Adaptujete se, protože musíte. Ale dítě má dva rodiče

České vědkyně se na tom, že pandemie ostře odhaluje nedostatky nastavení celého systému, jakým věda a výzkum u nás funguje, shodují. Ať už jde o zaměstnávání na krátkodobé smlouvy, dlouhodobé podfinancování vědců a vědkyň, systém grantů s jedinou roční uzávěrkou, nebo o systémové znevýhodnění pečujících osob, převážně žen. Přinášíme obsáhlou anketu se sedmi českými vědkyněmi a akademičkami o tom, jak zvládají svou práci při pandemických omezeních. Tentokrát odpovídá profesorka Jana Kalbáčová Vejpravová z Katedry fyziky kondenzovaných látek Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy.

Devadesát procent toho, co se dřív dělo naživo, se mi přesunulo do onlinu, za poslední rok jsem neučila živého studenta. Skupinu vedu také online. Zásadní změna je i v zahraniční spolupráci a práci pro Evropskou komisi, nikam nejezdím, což je pozitivní, netrávím čas v letadle nebo v autě, je to pro mě pohodlnější. 

Nemusím tedy řešit, co s dítětem v době, kdy jsem na cestách. Sedí prostě vedle v pokoji a učí se. Většinou chodím na online výuku do práce, menšinově pracuji z domu, protože v práci mám lepší internet. Splynutí domácího prostředí s prací je pro mě náročné, takže raději chodím pryč. 

Když jsem doma s dcerou já, chodí za mnou, když z domu pracuje manžel, vydrží víc sama a neruší ho tolik. Dceři je sedm a je v první třídě. Navíc mám velkou výhodu – můj tatínek bydlí pět minut od nás, nemá pravidelnou pracovní dobu a zvládá se o dceru postarat. Dva až tři dny v týdnu si ji v devět vyzvedne a vrátí ji v sedm večer, zvládá s ní i školu. To je výrazná pomoc. Zvažovali jsme i to, jak moc je to nebezpečné z epidemiologického hlediska, ale můj táta má mnohem víc kontaktů než my. My jsme oba s manželem spíš introverti a mimo práci v podstatě nikam nechodíme, dědeček je mnohem akčnější, chodí na nákupy, do města. 

Už dlouho si navíc děláme testy, odebírám se už od podzimu každý týden, abychom měli jistotu. Dny, kdy mám nabito, pracuji v noci, v devět dceru zaženu a končím ve dvě ráno. Ale protože mám interakce se zámořím, musela bych vstávat i tak. 

Nejsem zvyklá mít úlevy proto, že mám rodinu. Vnímám to jako problém nastavení v rodině, děti máme s manželem oba, musíme se tedy oba postarat, nečekám to od institucí. 

Teď se píšou granty, píšu dva projekty a už je toho fakt hodně, to bych si přála mít týden, kdy se na to budu soustředit. A nakonec ho mám, dcera je u manželových rodičů, zvládají bez problémů online výuku. S manželem jsme zastupitelní, můžu odejít na víkend do práce a nenastane Kartágo, 70 procent domácnosti je na mně, 30 na manželovi, ale pořád mi to připadá zvládnutelné. 

Adaptujete se, protože musíte. Co je nepříjemné, je očekávaná redukce peněz na vědu, to už je teď jasné, že nastane. Za války ale třeba nebyla ani otevřená univerzita, prarodiče nemohli studovat, tak si to vždycky takhle řeknu a nijak se tím netrápím, že to máme trochu složité.  

Výhledově je to sice nejistota, pandemie to ale jen katalyzovala, stejně by nás to čekalo. Skládám se nárazově, když je nějaký termín, který nestíhám, a do toho přijde zavření školy, které je oznámené ze dne na den. Ale popasovali jsme se s tím. 

Nakonec: co se stane, když nepodám projekt? Nebudu mít peníze na všechny lidi ve skupině, ale já mám smlouvu na dobu neurčitou, nemusím spoléhat jen na velké granty, protože mám i jiné důležité úkoly spojené s výukou, takže můžu být víc v klidu než kolegové bez permanentní pozice. 

Publikační výstupy nám zatím jedou setrvačností, máme nabraná data, která zpracováváme, takže i když to třeba děláme po nocích, zatím zvládáme. Náročná je pro mě online výuka, hodně jsem performovala a odvozovala na tabuli, teď se musím připravovat a nahrávat přednášky, což mi zabere mnohem víc času.