Jsme závislí na grantech. Aktuálnější výzkum tak má smůlu

České vědkyně se na tom, že pandemie ostře odhaluje nedostatky nastavení celého systému, jakým věda a výzkum u nás funguje, shodují. Ať už jde o zaměstnávání na krátkodobé smlouvy, dlouhodobé podfinancování vědců a vědkyň, systém grantů s jedinou roční uzávěrkou, nebo o systémové znevýhodnění pečujících osob, převážně žen. Přinášíme obsáhlou anketu se sedmi českými vědkyněmi a akademičkami o tom, jak zvládají svou práci při pandemických omezeních. Tentokrát odpovídá Blanka Nyklová ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR.

Mám tříletého syna, na začátku pandemie mu tedy byly dva roky. Na jaře byly jesle zavřené deset dní. Teď je to složitější, jesle jsou zavřené už devátý týden, jedinou jistotou je, že nevíme jistě, kdy a na jak dlouho je znovu otevřou.  

Když pandemie začala, běžel mi poslední rok grantu GA ČR, který jsem alespoň částečně prodloužila do letoška, zásadní problém podfinancovanosti výzkumu ale žádné posunutí termínu nevyřeší. 

Pandemie ukazuje, jak krátkozraké je mít nastavený celý systém výzkumu tak, že ho budou z největší části sanovat granty. Na jednu stranu to vede k ohromné nejistotě, která vás nutí podávat stále další grantové přihlášky, do nichž investujete mnoho času a energie. 

Když po nocích strávených nad přihláškou nakonec obdržíte jednořádkový e-mail suše konstatující, že výsledky najdete zde a gratulujeme těmto několika málo šťastným, nevzbuzuje to ve vás právě dojem, že vůbec sejde na tom, jakou – a že vůbec nějakou – práci v tomto ohledu odvádíte. 

Dobře se tu ukazuje, že i přes podporu v rámci oddělení, kterou osobně mám, může samotné nevhodné nastavení komunikace v rámci instituce vytvářet naprosto zbytečný stres a představovat další zátěž v situaci, která není jednoduchá pro nikoho. Člověku se pak snadno ztrácí ze zřetele možnost, že by zaměstnavatel mohl dokonce zavádět opatření, jež by stres naopak snižovala, a nedávat na každém kroku najevo, že předpokládá, že na home officu nikdo skutečně nepracuje. 

Na druhé straně vede přílišná závislost na grantové podpoře k tomu, že během pandemie, tedy bezprecedentní události celospolečenského rozsahu, nemůže většina vědců a vědkyň pozastavit práci na probíhajícím výzkumu a urychleně se věnovat otázkám, které je potřeba akutně řešit, a výzkumu jevů, které jsou pandemií výrazně ovlivněné. 

V mém případě to znamenalo, že jsem se musela velmi těžce rozhodovat, zda se mi podaří najít čas na výzkum domácího násilí za pandemie, což je něco, čemu by se zjevně sociologie věnovat měla. 

Výzkum jsme začaly realizovat s kolegyní Danou Moree z FHS UK a vzhledem k jeho náročnosti a obsáhlosti v něm pokračujeme doposud. Právě zkušenost výzkumu zcela bez grantové podpory mi znovu ukázala absurditu nastavení celého systému – když už jsme analyzovaly průběžně sbíraná data, otevřela se výzva TA ČR, která i tematicky odpovídala zaměření našeho výzkumu, nicméně vzhledem k potřebě kombinovat péči o dítě s další prací včetně již rozběhnutého výzkumu nebylo možné přihlášku podat. 

V další výzvě, která již toto zaměření neměla, projekt podpořen nebyl, stejně jako téměř 90 % všech podaných přihlášek. Nesmyslnost takto nastaveného financování je obzvláště v dvoukariérním akademickém partnerství bohatým zdrojem úvah nad tím, zda má v tomto prostředí vůbec smysl přetrvávat a co to stojí mne i mou rodinu. 

Bylo by jistě možné doufat, že čerstvě znovu vyjevená kontraproduktivnost fungování akademického systému povede k jeho změnám. Vzhledem k mizivé pozornosti, jež je obecně věnována poznatkům společenskovědních a humanitních oborů a jež se propisuje i do toho, jak moc se s vkladem těchto alespoň potenciálně kritických oborů počítá v popandemické obnově, se taková naděje jeví jako přehnaně optimistická. 

Doposud jsem vždy byla schopná najít jiné zdroje, abych mohla dělat práci, která je podle mne potřebná a zároveň i akademicky zajímavá. Aktuální nároky kombinace veškerých nároků na péči (o dítě, atmosféru v rodině, příbuzné, přátele) ale ukazují, že se blížím k bodu, kde to již nemusí být možné. Slovy mého syna: huáááááá, tydýýýt, tůůůůt, tůůůt, tůůůt – prostředí pro intelektuální práci jako stvořené. A než se toho chopí někdo v diskuzi na sociálních sítích pod článkem, vím, že jsem ta hloupá – není si nač stěžovat, grantová řízení přece vždy rozhodnou objektivně a meritokraticky.