Příběh profesora Chandrasekhara, který v roce 1948 vedl kurz teoretické fyziky i pro pouhé dva studenty, ukazuje, že hodnota výuky nespočívá nutně v počtu přítomných. Jeho malá třída dodnes zůstává jedinou, z níž si všichni tři přítomní odnesli Nobelovu cenu.
V akademickém světě existují příběhy, které se stávají legendami. Ne proto, že by šlo o zázrak, ale proto, že v nich spatříme část pravdy, kterou jsme již zapomněli. Jednu z nich v sobě skrývá seminář astrofyzika Chandrasekhara z University of Chicago. Kurz, který v roce 1948 vedl, navštěvovali jen dva studenti: Chen Ning Yang a Tsung-Dao Lee. Oba o devět let později získali Nobelovu cenu za objev porušení zákona zachování parity. A jejich učitel? Ten si Nobelovu cenu odnesl také, o tři desetiletí později. Třída tří nobelistů. Jediná svého druhu v historii.
Tento příběh není jen kuriozitou. Ukazuje cosi zásadního. Síla univerzitní výuky se nedá počítat počtem židlí v posluchárně, ale musí zvážit hloubku setkání mezi vyučujícími a studujícími. Chandrasekhar každý týden opouštěl Yerkesovu observatoř sto kilometrů od Chicaga, aby se mohl setkat se dvěma mladými nadějnými studenty. Nebylo to pohodlné, ani efektivní. Bylo to gesto přesvědčení, že v malém kruhu s dobrými studenty se rodí myšlenky, které mohou změnit svět.
Dnes je akademická praxe jiná. Hodnotíme kvalitu univerzit podle statistik: počtu absolventů a absolventek, výše jejich platů, míry spokojenosti. Čísla se snadno vykazují, snadno porovnávají, snadno prezentují veřejnosti. Jenže to, co se v učebně skutečně odehrává, postihují jen málo. Jak změřit odvahu studenta položit otázku, která nemá jistou odpověď? Jak zaznamenat okamžik, kdy se někdo poprvé odváží zpochybnit zavedený postup? Jak kvantifikovat to, že vyučující rozpozná v mladém člověku nejen jméno na seznamu, ale jedinečný talent, který potřebuje podporu?
Při hledání „metrik pro vyučující“ bychom tedy neměli začínat a končit u excelových tabulek, ale u příběhů. Skutečným měřítkem kvality výuky nemohou být anonymní průzkumy spokojenosti, ale studenti a studentky, kteří se po letech vracejí a říkají: Právě tito vyučující mi změnili život. Možná z nich nejsou nobelisté, ale jsou to lidé, kteří se naučili přemýšlet, klást ty správné otázky a vytrvat v nejistotě. A to je dar, který se šíří dál než jakýkoliv mělký jednorázový výkon.
Možná právě proto může být malá třída někdy víc než plný sál, protože v ní se učí jít i za hranice studia.