii (vždy té nejnižší v dané skupině), přičemž ostatní charakteristiky jsou kontrolovány. Důvěryhodnost byla měřena na jedenáctibodové škále, takže hodnota AMCE = 1 odpovídá průměrnému efektu o jeden bod na této škále. Vpravo jsou průměrná očekávání politologů. Z grafu je patrné, že od metody i transparentnosti očekávali menší než poloviční efekt. Výsledek experimentu pro otevřenost a metodu tak předčí očekávání.
Výzkum byl podpořen Českou Politologickou Společností a Northwestern University. Kompletní přehled výsledků naší studie je možné vidět na: https://www.czechpsa.org/politologie-studie