Věda předpokládá nepřerušovanou kariéru

České vědkyně se na tom, že pandemie ostře odhaluje nedostatky nastavení celého systému, jakým věda a výzkum u nás funguje, shodují. Ať už jde o zaměstnávání na krátkodobé smlouvy, dlouhodobé podfinancování vědců a vědkyň, systém grantů s jedinou roční uzávěrkou, nebo o systémové znevýhodnění pečujících osob, převážně žen. Přinášíme obsáhlou anketu se sedmi českými vědkyněmi a akademičkami o tom, jak zvládají svou práci při pandemických omezeních. Tentokrát odpovídá Jaroslava Marhánková z Katedry sociologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Máme dvě děti ve věku 6 let a 2 roky. Od jara minulého roku jsme s malými přestávkami všichni doma (děti jsme nechávali doma vždy, když se epidemiologická situace výrazně zhoršila, tedy často i v období, kdy byly školky ještě otevřené). Máme oba home office, takže to v tuto chvíli znamená, že se všichni pohybujeme v jednom bytě. 

Na jaře minulého roku jsem (úspěšně) podávala projekt do GA ČR. V té době to pro mě znamenalo pracovat na žádosti po večerech. Naštěstí agentura v té době rozhodla o posunutí termínu odevzdání, což se musím přiznat, že pro mě bylo vysvobození. Obecně mám ze strany zaměstnavatele poměrně pozitivní zkušenost (co se týče nastavení deadlinů i snahy respektovat, že podmínky pro práci doma jsou nyní složitější). 

Problémem ale je, že to představuje jen dílčí součást institucionálního nastavení vědy. V době propuknutí pandemie jsem se například rozhodla věnovat tématu dopadů situace na životy seniorů/ek. Práce na studiích věnovaných tomuto tématu ale byla samozřejmě na úkor mých jiných závazků, a „tlačím“ tak teď před sebou práci, kterou jsem měla naplánovanou dělat před půl rokem, kdy jsem se rozhodla pracovat na tématu, které jsem v tu chvíli považovala za důležitější a aktuálnější. 

Zároveň oblast, které se věnuji (kvalitativní výzkum zaměření především na témata spojená se stárnutím), předpokládá úzký osobní kontakt s rizikovými skupinami. V tuto chvíli tak čelím obavám nejen o to, zda bude možné moje naplánované výzkumné projekty realizovat (protože v projektové žádosti jsou například uvedené skupinové rozhovory se seniory/kami), ale i etickým dilematům, jak naplnit své závazky a ochránit své participanty/ky. 

Jsem ráda, že se díky pandemii podařilo normalizovat představu, že zaměstnanci/kyně jsou často i rodiči. To, že se na Zoom setkáních často ozývá křik dětí, má kromě té negativní, rušivé roviny i tu pozitivní (protože ty děti nezmizí otevřením škol a školek, často jsou přítomné i za „normálního“ provozu, když jsou nemocné nebo prostě doma; dnes se již přestávám omlouvat, když mi do hovoru vběhne syn, dříve jsem měla pocit, že porušuji profesionální dekórum). 

Zavření školek jsme museli kompenzovat vlastním časem (často na úkor společně stráveného času). Jít všichni ven se stává luxusem, protože to znamená, že nikdo z nás nemůže v tu chvíli pracovat. Zároveň mnohem více spoléháme na placené hlídání a příbuzné, což ve mně často vzbuzuje pocity viny z toho, že tímto sociálním kontaktem můžeme ohrozit ostatní i sebe. Osobně mám pocit, že se nám podařilo najít systém, který naši práci umožňuje vykonávat. 

Pandemie mi přinesla především dlouhodobý pocit frustrace. Pokud pracuji, mám pocity viny, že bych se měla věnovat spíše péči. Náš starší syn jde v září do školy. To znamená, že cvičíme předškolní přípravu, cvičíme logopedii a neustále vymýšlíme, čím děti zabavit, abychom jim vynahradili chybějící sociální kontakt. 

Pokud se věnuji dětem, v hlavě mi běží telefonní seznam toho, co bych měla nebo ještě mohla udělat v práci. V obou případech nakonec stejně propadám pocitu frustrace, posílenému i absencí jakéhokoliv jasnějšího výhledu do budoucna. 

V minulém roce se naše školka alespoň otevřela i v červenci. Letos je dětem v červenci nabídnuto jen místo ve školce sousední (což by pro syna znamenalo adaptovat se na prostředí nové školky a pak ještě školy), v srpnu zařízení vůbec neotevřou. Upírala jsem se k létu jako k období, kdy se epidemiologická situace zlepší. Mám pocit, že o špatné situaci rodičů i dětí (které jsou bez sociálních kontaktů) se hodně mluví, ale implicitně se předpokládá, že to stejně nějak zvládnou. 

Věda je v tomto ještě neúprosnější, protože i kdybych se rozhodla přerušit práci a odejít pečovat o děti („na ošetřovačku“), mé projekty se nezastaví. Závěrečné zprávy se budou muset odevzdat v termínu a budu muset prokázat výsledky, které byly naplánované. V tomto ohledu zatím nedošlo k žádné zásadnější reflexi fungování vědy jako instituce, která prostě předpokládá nepřerušovanou (a nevyrušovanou) kariéru. 

Zároveň si ale myslím, že pandemie přinese trošku větší flexibilitu (například možnost konat řadu aktivit, které byly časově náročné na přemísťování a organizaci, v online prostředí; pro mě osobně to znamenalo rovněž možnost účastnit se řady akcí, kterých bych se dříve účastnit nemohla, protože jsem si nemohla dovolit v danou chvíli odejít z domácnosti a strávit několik hodin cestováním).