Sport a univerzity patří k sobě. Jak moc ale?

Začátek akademického roku znamená třeba ve Spojených státech i velkolepý start univerzitních sportovních soutěží. V Česku ne, v Česku se tradice velkých univerzitních sportovních klubů a masově navštěvovaných utkání nevžila. Proč vlastně? Není to škoda? A je něco takového vůbec reálné? Například vysokoškolští hokejisté ukazují, že snaha tu je.

Univerzity a sport patří k sobě. Řada sportů se právě v univerzitním prostředí zrodila (třeba frisbee) – nebo jim vysokoškoláci pomohli k tomu, aby se masově rozšířily. Když ale dojde na reálné činy a každodenní život, podpůrným proklamacím to často neodpovídá.

„Na konci tisíciletí utržil systém tělesné výchovy a sportu na českých vysokých školách závažné rány. Péče o účast na pohybových aktivitách pozbyla strategický náboj, reprezentace vysokých škol přestaly vnímat tělesnou výchovu jako vhodný předmět určený ke kompenzaci spíše intelektově zaměřené činnosti vysokoškoláka,“ vysvětluje Ladislav Bláha, vedoucí katedry tělesné výchovy a sportu Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně.

Méně a méně sportu v rozvrhu

A tak začal sport z vysokých škol mizet – přesouval se do volitelných předmětů nebo se rušil úplně. Doba úsporných opatření tento trend jen zrychlila, což vedlo k ukončení činnosti několika tělovýchovných vysokoškolských pracovišť. „Například studie Drnka a Lepkové z roku 2017 dokumentuje úbytek objemových ukazatelů výuky tělesné výchovy na vysokých školách ve všech formách – přímé i kurzové výuky a také volnočasových aktivit,“ doplňuje Bláha.

Podpora ano. Ale komu?

Ať už školy přistupují ke sportu jakkoliv (mají jej jako povinný či volitelný), snaží se svým studentům podmínky ke sportování poskytnout. Dochází tak k tomu, že se na nich potkávají studenti, kteří si zkrátka jen jdou zacvičit pro radost, ti, kteří jsou na tom lépe a reprezentují svoji instituci třeba na školních nebo i republikových soutěžích a ti nejlepší pronikají až na mezinárodní úroveň, a pak profesionálové, kteří se sportem z větší části živí. Ti poslední však mívají často studium spíš jako vklad do budoucna než jako aktuální životní cíl.

V Česku o rozvíjení takzvané tělesné zdatnosti studentů i zaměstnanců vysokých škol usiluje také Česká asociace univerzitního sportu (ČAUS). Organizuje řadu akcí včetně republikových akademických šampionátů a zaštiťuje českou účast na univerziádách, pořádá jednou ročně na vysokoškolské poměry ohromné České akademické hry, jichž se každoročně účastní až dva a půl tisíce studentů, mezi nimi i vrcholoví sportovci, kteří na univerzitách studují.

Lesk a strasti Českých akademických her

Akci, která je malou vysokoškolskou olympiádou, hostí každoročně jedna z českých vysokých škol, loni to bylo pražské ČVUT, letos brněnská Masarykova univerzita. Podle předsedkyně výkonného výboru ČAUS Ivany Ertlové je ale rok od roku o něco složitější akci uskutečnit. Rozpočet her se pohybuje od milionu a půl do téměř tří milionů korun. O náklady se dělí ČAUS financovaná plně ministerstvem školství, pořadatelské školy a z malé části sponzoři.

„Na to, kolik sportovců se her zúčastní, je to podle mě minimální částka, za kterou lze hry zorganizovat. Pokud bychom si najali například agenturu, pohybovali bychom se určitě ve dvojnásobných sumách. Současný rozpočet držíme hlavně díky tomu, že organizátoři to dělají většinou z dobré vůle a že můžeme využívat ubytování na kolejích,“ vysvětluje Ertlová.

Obojí s sebou nese i svá úskalí. Lidé, kteří hry každoročně zajišťují, stárnou a nástupců není zdaleka tolik, kolik by bylo třeba. Ubytování na kolejích navíc dost omezuje termíny, kdy je možné hry pořádat.

„Samozřejmě se dost zamýšlíme nad tím, jaký model zvolit do budoucna. Upouštět od stávajícího modelu by nám bylo líto, přece jen jsme letos dělali už 17. ročník her, které se za ta léta etablovaly,“ říká Ivana Ertlová.

Dva odlišné vesmíry

Kdo někdy přišel aspoň trochu do styku se zámořským sportovním prostředím na univerzitách, dobře ví, že česká realita se od něj dost liší. A cesta k něčemu, co se podobá třeba tamějším vysokoškolským ligám v americkém fotbale nebo hokeji, by byla dlouhá.

Na vlastní kůži to zažil například Petr Košik, vedoucí oddělení sportovního programu Západočeské univerzity Western Stars, který absolvoval v roce 2015 stáž na Floridské státní univerzitě, kde působil na pozici visiting coach.

„Základní rozdíl spočívá v tom, že u nás se sport provozuje na klubových úrovních, kdežto v USA jsou vrcholem univerzity. Tam směřují nejlepší sportovci z různých akademií a oddílů,“ naznačuje Košik.

Zaoceánské prostředí má velmi dobře nastudované. „Zatímco u nás chtějí mladí kluci hrát za Viktorku, Spartu nebo Slavii, v Americe zajišťují sportovní přípravu dětí a mládeže mládežnické kluby a akademie, které nespadají pod profesionální kluby. Když mladí lidé nastupují na střední školu, snaží se dostat do středoškolského sportovního programu,“ staví Košik opozici proti českému systému, kde mladí sportovci míří do oddílů fungujících mimo strukturu škol.

„Z amerických středních škol může vést cesta buď směrem k profesionální kariéře, nebo na univerzitu do jejího sportovního programu. Tam ale mohou být sportovci přijati pouze tehdy, mají-li status amatéra, což mimochodem bývá problém u evropských sportovců, kteří často mají s profesionálním klubem smlouvu už v patnácti, šestnácti letech, čímž si cestu na americkou univerzitu zavřou,“ doplňuje ještě Košik.

Absolventi univerzitního sportovního programu už většinou do profesionálního sportu nepřecházejí a věnují se oboru, který vystudovali na vysoké škole. Minimálně slávy si užijí dost i jako vysokoškolští reprezentanti. „Univerzitní sport má ve Spojených státech velkou prestiž. Mají o něj zájem média, časopisy, zápasy přenáší televizní společnosti, z vysílacích práv plynou univerzitám významné příjmy. Co se týče financování, hraje velmi důležitou roli také prodej propagačních předmětů,“ zmiňuje plzeňský sportovní manažer.

Zní to všechno krásně. Být něco takového v Česku, vytvořila by se tím nová sféra univerzitního života a třeba i cesta, jak studenty více přitáhnout ke značkám univerzit, aby s nimi cítili větší sounáležitost.

České možnosti

Jenže podle většiny oslovených reprezentantů škol je to cesta sice zajímavá, ale nereálná. „Sama mám zkušenost třeba z univerziád s tím, že studenti, kteří jsou doma vnímáni jako sportovní ambasadoři škol, často ani nevědí, na jaké škole studují. Studium pro ně není důležité. Další věc je, že v Česku na něco takového nemáme podmínky, chybí nám sportovní kampusy, kde by se vysokoškolský sport mohl patřičně rozvíjet. A k tomu je potřeba přičíst také úplně jiný systém financování,“ popisuje předsedkyně výkonného výboru ČAUS Ivana Ertlová a podotýká, že stávající toky peněz do vysokých škol nepočítají s žádnou rozvětvenou strukturou vysokoškolských sportovních klubů, natož například s celorepublikovými univerzitními ligami.

Také Ladislav Bláha je spíš pro profesionalizaci projevující se v kvalitě sportovního prostředí a odbornosti univerzitních pracovníků než pro celkovou změnu sportovního systému. „Jednotlivé české katedry nebo pracoviště zajišťující celouniverzitní sportovní výuku mají jiné cíle než například ty americké. Musí obhájit kvalitu svého oboru nebo kurzů a zajistit jejich naplnění a často svoji vlastní existenci, nebo dokonce zajistit generování komerčního zisku,“ říká Bláha. Kdyby si měl on sám vybrat, zaměřil by se úplně jiným směrem. „Podporovány by měly být takové formy uplatňování pohybových aktivit, které směřují ke kultivaci tělesné zdatnosti s ohledem na výkon profese tak zatěžovaných pracovníků, jako jsou lékaři, učitelé nebo stavaři.“

Pionýrští hokejisté

Přestože se podmínky pro větší rozvoj výkonnostního vysokoškolského sportu v Česku jeví spíše nepříznivě, velké snahy o to existují. Asi nejvíc mají k vlastní univerzitní lize nakročeno hokejisté, kteří aktuálně působí v Evropské univerzitní hokejové lize EUHL.

Soutěž vznikla proto, aby dala nadějným hráčům možnost věnovat se zároveň studiu a hokejové kariéře s tím, že v ideálním případě se až po absolvování studia rozhodnou, jestli chtějí pokračovat v hokejové nebo profesní kariéře. V loňské sezoně působilo v česko-slovensko-maďarsko-polské divizi soutěže šest českých celků, v té nadcházející, šesté sezoně soutěže, už jich má být dokonce osm. Také proto se před pár měsíci zrodila česká asociace těchto klubů, které by chtěly efektivněji získávat peníze na provoz a radit si mezi sebou.

Zatím totiž hospodaří jen s těmi penězi, které do chodu klubů samy vloží nebo si seženou z dotací a od sponzorů. Na základní část sezony to znamená částku mezi půl milionem až osmi sty tisíci korunami. „Naším hlavním úkolem je teď vyjednat pro kluby co nejlepší podmínky a zahájit diskuzi na národní úrovni o podpoře celoroční ligové soutěže s účastí osmi českých klubů. Univerzitní hokej se veze na sexy vlně, která diváky baví, a my bychom to chtěli ještě rozvinout,“ je přesvědčen Tomáš Hlaváč, předseda České asociace univerzitního hokeje.

Nemluví přitom o odměňování hráčů po vzoru profesionálních celků, ale o zajištění základního fungování klubu, což zahrnuje třeba pronájmy ledových ploch a tréninkových prostor nebo financování výjezdů na zápasy. Ani na to totiž aktuálně v Česku neexistuje způsob financování, do kterého by se případná samostatná česká univerzitní hokejová liga mohla začlenit.

Manažeři hokejových klubů jsou přitom v myšlenkách ještě dál. Ideálem by bylo několik jednotek plně placených pracovních pozic, aby se zajistila kontinuita fungování klubů. Zatím je vedou končící studenti nebo čerství absolventi, kteří těží z nadšení pro věc. To se ale dřív nebo později začne prát s nutností věnovat se běžnému povolání.