Jak se sportem na vysokých školách

Sport a provozování pohybových aktivit patřily k vysokoškolskému prostředí již v dávné minulosti. K jejich ukotvení obvykle docházelo na základě potřeb státu, díky pokrokovým myšlenkovým proudům v akademické sféře a usměrnění často spontánní činnosti studentů. Akademické prostředí působilo pro vznik a růst sportovních disciplín jako živná půda a jejich příznivci se vzájemně obohacovali o nové nápady a podněty. Ve světě je nemálo systémů, které se stále pevně drží tradice vzájemné symbiózy v podobě vysoká škola – sport a pohybové aktivity. V takových podmínkách hojně dochází k setkávání příslušníků intelektuálních elit, které prostředí sportu kultivují, přenášejí do společnosti nová sportovní odvětví (u nás např. frisbee, tchoukball) a stojí u formování nebo zakládání sportovních asociací. Absolventi škol často pokračují ve svých sportovních aktivitách a získané know how využívají v roli propagátorů a organizátorů těchto aktivit mimo vysokou školu.

Pokusme se ale najít ve vzájemném vztahu vysoké školy a „sportování“ poněkud hlubší a celospolečenský smysl. Jistě není náhodou, že právě lidé s vyšším vzděláním vykazují lepší ukazatele v účasti na (volnočasových) pohybových aktivitách a zdravém životním stylu. Z četných studií je zřejmé, jaké efekty přináší člověku změněné podmínky života. Naši předci přežívali a odolávali prostředí činností založenou na tělesném pohybu a lidský organismus se tomu dobře přizpůsobil. Současný životní styl je ale provázen nadměrným energetickým příjmem a absence či nedostatek pohybových aktivit stojí za hojným výskytem obezity a dalších civilizačních onemocnění. V tomto ohledu není stav české populace zdaleka uspokojivý a je spojen s dalšími konsekvencemi.

Mnozí rodiče dnešních vysokoškoláků přirozeně posilovali svůj organismus pobytem a pohybem ve venkovním prostředí, manuální prací a také propracovaným systémem školní tělesné výchovy, který kladl značný důraz na zlepšení tělesné zdatnosti. Média upoutávala do křesel jen málo a razantní nástup užívání výpočetní techniky, včetně sociálních sítí, teprve následoval. Poměrně náhlá změna životního stylu populaci rodičů dnešních vysokoškoláků zřejmě zaskočila, neboť sama podléhá negativním projevům nedostatku pohybových aktivit ohrožujícím jejich zdraví. Přitom rodiče hrají ve výchově vlastních dětí prvořadou roli, která je také potvrzena v zásadním ovlivnění přístupu a vztahu k pohybovým aktivitám. Ostatně rodiče odpovídají i za uvědomění si určitých zákonitostí a vytváření podmínek pro zdravý růst dětí. Ukazuje se však, že společnou účastí na pohybových aktivitách bylo prostředí domova „infikováno“ mnohde nedostatečně a jen u malé části dětí a mládeže jsou pozitivní rodičovské zkušenosti ze „sportování“ čitelné.

Proč otevíráme debatu nad těmito vazbami? Protože na vysoké školy přichází další generace rodičů, která si musí zformovat svůj vlastní přístup ke zdravému životnímu stylu, aby si vzápětí uvědomila plnou odpovědnost za zdravý růst vlastních dětí.
Na vysoké školy přicházejí mladí lidé prakticky již pohybově „zformovaní“ (nejvíce kritická období jsou před nástupem na ZŠ a v mladším školním věku). Mnozí vysokoškoláci po stránce tělesného rozvoje stagnují, nebo již svoji nejvyšší možnou úroveň tělesné výkonnosti pozbyli… Na studenty ale čeká ještě dlouhá etapa osvojování znalostí, utváření názorů, zaujímání stanovisek a získávání zkušeností. Pokud u nich můžeme ještě usilovat o udržení zdraví a vytváření vhodného celoživotního přístupu k pohybovým aktivitám, byla by škoda tohoto období nevyužít.

Vysoká škola je totiž poslední institucí, která může poskytnout možnost provázat každodenní život studenta s blahodárnými účinky pohybových aktivit a zvýšit jeho vlastní kompetence zaměřené na kultivaci zdraví a zdravého životního stylu, a ovlivnit tak budoucí generace. Někdo namítne: „Je to komplexní problém, který vyžaduje zásahy na více úrovních a přesahuje rámec působnosti vysokých škol.“ Nelze než souhlasit, ale při vědomí, že zasahuje do oblasti veřejného zdraví, schopnosti vykonávat dlouhodobě profesi, ekonomické soběstačnosti, zdraví a kvality života velké části společnosti. Stojíme možná před strategickým rozhodováním. Mají tedy být vysoké školy do tohoto procesu vtaženy a jaké zadání by měly plnit? Začněme polemizováním, do jaké míry je preventivní péče o vlastní zdraví prostřednictvím uplatňování pohybových aktivit „soukromým statkem“ a do jaké míry by měla být podpořena z veřejných zdrojů. Bohužel, právě zjednodušující přístup k řešení těchto otázek některými reprezentacemi vysokých škol tyto znaky obsahuje.

Obecně jsou pohybové aktivity dobře vnímány jako celospolečensky vhodná seberealizace vysokoškoláků a uvědomění si vysokoškolské sportovní reprezentace bývá značné. Jak je to ale se stavem možností a nabídky provozování pohybových aktivit na vysokých školách? Jaké benefity může odpovídající podporou získat student, vysoká škola, popř. celá společnost? A jak se lze na tento fenomén u nás dívat v průběhu posledních dekád?

Došlo k četným změnám. Poměrně pevný systém tělesné výchovy a sportu na vysokých školách utržil na přelomu století dosti závažné rány. Péče o účast na pohybových aktivitách pozbyla „strategický náboj“, reprezentace vysokých škol navíc přestávaly vnímat tělesnou výchovu jako vhodný předmět určený ke kompenzaci spíše intelektově zaměřené činnosti vysokoškoláka. Úsilí snižovat hodiny přímé výuky vedlo společně s dobře zdůvodněnými ekonomickými tlaky k odstraňování „tělesné výchovy“ z učebních plánů, eventuálně k jejich přesunu do oblasti volitelných předmětů nebo k jejich úplnému vyřazení. Doba úsporných opatření tento trend jen zrychlila, což vedlo k ukončení činnosti několika tělovýchovných vysokoškolských pracovišť, a např. studie Drnka a Lepkové (2017) dokumentují úbytek objemových ukazatelů výuky tělesné výchovy na vysokých školách ve všech jejich formách (přímá i kursová výuka, volnočasové aktivity apod.). Ačkoli současná generace vysokoškoláků nijak pro pohybové aktivity nehoruje, stále mnozí vnímají možnost „sportování“ jako vítanou volnočasovou aktivitu, jako druh kompenzace, relaxace a uvolnění během náročného studia. Východiskem k tomu jim obvykle bývají zkušenosti ze střední školy a také nabídka výuky a podmínky konkrétních škol. Sedavý životní styl však již dovedl některé studenty do stavu, že jistá forma „zdravotně orientované pohybové zátěže“ je u nich žádoucí. Můžeme se jen domnívat, pro jak velkou část studentů by bylo vhodné připravovat programy zaměřené na zmírnění zdravotních oslabení.

Na druhou stranu jsou vysokoškolská pracoviště, která si uvědomila, že podpora „profesně orientované“ tělesné zdatnosti se všemi jejími benefity má být nezbytnou součástí přípravy lékařů, stavařů, budoucích konstruktérů a jiných. Takovému studentu – absolventovi je vlastně poskytnuta při vstupu na pracovní trh výhoda. Škoda, že si to neuvědomují tam, kde se jedná o tak psychicky náročná povolání, jako jsou studijní programy v oblasti vzdělávání pedagogů. Tím spíše, že všichni učitelé (nejen Učitelství pro MŠ a Učitelství pro 1. stupeň ZŠ) ovlivňují děti a mládež, které se dnes ve srovnání se svými rodiči „pyšní“ ještě hrozivějšími nárůsty ukazatelů inaktivního chování a nezdravého životního stylu. Ani Rámcové požadavky na studijní programy, jejichž absolvováním se získává odborná kvalifikace k výkonu regulovaných povolání pedagogických pracovníků (čj. MSMT-21271/2017-5), nevynucují začlenění příslušných předmětů zaměřených na povědomí o „pohybové gramotnosti“, výchově ke zdraví či základů řešení krizových situací pro budoucí učitele ZŠ a SŠ, pokud se neschovávají za „univerzitní základ“. Samozřejmě, ponechme stranou studující profese, u kterých je „pohybová příprava“ a určitá úroveň pohybových kompetencí žádoucí (učitelé tělesné výchovy, trenéři, záchranáři, fyzioterapeuti aj.).

Jakou roli by tedy měly plnit tělesná výchova a sport na vysokých školách dnes? Výše uvedené argumenty svědčí o nutnosti vytvářet studentům vhodné podmínky pro provozování pohybových aktivit. Přesvědčit mladé lidi o potřebě účasti na pohybových programech bývá obtížné, neboť jejich mládí, nezralost a nezkušenost je obvykle odvádějí k jiným činnostem. K hlavním hnacím motivům by mělo patřit poznání prospěšnosti pozitivních účinků pohybových aktivit, sebehodnocení a zlepšování vlastních pohybových dovedností, prožití příjemných chvil při společně strávených akcích v hezkém a kultivovaném prostředí vysokoškolských sportovišť. Výchovný, ale i vzdělávací aspekt takových programů, důraz na pěstování vůle, fair play a další patří k ovlivňování mladého člověka. Měl by také získat znalosti o zdravotně prospěšném působení pohybových aktivit ve vztahu ke své profesi. Jako absolvent vysoké školy bez ohledu na program (obor studia) se rovněž stává nositelem firemní kultury, vzorem pro ostatní zaměstnance a ovlivňuje dění kolem sebe. Vyznávání zdravého životního stylu k tomu neodmyslitelně patří.

Je dobře, že některé vysoké školy nabídku pohybových aktivit zajišťují existencí příslušných pracovišť, budováním odpovídajícího zázemí, organizováním výuky, tělovýchovných nebo sportovních programů a akcí. Obvykle to ovlivňuje hodnocení a tím i atraktivitu školy. Nabízenou semestrální nebo kursovou výuku využívá obvykle nemalá skupina studentů k relaxaci a kompenzaci studijních povinností a jako součást své profesní připravenosti. Další studenti požadují udržet svoji připravenost podávat sportovní výkon v podmínkách, ve kterých se běžně nepřipravují, a uvítají sportovní zázemí školy. Existence a možnost využívat sportoviště se tak pro mnohé stává tím rozhodujícím prvkem pro volbu studijního programu na konkrétní škole. Z takových studentů se obvykle rekrutují účastníci vysokoškolských soutěží. Tyto soutěže a akademické hry organizované Českou asociací univerzitního sportu a vysokými školami tvoří zdařilý mediální obraz prezentace vysokoškolského sportu. Organizovat takové akce stojí nemálo sil, mohou si to dovolit jen silná pracoviště s dostatečně důstojným zázemím. Setkání v rámci těchto her je vítanou možností posílit vazby mezi tělovýchovnými pracovišti. Studenti si většinou uvědomí pocit sounáležitosti se svojí školou a oceňují získávání nových přátel, výměnu zkušeností a poznání jiného prostředí.

Ačkoli nelze zcela směšovat sportovní reprezentaci a organizování pohybových aktivit pro nevýkonově orientované studenty, jedno bez druhého se neobejde. Oboje vychází z více než stoleté tradice sportu na českých vysokých školách. Tehdejší založení vysokoškolské organizace Všesokolský sport předznamenalo existenci fenoménu tělesné výchovy a sportu ve vysokoškolském prostředí do dnešních dnů. Je dobře, že na některých vysokých školách ještě máme pracoviště, která mají možnost usilovat o zdraví studentů, zlepšovat jejich vztah k pohybovým aktivitám a aspoň částečně je ovlivňovat a vést ke zdravému životnímu stylu. Otázkou je, zda by tato pracoviště neměla být více rozvíjena a zda by nemělo dojít ke stanovení cílů jejich působení. Prostředky alokované z MŠMT přímo za účelem podpory pohybových aktivit na vysokých školách by jistě mohly pomoci. Možná se ale čeká na další zhoršení zdravotního stavu populace ČR, aby se dočkala zadání, které bude celospolečenský význam zdravotně orientovaného provozování pohybových aktivit více respektovat.

Autor je vedoucím katedry tělesné výchovy a sportu Pedagogické fakulty UJEP.